Tys můj smysl života

Anotace: Na přání něterých z vás jsem napsala pokračování dílka "Už jsem připravená"

„Froste! Froste!“ Vykřikla a znovu se probudila se skleněným pohledem. Cítila slanou cestu slz táhnoucí se od koutků očí k pootevřeným ústům. Zdálo se jí o něm. Jako každou noc. Zdálo se jí, že se mění ve zlatý prach a Frost už nebyl. Lidé jí opovrhovali a ukazovali si na ní prstem.
Hřbetem ruky si setřela slzy a zavřela oči. Snažila se vzpomenout. Vzpomenout, jaký byl. Na jeho velké zářivé jasné modré oči. Na jeho tělo posázené červenými šupinami.
Připadalo jí to jako věčnost. Obrovská věčnost uplynula od té doby, kdy se viděli naposledy.
Jeho povzbuzující pohled jí hřál do zad a ona cítila, že dokáže všechno na světě.
Teď už to tak není. Nemohla ho nijak přivolat, nevěděla jak.

Něco ji jemně zatahalo za vlasy. Opatrně jimi pohodila. Dolů, na její ramena, se spustil Frost. Překvapením vyjekla. Dráček se usmál a počkal až se uklidní.
„Froste,…“Vydechla.
„Něco se děje.“
„Jak myslíš, že se něco děje?“ Frost se jí zadíval dlouze do očí. Zavrtěla hlavou. Nechápala.
„Vím, trápíš se.“ Znovu nechápavě zavrtěla hlavou.
„Zasáhly nás přívalové deště, vypadá to na povodně, které my nemůžeme zastavit…“
„A kdo? Kdo to má na svědomí?“ Zeptala se.
„Ty.“ Odpověděl tvrdě Frost.
„Co jsem udělala?“
„Tvé sny plné hrůzy se promítají do našeho světa. Musíš najít smysl života.“ Nepřítomným pohledem pokývala hlavou.
„Jak?“
„To, že ztratíš něco, na čem ti moc záleží, neznamená, že je konec. Smysl života nemusí být člověk, ale činnost. Nemůžeš být sama. Ty ne!“ Kývla hlavou na souhlas.
„Froste?“ Pozorně se jí zadíval do očí a čekal, co řekne.
„Chci pryč. Chci pryč z toho světa plného lži. Jednou jsem měla sen…“ Odmlčela se.
„Pokračuj, prosím.“ Poprosil ji Frost.
„Nakreslila jsem obraz. Obraz plný pestrých barev zalitý sluncem. Do toho obrazu jsem vešla a zalil mne pocit neskutečné blaženosti. Tam bych chtěla.“ Zvolala. V očích se jí, ale zračila jedna otázka, která zůstala nevyřčena. Věděla, že jenom malý dráček na ní zná odpověď.
„Nakresli ten obraz, pak poznáš, jestli je to ten pravý svět pro tebe.“
„Froste?“ Zavrtěl hlavou.
„Nemůžu s tebou. Nemůžu s tebou, pokud mě tam nenakreslíš. Jestli je to opravdu tvé přání, budu tam s tebou.“
„Já vím, že tam se mnou nemůžeš být napořád, ale… přijdeš za mnou někdy?“ Usmál se.
„Pamatuješ na to, co jsem ti kdysi řekl? Pokud ve mne věříš…“
„Jsi se mnou pořád.“ Dopověděla za něj.

Pohladila plátno, které postavila na malířský stojan. Vonělo novotou.
Namočila štětec do barvy a zasněně zavřela oči. Znovu viděla tu krajinu před sebou. Krajinu plnou zeleně, pole věčně rozkvetlých slunečnic, písečnou pláž s palmou i s domem s velkými okny. S obrovskými okny, které propustí neskutečné množství slunce. S prostornou terasou, na které bude trávit většinu času, sledovat východ i západ slunce. Hořící rudé slunce topící se v moři, do kterého vede staré molo. Usmála se.
Smysl života? Jen část toho, co si nejvíc přeje.
Podívala se spokojeně na obraz. Měla tam vše, po čem toužila. Až na jednu věc.

„Froste?“ Dráček se objevil.
„Obraz je hotov?“ Kývla na souhlas.
„Myslím, že ne.“ Svraštila čelo.
„Proč?“ Frost ukázal na nepatrný kousek místa, kde plátno prosvítalo. Usmála se a zavrtěla hlavou.
„To je schválně. Věděla jsem, že tě tam nemůžu nakreslit. Nebyl bys to ty. Taky vím, že tam se mnou nemůžeš být napořád. To je skulinka, kterou do obrazu vejdu a kdykoliv tě zavolám…“
„Přijdu za tebou také tudy.“ Usmála se.
„Froste?“ Zkoumavě se na ní zadíval.
„Můžeš pro mne ještě něco udělat?“
„Mám ten obraz někomu dát?“ Zavrtěla hlavou.
„Vezmi ho k sobě. Nechci, aby za mnou chodil někdo jiný než ty.“
„Ani…?“Položila mu ukazováček na tlamu a zavrtěla hlavou.
„Ne. Jenom ty. Prosím. Udělej to pro mne.“
„Jsi si tím jistá?“
„Kdybych zůstala v tomto světě, ty už mne nenavštívíš. I když to není správné říkat…ty jsi můj život. Froste, chci být s tebou.“ Odmlčela se.
„Spolu nemůžeme být ani v jednom z našich světů, proto jsem vytvořila tento. Budu tam na tebe čekat.“ Dojatě se usmál.
„Chceš tam být navždy?“ Otočila se k němu zády.
„Ano, moc jsem se k tobě upnula. Ty jsi smysl mého života. Můj úkol byl zachránit svět, ve kterém žiješ.“
„Tys můj smysl života.“ Otočila se k němu a zadívala se na něj. “Opravdu to řekl?“
„Froste? Přijdeš za mnou?“ Povzbudivě se usmál.
„Kdykoliv zavoláš.“
„Když nezavolám?“
„Přijdu!“
„Mám se narovnat?“ Usmál se.
„Usmívat se!“ Dotkla se prstem nepokresleného kousku plátna.
„Už jsi připravená!“
„Froste? Může existovat láska mezi drakem a lidskou bytostí?“ Odpověď neslyšela. Všechno se zatočilo a oči jí oslepily teplé sluneční paprsky. Když se odvážila otevřít oči, uviděla to, po čem nejvíce toužila. Krajinu plnou zeleně, písečnou pláž s domkem a obrovské pole žlutých nikdy neuvadajících slunečnic.