Cestovatelé, část 1.

Anotace: Pokud někdy čtete příběhy odehrávající se v různých fantastických světech, napadlo vás někdy, co by se stalo, kdyby nějaký takový svět splynul z tím naším, skutečným?

Sbírka: Země velkého lva

Bylo všední ráno. Richarda jako obvykle probudilo zvonění budíku. Jako každý den jej čekalo nenáviděné gymnázium. Když byl o půl hodiny později připraven na cestu do školy, jako obvykle za sebou zamkl dveře a zaklepal na dveře vedlejšího bytu. Věděl, že je otevře jeho milovaná. Pokaždé vstával o dvě hodiny dříve, aby ty dvě hodiny mohl strávit s Arianou. Nemohli se spolu chovat zcela spontánně, neboť bydleli v paneláku plném zvědavých drben, které trávily svůj volný čas s uchem přiloženým ke zdi. Přesto je tyto společně strávené chvíle naplňovaly štěstím.
O dvě hodiny později se rozloučili a Richard se vydal do školy, která byla naproti jeho domu. Už zdálky viděl, že na něj všichni ukazují a přitom se smějí. To se už naučil nevnímat. Stejně tak ignoroval i nepříjemné poznámky profesorů. Den probíhal normálně až do chvíle, kdy Richard gymnázium opouštěl. Na hlavě mu přistála prázdná plechovka od nějakého nápoje a k němu se sbíhali všichni studenti gymnázia. V očích jim viděl, že s ním nemají právě nejlepší úmysly. V rukou měli basebalové pálky, nože, řetězy a další předměty, které se daly použít jako zbraně. Rychle vyběhl do domu, kde mu Ariana dala dlouhý meč. S mečem vyšel opět na ulici. Prvního útočníka z řetězem rychle připravil o zbraň a pak ho prostě probodl. V okolí to vyvolalo děs, ale Richardovi, který byl až do teď zapřísáhlý křesťan, to vůbec nepřišlo divné, jako kdyby do něj z meče proudila energie a odhodlání. Teď se proti němu rozběhl další, tentokrát s tyčí od dopravní značky. Jedním úderem mu Richard tyč z rukou vyrazil a druhý směřoval do srdce útočníka. V Richardově tváři se usadil rozhodný výraz. Rychle máchl kolem sebe a zabil dalšího. Ostatní začali ustupovat. Když k němu vyběhli dva najednou, podíval se jim do očí a vykřikl: „Narvik!“ V ten okamžik oba útočníci padli na zem mrtví a dav ztichl. Bylo jim jasné, že to nebyla náhoda.
Zprávy o tom, že Richard je čaroděj, kterým se smálo celé gymnázium, se potvrdily. Nikoho nenapadlo smát se lidem z Richardova domu. Teď si Richardovi „spolužáci“ přáli, aby jej už nikdy nepotkali. Odněkud se ozval policejní maják. Všichni se dali na útěk. Richard, dokud ještě byl davem skryt, vklouzl do paneláku a ve spěchu kouskem látky utíral meč. Otevřenými dveřmi rychle vklouzl do Arianina bytu. Látku schovali do prachového vaku vysavače a meč pod těžkou skříň. Jak očekávali, zanedlouho se ozvalo klepání na dveře.
Ariana otevřela dveře. V nich stáli dva muži v policejních uniformách. „Dobrý den, slečno. Před tímto domem byli v davu před malou chvílí probodnuti tři lidé a další dva zemřeli neznámo jak. Ten vrah se údajně ukryl v tomto domě.“
„Opravdu? O tom nic nevím. Kdy se to stalo?“
„Asi před pěti minutami.“
„Opravdu jsem si ničeho nevšimla.“
„Nevadí. Korunní svědek zmizel taktéž sem a podle výpovědí sousedů bydlí hned ve vedlejším bytě.“
„To je vyloučeno. Tam bydlí můj přítel, ale už nejméně půl hodiny jsme oba dva u mě. Můžeme si to navzájem dosvědčit.“
„Děkujeme,“ řekli a odešli. „Ještě chvíli a byla bych vás dva radši probodla,“ řekla si pro sebe a slyšela je, jak si spolu povídají. Pak se vrátili. „Co tu vy dva zakrslí pitomci ještě chcete?“
„Váš občanský průkaz slečinko. Nebo půjdete s námi a můžeme vás klidně obvinit z útoku na veřejného činitele.“
„Ztratila jsem ho, ztrátu jsem řádně ohlásila, dejte pokoj,“ řekla a praštila dveřmi.
