Návštěvnost
Dott- Jude- 1. setkání s Mechovníčkem
Dott- Jude- 1. setkání s Mechovníčkem
Strašidelný Les.
Ahoj já jsem Jude.
Povím vám, co se stalo ve Strašidelném Lese u Institutu Pentagramus. Šla jsem jako každý večer na procházku okolo strašidelného lesa, ale v tom slyším nějaké volání. Něco jako „Šmišušlí“ nebo tak nějak. Bála jsem se že je někdo v úzkých , tak jsem se i přes svůj vlastní strach, vydala k tomu místu odkud se ozývalo volání. Došla jsem až k velké kládě co už byla obrostlá mechem a kapradím… volání se ozývalo jakoby zpod ní. Odhrnula jsem na jednom konci klády, kapradí, a k mému překvapení, tam byl malý mechovníček, kterému se chytily vousky do průřezu v kládě. „Šmišišmušlí“ volal zoufale a snažil se přede mnou utéct, i když měl vousky pořád pevně chycené v kládě. Pomalu jsem si klekla, a vousek po vousku jsem ho vyprostila z pasti. Chytila jsem ho jemně do rukou, a řekla si, že si ho pořádně prohlédnu, protože vidět živého mechovníčka, se nestává každý den. Byl to malý, lesní mužíček obrostlý mechem. Za páskem měl malé soví pírko. „Jak jsi tady dlouho ?“ zeptala jsem se ho. „Šmišlšmiš“ odpověděl a sednul si na mou dlaň. „Ty ses ztratil ?“ zeptala jsem. „Šimišilí“ odpověděl a svěsil smutně hlavičku. Z toho jsem usoudila že ano. „Nechceš jít se mnou na hrad ? „ zeptala jsem se ho protože mi ho bylo líto. „Šimišli šmišly šmišmišly šidimišli.“ Řekl on, a bylo vidět že váhá. „Šimišly“ řekl nakonec rozhodně, a přikývl, že ano. Posadila jsem si ho na rameno, on se chytil mých vlasů aby nespadl, a já vyrazila k okraji lesa. Naneštěstí jsem zjistila, že tam žádný okraj lesa není. „Asi jsme se ztratili oba.“ Řekla jsem mu. „Šimši“ řekl on ale já mu nerozuměla. Šla jsem tedy dál, protože jsem byla přesvědčená, že dříve nebo později, na něco narazit musíme. Měla jsem pravdu , a to do slova. Narazila jsem do stromu, protože už byla tma, a já pořádně neviděla na cestu. „Šmišlylšimliš ?“ zeptal se mě. „Říkáš že by jsme měli počkat do rána ?“ řekla jsem mu nejistě, „Šimliš“ přikývl hlavou. Sedla jsem si tedy k nějakému stromu, a položila Mechovníčka na zem. Položili jsme se na měkký mech, a za chvilku jsme usnuli.
Když jsem se probudila, Mechovníček pořád ještě spinkal na svém místě. Koukala na mě ale nějaká podivná myš.“Grr co tady děláš ??!!“ Vyjela na mě „Já se strašně omlouvám ale už byla tma a já jsem zabloudila.“ Odpověděla jsem. „Tak pojď na návštěvu když už tady ležíš jako poleno.“ Zamračila se ta myš. Nechtěla jsem pozvání odmítnout a tak jsem šla. Vzala jsem opatrně, abych ho nezbudila Mechovníčka s sebou. Došli jsme až k velkému starému dubu. Měla malá metrová vrátka do velkého stromu. „Počkejte tu“ Vyštěkla na nás ta divná myš. Skrčila jsem se a čekala. Myš zatím zmizela za těmi vrátky. Čekala jsem asi tři minuty, když v tom na mě někdo vylil celé vědro vody! Lekla jsem se a mechovníček se probudil. Chvilku mžoural do světlého lesa, a pak začal vyděšeně pištět „Šimiš mimišm mšiš šmly.“ A tahal mě za vlasy. Chápala jsem ho. Měli jsme jít pryč. Nikdy jsem podobné myši neviděla, a zrovna jsem netoužila nijak zvlášť je poznávat. Neslušně jsem se vydala zpět do hlubokého lesa. Už jsme oba měli hlad a byli jsme celí mokří od těch myší a nevěděli jsme kde jsme… Bloudili jsme lesem asi hodinu, když v tom jsem uviděla malou rostlinku. Byla to jahůdka lesní. Lepší něco než nic, Pomyslela jsem si a začala je trhat do ruky. Když jsem měla jeden keřík skoro otrhaný, všimla jsem si dalšího, a dalšího a pak za velkým keřem celý palouček jahod. Mechovníček seskočil z mého ramene, a taky