Harry Potter a Spojení rodů - kapitola 18. Rozcestí

Anotace: Po dlouhé době, kdy se konečně do našeho domu vrátil internet přidávám další kapitolku, kterou věnuji všem, kdo si ji přečtou a mejdličku, které marodí, tak snad ti to zvedne náladu:-)

Sotva Ginny s Hermionou zmizely, objevil se před domem první Smrtijed. Ani se nesnažil zakrývat svou totožnost, měl na sobě typický tmavý plášť a kápi. Nebyl však sám, nedlouho po něm k domu dorazili další dva posluhovači Pána Zla. Harry z okna pozoroval, jak se blíží k domovním dveřím. Šáhl do kapsy pro minci. Věděl, že teď už Hermiona ví, co se děje a doufal, že ho poslechne a že se opravdu nevrátí. Odklonil se od okna a postavil se naproti dveřím.
„Teď se modli, Malfoyi, a doufej, žes neměl pravdu,“ prohodil směrem k Dracovi a připravil si hůlku. Slyšeli různé zvuky, ale zdálo se, že dovnitř se dostat nemohli.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Ron, kterému došlo, co tahle situace znamená. Budou v domě tak dlouho, dokud Smrtijedy nepřestane bavit hlídkovat před domem. A pokud mohl hádat, jen tak je to bavit nepřestane.
„Nemůžeme dělat nic,“ posadil se Harry rezignovaně do křesla. Draco s ním však nesouhlasil.
„Jak nemůžeme dělat nic? Odsud můžeme docela pohodlně útočit.“
„Nemůžeme útočit, přes ty kápě nevíme, na koho útočíme.“
„A to ti vadí?“ zvedl oči v sloup Draco, „myslel jsem, že mezi Smrtijedy neděláš rozdíly, ne?“
„Nevíme, jestli jsou to Smrtijedi!“ rozčílil se Harry. „Může to být léčka, pod tou kápí může být někdo úplně jiný!“
Draco na něj ohromeně zíral.
„Už jsi někdy slyšel o tom, že by se někdo vydával za Smrtijeda?“
„Už jsi někdy slyšel o tom, že by člen řádu byl Smrtijed a Smrtijed byl člen řádu?“ ušklíbl se Ron.
„Nevíme, jestli je Lupin Smrtijed,“ opravil Rona Harry.
„No, mně je to poměrně jasný.“
„Weasley, zdá se mi to, nebo se mnou souhlasíš?“
„To se ti opravdu jen zdá, Malfoyi, neřekl jsem, že máme útočit. Taky si myslím, že by byla hloupost je dráždit. Pochybuji, že by nenašli způsob, jak se sem dostat.“
„Fajn, takže tady budeme kdovíjak dlouho tvrdnout!“ naštval se Draco a uvelebil se na gauč.

Hermiona byla sama se sebou spokojená, podařilo se jí přemístit přesně tam, kam chtěla. Do vesnice to bylo docela blízko, ale zároveň dost daleko na to, aby byly v bezpečí. Uklidnilo ji, že se nikde netyčilo Znamení zla. Teď už jen zbývalo nepozorovaně zjistit, co se děje. Jak by se jí teď hodil Harryho neviditelný plášť jenže ten byl teď u něj v batohu v domě, a tam jí nebyl moc platný.
„Musíme být opatrné,“ řekla nahlas, ačkoliv jí bylo jasné, že to Lenka i Ginny moc dobře vědí.
„Nerozdělíme se?“ zeptala se Ginny, „Spíš si nevšimnou jedné, než tří najednou.“
Hermiona nevěděla, co odpovědět. Na jedné straně měla Ginny pravdu, ale rozdělovat se jí nikdy nepřišlo jako dobrý nápad.
„Alespoň k vesnici půjdeme společně,“ rozhodla. Lenka to tu vůbec neznala byla by hloupost nechat ji jít samotnou. Cestou se snažili všímat všeho, co bylo jen trochu podezřelé, ale nenarazili ani na jediného živáčka. Všude kolem byl klid, který byl ale neskutečně tísnivý, jako by se schylovalo k letní bouřce.
„Tak už se rozdělíme?“ naléhala Ginny, když je od vesnice dělilo pár stovek metrů a dům Potterových měli na dohled. Hermiona se nerozhodně podívala na Lenku a Ginny si jejího pohledu všimla.
