Dinas-země, kde ožívají sny

Anotace: kapitola 10

Kolem byla změť zvuků a svět se změnil v barevnou šmouhu. Bude doma. Už za okamžik… ještě chvíli…
„ No tak Lairo!“
Někdo s ní třásl. Sen zmizel a ona se probudila. V pokoji byla tma a nad ní se někdo skláněl.
„ No hurá! To jsi chtěla spát navěky jak Šípková Růženka nebo co?“ Byla to Zakuro. Neskutečně svěží a protivně aktivní…
„ Co se děje?“ ptala se Laira rozespale. „ Hoří snad? Vždyť je ještě noc. Dej mi pokoj!“ zavrčela a obrátila se na druhou stranu. V okamžiku ucítila ledový vzduch, protože zakuro z ní stáhla peřinu.
„ Vstávej, lenivče lenivá! Začíná nám trénink!“
Laira se tedy s námahou vydrápala z postele. Cestou pro své oblečení nezavřela pusu, jak mohutně zívala. „ To není trénink, ale regulérní vražda!“ vrčela a opět zívla.
„ Hele, ty to máš dobré, já jsem vstávala daleko dřív. A pojď už!“
„ No jo furt…“
Vyšly ze dveří. Chodbu ozařovaly první sluneční paprsky.
„ Ach jo, kde jsou ty časy, kdy jsme mohly vyspávat…“ protrhla Zakuro ticho.
„ To mi povidej…“ odvětila nabručeně Laira.
Došly do vstupní haly, kde na ně čekal Maine.
„ Dobré ráno! Račte za mnou, sličné panny,“ oslovil je a ony se vydaly za ním.
Laira šla vedle Maineho. Když se otočila na Zakuro, měla co dělat, aby se nerozesmála. Zakuřin pohled přímo vraždil a Maine by byl nejspíš oběť. Zakuro nesnášela oslovení „ Sličná panno“…
Ani když došli na cvičiště, její pohled se nezměnil. Všiml si ho i Oric, který tu na ně čekal.
„ To bylo ranní vstávání tak těžké?“ pousmál se nad Zakuro.
„ Jak pro koho,“ zaskřípala zuby a zašeptala několik tichých kleteb, které ale nikdo neslyšel.
„ Tak začneme!“ řekl Maine s úsměvem a rozdělili se. Každý z nich si odvedl jednu dívku s sebou.

***

Oric vzal Zakuro do oploceného rohu cvičiště. Vytáhl meč a švihl jím směrem k předem neupozorněné Zakuro. Než se však Oricův meč stačil k Zakuro přiblížit, za zády se jí zalesklo a ostří jejího meče se zakleslo s tím jeho. Obdivně hvízdl. Zakuro neměla ponětí, jak to dokázala…
„ Raději začneme trénovat s dřevěnými meči, nerad bych přišel o nějakou končetinu,“ a podal Zakuro dřevěný meč.
Trénovali přes tři hodiny a Oric, přestože byl trénovaný, byl poněkud unavený. Zakuro taktéž. Cítila se ale příjemně znavená. Přestože s mečem nikdy nic nedělala, dokázala neuvěřitelné. Oric měl na sobě pár modřin a Zakuro pohmožděnou ruku. Oric jí ruku přímo láskyplně zavazoval a přitom se jí omlouval. Zakuro na něj pohlédla a dotkla se modřiny na jeho klíční kosti. Bolestivě ucukl.
„ A potom kdo by se měl omlouvat, že?“
Místo odpovědi ji Oric vzal za zdravé zápěstí, přitáhl k sobě a políbil. Bolest v tu chvíli jako by odplula do neznáma…

