Dinas-země, kde ožívají sny

Anotace: ...kapitola 4...a kdo nebude komentovat, toho kousnu...vrrr!R.Z.

Pokud se předtím Zakuro točila hlava, tak teď jí bylo, jako když vystoupí z kolotoče. Laira jen nevěřícně zírala na rytíře před sebou. Pak přiškrceným hlasem vydechla: „ Radime?“
Rytíři se po sobě udiveně podívali. „ Jakže to ta dívka nazvala sira Midara? A odkud zná jeho dřívější jméno?“ To už se ale vzpamatovala Zakuro.
„ Radime, co tu proboha děláš? A co to máš na sobě??“
Radim, totiž sir Midar, s úsměvem odvětil: „ Nato bych se vás taky rád zeptal. Ale nejdřív, jak se teď jmenujete?“ Holky po sobě vzhlédly. Něco jim tu uniká. Tu se ozval mladík, co škádlil Zakuro: „ Sire Midare, co naše poslání?“
„ Á pravda! Vezměte ty dvě na koně, pojedou s námi.“ Sir Midar si nasadil zpět helmu a vyšvihnul se na koně. Laira sice zpočátku protestovala, ale pak se nechala vyzvednout Mainem, tím mladíkem, co na ni zíral. Zakuro si vzal na starost Oric, i když se s ním byla ještě rozhodnutá bít na život a na smrt. Teď jí to bylo jedno. Pomalu nevěděla, co se s ní děje. Midar dal povel a všichni vyrazili. Hřbet koně se vlnil. Laira si to užívala, zatímco Zakuro měla co dělat, aby se udržela. Naštěstí ji pevně držel Oric, jinak by zcela určitě spadla.
„ Ještě jste nám nesdělily svá jména,“ ozval se Midar.
„ Laira.“
„ Zakuro.“
„ Těší mě, Zakuro ,“ zašeptal Oric. „ Ještě stále toužíš se se mnou utkat?“
„ Nemáš tušení, jak moc. Proč se ten kůň tak vlní?“ nadechla se k další otázce, když tu se zarazila. „ Doufám, že nejedeme k tomu hradu, nebo jo?“
„ Právě tam máme namířeno.“
„ Tak to moment, proč musíme jít zrovna uprostřed noci do starýho hradu?“
Midar se na ni otočil. „ Chceš raději zůstat venku?“
Zakuro se rozhlédla kolem. Všude tma jako v pytli. Rytíři uhasili oheň. Tiše zaklela a připojila se k Laiře a Mainemu, kteří spolu vedli družný hovor. Laira vypadala, jako by jí jízda na koni jen prospěla. Rytíři si vytáhli své meče, slezli z koní a tiše, nebo se o to v tom brnění snažili, se vydali k hradu. Kdyby je sledoval někdo z místních, viděl by skupinu rytířů a uprostřed dvě malé postavičky, z nichž jedna neměla daleko k mdlobám. Zakuro tiše přemýšlela, jestli hrad vypadá hrozivěji zvenku nebo zevnitř.
Vnitřek hradu byl rozmlácený, temný a špinavý. Laira se sice zprvu Zakuro smála, ale teď jí do smíchu nebylo. V povětří bylo něco cítit a zatuchlina to nebyla. Všichni došli až ke starému schodišti do sklepení. Zakuro začínala mít nepříjemnou předtuchu.
„ To chcete jít tam dolů?“ Snažila se, aby v jejím hlase nebyl náznak hysterie, která už s ní lomcovala.
Oric jí pevně stiskl paži. „ Neboj, hlídám tě. Budu tě bránit.“
„ No právě...“ povzdechla, ale byla mu vděčná, že je blízko ní. I když ho už měla plné zuby, byla za tu blízkost ráda. Laira nebyla bázlivá, ale ve společnosti Maineho se přece jen cítila bezpečněji. Midar zapálil louče a pomalu sestupovali do neznáma. Schody se opět začaly houpat Zakuro pod nohama a chtě nechtě se musela zachytit Orica. Ten se jen usmál.
„ Panebože to sestupujeme do sopky nebo co? Smrdí to tu sírou jak v kráteru!“ Laira začínala mít nepříjemné tušení. „ Sopka to asi nebude...“
„ Sopka určitě ne,“ odpověděl s úsměvem Maine a popostrčil Lairu do ( obrovské je slabé slovo) obrovského sklepení.
„ To nejsou kosti, že ne?“ otočila se Zakuro na Orica a nesnažila už se skrývat hysterii.
„ Spíš jsou,“ stručně odpověděl Midar a zaujatě si kosti prohlížel. „ Buď v klidu Zakuro, jsou t nejmíň tisíc let.“ Zakuro cítila, ¨jak Laira po jejím boku úlevou vydechla. Jí však úleva nic neříkala, spíš to bylo ještě horší. „ A co když tu to, co ho sežralo ještě je?“
„ I to je možné,“ odpověděl jí s vážným výrazem tentokrát Maine.
Najednou se ozval ohromný řev, který otřásl celým sklepením, ale ne tak moc, jako Zakuřiným nervovým systémem. „ Co to bylo?“ ozvala se hlasem, který jakoby ani nebyl její, hysterie ho změnila k nepoznání. Všichni se otočili k místu, z něhož se řev ozval. Rytíři pevně stiskli své zbraně. Z jinak neprostupné tmy na ně žhnuly dvě obrovské žluté oči. V následující chvíli oči zmizely a nad skupinou se vznesl temný stín. Ozvala se tupá rána. Na Zakuro to už totiž bylo moc, podlaha se jí rozhoupala pod nohama. Zvuky okolo nevnímala a byla vyděšená k smrti. Družina, Midar a Laira v ohromení tiše konstatovali: „ Drak...“