„Hermiono,“ začala opět naléhavým tónem, „musíme se rozdělit, takhle ve třech tam napochodovat nemůžeme.“
„Jistěže nemůžeme,“ přitakala nervózně, „ale může tam jít jen jedna z nás a,“
„A když ji chytí spoléhat na dobrou vůli smrtijedů?“ přerušila ji Ginny. „Víš stejně dobře jako já, že tam musíme jít všechny.“
Hermiona to věděla, nemohla si ale pomoci. Celá tahle akce byla strašně impulzivní a nedomyšlená. Nevěděli vůbec nic, kolik smrtijedů se tam objevilo, jestli se dostali dovnitř, jestli Harry a ostatní bojují. Na druhou stranu si nevzpomínala, že by měl Harry někdy něco dopředu promyšlené, vždycky spíš jednal instinktivně. Zhluboka se nadechla.
„Dobře, takže…se rozdělíme,“ téměř zašeptala. Domluvily se, kudy kdo půjde.
„Buďte opatrné,“ rozloučila se Hermiona a vydala se směrem k vesnici. Chtěla k domu přijít zezadu, přes zahrady jiných domů. Pevně doufala, že jsou opravdu tak neobydlené, jak vypadají. Celou cestu, kdy se rozhlížela kolem sebe a kontrolovala, zda jí třeba někdo nepronásleduje přemýšlela, co bude dělat až k domu dorazí. Snažila se projít všechny možné situace, které by mohli nastat, ale vždy skončila u toho, že bude někde schovaná čekat na vhodnou chvíli zaútočit na bandu smrtijedů.
K domu se dostala celkem bez problémů. Ležela v zahradě sousedního domu, schovaná v několik let neupravovaném trávníku, a mapovala situaci. Smrtijedi byli nejméně tři, ale nemohla si být jistá, jelikož přes vysokou trávu mnoho neviděla a navíc, viděla pouze jednu stranu domu. Podle toho, že postávali venku pochopila, že se opravdu dovnitř dostat nemohli, na druhou stranu to znamenalo, že se tam nemohla dostat ani ona. Kdyby alespoň mohla dát Harrymu nějaké znamení, jenže i kdyby rozžhavila minci, pochopila, že by jim došlo co to znamená, a i kdyby ano, stejně by nemohli ven.
Ležela na místě a bála s pohnout, aby na sebe neupozornila. Nápad rozdělit se, nebo vůbec vydat se sem, jí teď přišel nešťastný. Bylo sice moc hezké, že chtěli klukům pomoc, jenže ve skutečnosti tu byly k ničemu. V duchu nadávala na hloupost, že je ani nenapadlo se domluvit, kdy se sejdou, kdyby nešlo nic dělat, což byla očividně tahle situace, takže v celkovém součtu nevěděla nic nejen o klucích, ale ani o Ginny a Lence. Takhle přemítala asi hodinu, když mezi Smrtijedy nastal zmatek. Zpozorněla a snažila se zahlédnout, co ho způsobilo. To co spatřila jí bezmála vyrazilo dech. Jeden ze stoupenců Voldemorta přiváděl jakousi osobu, která nevypadala na to, že by s ním šla dobrovolně. A i na tu dálku Hermiona poznala, o koho jde.

Ron s Dracem seděli v křeslech, zatímco Harry nervózně pochodoval po místnosti. Byl sice rád, že se Smrtijedi dovnitř opravdu nedostali, horší bylo, že ani oni se nemohli přemístit, v což trošku tajně doufal. Vypadalo to, že tato patová situace zůstane, dokud to jednu nebo druhou skupinu nepřestane bavit. Přemýšlel, jakou šanci by měli v boji. Smrtijedů byla převaha a i kdyby se mu, Ronovi a Malfoyovi podařilo je porazit, nepochyboval o tom, že by dorazily posily. A jak by dopadlo to, kdyby se pokusili přemístit si ani nechtěl představit. Ron by to možná zvládl, zkouška mu utekla doslova jen o nehtík, ale Harry pochyboval, že by se zvládl bránit jen s Malfoyem po boku, než by se Ron stačil vrátit zpátky s Hermionou.
„Máme dvě možnosti,“ řekl najednou a zastavil se. Když viděl, že ho poslouchá i Malfoy, pokračoval:
„Buď tu můžeme tvrdnout a čekat, než si Smrtijedi najdou způsob, jak se sem dostat a nebo můžeme bojovat hned.“
Malfoy se ušklíbl.
„Jinými slovy si můžeme vybrat, jestli zemřeme hned nebo až dýl,“ spíše konstatoval, než by se ptal. Harry neochotně přikývl, Ron však zakroutil hlavou.
