Tanečníci

Anotace: Viděl jsem jednoho tanečníka tančit na ulici. Tancoval dlouho až země pod ním pukla a pod nohami se mu objevila tráva a vedle něj vyrostl mohutný strom. Jsou to však oni kdo ovládají moc, nebo je to moc, která je ovládá?

„Nikdo neví odkud se vzaly, někdo říká, že se rodí normálním způsobem – jako my. Že tanečník může být klidně jeden z našich bratrů, nebo sester, nebo člověk na ulici.
Lidé je nechápou. V hlavě jim zní hudba, podle které musí tančit. Jejich taneční pohyby vypadají zvláštně, lidé se jim za ně někdy i smějí, ale jejich síla je veliká. Nemusí se učit magii, oni se s ní narodí. Stačí, když začnou tancovat. Viděl jsem jednoho tanečníka, jak zahloubán ve svých myšlenkách tančil na ulici, jeho tanec byl krásný, jeden z mála takto nádherných, tancoval dlouho až země pod ním pukla a pod nohami se mu objevila tráva a vedle něj vyrostl mohutný strom. Ale ani oni nevědí jak dokáží využívat svojí sílu, jako by byli napůl tady a napůl někde jinde. Jsou to však oni kdo ovládají moc, nebo je to moc, která je ovládá?
Vypadají obyčejně než začnou tančit. Slyšel jsem o tanečnících, kteří tancovali děsivé tance. Zprvu se jim lidé smály, ale pak je jejich pohyby uchvátili, dívali se na ně a nemohli odtrhnout zrak, až viděli černé stíny, které tančili s nimi a jejich tanec byl s nimi překrásný. Až pak uslyšeli hudbu na, kterou tancovali. Ti lidé dělali to co po nich chtěli, do té doby než je nepropustili.
Já sám je hledám. Mám velikou síť špehů a pravých mágů, kteří je hledají. Vím, že na zemi jsou nyní čtyři tanečníci“ odmlčel se poprvé a podíval se na dívku, která ho se zatajeným dechem poslouchala. Nevypadala jako špatná, měla dobrácký, i když obyčejný obličej a všechno jí zajímalo.
„A co s nimi uděláte, když je najdete?“ zeptala se a v hlase jí zazněl strach.
Neodpověděl jen jí pozoroval těma svýma černýma očima, které jí před chvílí připadali tak krásné.
„Co s nimi uděláte, když je najdete?“ zopakovala znova svojí otázku.
„Zabiji je“ řekl a dýka, která byla schovaná v jeho plášti jí probodla srdce. Vytáhl jí a otřel krev o dívčin plášť „A už jenom tři“ zašeptal si pro sebe hrdý na svojí práci.
„Zabil si mojí sestru“ ozvalo se za ním. Rozhlédl se a uviděl jak starší dívka vyšla ze stínů, spíš jakoby se zhmotnila, než jakoby byla schovaná.
Napřáhl s dýkou a chystal se jí hodit, když si všiml jejích prstů. Kmitala s nimi jako kdyby na něco hrála, najednou zakroutila zápěstím, které dala nad sebe a celá se za ním otočila. Vystrašeně se díval jak tancuje. Udělal první chybu. A poslední.

Dívala se na jeho mrtvolu, která sebou ještě pořád škubala v křečích. Nebylo jí líto sestry, už dávno ztratila emoce. Byla napůl tady, a napůl jinde. Tanečník tancující mezi dvěma sférami bytí.
„Takže jsme čtyři?“ zašeptala a pohlédla dírou ve střeše k měsíci a poslouchala hudbu, která jí zněla v uších.

O deset let později
Na bitevním poli mezi dvěma vojsky

„Kolik jich je?“ zeptal se generál.
„Asi pět tisíc můj pane“ odpověděl mu stratég a ukazoval jak se vojska přibližují.
Generál se usmál „A nemají...“
„Ne můj pane“ usmál se i stratég. Generál se zasmál a hrdě se podíval na muže před stanem.
Byl vysoký a štíhlí, vlasy měl černé a oči světle modré a stále zasněné. Všichni muži mu šli z cesty, i když vypadal jako parátko beze svalů. Jdou proti nim tisíce vojáků? Pche! Až tenhle začne tancovat tak se ta jejich slavná armáda obrátí proti nim!
„Vyhraji tuto bitvu pro královnu“ zašeptal si generál s úsměvem.