začal trhat jahody. Měl výhodu že byl maličký, a jahod tam bylo dost.Po necelé půlhodince, jsme se zase vydali na cestu. „Šimišli“ zašeptal Mechovníček, a dal si prstík na pusu. Ztichla jsem a zaposlouchala se do ticha. Po pár vteřinách se ozvala tlumená rána, a po ní další a další. Znělo to, jako když někdo štípe dříví. Vydali jsme se tím směrem, odkud se to ozývalo. Rány už zněly hodně blízko. Vykoukla jsem zpoza stromu, a tam…. člověk…. Oněměla jsem….. Jak může být v hlubokém lese člověk ??!! „Ehm dobrý den“ Řekla jsem tomu muži který se zrovna napřahoval sekerou aby ji zaťal do suchého stromu. „Oh, dobrý den ? Co tady děláte ?!“ zeptal se mě a přestal sekat do stromu. „No , já se ztratila.“ Odpověděla jsem a Mechovníček se mi schoval pod vlasy a malinko vykukoval zpoza krku. „Hm… tak pojďte, doprovodím vás na hrad. Je to odtud hodinu.“ Nejistě jsem se po něm koukla ale vydala jsem se za ním.“ Viděla jsem tady nějaké divné myši které mě polily vodou.…“ řekla jsem . „Tak to byli jistojistě Mišmašovníci. U těch je to projev úcty…“ odpověděl zaujatě. „Buďte ráda že vás nepodpálili.“ Ušklíbl se „Ještě to tak.“ Přeskočila jsem kořen. „Byla jste vevnitř ?“ zeptal se. „Ne… utekla jsem“ řekla jsem zahanbeně. „Udělala jste dobře.“ Odpověděl. „Proč ? jsou nebezpeční ?“ zeptala jsem se. „Ne ale je tam strašný nepořádek, a určitě by vám nabídli ke svačině žížaly a odpadky.“ Řekl a přehodil si sekeru do druhé ruky. „ To bych asi nesnesla“ řekla jsem. „U nich je to prostě projev úcty.“odpověděl. „Nevím jak bych tu úctu přežila. Kdo vlastně jste ?“zeptala jsem se nenuceně. „Chceš pravdu ?“ zeptal se mě. Začínala jsem mít strach. „Asi jo.“ Odpověděla jsem. „Jsem Frehon. Asi nemáš tušení kdo to je, když neznáš myšmašovníky.“ „Nemám“ řekla jsem ale věděla jsem to moc dobře, kdo je Frehon. Byl to zlý tvor který vám může moc moc moc ublížit. Hraje si na přítele, a pak z vás vycucá energii. Asi byl hodně hloupý že se prozradil. „Frehon je strážce lesa.Něco jako lesník.“ Lhal mi. „Aha.“ Řekla jsem, a pohladila mechovníčka aby se nebál. „Hele už tady budeme.“ Řekl a ukázal na prosvítající světlo mezi stromy. „Dobře. Tak já už domů trefím. Když jste ten strážce lesa, tak by jste tu měl zůstat a strážit.“ „ Já tě přece jen doprovodím“ odpověděl nesmlouvavě. Musela jsem svolit. Když jsme byli těsně před koncem lesa, oslepilo mě světlo které bylo venku. Lstivý Frehon využil situace a povalil mě na zem. Mechovníček se naštěstí pevně držel. „Ty naivní holko“ řekl a stoupl si. Natáhl ke mně ruku, ale byla pořád metr ode mě. Začal ze mě něco jakoby vysávat. Cítila jsem se najednou slabá a bezmocná. Mechovníček neuvěřitelně rychle vystartoval, vylezl mu na rameno a zakousl se mu do ucha. Frehon zařval, a přestal mě „vysávat“. Já vstala a rychle nahmatala hůlku. Namířila na něj, a vyzvala mechovníčka pohybem ruky, aby šel ke mně. Seskočil z něho a přicupital ke mně. „Běž pryč než ti něco udělám „ řekla jsem klidně. „Ty ?? to určitě „ Ušklíbl se a pomalu šel ke mně. „Běž dál !“ zařvala jsem na něj, a zamávala varovně hůlkou. On se jenom kysele zasmál. Už jsem nevěděla co dál, tak jsem mávla hůlkou a pevně odmrštila Frehona na strom. Neváhala jsem ani chviličku, zvedla jsem ze země Mechovníčka, a přesto že jsem měla půlku energie pryč, utíkala jsem co mi síly stačily k hradu.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Nic se mi nestalo, jen jsem se potřebovala vyspat a najíst abych zase nabrala energii. Mechovníčka chovám u sebe v pokoji jako svého mazlíčka , mám ho moc ráda a je to můj nejlepší kamarád.