„Harryho nebudou chtít zabít.“
„Tos mě uklidnil, Weasley,“ nedal se přeslechnout sarkasmus v Malfoyově hlase. „Hned se mi bude umírat líp s vědomím, že to Potter přežije.“
Ron se už nadechoval k nějaké trefné odpovědi, Malfoy se však zvedl, přešel k oknu a pokračoval:
„Jdeme na to moc složitě. My jsme v nedobytném místě, oni jsou nechráněni venku. My je můžeme pozorovat, oni nás ne. Proč to nezměnit v naši výhodu? Vás dva to asi ani nenapadlo, ale proč je nevyřídíme tak trochu nečestně?“
Harry s Ronem očividně nechápali, o čem to mluví, Malfoy jen zvedl v oči v sloup.
„Okna. Proč prostě,“
„O tom jsme už mluvili, ne?!“ přerušil ho Harry.
„Pottere. I kdyby tam venku byl někdo nedobrovolně, stejně ho zabijou. Nemůžeš utéct smrtijedům jen tak bez boje. Oni tě nenechají. A navíc, pokud, říkám pokud opravdu je tam dole někdo z Řádu, stejně proti tobě bude bojovat. Kletba Imperius není zas tak složitá, aby ji nezvládl průměrný Smrtijed,“
„Což ostatně ty sám moc dobře víš,“ doplnil ho Ron. Malfoy však jako by ho přeslechl. Jeho pozornost zaujalo dění venku.
„Ta holka, ke který jsme měli jít, je to ta střelená blondýna z Havraspáru?“ zeptal se najednou.
„No,“ zauvažoval Ron protože Malfoyův popis celkem seděl. Na druhou stranu Lenka byla kamarádka, a na její zvláštnost se dalo zvyknout. Harry ho však s odpovědí předběhl:
„Jo, je. Proč?“
Malfoy kývl hlavou směrem ven. „Je tam.“
Harry byl skokem u okna a viděl, jak Lenku drží jeden ze Smrtijedů. Opravdu to byla ona, o tom nebylo pochyb. Hlasitě zaklel.
„Co tu dělá?“ zeptal se hlasitě Ron, ale vzápětí mu to došlo. Obrátil se na Harryho s hrůzou v očích.
„Harry, to znamená, že…“
„… je tu i Ginny a Hermiona, jo,“ dopověděl Harry a snažil se vymyslet co teď. Tuto otázku za něj však vyřešila situace venku. Ginny, která vše dobře viděla vylezla ze svého úkrytu čímž k tomu samému vyprovokovala i Hermionu. Nebylo moc času nad něčím uvažovat, Harry se rozběhl ke dveřím s hůlkou v ruce a Ron ho skokem následoval. Draco jako by na chvíli váhal, nakonec se však vydal za nimi.
Smrtijedi jako by byli na moment překvapeni množstvím útočníků, nevěděli, že Lenka není sama a navíc se domnívali, že jsou všichni v domě. Hermiona chvíle překvapení využila k omráčení Smrtijeda, který držel Lenku a než stačili ostatní zareagovat, vyslali další dvě dobře míněné kletby na jednoho ze Smrtijedů Harry a Ron. Naneštěstí ne všichni byli tak zmatení, což poznala na vlastní kůži Ginny, které nezbylo nic jiného než přejít z útoku do obrany. Každý byl tak zaujat svým soupeřem, že si téměř nevšímal ostatních. Ginny bojovala statečně avšak Smrtijed měl navrch. Vše se ještě zhoršilo, když Ginny zakopla a hůlka jí vypadla z ruky. Z úst protivníka se vydral děsivý smích a Harry mohl jen s hrůzou pozorovat, jak se chystá mávnout hůlkou a vyslovit smrtelnou kletbu. Ke své vlastní hrůze nebyl schopen nijak zareagovat, ačkoliv věděl, že musí něco udělat, mohl jen stát a nedobrovolně sledovat, co se stane. Útočníka však najednou cosi vyrušilo.
„Otče!“ vykřikl Draco a Lucius Malfoy, místo aby dokončil zamýšlenou kletbu, se za hlasem otočil. Boj nejednou ustal, jako by se každý soustředil na otce a syna Malfoyovi.
„Draco,“ řekl chladným hlasem Lucius a změřil si syna pohledem, „nikdy jsem si nemyslel, že budeš patřit mezi tuhle pakáž,“ ukázal na ostatní. Draco se však jen ušklíbl.
