Dinas-země, kde ožívají sny

Anotace: ... 7. kapitola... část 2

Zakuro i Oric zvolna kráčeli zahradou. Zakuro se nestačila podivovat krásným květům. Cesta, po níž šli, byla vysypaná jemným pískem. Před nimi se rozprostíral palouček s jemnou trávou, které přímo zářila zdravou zelení. Uprostřed stála fontána. Jak se do ní opíralo slunce, voda zářila všemi barvami. Zakuro se nad tou krásou zatajil dech. Oric ji jemně zatahal za rukáv.
„ Nechtěla by sis sednout?“ a ukázal na lavičku, kterou částečně skrýval strom podobný vrbě. Na rozdíl od ní měl však fialkové kvítky.
„ Proč ne,“ usmála se Zakuro a vydala se k lavičce. Oric jí šel po boku. Když usedli, Zakuro se zadívala přes větve stromu na neskutečně modré nebe. Oric se jemně dotkl jejího ramene. Cukla sebou a on se zasmál.
„ V tom lese tehdy jsi vypadala jako dravá šelma a teď jsi spíš podobná vystrašenému ptáčeti.“
„ Ha, ha, ha. Já nejsem žádné ptáče!“ řekla vzdorovitě a naoko rozzlobeně.
„ Ovšem, ovšem, jsi krásná dívka,“ opáčil Oric tentokrát vážným hlasem.
Aniž by to čekala, vyvstala jí před očima myšlenka na domov. Vzpomínka jí vehnala slzy do očí. Snažila se je zahnat mrkáním, ale moc se jí to nedařilo. Vzpomínky byly příliš živé. Líbilo se jí tu-ale doma je doma.Znova se zadívala na nebe, ale oči měla zalité slzami. V tu chvíli ji Oric vzal lehce za bradu a otočil směrem k sobě. Na ruku mu skanula slza a za ní druhá. Ona to však nevnímala. Viděla, i když rozmazaně, Oricovy oči. Cítila, že to dlouho nevydrží a chtěla se odvrátit od těch modrých studní, protože měla dojem, že se topí. On jí to však nedovolil. Raději tedy oči zavřela, aby se na něj nemusela dívat. Zpod řas jí stekly další slzy.
- Proč myslím na domov právě teď? -
V momentě, kdy zavřela oči, ucítila na svých rtech letmý dotek těch Oricových. Hlava se j zatočila a oči okamžitě otevřela. Už se zase topila, tentokrát z asi třícentimetrové vzdálenosti. Ale jakoby si byla najednou jistá, že on by ji utopit nenechal. Přesto si pořád nedokázala uvědomit, co se děje. Oric se na ni dlouze zadíval, stále při tom svíraje její hlavu v dlaních. Stála si neuvědomovala vážnost situace. Nebyla schopná myslet. Pak ji Oric jedním pohybem sevřel pevně do náruče. Cítila jeho teplo i přes košili, kterou na sobě měl. Slyšela jeho srdce, jehož rychlý tep se nemohl vyrovnat jejímu. V tu chvíli si začla uvědomovat, co se stalo, ale nemohla tomu uvěřit. Věděla, že by chtěla zůstat s ním, ale zároveň ji to táhlo domů. Domů.
Szly se jí opět začaly tlačit do očí a tentokrát smáčely Oricovu košili. Ten ji stiskl ještě pevněji. Jako by rozuměl jejímu stesku, přestože neřekla ani slovo. Seděli spolu v pevném objetí a dlouhé větve je zpola zakrývaly před okolím. Netušili jak dlouho tam spolu sedí, ale když se od sebe odsunuli, zapadalo slunce. Zakuro se cítila nádherně lehce. V Oricově náručí pozapomněla na svá trápení. Zapadající slunce dodalo nebi šarlatový nádech. Zahrada byla zalita posledními střípky paprsků. Zakuro na to hleděla s otevřenou pusou. Oric jí ji jemně zavřel a pobaveně se usmál. Ona mu úsměv oplatila a nahla se k němu blíž.
Když tu uslyšela skřípající písek. Někdo přicházel. Zpoza zatáčky vyšel Midar. Zakuro se napřímila. Midar byl ve své zbroji a s mečem u boku, stejně jako všichni rytíři jeho družiny.
Kráčel strnule a Zakuro měla pocit, že vůbec nevnímá scenérii kolem sebe. Viděla u něj stejný výraz jako už několikrát. Mísilo se v něm zachmuření a smutek. Chtěla vyskočit a zeptat se, co se děje. Věděla ale, že by to nebyl dobrý nápad. Midar došel až k nim. Zakuro na něj tiše zavolala jménem, což ho vrátilo do reality. Podíval se na ně a ve tváři se mu opět mihl temný stín.
„ Dnes večer začíná trh, takže jestli máš zájem…“ prohodil směrem k Zakuro.
„ A ty nezapomínej na své povinnosti!“ řekl Oricovi se značně nevrlým podtónem, otočil se na podpatku a šel dál.
„ Co to s ním je?“ divila se v duchu. „ Jako by něco skrýval a moc ho t trápilo. Ale co?“
Vstala, aby se vydala zpátky a Oric ji následoval. Chytil ji za ruku a ona se nevytrhla. Vrhla však pohled nejdřív na jejich ruce a pak na něj. On se na ni jen díval a usmíval se. Povzdechla si a na chvíli přivřela oči. Vzápětí měla opět Oricovy rty na svých.
Oric si byl jist tím, co dělá. Nikdo je nemohl vidět, byli schovaní za mladými stromky a ještě předtím, než ji políbil, se obezřetně rozhlédl. Po chvíli se zase lehce oddálil, pevněji stiskl její dlaň ve své a mlčky odcházeli. Slov nebylo třeba. Padal soumrak…
Rozloučili se před jejím pokojem. Zakuro za sebou zavřela dveře a opřela se o ně. Se zavřenými víčky přemýšlela o událostech dnešního dne. Stále cítila Oricovo objetí a teplo, které vnímala. Na tváři se jí rozlil úsměv. Pobyt zde dostával jiný spád…

