SaRieL - 3. Paměť

Anotace: Přesto mu na krku zůstaly dvě sotva postřehnutelné malé skvrnky. To večeře upírova… to dílo Lucian.

„Jen klid, nemusíš na mne hned vše vychrlit. Máme celou noc, tak to vezmeme popořadě.“ Odporovala své přítelkyni Lucian.
Kráčely bok po boku po noční ulici, nebylo zde ani živáčka a jejich kroky osvětlovalo několik opuštěných výloh a pár lamp, které ovšem silně blikaly, když se k nim přiblížily moc blízko.
„No dobrá,“ odpověděla trochu popuzeněji Sariel, ale nakonec se tomu poddala a trpělivě přikyvovala.
„Takže, co víme je, že se minulé noci objevila v místě té bouře. Také, jak vypověděli jiní, podařilo se jí zaplašit ducha toho chlapce. Podle všeho se tedy vydává na špatnou stranu. Snaží se, aby duše mrtvých nedošly určení… Dokonce si musí myslet, že jí to vychází..ale…“ nedokončila upírka.
Místo toho pokračovala Sariel: „…ale spletla se.“ Dodala vítězně.
Obě se usmály, byla tedy naděje, i když se zdálo, že téměř odumřela.
„Protože kdyby tomu tak bylo, musela by být na tom místě jako první.“ Řekla.
„Ale ona tam první nebyla…“ dodala Lucian.
Obě se zastavili, ani si nevšimly, kde jsou.
Stály před výlohou nočního pekařství, když se na sebe navzájem podívaly a pak jako na pokyn obě vyslovily to samé.
„Protože tam byl Azrael….“
Nakonec Sariel vydechla a znovu v duchu poděkovala Bohu. „Musela by to být ona, kdo zabije, aby se toto stalo.“ Když se obrátila na upírku, hořela nedočkavostí a nadšením. „Ještě máme čas, cítím to. Můžeme jí zastavit.“
Její přítelkyně na chvíli sklopila hlavu. Když ji zvedla, ještě naposledy váhavě koukla do výlohy obchůdku. Pousmála se, když tam spatřila jen svůj odraz.Prodavač si jich nevšímal, vlastně spíš pospával a čekal na další várku, kterou měli dodělat za několik minut. Lucian se sama na sebe zašklebila. Lehkým potřesem hlavou odhodila dlouhé načervenalé vlasy. Splývaly jí přirozeně po ramenech a budili dojem dokonalosti. Její oči se zářivě leskly a jen o trochu bělejší barva pleti mohla mást.
Upírka však byla velmi krásná. Spíš menší postavy, ale zato její chůze byla tak lehoučká a každý pohyb jako závan dokonalosti.
„Dáme si závod?“ navrhla.
Tentokrát to byla Sariel, kdo si jí přeměřil. Ovšem na starou přítelkyni tento nebeský pohled nemohl nikterak zapůsobit. Jí neděsil, ani nepřiváděl v úžas, byly prostě jen spřízněné duše, které se našly. A nyní jim chyběla jedna část.
Sariel v odraze výlohy vidět nebyla, bylo to součástí její povahy. Pro smrtelníky neviditelná, navíc sotva uvěřitelná. Její bělostná křídla, světlé krátké vlasy a nejmilejší úsměv, který ráda věnovala těm, které milovala.
Upírka si musela povzdechnout, jak jen bytost jako ona, sotva odlišná, mohla toto vše zavrhnout? Jak se mohla vrhnout do víru temna, když kolem ní byly ony? Když kolem ní bylo tolik světla? Vážně to nevěděla.
Děsilo jí to.
„Závod?“ řekla Sariel.
„Když se rozdělíme a budeme pátrat zvlášť, možná ji najdeme dřív.“ Navrhovala Lucian.
„Možná…“ zněla váhavá odpověď.
Pak se obě zadívaly pořádně a na tvářích obou se rozhostil poklidný úsměv.
„Tady to místo znám…“ podotkla upírka.
„Je to tak dávno.“ Ztrácely se obě ve vzpomínkách. „Naše první setkání, dosud stále nemohu uvěřit, že se to stalo. Je to tak…-.“
„…bláznivé.“ Dokončila druhá.
„Ano, to ano.“ Řekla nakonec Sariel. „Máš nejspíš pravdu, rozdělíme se. Bude to jako závod, ale musíme si slíbit, že si dáme okamžitě vědět, když ji najdeme.“
„O tom ani nepochybuj! Nesmí nám proklouznout a pěkně si jí poddáme.“
„To tedy…“ zasmála se naposledy, než roztáhla svá křídla a na jediné mávnutí vzlétla do výše a ztratila se mezi oblaky.
Upírka osaměla.
„A to jsem ani neřekla start.“

Pekař ani nevnímal, když malý zvonek na de dveřmi se rozkmital.
„Co to bude?“ zeptal se ospale a poněkud strojeně. Tuto větu musel mít vrytou do paměti.
Až když teprve vzhlédl, změnilo se jeho veškeré chování.
Hluboké, nádherné oči, ta linie tváře a poklidný úsměv. Ta žena jej sváděla a to neřekla a neudělala naprosto nic. Byla jako hřích a to jen přišla do tohoto malého obchůdku.
„Dala bych si něco sladkého,“ řekla líbivým hláskem. A rozpustile si zastrčila pramen červených vlasů za ucho a přitom se tak jemně pousmála.
„S-s-s-sladkého?“ vykoktal prodavač a upřeně hleděl do jejích očí.
Malinko se k němu nahnula, téměř cítil její vůni. Ani nevěděla jak, ale také udělal ten malý, ale dost podstatný pohyb a pak už si nepamatoval nic.
Když se probudil, ležel opřen na pultu, jako kdyby usnul. Musel to být jen sen…
Nepamatoval si nic, žádnou ženu, ani to, jak mu mohl zmizet jeden sladký piroh.
Přesto mu na krku zůstaly dvě sotva postřehnutelné malé skvrnky.
To večeře upírova… to dílo Lucian.