„Oni proti nám jdou opravdu pouze s tisícem mužů?“ zeptal se generál z druhého tábora. Nemohl uvěřit, že by někdo proti jeho pěti tisícům nejlepších mužů z říše poslal druhořadé vojáky v tak malém počtu. Věděl, že královna je bláznivá a potrhlá ženská, ale že by poslala své vojáky na smrt?
Stratég přikývl a ukazoval mu kde přesně jejich vojsko leží.
„To nemá smysl“ zašeptal si generál.
„Ale má“ ozvalo se od vchodu do stanu a dovnitř vstoupila žena se zrzavými vlasy a obličejem celým posetým pihami. Její hnědé oči se upřeli do těch jeho, její hnědé zasněné oči se upřeli do těch jeho.
„Co tu děláš ženská?!“ vykřikl na ženu, která se na něj s udivením podívala.
„Přišla jsem vám pomoct“ vysvětlila.
„Vypadáme, že stojíme o pomoc nějaké ženské? Odejdi než tě nechám vyvést“ rozlítil se stratég.
Žena pokrčila rameny „Jak chcete“ řekla a vyšla k východu ze stanu, ale těsně před ním se zastavila a otočila se „Mají tanečníka“ ledabyle vysvětlila a odhrnul látku východu.
„Počkej!“ řekl generál „Tanečníka?“ zeptal se vyděšeně.
„Ano a já myslela, že by se vám také jeden hodil“ jako pro zdůraznění svých slov se otočila a s rukama nad sebou dělala nějaký obrazec, až se strop stanu zbarvil do zelena. Usmála se.
Netrvalo to dlouho a dohodla se s generálem na podmínkách a vyšla ze stanu. Rozhlédla se po kopci na, kterém byla jejich vojsko a pak se podívala na druhý kopec naproti nim, kde bylo další. Nadechla se. Trvalo jí dlouhých deset let stopování, než zjistila kde všichni tanečníci jsou. Jednoho už zabila před pěti lety, tančila s ním, ale její stíny byli dravější a vzali si ho sebou tam odkud jejich stíny pochází. A stejně to dopadne i s těmihle. Pokud nebudou tak silní, že se vyplatí s nimi spolupracovat.

„A co jsi dělala naposledy děvče?“ zeptala se jí obtloustlá starší žena, v rudých šatech s velkým výstřihem.
„Já...uklízela a, a dělala jsem děvečku, a různé jiné práce paní“ řekla dívka se sklopenýma očima. Líbila se jí, byla hezká, malá, blondýnka s plachým úsměvem a krásnýma zelenýma očima, chlapi jí budou mít rádi.
„A umíš udělat mužům dobře?“ zeptala se.
Dívka viditelně zbledla. „Můj bývalí pán...“ polkla. Víc říkat nemusela bordelmama bylo jasné jak to myslí. Usmála se na ní. Chudinka byla ještě tak mladá, ale všichni v tomhle věku začínají.
„Co umíš aby sis zasloužila jejich přízeň?“ zeptala se jí.
Dívka se kousla do rtu „Umím tancovat“ řekla.
„No dobře, ale musíš být připravená, že si moc neodpočineš, přece jen táhneme za vojákama. Ale jídla budeš mít hodně a bít tě taky nikdo nebude to se nemusíš bát“ usmála se ní mile.
„Děkuji“ řekla dívka se sklopenýma očima.
„Tak a teď upaluj vedle, holky ti tam dají něco na sebe a rovnou si můžeš vydělat na chleba, chlapi už se schází a nezapomeň, je to služba králi!“ dívka přikývla a odešla.

Seděl na zemi a díval se na oblohu. Poslouchal její píseň a zachtělo se mu tancovat, ale věděl, že nesmí. Byl tanečník a možná i jediný. Před pár lety na všechny tanečníky udělali hon. Tajná organizace, vyvražďovala všechny, kteří se jenom trošku hýbali do rytmu slunce a tak ze stovky zbyl jenom jeden. Nebo dva. Možná víc.
On měl štěstí, že přežil. Naštěstí se narodil v aristokratické rodině, která brzo pochopila, že pro ní má větší cenu živí než mrtvý. Byl to on, kdo pře dvaceti lety ovládl vojsko tisíců barbarů, kteří útočili na království. A jeho stíny s jejich hudbou chtěli dělat další velké věci. Dneska však moc hezky nezpívali. Něco se děje. Něco narušuje jeho hudbu. Vyskočil na nohy a podíval se k nepřátelskému táboru. Ano cítil to.
Ale nebyli to černé stíny. Ty by s ním tvořili harmonii, ty by ho nedráždili. Ne v tom druhém táboře je někdo jiný. Někdo s jiným talentem. Někdo, kdo slyší napůl a jeho stíny jsou bílé jako čerstvě napadený sníh.

