Rudovlasá III.

Anotace: po dlouhém očekávání, však kratší než rok přidávám pokračování příběhu z planety Irkon. O Sirie a jejím životě

Ráno, když jsem si šla ulevit, mě uštknul had. Není to poprvé, co se mi to stalo, ale dnes mi není dobře. Mám zvýšenou teplotu a roztěkaný zrak. Udělala jsem vše, co jsem mohla, abych dostala jed z rány – rozřízla, vymačkala, vyčistila, ránu desinfikovala alkoholem a zavázala čistým plátnem. Ani jeden z mých společníků si obvázaného kotníku všimout nemohl díky dlouhým nohavicím, což bylo jedině dobře. Jenže v tuto chvíli, o pár hodin později, mi dochází, že nebyl dobrý nápad Sidovi nic neříct. Mé tělo se dokáže vypořádat s různými druhy jedů, ale tenhle je na mě zřejmě tvrdý oříšek.
Je dávno po poledni a nejen já jsem unavená. Pela naříká na bolavý zadek a Sid vypadá, jako by mu také nebylo nejlépe. A já vypadám jako troska – chvějí se mi ruce, bolí mě hlava a svět se se mnou začíná dost houpat a taky se mi rozmazává.
„Side,“ můj pokus o vyřčení toho jména skončil slabým zachrčením. Z posledních sil jsem popohnala koně a dojela k Sidovi co nejblíže. Oslovila jsem ho znovu a pak jsem začala ztrácet vědomí. Sid mě zachytil dříve než jsem se sesunula ze sedla.
Matně si jen vzpomínám jak mě pokládali na zem a něco strkali pod hlavu. Občas jsem cítila studené obklady, bolest zraněné nohy a párkrát chtěli, abych něco vypila a snědla. Nevím jestli se mi to povedlo, ale párkrát jsem zvracela – tak nevím, jestli jsem v sobě něco udržela.
Pojem o čase jsem ztratila dokonale, když jsem se probudila, bylo šero. Pela zrovna přikládala dřevo do ohně a Sid spal. Mladá dívka se otočila a zářivě se usmála. „Tys nám ale nahnala strachu.“ Řekla a přisedla k mému vyčerpanému tělu, položila mi ruku na čelo a zahleděla se mi do očí. „Jak ti je?“
Na tu nevinou otázku, od mladičké panny jsem se pokusila usmát, ale určitě to muselo vypadat jako škleb. „Proč jsi nám to neřekla? Sid by ti pomohl hned. Takhle jsme tě málem ztratili!“ její vyčítavý tón se mi moc nelíbil, ale strach v jejím hlase zahnal moje případné námitky a možný sarkasmus. „Obvykle mi to nic nedělá.“ zašeptala jsem a pokusila jsem se posadit. Byla jsem slabší než jsem čekala, nezvládla jsem to. „Nezvedej se! Sid by mě zabil, kdybys chtěla vstát. Staral se o Tebe skoro celou noc. Svítat bude za chvíli,“ otočila se pro láhev s vodou a přidržela mi ji u úst. Hltala jsem jak nejrychleji to šlo. „Jdi ještě spát. Až ti bude líp, budeme muset zase jet. Jak jsi říkala, nemůžu přeci nechat ženicha čekat u oltáře.“
Její optimismus se mi líbil. O jejím nastávajícím jsem vůbec nic nevěděla a přestože jsem byla strašlivě unavená, zeptala jsem se jaký je. Rozpovídala se o něm a její hlas mě ukolébal k spánku.

„Sirio, probuď se!“ Propleskával mi tváře a usilovně se mě snažil vzbudit. Nesouhlasně jsem zamručela a jen na špehýrku otevřela oči. „Posadím tě, bude se ti motat hlava, tak to zkus zvládnout.“ přikývla jsem a při sedání jsem potlačila nutkání zvracet, už tak jsem byla dost vyčerpaná, další ztráta tekutin by pro mě znamenala dost velké problémy. Jednou ruko mě chytil opatrně za krk a přikázal mi se nehýbat. Prohlédl mi oči, zda jsou v pořádku. Zakončení jeho lékařské prohlídky následovalo pouhé: „To už je lepší.“ Podíval se na mě, pustil můj krk a přiložil mi ruku k čelu. „Horkost ustoupila. Jak se cítíš?“
„Jde to.“ řekla jsem, ale bylo mi blbě, tak jak snad ještě nikdy. Hlava se mi motala, chtělo se mi spát. Jak já byla slabá, ale přesto jsem řekla – jde to.