* * *
Ten den se mu nic nedařilo. Byl mrzutý a zachmuřený. Jel proto na návštěvu k Mai, ale bylo to jen ještě horší. Její bratr byl nemocný, zřejmě mu už nebylo pomoci. Mai byla sklíčená a přemýšlela o tom, že se přidá ke skupin Osamělých v Severních horách. Celou cestu zpět Midar přemýšlel, jak to udělat, aby zůstala. Nemohl jí prostě říct: „ Neblázni, zůstaň se mnou!“ vždyť on sám jednou odejde. Čas, kdy se naplní proroctví, se povážlivě přiblížil. Laira se Zakuro tu byly. Jistě to všechno brzy skončí. Midar si dál lámal hlavu nad tím, co udělat ve vztahu mezi ním a Mai. Na náladě mu to nepřidalo. Na druhou stranu její rozhodnutí chápal. Pokud její bratr zemře (a to bylo víc než jisté), zůstane sama.Rodiče jim smrt vzala už před lety. Mai byla svému mladšímu bratrovi víc matkou než sestrou.
Co byla pro Midara? Byla mu oporou a sluncem, přítelkyní a útočištěm. Do jejích zářivých očí se zamiloval hned první den, co se v Dinasu octl. Pomohla mu překonat samotu, kterou v těch dobách cítil v srdci. Byla světlým bodem v temných dnech. Postupem času se jejich vzath upevnil. Celé čtyři roky tu byla, po jeho boku, připravená mu kdykoliv pomoci, kdyby potřeboval. A teď ji mohl ztratit.
Vlastně za ní jel i proto, aby jí pozval na ples, který se bude brzy konat. Nic neslibovala, ale pokud se bratrovi nepřitíží, snad dorazí. To mu aspoň trochu zvedlo náladu. Měl však starosti, na tom se nic neměnilo. Cítil se starší než na svých osmnáct let.
„ Tady už je mi vlastně skoro dvaadvacet,“ uvědomil si s povzdechem.
Na cestě lesem byl tak zabrán do svých chmurných úvah, že si ani nevšiml Lasko, jež se mu snesla do cesty. Tedy všiml, ale příliš pozdě. Jeho kůň se vzepjal a nebýt jeho vycvičeného postřehu, byl by skončil na zemi. Vynadal Laiře i Mainemu, kteří seděli nedaleko. Měl vztek na celý svět a nejvíc na sebe, že ho neovládl.
A když pak v parku narazil na Zakuro a Orica, vyčinil jim taky. Ještě teď viděl Zakuřin nevěřícný pohled.
Byl tak unavený. Z tohoto světa, tohoto života. Ve svém pokoji ze sebe vztekle strhl plášť, nedbaje na sponu, která praskla, a hodil ho do kouta. Vyčerpaně se svezl na postel. S hlavou v dlaních zrychleně oddechoval. Měl chuť křičet, a hodně nahlas. Měl chuť do něčeho kopnout, nadávat, vrazit meč do nějakého odporného skřeta. Jakýsi zlotvor ho sežíral zevnitř, rval mu srdce na kousky a mlsně si na nich pochutnával.
„ Jak tohle všechno dopadne?“ zeptal se tichého pokoje, padl dozadu na postel a dlouho zíral na temně zelená nebesa.
Těsně předtím, než usnul, si uvědomil, jak moc je mu líto, že neřekl Zakuro to, co ho napadlo, když ji uviděl sedět v zahradě. Jak je vlastně strašně rád, že už je jí dobře, a že vstala z postele.
Pak usnul trhaným spánkem. Celou noc se neklidně převracel…