Dostala dlouhé šaty s velikým rozparkem až k hýždím a velkým výstřihem. Nelíbili se jí, byli na její vkus moc červené. To že toho moc odhalovaly na to si ani nestěžovala, už dávno přivykla svému osudu. Vystoupala na parket před hladové vojáky. Mnoho z nich si jde naposledy povyrazit, vždyť hned další den začíná velká bitva!
Stoupla si k tyči a nervózně si všímala jejich chlípných pohledů. V sále zněla hudba. Dotkla se tyče, a jakoby šumy místnosti plné lidí ztichly. Jakoby piáno přestalo hrát. Slyšela v uších jak jí tam něco, nebo někdo šeptá, až se to změnilo v melodii. V krásný jemný zvuk, který tam vždy byl když potřebovala uklidnit. Usmála se a začala tancovat.
Pomalu klidně, jako jemné stvoření, které byla. Jemná krásná melodie. Už nevnímala žádné pohledy jen hudbu v uších. Víc procítění. Zrychlit stejně jako melodie. Jedna ruka následuje druhou, jednou noha kopíruje druhou, tělo se hýbá přesně jako melodie. Chvíli pomalu, pak zrychlí. Otočka.
Vojáci v místnosti se smáli, když začala tancovat. Vypadalo to jako by ten tanec sem nepatřil, nebyl k hudbě, která hrála vůbec vhodný. Ale kapela, když viděla pohyby půvabné blondýnky změnila styl. Hrála přesně do jejích pohybů. Dívky u ostatních tyčí se nechápavě rozhlíželi – tuhle muziku neznaly.
Jiná zvláštní, ale ne směšná, nýbrž krásná.

Vešla do stanu, kde je nevěstinec. Vždycky jí tyhle místa zajímali. Když vešla uslyšela prazvláštní hudbu, chvilku pomalou, chvilku rychlou. Nic takového nikdy neslyšela. Ani její hudby nebyla nikdy takhle krásná.
Rozhlédla se po něm a omámeně dívala na vojáky a děvky, jak se uchváceně dívají na tanec jedné dívky a i ona uchváceně zůstala vyset očima na ní. Pohybovala se přímo do rytmu, její pohyby nevypadali tak vtipně jako ty její a nikdo se nesmál a muzika hrála přesně podle ní. Pohlédla k muzikantům. Vytřeštila oči, když zjistila, že nehrají. Obrátila znovu zrak k dívce.
Dívala se jak tančí a její pohyby přesně doplňovali šedivo-bílé stíny. Bylo to krásné. Její tělo chtělo vyskočit k dívce a tancovat s ní. Tolik po tom toužila! Jeden tanec s ní. Jednou se s ní dostat do jejího mezisvěta.
Podívala se jí do obličeje. Byl klidný vnitřním klidem. Nechápala to. Ten její byl vždy plný vzrušení. Toužila zabíjet. Toužila po tom mučit, měnit lidi v prach. Toužila po výzvě. Toužila se pomstít za smrt rodičů a sestry. Ale ta dívka na pódiu ne.
Najednou přestala tančit a hudba utichla. Vojáci začali tleskat a ostatní děvky se smály a také tleskaly.
Blondýnka se usmála. Po chvíli se osmělil jeden voják a přešel k ní. Něco si chvíli šeptali až jí vzal do náručí a odnesl si jí někam pryč.
Zrzka rychle vyběhla ze stanu. A se strašlivým pocitem si uvědomila, že to dítě, vlastně neví co umí, a je mnohem silnější než ona.