Sid mi samozřejmě nevěřil ani slovo a já mu byla vděčná. Zavolal Pelu, aby u mě chvíli zůstala a šel mi namíchat něco, co mě mělo postavit na nohy. Než se vrátil, tak mě mladičká dívka houpala na rameni a hladila mne po vlasech. Donutili mě vypít řídkou kašovitou hmotu, ze které se mi zvedal žaludek jen při pohledu na ni. Stálo mě to sice dost sil, ale povedlo se. „Hodná holka.“ Usmál se Sid. „Musíme vyrazit, aby Pela stihla svatbu. Zvládneš to, Rio?“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se jim vnutila a teď je zdržuju. Mohli být už dávno na cestě a kvůli mé neopatrnosti a především hlouposti ztratili dobrých šest hodin cestování, možná víc. „Promiň mi to. Nechtěla jsem zdržovat.“
„Zdržení bylo z vážných důvodů, takže mlč a šetři síly. Myslíš si snad, že bych tě tady nechal nebo co?“ Zvedl se a rozhlédl. „Pojedeš se mnou, nevypadáš, že bys zvládla sedět sama na koni.“
Neuběhlo ani dvacet minut a už jsme opravdu jeli. Můj kůň cválal za námi a já opravdu seděla na koni se Sidem. Cítila jsem se trapně a navíc se mi nelíbilo, že musím sedět před ním jako malé bezmocné dítě. Bylo mi trapně, ale to jsem samozřejmě nemohla nikomu říct, takové věci si člověk nechává pro sebe a mlčí. Byla jsem opřená o jeho hruď a hlavu mu pokládala na rameno a nechala jsem Sida, aby mě k sobě přivinul a držel paží. Stejně mi nic jiného nezbylo.
Do večera jsme jeli klusem a udělali jen pár zastávek. Náš Smrť se během cesty stále rozhlížel a byl vestřehu. Byla jsem příliž unavená, abych se na cokoliv ptala. Byla jsem šťastná, když jsme po setmění sesedali z koně a šli se utábořit. S obtížemi jsem chodila, ale aspoň jsem nikomu nebyla na obtíž. Vzala jsem si svoji deku, přisunula se nejblíže k rozdělanému ohni a pak odpočívala. Sid ulovil něco menšího než zajíce a opékal to nad plamenem. I když jsem usnula, na jídlo mě probudili. Sice jsem protestovala, že nic jíst nechci, ale bylo to marné. Přišlo mi, že jsem vynaložila více energie na žvýkání masa, než jsem získala.
Najedla jsem se a jak jsem si lehla, tak jsme usnula. Co se dělo kolem mě, bylo mi fuk, nevěděla jsem, zda jsou ještě vzhůru, nebo jestli ještě sedí a třeba si povídají. Já spala jako mimino až do rána.
Bylo něco kolem úsvitu když jsem se probudila. Naštvaně jsem lezla z pod deky a snažila jsem se pořádně probudit. Oči jsem měla slepené a nohy celé dřevěné. Potřebovala jsem si odskočit a já nikdy ráda nevylézám z postele kvůli záchodu, ale co se dá dělat.
Bylo mi lépe, stále jsem byla trochu mátořivá, ale chůze mi nedělala obtíže, hlava se mi netočila, ale vyčerpání bylo znát. Když jsem si ulevila, posadila jsem se zády ke stromu a pozorovala nádherný východ slunce. Nebe se barvilo do oranžova a vskutku to byla nádherná podívaná.
Zašustění listí jsem nepřikládala žádný význam, byli jsme na pokraji lesa. Když začaly praskat větvičky, tak mě to už přimělo podívat se směrem k našemu ležení. Nad Pelou stál muž v červené vestě a zřejmě s provazem v ruce.
„Side!“ zakřičela jsem z plných plic, zvedla se a vyrazila k nim. Sotva se Sid probudil, ten chlap se k němu přihnal a kopl ho do břicha. Sid útočníka strhnul k zemi a začali se prát. V tu ránu byla Pela na nohou. Začala vřískat a nesmyslně něco křičet.
„Zůstaň tady!“ zavolala jsem na ni a rozběhla se pomoct Sidovi. Podařilo se mi kopnout útočníka do boku. Neustála jsem to a skončila na zemi jako oni dva. Útočník vytáhl nůž a zaútočil na Sida. Zasáhl jej do paže a pokusil se o útěk.