Ahoj já jsem Jude.
Povím vám, co se stalo ve Strašidelném Lese u Institutu Pentagramus. Šla jsem jako každý večer na procházku okolo strašidelného lesa, ale v tom slyším nějaké volání. Něco jako „Šmišušlí“ nebo tak nějak. Bála jsem se že je někdo v úzkých , tak jsem se i přes svůj vlastní strach, vydala k tomu místu odkud se ozývalo volání. Došla jsem až k velké kládě co už byla obrostlá mechem a kapradím… volání se ozývalo jakoby zpod ní. Odhrnula jsem na jednom konci klády, kapradí, a k mému překvapení, tam byl malý mechovníček, kterému se chytily vousky do průřezu v kládě. „Šmišišmušlí“ volal zoufale a snažil se přede mnou utéct, i když měl vousky pořád pevně chycené v kládě. Pomalu jsem si klekla, a vousek po vousku jsem ho vyprostila z pasti. Chytila jsem ho jemně do rukou, a řekla si, že si ho pořádně prohlédnu, protože vidět živého mechovníčka, se nestává každý den. Byl to malý, lesní mužíček obrostlý mechem. Za páskem měl malé soví pírko. „Jak jsi tady dlouho ?“ zeptala jsem se ho. „Šmišlšmiš“ odpověděl a sednul si na mou dlaň. „Ty ses ztratil ?“ zeptala jsem. „Šimišilí“ odpověděl a svěsil smutně hlavičku. Z toho jsem usoudila že ano. „Nechceš jít se mnou na hrad ? „ zeptala jsem se ho protože mi ho bylo líto. „Šimišli šmišly šmišmišly šidimišli.“ Řekl on, a bylo vidět že váhá. „Šimišly“ řekl nakonec rozhodně, a přikývl, že ano. Posadila jsem si ho na rameno, on se chytil mých vlasů aby nespadl, a já vyrazila k okraji lesa. Naneštěstí jsem zjistila, že tam žádný okraj lesa není. „Asi jsme se ztratili oba.“ Řekla jsem mu. „Šimši“ řekl on ale já mu nerozuměla. Šla jsem tedy dál, protože jsem byla přesvědčená, že dříve nebo později, na něco narazit musíme. Měla jsem pravdu , a to do slova. Narazila jsem do stromu, protože už byla tma, a já pořádně neviděla na cestu. „Šmišlylšimliš ?“ zeptal se mě. „Říkáš že by jsme měli počkat do rána ?“ řekla jsem mu nejistě, „Šimliš“ přikývl hlavou. Sedla jsem si tedy k nějakému stromu, a položila Mechovníčka na zem. Položili jsme se na měkký mech, a za chvilku jsme usnuli.
Když jsem se probudila, Mechovníček pořád ještě spinkal na svém místě. Koukala na mě ale nějaká podivná myš.“Grr co tady děláš ??!!“ Vyjela na mě „Já se strašně omlouvám ale už byla tma a já jsem zabloudila.“ Odpověděla jsem. „Tak pojď na návštěvu když už tady ležíš jako poleno.“ Zamračila se ta myš. Nechtěla jsem pozvání odmítnout a tak jsem šla. Vzala jsem opatrně, abych ho nezbudila Mechovníčka s sebou. Došli jsme až k velkému starému dubu. Měla malá metrová vrátka do velkého stromu. „Počkejte tu“ Vyštěkla na nás ta divná myš. Skrčila jsem se a čekala. Myš zatím zmizela za těmi vrátky. Čekala jsem asi tři minuty, když v tom na mě někdo vylil celé vědro vody! Lekla jsem se a mechovníček se probudil. Chvilku mžoural do světlého lesa, a pak začal vyděšeně pištět „Šimiš mimišm mšiš šmly.“ A tahal mě za vlasy. Chápala jsem ho. Měli jsme jít pryč. Nikdy jsem podobné myši neviděla, a zrovna jsem netoužila nijak zvlášť je poznávat. Neslušně jsem se vydala zpět do hlubokého lesa. Už jsme oba měli hlad a byli jsme celí mokří od těch myší a nevěděli jsme kde jsme… Bloudili jsme lesem asi hodinu, když v tom jsem uviděla malou rostlinku. Byla to jahůdka lesní. Lepší něco než nic, Pomyslela jsem si a začala je trhat do ruky. Když jsem měla jeden keřík skoro otrhaný, všimla jsem si dalšího, a dalšího a pak za velkým keřem celý palouček jahod. Mechovníček seskočil z mého ramene, a taky začal trhat jahody. Měl výhodu že byl maličký, a jahod tam bylo dost.Po necelé