„Nikdy jsem si nemyslel,“ zopakoval navlas stejným tónem jako jeho otec, a postupně zesiloval hlas, „že budu stát proti tobě. Nikdy jsem si nemyslel, že mi budou pomáhat mudlovští šmejdi a krvezrádci, Nikdy jsem si nemyslel,“ už křičel, „že budu pomáhat já jim. Snažil jsem se být tím, kým jsi mě chtěl mít, ale ty? Chtěl jsi mě zabít!“
„Kdybych to neudělal já, udělá to Pán Zla,“ reagoval Lucius lhostejným tónem. Draca to nepřekvapilo, nečekal nic jiného. Proto vynechal téma Já jsem tvůj syn, měl jsi stát při mně a rovnou přešel k jádru věci.
„Matku jsi měl nechat naživu,“procedil mezi zuby.
Lucius se opět usmál, nebyl to však žádný přívětivý úsměv, spíše křečovitý úšklebek.
„Matka Ti chtěla zachránit život. Škemrala za tebe, nebyla dost silná, nedokázala přiznat, že jsi zklamal.“
„Udělala to, co by udělala každá matka,“ vložil se najednou do rozhovoru Harry. „Položila by za něj život.“
Lucius se na Harryho překvapeně podíval, ale hned zase obrátil pozornost k Dracovi.
„Věděla hned od začátku, že ten úkol nezvládneš, byla prosit u Snapea, aby na tebe dohlédl. Kdybys svého profesora poslouchal, Draco, mohla žít. Když jsi ale zklamal, chtěla jít znovu prosit, chtěla se doprošovat u Pána Zla! Nemohl jsem dopustit, aby se ukázalo, že někdo, kdo nosí naše jméno je tak slabý. Myslíš, že by se nad ní smiloval?“
„Nechal by ji naživu,“ odpověděl Draco, ačkoliv o tom nebyl pevně přesvědčen.
„Nechal by ji koukat se, jak umíráš. Mučil by tě, možná by ji donutil, aby tě mučila sama! Myslíš, že to by chtěla?“
„Já byl v bezpečí! Mohl jsi jí to říct, nemusel jsi…“
„Nemohl jsem zradit Pána zla!“ klidný tón Luciusova hlasu byl ta tam.
„Tak jsi chtěl zabít rodinu?“
Dracův otec namísto odpovědi zahřměl kletbu, Draco byl však připravený:
„Protego!“ podařilo se mu vytvořit dostatečně silný štít na odražení kletby. Hned na to zahřměl:
„Expelliarmus!“
Luciusovi vylétla hůlka z ruky. Harry s Ronem využili chvíle překvapení a napodobili Draca u zbylých dvou smrtijedů, které vzápětí spoutali, stejně tak ty, co již byli v bezvědomí.
„Chytré,“ ušklíbl se Lucius.
„Harry kývl, stále však pozoroval Malfoye, který přešel k otci.
„Jaký je to pocit vědět, že zemřeš a že se nemůžeš bránit. A co tomu řekne Voldemort, že tě přemohla děcka, tati,“ zdůraznil poslední slovo tak, aby znělo dostatečně ironicky. Lucius Malfoy neodpověděl, pouze zavřel oči, jako by čekal smrt.
„Neudělám to,“ řekl najednou Draco, čímž Luciuse viditelně překvapil, protože teprve teď se na něj díval se zvláštním strachem v očích.
„Žij s pocitem, že matka nezemřela zbytečně,“ pokračoval Draco, „žij s pocitem, že jsi mým dlužníkem. Voldemort tě stejně nenechá žít dlouho když zjistí, kdo má tvoji hůlku,“ otočil se a došel k Harrymu, který vše sledoval opodál.
Harry se ani nepokoušel schovávat překvapený výraz. Čekal, že Draco Luciuse zabije, nebo že ho bude mučit, ne že se zachová milosrdně. Nemohl se ubránit úšklebku při spojení milosrdný Draco Malfoy.
Hermiona mezitím přemístila Ginny i Rona, před chvílí zmizela s Lenkou.
„Pokračuješ s náma?“ zeptal se Harry Draca. Ten přikývl hlavou.
„Počítám, že po dnešku jsem na tom stejně jako vy,“ řekl jen.
Neměl chuť se s Potterem bavit. Viděl na něm jeho překvapení a možná i trochu zmatenost a za normálních okolností by si to i užíval, ale teď byl rád, že se objevila Hermiona a přenesla ho pryč.