Richard k ní přišel a objal ji. „Vy lidé jste hrozně drzí,“ řekla mu.
„To neříkej mě, nejsem zrovna někdo, kdo se v lidském chování vyzná. Každopádně, kdyby je tvoje velikost nepřekvapila, dávno by tě zatkli.“
„Jejich problém. Cos tam vyváděl?“
„Když se kolem mě seběhli, tak jsem chtěl jenom mávat tím mečem kolem sebe, abych je zastrašil. Když to nepomohlo, nějak se mi povedlo jednomu z nich vyrazit z rukou řetěz. Ten meč jako by byl začarovaný. Najednou z něj do mě proudila jakási energie a odhodlání udržet je od sebe dál. Ti tři se proti mně postupně rozběhli a já jsem každému vyrazil zbraň a prostě bodl. Nechtěl jsem, ale ten meč jakoby se řídil sám. Pak proti mně vyběhli dva najednou a sejmul jsem je kouzlem. Už ustupovali, když se objevili policajti. Vpadl jsem dovnitř a cestou k tobě jsem ten meč otřel.“
„Že se z tebe stal vrah, to mi nevadí. Jestli mě ale začnou prošetřovat, tak přijdou na to, že jsem kdysi stejným mečem zlikvidovala partu opilců. Tím pádem mě zase čekají ty nekonečné výslechy, kde proberou i to, proč v městské matrice není nic o mé rodině a proč mám špičaté uši a vůbec všechno. Navíc se budou ptát i na to proč ti dva zemřeli zrovna, když jsi řekl slovo Narvik a příběhům o kouzlech věřit nebudou.“
„To jsi mi neřekla.“
„A kdy jsem ti to měla říct? Myslíš, že bys o mě měl zájem, kdybych ti před těmi pěti lety, kdy jsme se potkali poprvé, řekla, že mluvíš s vrahem?“
„Nevadí mi to. Jenom mě to překvapilo. Zajímavější bude, až začnou vyslýchat gymnazisty. Každý bude žvanit o tom, že jsem čaroděj a kdoví jak to celé přibarví, takže nakonec všichni skončí u psychiatra.“
„Skvěle. Ale teď máme jiný problém. Policajti nesmí najít ten meč a navíc jim lidi z tohohle domu určitě vykecají všechno, co se o nás dvou povídá. Většinou lži, ale jestli se rozkřiknou ven z domu, tak nás do chvíle zatknou a určitě si něco najdou, aby nás oba mohli zavřít.“
„V tom případě bychom měli rovnou zmizet.“
„Dobrá. Ty jdi k sobě a sbal si nejnutnější věci.“
Richard se usmál a pohladil ji po hlavě. „Neboj. To zvládneme.“ Ariana se zvedla ze židle a začala balit. Nejníže zabalila meč, pečlivě omotaný pruhem látky a luk s toulcem plným šípů. Ranec schovali v Arianině skříni.