půlhodince, jsme se zase vydali na cestu. „Šimišli“ zašeptal Mechovníček, a dal si prstík na pusu. Ztichla jsem a zaposlouchala se do ticha. Po pár vteřinách se ozvala tlumená rána, a po ní další a další. Znělo to, jako když někdo štípe dříví. Vydali jsme se tím směrem, odkud se to ozývalo. Rány už zněly hodně blízko. Vykoukla jsem zpoza stromu, a tam…. člověk…. Oněměla jsem….. Jak může být v hlubokém lese člověk ??!! „Ehm dobrý den“ Řekla jsem tomu muži který se zrovna napřahoval sekerou aby ji zaťal do suchého stromu. „Oh, dobrý den ? Co tady děláte ?!“ zeptal se mě a přestal sekat do stromu. „No , já se ztratila.“ Odpověděla jsem a Mechovníček se mi schoval pod vlasy a malinko vykukoval zpoza krku. „Hm… tak pojďte, doprovodím vás na hrad. Je to odtud hodinu.“ Nejistě jsem se po něm koukla ale vydala jsem se za ním.“ Viděla jsem tady nějaké divné myši které mě polily vodou.…“ řekla jsem . „Tak to byli jistojistě Mišmašovníci. U těch je to projev úcty…“ odpověděl zaujatě. „Buďte ráda že vás nepodpálili.“ Ušklíbl se „Ještě to tak.“ Přeskočila jsem kořen. „Byla jste vevnitř ?“ zeptal se. „Ne… utekla jsem“ řekla jsem zahanbeně. „Udělala jste dobře.“ Odpověděl. „Proč ? jsou nebezpeční ?“ zeptala jsem se. „Ne ale je tam strašný nepořádek, a určitě by vám nabídli ke svačině žížaly a odpadky.“ Řekl a přehodil si sekeru do druhé ruky. „ To bych asi nesnesla“ řekla jsem. „U nich je to prostě projev úcty.“odpověděl. „Nevím jak bych tu úctu přežila. Kdo vlastně jste ?“zeptala jsem se nenuceně. „Chceš pravdu ?“ zeptal se mě. Začínala jsem mít strach. „Asi jo.“ Odpověděla jsem. „Jsem Frehon. Asi nemáš tušení kdo to je, když neznáš myšmašovníky.“ „Nemám“ řekla jsem ale věděla jsem to moc dobře, kdo je Frehon. Byl to zlý tvor který vám může moc moc moc ublížit. Hraje si na přítele, a pak z vás vycucá energii. Asi byl hodně hloupý že se prozradil. „Frehon je strážce lesa.Něco jako lesník.“ Lhal mi. „Aha.“ Řekla jsem, a pohladila mechovníčka aby se nebál. „Hele už tady budeme.“ Řekl a ukázal na prosvítající světlo mezi stromy. „Dobře. Tak já už domů trefím. Když jste ten strážce lesa, tak by jste tu měl zůstat a strážit.“ „ Já tě přece jen doprovodím“ odpověděl nesmlouvavě. Musela jsem svolit. Když jsme byli těsně před koncem lesa, oslepilo mě světlo které bylo venku. Lstivý Frehon využil situace a povalil mě na zem. Mechovníček se naštěstí pevně držel. „Ty naivní holko“ řekl a stoupl si. Natáhl ke mně ruku, ale byla pořád metr ode mě. Začal ze mě něco jakoby vysávat. Cítila jsem se najednou slabá a bezmocná. Mechovníček neuvěřitelně rychle vystartoval, vylezl mu na rameno a zakousl se mu do ucha. Frehon zařval, a přestal mě „vysávat“. Já vstala a rychle nahmatala hůlku. Namířila na něj, a vyzvala mechovníčka pohybem ruky, aby šel ke mně. Seskočil z něho a přicupital ke mně. „Běž pryč než ti něco udělám „ řekla jsem klidně. „Ty ?? to určitě „ Ušklíbl se a pomalu šel ke mně. „Běž dál !“ zařvala jsem na něj, a zamávala varovně hůlkou. On se jenom kysele zasmál. Už jsem nevěděla co dál, tak jsem mávla hůlkou a pevně odmrštila Frehona na strom. Neváhala jsem ani chviličku, zvedla jsem ze země Mechovníčka, a přesto že jsem měla půlku energie pryč, utíkala jsem co mi síly stačily k hradu.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Nic se mi nestalo, jen jsem se potřebovala vyspat a najíst abych zase nabrala energii. Mechovníčka chovám u sebe v pokoji jako svého mazlíčka , mám ho moc ráda a je to můj nejlepší kamarád.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk