Hrdě až do konce světa

Anotace: Příběh o pýše, zarputilosti a ztrátě veškeré naděje. Jak se člověk vypořádá s koncem světa? Každý jinak...

Ricardo se krčil za sutinami a sledoval zvíře deset metrů před sebou. Ani nedutal. Nedýchal. Věděl, že zvířata jsou plachá. Ještě více, než tomu bylo před tím. Polkl. Srnec zvedl hlavu a pohlédl Ricardovým směrem. Kuše práskla. Zvíře sebou cuklo a chtělo utéct. V úprku mu však zabránila šipka trčící z jeho boku. Tlamou se snažilo bolesti zbavit. Avšak na dřík nedosáhlo. Kleslo k zemi. Položilo hlavu do zažloutlé trávy.

Ricardo k srnci přiběhl a ukončil jeho trápení kudlou. Vzal zvíře za zadní nohy a táhl jej po prašné zemi. Naložil jej na korbu pickapu. Zamkl bočnici. Protáhl se. Nastoupil do auta. Nastartoval a zapnul rádio. Šum. Zvykl si na něj. Staré auto se dalo do pohybu. Kola zaskřípala po štěrku. Musím umýt sklo, napadlo Ricarda a snažil se přes zablácené okno něco vidět. Nebo ho vymlátit.

Vjel do města. Jeho směrem přijížděla stará škodovka. Mávl na řidiče. Ten pozdrav opětoval a sešlápl brzdu. „Na lovu?“ zeptal se holohlavý řidič škodovky.
„Jo. Skoro je mi líto ty zvířata zabíjet. Ubývá jich.“
„Jo. Máte ještě nějaký zásoby?“
„Fůru. Ale víš co, Mary a Tomáš nemůžou pořád jíst jen konzervy a pečivo.“
„Jasný. Hele, musim jet.“
Ricardo se zasmál. „A kam? Tuhle větu jsem neslyšel…tak třicet let.“
„Jo. To asi jo. No, jedu za sestřenkou. Do Boudy.“
„Ts…Bouda…“
„No já vim. Je mladá.“
„OK. Tak si užij cestu. A bacha na bandity.“
„Jasně. Ciao.“
Ricardo se usmál. „Ahoj.“

Zaparkoval uprostřed ulice, rovnou před vchodem do čtyřpatrového blokového domu. Odemkl zadní bočnici, vytáhl zvíře a dotáhl jej přímo do sklepa. Zavřel mrtvé tělo do chladící místnosti. Počká, až pomine rigor mortis. Teprve poté srnce vyvrhne. Ve vedlejší místnosti se osprchoval. Ze skříně vzal čisté šaty a vyšel do patra. Prošel předsíní do obýváku. Usedl k velkému dubovému stolu.
„Ahoj,“ zaslechl z kuchyně.
„Ahoj.“
„Ulovils?“
„Ulovil. Co Tomáš?“
Z kuchyně vyšla snědá černovlasá žena a usmála se na Ricarda. „Přijede večer. Jel do Boudy.“
„Cože?“ nechtěl uvěřit svým uším. „Tys ho pustila?“
Mary si povzdechla. „Samozřejmě. Je mu osmnáct, přece nechceš, aby se potloukal po prázdném městě.“
„Tady to není prázdný. Zrovna jsem potkal Michala…jel taky do Boudy.“
„Tak vidíš.“
Ricardo zavrtěl hlavou. „Nevidím. Neměli bysme Tomášovi dovolovat tam jezdit. Je to nebezpečný.“
„Pro koho? Pro něj nebo pro tebe?“ pronesla kousavě Mary.
„Pro všechny. Je tam příliš mnoho lidí.“
„No a?“ povzdechla si Mary, ačkoliv věděla, co přijde.
„Musím ti připomínat, proč je celá Praha prázdná?“
„Jo, to musíš. Protože o žádné epidemii nebyly důkazy. Nikdy.“
„A co…?“
„Petr? Ten na sebe vylil nějakou žíravinu, protože nepřišel na lepší způsob, jak si vzít život.“
„Věř si čemu chceš. Ale až Tomáš přijde s vyrážkou…budeš si to vyčítat.“
Mary si povzdechla a vrátila se do kuchyně. Ricardo se naštvaně zvedl ze židle a vyšel ven. Nadýchal se čerstvého vzduchu a pohlédl do vždy prázdných ulic. Jistě, nežili tu úplně sami. V nejbližších domcích žilo pár rodin. Hned po katastrofě se drželi všichni pohromadě, ale když se život začal vracet do „starých kolejí“, rodiny se rozutekly a byly toho názoru, že opět potřebují své soukromí, které pro ně bylo samozřejmé před tím.

