Bratře....

Anotace: Shonen ai na pár Cloud/Kadaj Final Fantasy VII AC

Sbírka: FanFiction

"Bratře…" tvůj horký dech mu polechtal na krku těsně před tím, než jsi mě lehce kousnul do ušního lalůčku. Tvé paže se ovinuly kolem mého pasu a ty jsi nechal svoje dlaně pohladit mé bříško. I přes tlustý, tmavý svetr jsem cítil každý jejich pohyb. Snad to bylo způsobeno úrovní maka v mém organismu, že jsem každý tvůj dotek, každý vzdech cítil tak výrazně.
Tvá vůně mě omámila, stejně jako tu první noc, kdy jsem spočinul ve tvém náručí. Stříbrné vlasy mi spočívaly na tváři, když jsem měl hlavu položenou na tvém hrudníku a poslouchal pomalý, vyčerpaný tlukot tvého srdce. Tvůj dech se zdál být zrychlený. Byl to tenkrát sen? Nebyl. Moc dobře to vím. Dokazuješ mi to každou noc, každý den. Když se podívám do zrcadla vidím v něm místo sebe odlesk tvých očí. Tolik jsi mě změnil. Ty a tvé hadí oči, ochranitelsky skryté za závojem stříbřitých řas.
Jsi nádherný… už jsem ti to někdy řek? Ne a já to vím. Možná to někdy udělám.. možná… to slovo ve mně vztyčuje pocit naděje, o kterém jsem si myslel, že jsem ho již dávno ztratil.
Pomalu mi odepínáš šráky, které nosím ani nevím proč. Možná mi připomínají Zacka, ale vzpomínky na něj se ztratí do mlžného oparu, když mi svlékneš rolák a přitiskneš se svou chladnou kůží na mé zpola holé tělo. Pohled do tvých očí je vše, jen ne uklidňující. Znám ho, je lemovaný chtíčem a popoháněný touhou s příslibem vášně. Je takový vždy a já se v tu chvíli vždy ptám, jestli ke mně něco cítíš, nebo jsem jen pouhá hračka ve tvých rukou, co ti podrží, kdykoliv chceš.
Rozepínám ti zip a vrchní díl tvého temného oblečení padá k zemi. Dopadá bez zašustění, jako by byl pouhý přelud, který zmizí s úsvitem nového dne. Pokládáš mě na zem do trávy. Pokaždé ti dovolím mě ovládnout, můžeš si tak se mnou hrát. Nikdy my to nevadilo a ani teď. Pouze vzdychnu, abych ti dal na vědomí, že tohle mám rád, když mi koleno vtlačíš mezi nohy a přesuneš svou váhu na mne. Tvé prsty mi s nevídanou naléhavostí vjedou do vlasů a ty mě prudce políbíš, přesně tak, jak to mám rád. Ty to víš, znáš mě. Snad ti přece jen nejsem tak ukradený jak se tváříš, když spolu bojujeme. Budu doufat, nic jiného mi nezbývá a možná je to tak správně…..
Svým jazykem brutálně pronikáš do mích úst, které se ti odmítají poddat ve své zasmušilosti přemýšlení a doufání. Násilím je rozevřeš a vstrčíš svůj dlouhý jazyk hlouběji do mých úst. Už zase se třeseš a já se neptám proč. Už ne. Vím, že mi odpovíš to samé jako vždy - daruješ mi jeden zamračený pohled, nic víc. Tak proč se snažit.
Vysuneš jednu ruku z mích vlasů a necháš ji putovat po mém těle, lehce poškádlíš bradavky a zajedeš špičkou prstu do pupíku, než rozepneš knoflík a zip na mých kalhotách. Nedočkavě odstraňuješ onu látku a já si uvědomuji, že dělám to samé. Nevím, kdo po kom touží víc. V tohle chvíli je to jedno, já se již dávno smířil s tím, že tě miluji víc než ty mě a že žiji pouze pro tyto okamžiky. Zbytek mého života za nic nestojí.
Než se naději, oba ležíme na sobě jen tak, jak nás bůh stvořil. Je to kouzelné, cítit tě na sobě, cítit tě do mě pronikat. Chci to, ale mlčím. Vím, že to uděláš tak proč se ochuzovat o to krásné, co mi před tím dáš. Bude to dar, který mě udrží na životě po celý následující den, který nebude růžový, to si nenalhávám. Tolik naivní ještě nejsem.
Hladím tě po zádech a cuchám ti vlasy, přestože vím, jak na nich lpíš. Líbí se mi, když ti rozcuchané padají do čela. Vypadáš tak méně nebezpečně, chladně, více lidštěji. Už dávno mi nepřipomínáš Sephirotha, zrádce, kterého jsem uctíval jako idol. On nikdy nemohl být takovým jako ty. V to chci věřit, i-když se možná mýlím. To je přeci lidské.
Posunuješ se od mých žádostivých, naběhlých rtů po linii čelisti dolů na krk a na hruď. Tvé vlasy mě lehce šimrají a já se nevzmůžu na nic jiného, než zaklonit hlavu dozadu a vybídnout tě tak k několika polibkům na krk. Zasténám. Tohle zbožňuješ… rád mě posloucháš. Vím to. Sám mi to řekl. Tak krásně se u toho červenal, že jsem nemohl, nechtěl věřit, že přede mnou sedí vrah. Posadil ses mi do klína a vytáhl jsi mě k sobě do sedu. Pevně si mě k sobě tiskneš a koušeš mě do ramene. Znovu tě hladím po zádech a zajíždím k rýze, když mě zastavíš. Nedovolíš mi tě připravit a rovnou na mě dosedneš. Ztuhnu, když ucítím, jak se kolem mě stáhly tvoje horké svaly. Z ramene mi teče krev, jak jsi skousl v divoké, chvilkové agónii bolesti.
Pokrčil jsem nohy, abys se mohl trošku opřít a vydechnout, než se začneš pohybovat. Prudce, vášnivě, přičemž si hraješ s mým dolním rtem. Přirážím proti tobě a dívám se ti do očí. Je to nepopsatelný zážitek, jako vždy. Rozevřeli se a ztmavly tak, že hadí zorničky ztratily své pravidelné okraje a jako rozlitá tuž se mísí se zelenomodrým podkladem.
Na tvém světlém čele se začali objevovat kapičky potu. Vím, že už dlouho nevydržím, ale snažím se to protáhnout, v čemž mi zabrání bílá tekutina, vystříknutá na mé břicho, která spustí můj vlastní orgasmus.
Oba jsme spadli do trávy a chvíli ještě ztěžka oddechovali. Obloha se pomalu zatahovala a černé mraky zakrývali záplavu hvězd, které svítily na zem a osvětlovali tak palouček uprostřed lesa. Svit měsíce pomalu ustoupil za clonu a naposledy pohladil svým třpytem dvě ležící postavy oddechující na trávě v jejich poslední noci. Zítra touhle dobou už jeden z nich nikdy neotevře své oči, ale to oni nemusí vědět. Tak je nechme spát.
Na světlou tvář, zrůžovělou od odeznívajícího orgasmu spadlo několik kapek, ale zelenomodré oči se neotevřeli. Jen se více přimknuli k opálenému, vypracovanému tělu Soldiera pod sebou.