Cítil tu moc. Byla krásná a vypadala tak sladce jako med. Vychutnával si jí a poslouchal tu hudbu, která byla tak daleko od něj.
„Co posloucháš?“ zeptal se ho generál, jeho strýc.
„V tom druhém táboře je tanečník, ale jiný“ řekl a poslouchal dál „Jeho moc je čistá, krásná, jemná, jako víla za měsíčního světla, jako elfka v poledním slunci.“
„Ohrozí nás?“ zeptal se ho generál a v hlase měl strach. Jeho synovec přikývl „Nás ano, ale nevím jak vás“ odpověděl.
Generál se zatvářil nechápavě a jeho synovec otevřel oči a podíval se na něj „Její moc je na nás moc čistá, moc krásná, pochybuji, že dokáže zabíjet nebo ovládat. Spíš jakoby chtěla a toužila po dobru, po lásce. Po něčem co nemůže být.“
„Jak to můžeš vědět na takovou dálku?“
„Mám jeden z nejlepších sluchů, jen málokterý tanečník, který kdysi žil byl lepší než já.
Strýčku měl bys odjet“ podíval se k nepřátelskému táboru.
Generál na něj zkoumavě pohlédl „Proč?“
„Tahle bitva nebude o mužích, je tam s nimi ještě jeden tanečník. A ten roznáší jenom smrt. Touží po smrti a utrpení jiných. Touží po vyhlazení nás tanečníků a teď začíná nenávidět toho o kterém jsem vyprávěl. Jeho hudbu nechápe a proto jí chce zničit.“
„Pocity Smrti jsou hodně roztěkané?“ zeptal se ho strýc.
Přikývl.
„Zaútočíme hned, když je rozptýlen Životem. Připrav se na tanec, budeme ho potřebovat“ vstal.
„Pokud to nezvládnu, odjeď strýčku, ten koho nazýváš Smrt nebude mít slitování a bude se mnou tancovat zlí tanec“ podíval se na starého generála. Nikdy nevěděl co si o něm myslet. Byl to jeho strýc a právě on ho nejvíc chránil před tím aby byl zabit, stejně jako ostatní tanečníci. To s ním ovládl nepřátelské vojsko. Ale to jak vždy tanečníky nazval jmény, které se k nim hodili ho někdy mrazilo. Jemu nikdy jméno nedal a byl mu za to vděčný.

„Generále! Generále! Útočí!“ vykřikl jeden z jeho kapitánů a vběhl do stanu kde spal generál.
„Co? Cože?“ ptal se rozespale. Slyšel útočící vojáky.
„Rychle! Všechny vojáky probudit ať se brání! Zavolat tanečnici! A rychle, rychle! Ve jménu krále bránit se!“ křičel a vstal z lůžka.

Zrzka se podívala na vojáka, který za ní přiběhl do stanu a vyrušil jí ze spánku. Zamračila se na něj a uvažovala jak ho za toto vyrušení potrestat.
„Útočí paní. Potřebujeme vaší pomoct“ vyhrkl rychle voják a žena rychle vstala z postele a přehodila přes sebe plášť. Škoda dnes ho nepotrestá, ale zato to vypadá na mnohem lepší zábavu.

Objímala vojáka a sladce mu vzdychala do ouška. Byl hezký a celkem i jemný, nebyl sice z nejohleduplnějších, ale aspoň jí nebil. Políbila ho na horké rty a dívala se jak jí rozkoší ochabuje v náručí až si lehne vedle ní a obejme jí.
Pohladil jí něžně po tváři a ona se na něj usmála. Byla krásná, ale jak by jí to měl říct? Když na ní hleděl napadalo ho mnoho slov, svoboda, naděje, láska, život a všechny jako by na ní přesně pasovali, ale jak jí to říct?
Do stanu vrazil jeden z vojáků.
„Útočí“ vyhrkl a pohled mu zbloudil k nahé dívce v posteli. Všem kdo jí viděli tančit bylo jasné, že bude drahé zboží, jenom pro kapitány. A nahá byla tak krásná! Kapitán přes ní přehodil peřinu a vstal.
„Útočí? Teď?“ zeptal se udiveně.
„Ano pane“ řekl mladý voják a snažil se nesklouzávat pohledem k dívce.
„Běž“ propustil ho kapitán a voják vyběhl ze dveří.
Rychle se oblékl a podíval se na dívku v posteli a rychle jí políbil, pak vyběhl ke dveřím u kterých se zastavil „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se.
„Airee pane“ odpověděla. Usmál se a vyběhl ven.

Jel na koni a díval se jak se nepřátelské jednotky probouzí, jejich jízda ještě byla půl hodiny cesty od nich, ale to bude bohatě stačit. Musí se akorát dostat blízko aby na něj viděli. Popohnal koně a rukama udělal pár pohybů podle hudby a kůň zrychlil. Musí se mu to povést, za královnu! Za strýčka.

Stála na kopci a zývala. Chtěla se jí spát a ještě k tomu ta holka a ta její hudba. Nemohla tu muziku dostat z hlavy a pletla se jí s její hudbou až jí s toho bolela hlava. Poprvé v životě se nedokázala soustředit. Pořád viděla ty dívčí pohyby, tak jiné od těch jejích. Ne! Nesmí nad tím myslet teď má jiný úkol, ten tanečník se blíží.

