Cestovatelé, část 4.

Anotace: Po kratší odmlce opět přidávám pár částí příběhu Ariany a Richarda

Sbírka: Země velkého lva

Zrovna došli k nějakým dveřím. Ariana se rozhlédla a pak zaklepala. Zevnitř se ozval podivný zvuk a dveře se pomalu otevřely. Ariana vtáhla Richarda dovnitř a zavřela za sebou dveře. Vešli do nádherného kruhového sálu. Uprostřed byl kruhový bazén. Bohatě zdobený strop byl podepřen sochami, které sloužily jako sloupy. Ty byly rozloženy ve třech soustředných kruzích. U zdi byly překrásné sochy elfů, všechny naprosto stejné. Vprostřed se nacházely sochy draků a v nejmenším kruhu lvi. Ve všech řadách se nacházely stejné počty soch. Do podlahy z leštěné žuly a mramoru ústily patkami z červené žuly. Mezi sochami elfů byla okna a dveře. Z oken byl vidět les. „Tohle je jediná původní budova ve městě. Žijí tady dva lvi. Původně to byla radnice, ale když začalo lvů ubývat, tak lidé postavili novou radnici a tuhle budovu koupil můj přítel a udělal si z ní dům.“ V tom ze z jedněch dveří vynořil obrovský lev. Richard pomalu začal ustupovat. Ariana jej chytila a táhla ke lvu. „Otire ani,“ vyhrkla. Lev se usmál. „Araw kelisej Ariana.“
„Akra gar kerje.“
„Ak fjämün, or kyan kerje. Ofe i ari juialin.“ Když to lev dořekl, otočil se k nim zády. Ariana vytáhla lahvičku s průhlednou tekutinou a šla k němu. Lahvičku vtiskla lvu do tlapy a něco mu pošeptala do ucha. Pak ho poplácala po hřbetě a vstala. Šťouchla do Richarda a vyšli ven. „Co je s ním?“ zeptal se jí.
„Ten nám nepomůže. Jeho družka je nemocná a lék na tu nemoc mají pouze čarodějové z řádu Strážců Syndikátu a jejich hrad je odsud docela daleko. Lidé je moc v lásce nemají, a tak do měst moc nechodí.“
„Co udělali?“
„Zeptej se lidí. Já nic nevím.“
„Nevypadají zrovna přívětivě.“
„Nediv se. Ten hábit, co máš na sobě, dřív patřil jednomu z těch čarodějů, takže tě považují za jednoho z nich. A navíc se tu procházíš s elfkou. Ještě abychom s sebou měli lidožrouta Cerese a mého draka a poženou nás odsud s vidlemi.“
„Kdo je ten Ceres?“
„Jeden šílený lev ze sousední země. Jenom jednou jsem o něm něco četla v novinách. Jeho rodinu vyvraždili královští vojáci, samozřejmě lidé, a navíc vypálili jejich dům. On přežil jenom díky tomu, že se schovával jako malé lvíče na zahradě v koruně stromu. Usadil se v malém opuštěném domku poblíž zdejšího královského hradu. Když pak vyrostl, začal se lidem mstít a později se jejich těly začal i živit. Lidé si to nenechali líbit a jeho domek v noci podpálili. Chtěli upálit i jeho, ale dřív ho stihli zatknout policajti. U soudu si vyfňukal odvolání ke královskému soudu. Král měl rozmarnou náladu a nechal si ho jako otroka. Když ho pustil, před lidmi utekl do nějaké země. Odtamtud jej vyhnal král jeho rodné země a teď je z něj sluha zdejšího krále a žije ve lví vesnici.“
„To kvůli němu lidé nenávidí lvy?“
„Kdepak. Lidé nenávidí všechno, co se jim nepoddá. Výjimku tvoří pouze zdejší královská rodina.“
„A proč nenávidí ty čaroděje?“
„Protože chrání civilizace lvů, draků a elfů před lidmi. Jejich hrad se lidem ale dobýt nepodařilo.“
„Ty civilizace by se neubránily?“
„Ubránily. Ti čarodějové jsou něco ztělesněné pouto mezi našimi národy. Působí jako vyslanci mezi národy a přechovávají jejich tajemství. Symbolem toho všeho je nějaký kříženec nebo něco takového. Když je potřeba, jsou tihle čarodějové skvělí i jako zabijáci.“
„A policie?“
„Ti se čarodějů bojí a mají k tomu dobrý důvod.“
„A co na to král?“
„Proč by lev bojoval proti těmhle? Král sám je navíc jedním z nich. A málem bych zapomněla. Půjdeš se mnou, nebo se vrátíš do Prahy?“
„To se mě ptáš jen tak, na ulici?“
„No a?“
„Už jsem se rozhodl dávno. Půjdu s tebou.“
„Jak chceš. Tak mi pomoz najít našeho draka.“
„A kde ho mám hledat?“
„Myslíš, že se drak ztratí ve městě mezi lidmi?“
„Nevím.“
„Tak hledej.“
Kdepak tu přerostlou ještěrkou mám hledat? napadlo jej. Když se otočil, Ariana zmizela. Pomalu se rozhlížel, ale draka nikde neviděl. „Chyťte ho!“ ozvalo se za ním. K němu se řítil dav lidí. Měli v rukou rozličné předměty, ale z jejich výrazů bylo poznat, co s ním chtějí udělat. Rychle vytasil meč a postavil se davu čelem. Lidé jej obklíčili a okamžitě začali útočit. Jednoho útočníka odrazil mečem, druhého zlikvidoval kouzlem. Neodpočinul si ani jediný okamžik. Souboj s tolika lidmi najednou jej rychle zbavoval sil. Když již začínal být unavený, v davu přistál černý drak a svým ohněm rozehnal dav. Richard schoval meč do pochvy. „Děkuji ti, draku,“ zašveholil. Když si drak Richarda všiml, rychle jej omráčil.