„Měli bychom sehnat nějaký nenápadný dopravní prostředek. Jít pěšky by bylo příliš nápadné. Jsme ve středu velkého města.“
„Tví rodiče jsou přece na dovolené. Nechci tě k tomu nutit, ale napadlo mě, že by jsi mohl vzít jejich auto. Já řidičák mám.“
„Ti už mě stejně dávno odepsali, takže jim bude víc chybět ta stará škodovka než já. A z gymplu mě stejně nejpozději do týdne vyhodí.“
„Dobře. V noci naše věci do toho auta naložíme a můžeme vyrazit. Tedy, pokud nemáš nic proti.“
„Ne. Zazvoň u nás ve tři ráno. Když budeme mít štěstí, tak nás začnou hledat až odpoledne, když ho mít nebudeme, tak jim budeš muset ujet.“
„Takže ve tři ráno. Ani o minutu později.“ Rozloučili se a Richard se vrátil domů. Tam už nic ze svých věcí neměl. Oblečený si lehl na postel a zakrátko usnul.
Přesně ve tři hodiny u jeho dveří zazvonila Ariana. Vzal klíčky od auta a od bytu a vyšel za ní. Spolu vyšli před dům. „Můžeme jet. Dej mi klíčky, zamknu byty.“ Richard jí hodil klíče od svého bytu a sedl si do auta na místo spolujezdce. Ariana se vrátila za chvíli a pytlík s dvěma svazky klíčů ukryla v ranci. Pak si sedla do auta vedle Richarda. Podívali se na sebe a pak vyjeli.
„Proč jsi na sebe navlíkla moderní ohoz? Myslel jsem, že lidské šaty nesnášíš.“
„To brzy uvidíš, maličký.“
Za pár hodin spokojeně zapnuli rádio. „Pražská policie vyhlásila pátrání po dvou mladých lidech, kteří jsou podezřelí v vícenásobné vraždy. Ujíždějí ve starší škodovce. Jeden z nich údajně mečem probodl tři své spolužáky a další dva zemřeli za záhadných okolností. Nejspíše devatenáctiletá Ariana je asi dvě stě padesát centimetrů vysoká, štíhlá, světlé pleti a má dlouhé černé vlasy. Kromě výrazné výšky je snadno rozpoznatelná podle zelených šatů gotického stylu se sukní a špičatých uší. Sedmnáctiletý Richard je sto sedmdesát centimetrů vysoký, štíhlý, světlé pleti a má velmi dlouhé černé vlasy. Na sobě má pravděpodobně černý středověký hábit. Jsou ozbrojení a můžou být nebezpeční,“ ozvalo se z rádia. Arianu to nevyvedlo z míry. „Myslíš, že budu pořád tak nápadná, když budu v tomhle?“
Když začalo svítat, byli už blízko hranic se Slovenskem. Cestou minuli několik policejních aut. Nikoho nezaujali. K večeru zastavili u benzínové pumpy. Vše proběhlo hladce. Nikomu nepřišli nápadní. V nejbližším lese zaparkovali daleko od cesty. Pojedli a vypili něco ze zásob. Pak postavili u auta stan, rozbalili spací pytle a ulehli do stanu. „Doufám, že se nám bude zítra dařit stejně tak, jako dnes.“
„Nejsi jediný, můj milý.“
„Kam vlastně jedeme?“
„Chci se dostat do Xaverova na Lvích ostrovech, jestli ti to něco říká. Mám tam pár známých, kteří nám můžou pomoct.“
„Taková země opravdu existuje?“
„Jistěže ano. Každopádně se odtamtud můžu dostat do elfských lesů, ke své rodině. Zároveň jim tě představím. Byl jsi někdy v elfských lesích?“
„Ne. Než jsi mi odhalila, co jsi zač, a než jsem poprvé použil nějaké kouzlo, tak jsem vůbec nevěřil, že elfové, kouzla a to všechno vůbec existuje. Vždycky jsem toužil vidět elfí město. Je pravda, že po elfských lesích jsou roztroušeny vesničky inteligentních lvů?“
„Ano. Kdes na to přišel?“
„Na stole jsi měla otevřenou nějakou knížku.“
„Takže špeh, uvidíme, co z tebe ještě bude.“
