Dinas-země, kde ožívají sny

Anotace: ...kapitola 5... aneb pro Evičku poprvé ;-)...a já smutně koukám...komentáře...prosíííííííím!!!!!

Oric vzal Zakuro, na Midarův rozkaz, jemně do náručí. Ta tupá rána, co se ozvala, byl totiž zvuk jejího bezvládného těla dopadajícího na kamennou podlahu sklepení. Tady už pro ni nebude bezpečno. Když ji držel , cítil jak z ní, i přes neobvyklé oblečení, sálá teplo. Stoupla jí horečka a na čele vyrazil ledový pot. Opatrně ji vynášel ze sklepení ven. Laira se starostlivě ptala Midara, jestli bude Zakuro v pořádku.Midar jí nevzrušeně oznámil, že to přežije. Laira dostala sto chutí Midarovi pořádnou vrazit. Ale najednou ji zachvátil podivný pocit. Jako by byla s někým nebo s něčím duševně spojená. Ve chvíli se ze tmy vynořil drak. A zaútočil na Midara. To s ním se Laira spojila! Drak ocítil její prchavé přání a chtěl ho splnit. Laiře se přes rty dralo slovo, které se jí v tom okamžiku vynořilo v hlavě. Prostě ho musela vyslovit.
„ Lasko!“ vykřikla a drak se kupodivu zastavil. Otočil se a vrhnul se k Laiře. Ta s ohromeným výkřikem narazila do zdi a očekávala krutou bolest a smrt. Místo toho ji však jen bolela hlava od tvrdého nárazu. Uslyšela tiché mručení. Otevřela oči, které předtím při hrozivé představě křečovitě sevřela, a nevěděla, jestli se mě smát nebo brečet. Drak jí ležel u nohou a vydával ony mručivé zvuky. Jemně se jí dotýkal čenichem. „ Lasko?!?“ zeptala se nejistě Laira. Drak, nebo spíš dračice, souhlasně zamručela. Laira natáhla rozechvělou ruku, skoro se již dotýkala drakova čenichu, ale stále váhala, zda se dotknout. Znamenalo by to stvrdit fakt, že tohle všechno není jen sen, který jí přichystala její bujná fantazie. Drak vycítil její nejistotu a vyšel jí vstříc. Její ruka se zlehka dotkla dračích nozder. Cítila teplo jeho dechu. Měl tvrdé a hladké šupiny. Byly dokonale poskládané na sebe a odrážel se v nich oheň loučí. Laira měla pocit, že spolu splynuly, rozuměla každému pohybu, každému pohledu, který drak vydal. Věděla, že našla, co hledala, a že to zaplní tu prázdnotu v její duši. A uvěřila, že to není sen.
Rytíři udiveně pozorovali tu scénu, neschopni jakéhokoli pohybu. Jen Maine se obdivně díval na nebojácnou Lairu.
„ Tak, vydáme se na zpáteční cestu,“ ozval se Midar, který už se probral z tranzu. „ Lairo, vem toho draka s sebou,“ zavelel a koutky úst mu cukaly smíchy.
„ A jak to mám asi udělat?“ opáčila Laira vztekle. Drak se chtěl na Midara znovu vrhnout.
„ Prostě mu to řekni, a nesnaž se ho poštvat proti mě!“
„ Je to snad pes, abych mu rozkazovala?!?“ zavrčela, ale poslechla ho. Tiše pronesla k Lasko: „ Tak pojď,“ a drak se skutečně vydal za ní jako pejsek.
Konečně vyšli z toho depresivního místa. Drak se radostně vzepjal. Laira ucítila náhlý pocit, radost ze svobody. Věděla tedy, jak se její drak cítí. Najednou si uvědomila, kde je Zakuro. Oric se skláněl nad bezvládným tělem její kamarádky. Bylo jí jasné, že se Zakuro přitížilo. Rozběhla se k ní. Oric vedle ní bezradně seděl a nevěděl si s ní rady. Laira přisedla vedle něj a vzala Zakuro za ruku. Připadalo jí, jakoby sáhla do ohně. Zakuro byla rozpálená a přerývaně dýchala, na čele měla ledový pot. Když se jí Laira dotkla, otevřela oči. Byly jako zastřené mlhou. Podívala se skrz Lairu a něco nesouvislého zašeptala.