Vojsko se konečně podařilo zmobilizovat, nebo aspoň jeho velkou část a už jelo dolů s kopce naproti vojákům, kteří útočili.
Tanečník zastavil koně na jednom vršku a díval se na armády.
„Pěkný výhled, že?“ zeptal se ledový hlas za ním. Obrátil se a uviděl ženu se zrzavými vlasy „Smrt“ napadlo ho.
„Pokud se chcete dívat jak se vojáci zabíjí“ řekl s odporem.
Přikývla „Na to se dívám ráda“ přešla k němu a přiblížila svůj obličej k jeho na pouhé milimetry a dívala se mu do očí „ale raději zabíjím.“
„Já vím“ poodstoupil od ní „A já ovládám.“
Zasmála se. „To jsi ty kdo ovládl ty barbarské kmeny?“ zeptala se.
„Ano“ odpověděl a díval se jí do očí „A to jsi ty, kdo za jedinou noc vyvraždil rozvíjející se přístav?“
Přikývla „Byli bysme dobrá dvojice“ zašeptala a pod nimi se ozvaly první zvuky bitvy.
„Paní, já ovládám, když mi zabijete všechny lidi, koho budu ovládat?“ zeptal se chladně.
„Pak tedy zemřeš“ zašeptala a začala tancovat podle své temné hudby. Nedíval se na její pohyby a zaposlouchal se do své, tak líbezné a při tom podlézavé hudbě a začal tancovat do jejího rytmu.

Generál pod nimi se díval na svého synovce a na tu ženu. Doufal, že to vyhraje, ale nevěděl jak by Pištec mohl zvítězit proti Smrti. Musí najít Život, věděl, že je někde tady. Tahle válka byla nesmyslná. Miloval svého synovce a nenechá ho kvůli tomu zemřít.
Nikdy se mu nesvěřil, že i on kdysi pronásledoval tanečníky. Dokázal vycítit kdo z nich má jakou schopnost a jeho pravé jméno. Ale nedokázal říct na velkou vzdálenost kde přesně je. Byl to lovec, který teď ucítil svojí kořist.
I on cítil, že tohle je jedna z těch druhých tanečníků. Tyhle měl rád, znal Vodu, Vítr, Trávu, a jiné. Za tyhle by klidně položil život, ale byli tu i jiní. Smrt, Oživovač, Měnič. Smrt byla zatím nejhorší. A teď potka Život.
Cítil jí blízko. Potichu postupoval nepřátelským táborem a věděl, že je v něm takový zmatek, že si ho nikdo nevšimne. A pak jí uviděl. Vyšla ze stanu aby se podívala co se děje. Bílé vlasy jí padaly na záda, v očích jí zářila naděje, podívala se přímo na něj. Zamířil k ní a poklekl, neboť těmto stvořením se má klanět.
„Vstaňte pane! Copak to probůh děláte?“ zeptala se melodickým hlasem. Nikdo jí nemohl vidět stejně jako on, protože nikdo nevěděl kdo je.
„Pojďte prosím se mnou, můj synovec potřebuje pomoct a jenom vy mu pomůžete!“ prosil jí a díval se jí do očí.
Nechápavě se na něj podívala „A jak bych já mohla pomoct?“ zeptala se nechápavě.
„Jste taky tanečník a moc dobře to víte, cítím vaši sílu, jste Život paní a tam na kopci je Smrt.“
Jeho slova pro ní byli známé, její hudba jí znovu zazněla v uších, krásná, jemná, podmanivá a přitom bouřlivá, ale cítila, že tu někdo zpívá jinou písničku, špatnou zlou, tu musí zničit. Ucítila jí až teď když byla upozorněná.
Hudba jí zazněla silněji v uších. Byla tak krásná, jen podlehnout. Zavřela oči a nevnímala generále před sebou a začala se pohybovat do rytmu hudby. Už nevnímala to co se kolem ní děje, vnímala jenom hudbu, ta jí teď ovládala.