Chtěla jsem ho zastavit. Můj pokus zastavit ho chycením jeho nohy dopadl málem katastrofálně. Má tvář se důvěrně seznámilas okovanou špičkou jeho boty. Mezitím, co jsem pomalu upadala do bezvědomí. Slyšela jsem Sidovo chrčení a hlavně Pelin křik, ale nebyla jsem schopna se v tu chvíli zvednout a pomoci alespoň jednomu z nich. Poslední, co jsem viděla byl muž tyčící se nade mnou s provazem v ruce.

Slunce urazilo kus cesty, než jsem se probudila. Hlavu jsem měla jako střep a nemohla jsem se vůbec hýbat. Z mého místa jsem zahlédla Sida. Vypadalo to, že žije – dýchal. Zkusila jsem pohnout aspoň jednou rukou, bylo to marné. Cit jsem v pažích měla otupělý, ale stále jsem je cítila. Ruce svázané za zády byly dost nepohodlné. Naštěstí mám od malička uzly ráda a rozvážu je, aniž bych je musela vidět.
Když jsem byla malá, tak jsem si s ostatními vstevníky hrávali na lupiče a vesmírné piráty. Vázali jsme si ruce za zády provazem a těmi nejsložitějšími uzly, které jsme znaly. Tak si dovolím tvrdit, že mám dost dobrou průpravu v rozvazování uzlů.
Než jsem ten uzel překonala, mohlo uběhnout i více než deset minut. Nechápala jsem proč mě nezabil, ale pouze spoutal. K této zemi mi to nesedělo. Samozřejmě mi to nevadí, jen mě to pouze udivilo.
Po té, co jsem se osvobodila, jsem dolezla k Sidovi po kolenou a uvědomila jsem si, že není svázaný. Proč já a on ne? Zkontrolovala jsem jeho životní funkce. Žil, jen podlitina na jeho tváři se mi moc nelíbila, ale s ní jsem nic dělat nemohla. Trošku jsem ho profackovala a když nereagoval, tak jsem ho štípla do ucha. Cuknul sebou a z ničehož nic vystřelila jeho pravačka a chytila mne pod krkem. Prudce se překulil, posadil se na mne obkročmo a stále svíral můj krk. Vůbec mě nepoznal. Jedno oko měl napuchlé a druhé měl slepené krví. „To sem já!“ zachrčela jsem. Nebylo mě však slyšet, docházel mi vzduch a mě nezbylo nic jiného než se ho pokusit ze sebe schodit. Kopala jsem ze všech sil, ale bylo to marné. Zavřela jsem oči a zalarmovala jsem svůj vnitřní obraný mechanismus. Mé žlázy jakoby explodovaly změní feremonů a Sid schytal plnou dávku. Přestal mě škrtit, roztřásl se a v tu chvíli vypadal, jako by prožíval tantrický orgasmus. Pak se zhroutil vedle mě jako milenec po vyčerpávající souloži.
„Side, to jsem já, Siria!“ zašeptala jsem, když jsem si promnula krk a popadla dech.
„Rio?“ otřel si krev z oka a zamžoural na mě. „Cos mi to, u všech ďasů, udělala?“
„Jen jsem ti přivodila něco jako orgasmus, když ses mě snažil uškrtit.“
„Omlouvám se.“
„Já ne, Side. Máš štěstí, že si to tvé tělo přebralo takto – mohlo to být horší.“ řekla jsem poloviční pravdu a dál jsem to už nerozmazávala. Namáhavě jsem se posadila a zhodnotila, jak mi je. Mizerně! „Jak je tobě, Side?“
Sid zaskučel, když se zvedal a zamumlal něco ve smyslu, že jestli mě taky tak bolí hlava, žebra mám na maděru a taky tak rozmazený všechno, co vidím; tak mu je prý stejně. „A Pela?“ Jeho otázka snad nebyla mířena ani na mne. „Kde je?“
„Odnesli ji do lesa. Nevím kam šli.“
Sid se zvednul a pomohl mi na nohy. Prohlédla jsem mu ránu na paži, nebyla hluboká, ošetření však potřebovala. Nezraněnou rukou natočil moji tvář k té své a řádně se na mě zahleděl. Vypadáš lépe než včera, začínat chytat barvu.“ Rozhlédl se po rozkopaném táboře a pokýval hlavou. „Tyhle najdeme snadno. Sbalíme tábor a vyrazíme.“ S těmi slovy odešel a začal balit přikrývky.
Nechápala jsem, ale to nebylo nutné. Hlavní bylo, že žijeme a Sid ví, kam jedou. Kdyby mě tak nebolela hlava a bylo by to v mých silách, usmála bych se. Sid je člověk, který dostane nakládačku, otřepe se a jde dál. Zaslouží si můj obdiv a možná i víc.