Ricardo seděl na gauči a přes satelit kontroloval dění ve světě. Držel v ruce satelitní iphone a sledoval zprávy vysílané z USA, z Floridy. Ameriky se celosvětové šílenství dotklo paradoxně nejméně ze všech. To oni začali hlásat, že svět se pomalu ale jistě pouští do záhuby, nejdříve ekonomická krize v roce 2009, o rok později zaznamenali, že se rozpouští Antarktida a rok poté objevili asteroid, který měl s velkou pravděpodobností dopadnout na zem. K tomu se všichni obávali atomové zbraně, která byla někde na východě a konce zásob vyčerpatelných zdrojů. Zatímco v Evropě vypukla anarchie, v Americe si všichni jen vyhřívali svá místečka a po svém upevňovali svůj americký sen.

Nyní byli schopni jako jediní vysílat nějaké zprávy. Chytalo je jen několik stovek přijímačů ve světě. Ricardo vlastnil jeden z nich.
Afrika je již kompletně spojená s Evropou. Třicet let trvalo, než se postavil most přes celý (?) průliv. Afričané začínají obsazovat přímořské státy, původní obyvatelé utíkají pryč. V prvních dnech se bránili, ale poté se raději vzdali. Z Nového Zélandu máme zprávy, že je nic netrápí a mají se jako prasata v žitě. Od UI v Japonsku jsme se dozvěděli, že 80% japonské populace jsou roboti. To ve střední Evropě to přímo žije, v bývalé České republice je podle všeho jen asi deset tisíc občanů.“

World news postrádaly veškerou oficialitu, na kterou byl Ricardo zvyklý. Před tím. Teď je všechno jinak. Jistě, nikdo nikdy nedokázal, že nějaká epidemie byla. On tomu ale věřil. Deset tisíc lidí? V celém Česku? Jistě, hromadných sebevražd se účastnily tisíce lidí najednou, ale tak málo že zůstalo?
Jistě, za těch deset let, co začalo to šílenství, si bralo život více a více lidí.
Jistě.

Otevřely se domovní dveře. Do obýváku vešel osmnáctiletý Tomáš, v otrhaných džínech a šedivé košili. V černých vlasech se mu třpytily zelené pruhy.
„Tak co Bouda?“ zeptal se jedovatě Ricardo.
„Dobrý. Taky byses tam měl někdy podívat.“
„Vážně? A co uvidím?“
„Život,“ odfrkl si Tomáš.
„Tak život.“ Ricardo odložil iphone a podíval se synovi do očí. „Měl bys chodit se mnou na lov. A ne se flákat. K čemu ti bude, že ses celej život bavil, když si ani nedokážeš sehnat jídlo?“
„Ježiš to jenom ty si myslíš, že je tohle zapotřebí. V Boudě to žije, chápeš to? Jsou tam krámy s jídlem, pečivo, ovoce, zelenina, vejce, mlíko, maso…všechno.“
„Víš jak se tyhle hnusy vyrábí? To „maso“, jak říkáš, má v sobě pravého mase tak pět procent.“
Tomáš se zamračil. „Jak to ty asi tak můžeš vědět? Sedíš celej den doma a zíráš do toho hnusnýho šedivýho betonu. Víš hovno o tom, co se děje venku!“
Ricardo se postavil a vrazil synovi facku. Tomáš se narovnal a zakázal si sáhnout na tvář. „Odstěhuju se do Boudy,“ pronesl vzdorně. „Mám tam holku a sehnal jsem si práci a je tam víc lidí než magor ve škodovce a ty.“
Ricardo chtěl něco říct, ale Tomáš se od něj otočil a vyběhl schody do patra, které měl celé pro sebe. Bouchnutí dveří, muzika na nejvyšší hlasitost. Ricardo se celý Tomášův život snažil o to, aby ho odradil od toho života, který všichni v Boudě vedou. Ta vesnice byla plná ožralů a děvek, nelehkomyslných jedinců, kteří dělají, jakoby byl celý svět zdravý a mírumilovný. Nikdo se nezajímal o Afričany obsazující Evropu. Nikdo se nestaral o to, že v Americe si všichni žijí jako králové. Všichni si myslí, že je všechno v pořádku. Žádná anarchie už nebude. Žádné nebezpečí nehrozí.

Ricardo dobře věděl, jaký nápis člověka zdraví, když vjíždí do Boudy.

Přečkali jsme konec světa – tak si ho užijme.

Lehkomyslné. Nový život? Nové město? Hovno! Ricardo zuřil. Jeho syn nebude stejný jako ostatní. Vyběhl shody a bez klepání vstoupil do Tomášova pokoje naplněného hudbou. Pro Ricarda nepochopitelnou kakofonií.
Tomáš seděl na posteli a četl si komix, otec přistoupil ke stereu a vypnul ho. „Nepojedeš do Boudy. Nedovolím ti to.“
Tomáš se dál díval do sešitu. „Smůla. Není způsob, jak mi to zakázat.“
„Vážně?“ Ricardo přistoupil k posteli a vytrhl Tomášovi sešit z rukou. Odhodil jej do kouta a chytil syna za ruce. Začal jimi cloumat. „Copak to nechápeš? Nemůžeme přestat bejt ostražitý, ze všech stran to může přijít zase? Anarchie, války, hnus!“
„No a co?“
„Co no a co? To bys chtěl?“
„Pusť mě kurva! Pochop to už dohajzlu konečně! Je konec! Konec! Všechno jde do hajzlu, žádnej svět už nemá smysl, nic nemá smysl! Nemáme úřady, vládu, banky, zákony, vůbec nic. Je jen otázkou času, kdy se povraždí i ten zbytek, co to neudělal před tím a pak tu zbyde pár samotnejch typů a ty se zastřelej, protože tady budou sami! A pokud tady zůstaneš, tak to budeš právě ty!“
„Pokud se všichni budou radši ožírat, než aby dělali něco užitečnýho, tak to takhle dopadne…“
„Stejně to takhle dopadne! Je nás tady deset tisíc. Deset tisíc! A to jsme nejpočetnější bejvalej stát v celý Evropě. Ať už budeš lovit jeleny jak chceš a čekat na armádu negrů z kuší v ruce, tak tím nic nezachráníš. Jen svojí debilní pýchu, kterou si můžeš strčit do prdele!“
„Vážně? Víš, jsi tak nechápavej, protožes to nezažil Neviděls, když v Praze ještě byly mraky lidí, neviděls, když výlohy nebyly vysypaný a domy prázdný. Neviděls ty davy jdoucí městem, ty boje, neslyšels každou noc střelbu a neschovával ses ve sklepě, aby tě někdo nesejmul.“
„Já bych se ani neschovával. Bojoval bych.“
„Fakt? A o co?“
„O to, abych přežil.“
„Jak vidíš, přežil jsem.“
„A co se z tebe stalo?“ probodl otce Tomáš pohledem. „Vystrašenej srab co se bojí jít mezi lidi.“
Ricardo se nadechl, ale mlčel. „Fajn.“ Pustil Tomášovy ruce a otočil se k odchodu. Ještě než vyšel z jeho pokoje, pronesl: „Zlomíš svojí matce srdce.“
„Ta pojede se mnou.“
Ricardo měl nutkání se zastavit, ale pokračoval v chůzi dál.

Sešel ze schodů. Jednou rukou si mnul oči, druhou zatínal vzteky v pěst.
„Ty chceš jet taky do Boudy?“ vypálil na manželku. Pohlédla na něj uslzelýma očima. „Chci.“
Ricardo se posadil ke kuchyňskému stolu a složil tvář do dlaní. „Chtělas mi o tom říct?“ zahuhlal.
„Chtěla jsem, abys jel s náma.“
„Tak to jsi se zbláznila.“
„Já ne.“
Ricardo pohlédl přes stůl na svojí ženu. „Teď mě dobře poslouchej. V životě jsem kvůli tobě udělal spoustu kompromisů. Změnil jsem si jméno, když jsme se brali. Přestěhovali jsme se do Prahy. Když přišel konec civilizace, zůstal jsem s tebou a nejel za svojí matkou, která byla díky tomu zabita těmi vandaly. Já…udělal jsem spoustu kompromisů. Ale pokud chceš zbytek života prožít lehkomyslně, tak ať. Ale já tady zůstanu.“
„A proč tady chceš tak moc zůstat?“ zavzlykala Mary.
„Kolikrát to mám opakovat? Já se nevzdám! Neotočím se k realitě zády. Je konec světa. No a? To máme přestat pracovat? To se nemáme snažit o to, abychom všechno zase obnovili? Abychom zase vytvořili státy, obnovili společnost? Zákony? Dyť teď mě může kdokoliv kdykoliv zastřelit a ani nebude potrestanej! Stojí to tady za hovno.“
„To se ale nezmění.“
„No, když zbytek světa bude jen chlastat, tak určitě ne.“
Mary si povzdechla. „Ať nebo tak…já…prostě pojedu. Nechci čekat na smrt v prázdným baráku.“
Ricardo přikývl. „No jak chceš. Ale auto vám nedám.“
„Pořád doufám, že změníš názor.“
Ricardo se zvedl. „Jdu se projít.“
Mary seděla u stolu, její pláč se zesílil po zvuku startujícího motoru a skřípajících pneumatik.
„Nedá nám auto?“ slyšela za sebou Tomyho. Otřela si oči. „Ne.“
„Fajn. Nějaký najdu.“
„Počkej,“ otočila se na syna. „Já ho tady nemůžu nechat.“
„Mami, budeš tady trpět. Stejně jako si trpěla doteď. Chápu, že se kvůli tomu trápíš, ale časem se to zlepší. V Boudě přijdeš na jiný myšlenky.“ Tomy pohladil matku po rameni a vyšel z domu. Vrátil se za hodinu. Mary stále seděla u stolu.
„Máme auto. Ráno můžeme vyrazit.“ Mary nic neřekla, jen přikývla.

Slabý vítr se táhnul prázdnou ulicí a zvedal kousky rozcupovaného papíru a igelitové pytlíky. Ticho narušil zvuk otevírajícího se kufru staré škodovky. Tomáš do něj vložil dvě veliká zavazadla, zbytek tašek hodil na zadní sedadla.
„Chtěla jsem se rozloučit,“ zašeptala Mary.
„Na to nemáme čas. Čím dřív budeme v Boudě, tím líp.“ Pobídl matku, ta si sedla na sedadlo spolujezdce.
„To je Michalovo auto, že?“
Tomy přikývl. „Dal mi ho. Prý ho už nebude potřebovat.“
„Hodnej chlap.“
„Jo,“ usmál se Tomy. Usedl za volant, nastartoval a vyrazil. Po chvíli vyjeli z města.

Opouštíte hlavní město Praha

„Vůbec si neumím představit, jak to tady chodilo dřív. Lidi na ulicích, jezdící auta…“
„Vždyť jsi viděl všechny ty filmy.“
Tomy se usmál. „To maximálně. I tak si to neumím představit.“
„To chápu.“
„Jak to dřív bylo? Třeba…když jsi potkala cizího člověka.“
„Co jako?“
„No, v Boudě mu řekneš ahoj. Jak to chodilo dřív?“
„No prostě jsme okolo sebe prošli.“
„A když jste třeba seděli naproti sobě v autobuse?“
„Tak nic. Člověk zíral z okna nebo si četl nebo poslouchal muziku.“
„Divný.“
„To tehdy nebylo,“ pronesla tiše Mary.
Tomáš zabočil na asfaltce doleva. „V Boudě to je jinak. Všichni se zdraví, povídají si. Mají se rádi.“
„Jistě. Oslavují, že žijí. To dřív všem přišlo jako samozřejmost.“
„Možná, kdyby na sebe lidi byli milejší, nemusel by přijít konec světa.“
„Možná, ale to nevíš. Tenkrát se všichni zbláznili. Svět se začal bát konce. A proto konec skutečně přišel. Možná…“ Matčin monolog utnul zvuk prasknutí skla a nepříjemného mlasknutí. Tomášův obličej zalila horká krev. Vykřikl. Ucítil matčinu hlavu na svém rameni. Krev mu smáčela tričko. Tomáš znovu vykřikl a roztřásl se. Matčina hlava se svezla do jeho klína. Pohlédl doprava. Okýnko s dírou po kulce a menší pavučinou. Zakrvácené. Skrze něj se díval na blížící se čtyřkolku. Řídil jí vousatý hromotluk. Vedle něj seděl blonďák se šátkem ve vlasech s puškou v ruce. Vzadu stáli dva muži, kteří právě začali pálit po ujíždějící škodovce.
„Kurva! Dohajzlu!“
Tomáš se skrčil, snažil se nevnímat matčino mrtvé tělo. Krev si z obličeje otřel levou rukou. Slyšel, jak se sype sklo a kulky provrtávají plechy auta, které včera ukradl. Zaklel. Věděl, že tohle nemůže vyhrát. Banditi ho dohoní a zabijí. Ať by jim nabídl cokoliv, řeknou ne. Pro ně měla cenu jen zavazadla. A ty si z kufru dokáží vzít sami. Až Tomáše zastřelí.

Jel dál co nejvyšší rychlostí, auto se dostávalo na 140 km/h, což bylo sakra málo. Bouda je ještě daleko. Půl hodiny cesty. To nezvládnu. Bandité se drželi asi padesát metrů za ním. Zasypávali auto kulkami a Tomáš se strachem sledoval kontrolku paliva. Zatím se jim nepodařilo trefit nádrž.
Z očí se mu řinuly slzy, z úst nelidské vzlyky. Rozmazaně sledoval cestu před sebou. Mohl by sjet ze silnice, ale to bandity nesetřese. To oni měli terénní auto.
Ucítil prudkou bolest v zádech. Zasípal. Přestal pevně svírat volant. Nepřestával však tlačit na plyn. Další salva ze samopalu. Na přístrojové desce se objevila krev, kontrolka paliva ani nebyla vidět. Když se škodovka zastavila, nacházela se v ní dvě mrtvá těla.

„Richarde, berete si Marii za svojí zákonnou manželku?“ „Ano.“
„Marie, berete si Richarda za svého zákonného manžela?“ „Ano.“

Ricardo vešel do Michalova domu. „Haló? Seš doma?“ Prošel celým bytem, dokud nenašel Michala ležet v koupelně na zemi. Na hlavě zaschlá krev. Zaschlá krev byla rovněž na okraji vany a na zemi. Ricardo s hrůzou v očích odešel. Vrátil se domů, kde našel jen prázdné pokoje a chodby.
Skutečně odjeli. Oba. Manželka i syn.

Vyšel ven a nasedl do pickupu. Motor byl ještě teplý, ze svého nočního výletu se vrátil před chvílí. Seděl a díval se před sebe. Strčil klíčky do zapalování. Zavrtěl hlavou. Zběsile vystoupil z auta a začal do něj kopat. Popadl nedaleko ležící ocelovou tyč a bušil s ní do karoserie. Křičel a naříkal. Zlobil se na Marii, na Tomáše, na sebe, na celý svět. Podíval se směrem, kde ležela Bouda. Odplivl si. Povzdechl.

Vrátil se domu a sešel do sklepa. Musel zpracovat toho jelena. Uživí se z něj několik následujících týdnů.