Midar si povzdechl: „ Nemohl sem si myslet, že to půjde hladce. Oricu, vem Zakuro a jeď do Minas Water. Rychle, než se jí zvýší teplota ještě více, pokud je to ještě možné. Lairo, řekni drakovi ať nás následuje a jeď s Mainem.“
„ Ten DRAK je DRAČICE a jmenuje se Lasko,“ zaprotestovala Laira. Vyslala povel Lasko a nechala se vyzdvihnou Mainem do sedla. Naposledy se starostlivě podívala na Zakuro. Už zase blouznila a vykládala nějaké nesmysly o UFO. Oric nevěděl, z čeho má mít větší radost. Jestli z toho, že mu bude odpuštěno, nebo že ji má v náručí. Laira zatím zamyšleně seděla před Mainem.
„ Přemýšlíš o svém drakovi nebo o své kamarádce?“
„ Spíš mi vrtá hlavou, co je to ten Minas Water?“
Maine se pousmál. „ Tvá nevědomost se mi líbí. Minas Water je Království za vodopádem.“
„ Království za vodopádem?“
„ Ano, sama jej za chvíli poznáš.“ Nějakou dobu jeli mlčky a Mainemu bylo s Lairou nějak podezřele dobře. Podvědomě se začal usmívat.
„ Brr,“ Laira se najednou otřásla.
„ Je ti zima?“
„ Nevím proč, ale mám z toho radostný pocit,“ přisvědčila zmateně.
„ Máš radostný pocit z toho, že je ti zima???“
Laira se zadívala do dálky. „ Je to zvláštní, ale opravdu je to tak. Připadám si, jako bych se potápěla. Můj drak se asi koupe... Je možné, že cítím to, co on?“ tázavě se podívala na Maineho. Tentokrát se do dálky zadíval on. „ Je to možné. Draci a ti, kdo k nim patří, jsou spojeni,“ zahleděl se jí zpříma do očí. „ Ale nikdo neví, jak bude tohle spojení probíhat. Záleží na charakteru, okolnostech a nadání. Nikdy nenajdeš dva páry se stejným vnímáním a spojením.“
„ Jak to, že já draka mám a ty ne?“
„ Kdo říká, že já ho nemám? Ale máš pravdu, nemám. Tedy, míval jsem, ale to už je dávno. Někdy ti to možná budu vyprávět.“ Pak opět oba mlčeli. Maine myslel na Lairu, jejíž přítomnost vyhledával a Laira na svého draka. Sotva na něj jen pomyslela, objevil se nad nimi. Svlažil je sprškou studené vody. Bylo na něm vidět, že už se těšil ven ze sklepení.
„ A kdo by se mu divil,“ pomyslela si.
„ Už jsme tu,“ poznamenal Midar. Laira v tu chvíli uslyšela padající vodu.
Starost o kamarádku na malou chvíli převýšil údiv. Vyjeli z lesa a před nimi se objevil snad tři sta metrů vysoký vodopád. Masa vody dopadala do jezírka dole a ztrácela se kdesi v zemi pod ním. Vycházelo slunce.
„ Panebože!...“ vydechla Laira ohromeně a Maine se usmál.
„ A tos ještě neviděla město,“ podotkl hrdě a pobídl koně. Laira dál zcela konsternovaně pozorovala padající vodu, dokud ji cosi nedonutilo zvednout oči k nebi. V místě, kde se voda přehupovala přes skálu, seděla Lasko a shlížela na ni dolů. Laira se tomu musela usmát, stále jí to všechno připadalo jako sen, ze kterého se brzy probudí, přestože teď už o tom maličko pochybovala. „ Třeba je to vážně jenom sen,“ pomyslela si a unaveně se opřela o Maineho. Znovu ji zaplnil pocit štěstí, který doteď nepoznala. Mlčela a pozorovala cestu ztrácející se za vodopádem, po níž jeli. Když míjeli padající vodu, svlažila je ledová sprška kapek. Vjeli do obrovské jeskyně, někteří z rytířů zapálili pochodně. V jejich světle se na stěnách cosi zatřpytilo. Skála byla protkaná jakousi jinou horninou, která světélkovala. Zastavili u ústí chodbičky, která z hlavní velké jeskyně vybočovala a Maine pomohl Laiře z koně.
„ Nezlob se, měla bych jít hledat Zakuro,“ omluvně se k němu přitočila.