Generál se na ní díval a doufal, že ucítila to zlo, který jí zkusil předat, tam ze shora kde je Smrt.
Ulehčeně se díval jak začíná tancovat. Její tanec byl krásný a když jí pozoroval slyšel i hudbu na kterou tancuje, byla nádherná.
Za ním se ozval křik. Obrátil se ke kopci, kde byl jeho synovec se Smrtí a vytřeštil oči, když viděl jejich tanec. Oba dva se vznášeli nad zemí a jejich těla se proplétala a mezi nimi byli vidět stíny, které je objímali a doplňovali společné pohyby. Boj ustal a všichni se dívali jen na tancující pár. Jeden z nich zemře, jen se modlil aby to nebyl Pištec.
Obrátil se a uviděl jak dívku její stíny začínají pohlcovat až zmizela a po chvíli se začala objevovat v tanci těch dvou. Tanec Smrti se začal zasekávat jako by přesně nevěděla jak se pohybovat. Jakoby neslyšela svojí hudbu a jeho synovec se připojil k hudbě života. Tančil úplně přesně jako dívka a jeho šedivé stíny se začali bělet stejně jako dívky a černé stíny Smrti se s nimi začali utkávat. Byl to děsiví tanec. Po chvíli černých stínů začalo ubývat a Smrt začala zpomalovat, dělala čím dál tím víc chyb v tanci. Pištec a Život naopak zrychlovali a jejich pohyby se začali rozcházet, ale skvěle se doplňovali. Už nebyli stejné, ale jejich tanec byl ještě krásnější. Až se ozval křik a výbuch. Odvrátil pohled a podíval se ke kopci na kterém už nikdo nebojoval. Nikdo už tam nebyl.
Kde je jeho synovec? Okamžitě se rozběhl ke kopci a překvapeně se díval na vojáky, kteří odhazují zbraně a začínají si tisknout navzájem ruce. Nikdo nebojoval. Nikdo nechtěl bojovat. Přátelství je přece ta cesta, kterou mají jít.
Vyběhl na kopec a rozhlížel se. Nikdo a nic tu nebyli. Zavřel oči a snažil se zachytit jejich vědomí. Ucítit Pištce. Ale nic necítil.

Držela ho za ruku a on jí plně důvěřoval, otevřela dveře do jiného světa. Plného krásy světla. Ozývala se tam hudba.
„To je ráj?“ zeptal se.
Zasmála se. A on ztratil vědomí.
Když se probudil byl uprostřed cizího lesa.
„Dobré ráno ospalče“ ozval se u něj krásný hlas. Podíval se uviděl černovlasou dívku jak tancuje kolem něj.
„Dobré“ pozdravil nechápavě.
„Já jsem Vzduch vítám tě Pištče, měl jsi přijít už dávno k nám.“
„Kde je Život?“ zeptal se.
„Ta? Vrátila se, má ještě mnoho práce“ usmála se „Pojď si se mnou zatančit. Tady můžeš všechno.“
Cítil, že je to pravda. S úsměvem vstal a přidal se k jejímu tanci a cítil se poprvé volný. A volnost miloval.

Tažení skončilo a ač to bylo nepochopitelné nikdo v této válce nepadl. Až na tanečníky, až na jeho synovce. Tahle rána ho hluboce zasáhla a zapřísahal se, že už nikdy do žádné další bitvy nepůjde.
Vrátil se domů na svůj hrad, jako vysloužilí generál a jeden z nejbohatších šlechticů. Už ve dveřích ho vítala jeho dcera.
„Tatínku, je mi to líto“ objala ho.
„Já vím holčičku“ pohladil jí po vlasech. Oba Olivera milovali. „Jak se má Ágnes?“ vynuceně se usmál.
„Pojď“ vzala ho s úsměvem za ruku a vedla ho hradem plným služebnictva do pokojů jeho druhé dcery.
„Ágnes?“ zašeptala Veronika, když vešli.
„Ano?“ ozval se unavený hlas z postele.
„Zdravím tě holčičko“ usmál se na ní.
„Už jsi je viděl tatínku?“ zeptala se šťastně, i když zcela unaveně.
„Koho?“ podíval se na Veroniku, která s úsměvem přišla ke dvěma kolíbkám. Nadšeně se podíval na dvojčátka, které se jeho milované dcerce narodili.
Jedna krásná holčička se zrzavými vlásky a zelenýma očkama, které zdědila po svém otci. A druhý krásný chlapeček s bílými vlásky a modrýma očima. Usmál se na ně.
Najednou však uviděl jak kolem holčičky poletují černé stíny, které nikdo jiný neviděl. Podíval se na chlapečka, který spal a uviděl, že on má také stíny, ale bílé. Navíc jakoby jeho ručka těkala do rytmu.
Promnul si oči a stíny zmizely. Bylo toho na něj asi moc.