„A jak to s těmi lvy vlastně je?“
„Ty nejspíš znáš pouze africké a indické lvy, kteří jsou jenom přerostlé kočky na které se můžeš jít podívat do zoo. Tihle jsou mnohem větší. Inteligentní druhy lvů v myšlení a ve všem, co vyžaduje mozek, hravě lidi překonávají. Bohužel jim to lidé závidí a tak jsou dnes tito lvi velmi vzácní a potkat je, pokud nejsi lev, elf, drak, nebo trpaslík je velké štěstí. V opačném případě je nesmíš zradit. Dokážou být brutálními vrahy a za chvíli jsou milujícími rodiči, druhy nebo skvělými přáteli. Jakmile se cítí ohrožení, mění se ve zběsilé a opravdu hodně nebezpečné zabijáky. Jsou-li na něco sami příliš slabí, jdou většinou za námi elfy a dokážou být velmi dojemní. Je to jejich zbraň. Pokud jim nepomůžeš, tak tě jejich prosebné pohledy pronásledují ve snech celý život. Když se ti však podaří získat jejich důvěru, tak tě jejich znalosti, umění a moudrost může ohromit, dokonce i když jsi elf. Tihle žijí v našich lesích. Jiní žijí na hradech různě po světě a právě oni jsou ti stateční, moudří a odvážní vůdci z lidských bájí.“
„Zajímavý národ.“
„Ano. Jsou skvělí, jenom trochu vystrašení. Nebyli by vystrašení, kdyby jich bylo více. Pak bys teprve uviděl, co jsou opravdu zač.“
„Kde jsou ty Lví ostrovy?“
„Vzdor názvu jsou v horách. Je to obrovské jezero, ve kterém je několik velkých ostrovů. Vypadá to spíše, jako kdyby si kolem své země vykopali vodní příkop.“
„A proč se jim říká Lví?“
„Kdysi tam žili jenom lvi. Tamní královský hrad je starý deset tisíc let, a celou tu dobu jej obývá stejná rodina. Každého, kdo tu zemi navštívil, zaujal ten hrad a jeho obyvatelé. Jsou to jedni z inteligentních lvů. Mimo to jsou obrovští. V průměru jsou velcí jako ten panelák, ve kterém jsi od narození bydlel.“
„Každý ten lev?“
„Ano. Někteří i větší. Díky tomu se jich všichni bojí. Jsou to skvělí vládci, jejich země vzkvétá celých těch deset tisíc let. Stačí?“
„Jak se uživí? Je přece nemožné, aby byli tak velcí. Někteří dinosauři byli podobně velcí a měli problémy udržet se naživu.“
„Jsou mohutněji stavění. Jejich obrovská těla pohání velmi silné svaly.“
„Takže hýbat se můžou. A co hmotnost? Musí jim to drtit kostru. Jejich vnitřní orgány musí těžce držet tvar.“
„Mají hodně odolnou kostru. Všechno na nich je v poměru k velikosti mnohem mohutnější. Jejich vnitřní orgány mají odlišnou stavbu. Ti lvi toho o své anatomii ví víc než lidé o své. Jejich těla jsou sice stavěná podobně, ale ve spoustě věcí se značně liší. Když pominu mohutnou kostru a obrovské svaly, mají v poměru k tělu větší srdce a mozkovnu. Takže jsou vytrvalejší a inteligentnější. Ti vymírající inteligentní lvi jsou vývojový mezistupeň mezi běžnými a obřími lvy. S obry je spojují velké mozkovny a srdce, s obyčejnými stavba kostry a svalstva, struktura orgánů je podobná. Sice to všechno vypadá divně, ale funguje to a obrům se daří. Chápeš?“
„Ano. Sice mi asi bude chvíli trvat, než si to v hlavě srovnám, ale možná to i pochopím.“
„Výborně. Jsem docela unavená.“
„A jak vypadají elfí lesy?“
„Představ si nejkrásnější les, jaký dokážeš, a elfí lesy jsou ještě mnohonásobně krásnější. Neboj, dostaneš se tam.“
„Díky. Tak tedy dobrou noc.“
„Spi, můj milý.“ Oba zanedlouho spokojeně usnuli. Vypadali šťastně.