„ Jistě, ale nejdřív najdi Midara, poradí ti, kudy máš jít. Sama bys ji tu těžko našla,“ poradil jí s pochopením a odváděl svého koně do stájí, které sídlily nedaleko. Laira se po chvíli rozhodování vydala týmž směrem. I Midar přeci odváděl koně ne? Měl by tedy být ve stájích. Prošla dřevěnou branou a před ní se otevřela jemně osvětlená dlouhá chodba. Na první pohled bylo jasné, že zvolila to správné místo. Ze stání po stranách uličky se ozývaly zvuky typické pro koně a ona si na chvíli připadala jako na jízdárně, kam občas docházela. U stropu se vznášely koule bílé barvy, které vysílaly ono příjemné tlumené světlo. Koně se pomalu probouzeli, u některých byli jejich majitelé či ošetřovatelé. Nahlížela a hledala Midara. Až úplně na konci jedné řady stání našla pootevřená dvířka a uslyšela tichý povědomý hlas svého kamaráda. Opřela se o rám dveří a chvíli ho pozorovala. Nemohla uvěřit, že by tohle mohl být její spolužák...
„ Budeš tam jen tak stát ještě dlouho?“ Jeho hlas ji vytrhl ze zamyšlení.
„ Já… ne, promiň…jen… hledala jsem tě…“
„ Proč?“ zeptal se dál nevzrušeně čistil koně.
„ kde je Zakuro? Zavedeš mě k ní? … A vůbec, co je tohle za svět? Jak jsme se sem dostali?A jak dlouho už tu sakra jsi?“ vychrlila ze sebe a popadala dech k dalším otázkám.
„ Zadrž! Moc otázek najednou,“ využil té chvilky Midar, a pak s úsměvem pokračoval: „ Tak zaprvé: O Zakuro je postaráno, nemusíš se o ni bát. Zavedu tě k ní později. Musí si odpočinout. A ty taky…“
Už už se Laira nadechovala k protestu, ale předešel ji.
„ A za druhé: Nevím, jak jsme se sem dostali. Vím jen, že sem se tu před zhruba čtyřmi lety probral v jeskyni plné podivných hrajících bublin, že mě pak dva dny bolela hlava z pisklavého hlasu jakési létající potvory a že se odtud nemůžu dostat. Párkrát jsem se tam do jeskyně vrátil, na začátku, ale už jsem to vzdal. Asi to stejně nemá smysl. Po stěnách je tam spousta klikyháků, který mi nic neříkají. Vím jen, že by tam měla být i cesta zpět, jenže nevím kudy…“ uzavřel svůj monolog, během něhož obstaral koně, vyšel ze stání a teď už s Lairou po boku procházel zpět dlouhou chodbou. Cestou ji přemlouval, aby se nechala zavést do svého pokoje, trvala však na tom, že nejdřív navštíví Zakuro. S povzdechem nakonec svolil odvést ji nejdřív za kamarádkou.
„ Ale jen na chvíli, pak si půjdeš odpočinout, i kdybych tě k tomu měl přimět násilím!“
Přikývla. Šla dál vedle něj, přestože opět natáhl krok a zrychlil. Snažila se mu stačit a v duchu se usmála. „ Něco se přecejěn nezměnilo.“
Dál šli úzkou chodbou, jejíž stěny byly protkané nitkami stříbřité světélkující horniny a Laiře to nedalo, zastavila. Prsty se dotkla stěny, a pak upřela tázavý pohled na Midara. Ten ovšem jen pokrčil rameny.
„ Nevím, co to je, ale využívá se to ve světelných koulích. Podobá se to našemu fosforu. Tady je to však Glith.“
„ Zajímavé,“ poznamenala tiše a znova se k němu připojila.
Po pár krocích vystoupili z přítmí chodby na plošinu obehnanou zábradlím, která se měnila ve schodiště. Vyklonila se přes okraj a znovu vydechla údivem. Byla naprosto ohromená. Minas Water jí leželo u nohou.
Město se podobalo spíše sopečnému kráteru, z jehož okraje nyní s Midarem vyšli. Po jeho okraji se hadovitě táhlo ono již zmiňované schodiště. Pohlédla dolů a rázem jí bylo jasné, kam se poděli rytíři a proč po cestě téměř nikoho nepotkali. Vypadalo to, že se snad všichni obyvatelé města hemžili teď pod nimi na rozlehlém prostranství, které sloužilo jako náměstí.Celá ta scéna byla jako z pohádky. Spousta barev, nepřeberné množství hlasů a zvuků, všechno zalité slunečním světlem…
„ Každovíkendový velký trh,“ vysvětlil Midar. „ Pojď, sejdeme dolů. Musíme se dostat támhle na druhou stranu.“
Pomalu scházeli po schodech a Laira se rozrušeně rozhlížela. Míjeli příbytky místních obyvatel. Potkali pár lidí, kteří uctivě zdravili Midara. Ale nic ji nemohlo překvapit a ohromit víc než trh. Nebyl obyčejný, nýbrž kouzelný…
„ Pokaždé je jiný a stále mě okouzluje,“ ozvalo se jim za zády. Byl to Maine.
„ Na jeho prohlídku teď není čas,“ podotkl razantně Midar a už chtěl vykročit podél trhu, když tu přiběhla jakási dívenka, mohlo jí být tak deset jedenáct let, a směrem k němu povídá: „ Sire Midare, vůdce Codac s tebou chce neprodleně mluvit. Pojď prosím se mnou.“
Midarovi se nechtělo nechat Lairu jen tak v novém městě ( a světě…), ale jeho stávající povinnosti ho k tomu nutily.
„ Jen jdi, postarám se o ni,“ slíbil Maine, vzal Lairu za ruku a už ji odváděl přímo středem trhu.
„ Hlavně ji nezapomeň zavést do jejího pokoje, musí si odpočinout!“ křikl za nimi ještě Midar, ale Maine ani Laira už jej neslyšeli…
Ona se obdivně rozhlížela po stáncích, on se stejným zaujetím zkoumal její tvář – nenápadně, samozřejmě…
Byla tu spousta věcí, které poznávala, ale i takové, které v životě neviděla.
„ Tady by se Zakuro moc líbilo,“ povzdechla si a víc už ji stánky s roztodivným zbožím nezajímaly. Toužila vidět svou kamarádku. I Maine si všiml, že její zájem poněkud opadl.
„ Co se děje?“
Unaveně se usmála. „ Chtěla bych už vážně za Zakuro,“ sdělila mu. Bylo na ní vidět, že má o ni strach.
Maine jí povzbudivě stiskl ruku, kterou zatím stále svíral ve své, a rychle ji vedl směrem z tržiště. Z náměstí se zvedalo několik stupňů schodů, které vedly k masivním dveřím. Mladíci po jejich stranách jim pomohli otevřít a oni vešli dovnitř.
I tady to vřelo životem. Pobíhaly tu dívky – zřejmě něco jako služebné či komorné. Nosily prádlo, jídlo a jiné věci, a stále byly v pohybu. Až se z toho všeho Laiře začínala točit hlava.
„ Je to sídlo vůdce Codaca, říká se mu Skalní dům. Bydlí tu sám Codac, ale také všichni jeho hosté, rytíři, a také je tu celé jedno křídlo proměněné na nemocnici. Tvé kamarádka je však v pokoji pro hosty, věnují jí zvláštní péči, o to se Oric postaral,“ vysvětlil jí Maine s úsměvem. Vedl ji spletí chodeb, ozářených glithovými koulemi, ovšem Laira si cestu nepamatovala. Byla příliš unavená. Zastavili před jedněmi z mnoha dveří a Maine lehce zaklepal.
Otevřel jim Oric. V jeho strhané tváři se zračila únava. Zřejmě si ještě od jejich příjezdu neodpočinul, protože bděl nad zakuro.
„ Jak je jí?“ vyhrkla hned Laira, když je pustil dál. Vrhla se k posteli, na které Zakuro spala.
„ Horečka už pomalu klesá, ale stále to není nejlepší. Aspoň, že už nemluví ze spaní. Mimochodem, co je to OFO?“
„ UFO…“ opravila ho Laira, ale dál nic neříkala. Sedla si na okraj postele a starostlivě se dívala na Zakuro. Ta se skoro ztrácela v přikrývkách a tiše sténala. Laira ji vzala opatrně za ruku. Byla suchá a horká.
Maine a Oric si cosi šeptali u dveří. Když se Laira trochu rozhlédla po místnosti, uviděla na druhé straně postele židli, na níž zřejmě předtím bděl rytíř. Byl tu i krb, ve kterém plápolal oheň.
Najednou se cítila tak unavená. A také hladová a žíznivá.
Vstala. Rvalo jí srdce, že musí od Zakuro odejít, ale její tělo už opravdu volalo po odpočinku.
Maine ji znovu vzal za ruku. „ Pojď, tvůj pokoj je hned naproti,“ řekl a jemně ji pobídl, aby šla s ním. Odtrhla pohled od Zakuro a nechala se odvést. Nedalo jí to a u dveří se ještě otočila.
„ Neboj, dám na ni pozor,“ snažil se ji uklidnit Oric. Laira jen unaveně přikývla.
Když vešla za Mainem do svého pokoje, její pohled upoutal taktéž hořící krb, džbán vody a tác s jídlem. Zhluboka se napila. A to bylo to poslední, co udělala. Pak už jen cítila, jak ji Maine vzal do náruče a položil na postel. Ještě stihla sotva slyšitelně zašeptat poděkování a v mžiku usnula hlubokým spánkem.