***
Maine si Lairu odvedl na palouček, na jehož konci stály terče. Podal jí toulec se šípy a luk. Sám si také jeden vzal. Laira na to podivně koukala ( Raději by měla v ruce svůj luk…) a Maine si to vyložil po svém. Začal si hrát na velkého učitele.
„ Luk se drží takto,“ ukazoval Laiře. „ Jednou rukou držíš luk. Ukazovákem si určuješ směr. Prsty druhé ruky ovládají tětivu. Šíp vložíš sem a namíříš. Tětivu napneš, jak jen to jde a vystřelíš. Asi takhle, dívej!“ a vystřelil šíp, který se vzápětí zabodl do červeného středu jednoho z terčů na druhé straně palouku.
„ Asi takhle?“ zeptala se Laira a napjala luk se třemi šípy najednou. Ozval se hvízdavý zvuk a šípy se zabodly do stejného středu jako ten Maineho. Jeden z nich rozštípl ten jeho napůl.
Maine koukal jak prvňák před tabulí, neschopen slova.
„ No, tak na poprvé to ujde,“ dodal po chvíli. Laira jen pobaveně povytáhla obočí.
„ Odpoledne začneme cvičit s drakem. Přivedu ho pak…“
Laira se pousmála ještě víc, vystřílela všechny šípy do středů terčů a usedla do trávy. Chvíli jen tak seděla, když se ozval podivný protivný zvuk. Zakručelo jí v břiše. Zvedla se a vydala najít něco k jídlu. V jídelně se potkala se Zakuro, která tam na obloženém stole pečlivě vybírala na svůj talíř něco, co by jí přišlo k chuti a nebylo v tom masu… Po společném obědě se domluvily, že Zakuro se přijde podívat na Lauřin trénink s Lasko, ale až později, měla ještě další hodinu strávit s Oricem trénováním.
Rozešly se tedy a Laira zamířila znovu na louku, kde trénovala lukostřelbu, dokud si nemyslela, že to by pro dnešek stačilo. Lehla si do šťavnaté trávy a přivřela oči před sluncem.
Po několika minutách si už začala myslet, že Lasko Maineho sežrala, když ji měl přivést. Vtom ale uslyšela mávání křídel a nad hlavou jí zakroužila její dračice. V drápech něco nesla. Laira se rozhlédla po svém cvičiteli. Nikde ho však neviděla. Pak za ní něco žuchlo a docela peprně to nadávalo. Otočila se. Ze země se sbíral Maine a Laiře v tu chvíli došlo, co to Lasko nesla. Rozesmála se až nemohla popadnout dech. Zato Maine byl… no, naštvaný je slabé slovo. Maine zuřil! Když ho Lasko popadla do drápů, došlo mu, že potupě se nevyhne. Teď tu stál se založenýma rukama, červeň mu stoupala do tváře a čekal, až Lairu přejde smích. Ta ale stále nemohla přestat, už dokonce slzela smíchy.
„ Ha, ha, ha! To je opravdu moc směšné!!! Spíš bys ji měla naučit slušnému chování, aby nenosila nebohé lidi sto metrů nad zemí…!“ rozzuřeně oddechoval. Laira se mezitím snažila přestat smát, nakonec toho docílila, ale koutky jí stále cukaly. Šla k Lasko, která teď seděla opodál. Když ji Laira pohladila po krku, přitulila se k ní. Málem ji tím povalila, načež se laira opět začala smát.
„ Tak vy se mi budete smát společně?“ znovu se namíchl Maine – ale teď už to jen hrál – a zamířil k nim. Popadl Lairu do náruče a „výhružně“ zašeptal: „ Měl bych tě ztrestat. Taková podlost, vysmívat se rytíři!“ a než si ona stačila uvědomit, co se chystá udělat, políbil ji. Prudce a vášnivě. Zatočila se jí hlava, myslí jí prolétlo, že takové tresty by si klidně nechala líbit, a pak už nevnímala svět…
Nebýt Lasko, která do nich vcelku nevybíravě strčila, zřejmě by na nějaký trénink zapomněli oba.
Laira tedy přešla ke své dračici a zkoumala sedlo, které měla připevněné mezi křídly. Černá kůže, z níž bylo vyrobené, se leskla na slunci a velmi se hodila k dračím tmavě modrým šupinám. Maine jí pomohl nahoru, protože sama by se tam asi vyškrábala hodně těžko. Díkybohu, že měla na sobě kalhoty…
„ Nějaké instrukce, trenére?“
Zamyšleně se na ni podíval. „ Hmm, ano. Pořádně se drž!“ a dál už se jen potutelně usmíval, z čehož měla Laira podivný pocit, že jí něco zatajil.
Ovšem zeptat se ho, na to už jí nezbýval čas, Lasko se viditelně chystala k odletu. A tak Laira pevně sevřela sedlo, naposledy pohlédla na Maineho, zasalutovala mu, a už se její myšlenky upíraly naprosto jinam. Těšila se, až jí vítr rozcuchá vlasy, až ji pohladí po tváři.
Dračice se přikrčila, zadníma nohama sesilně odrazila do vzduchu a mávla křídly. Laira jen sledovala, jak se jim země vzdaluje z dohledu. Pohled upírala k horizontu, jež se leskl jako zrcadlo. Přemítala, co tam může být…
Když Lasko nabrala výšku, odvážila se Laira pohlédnout dolů. Země byla daleko, lidé byli jako mravenečci. Usmála se nad tím. Pak už ji zajímala jen její darčice. Plachtily teď nad modrým lesem, po levé ruce se tyčily hory. Skalnaté vrcholky se vypínaly až do nebe a na jejich špičkách se třpytil sníh. Teď se pod nimi jako tyrkysový had kroutila řeka.
Lairu napadlo, že se jí ani netočí hlava, ani nemá závrať. Ovšem vůbec jí to nevadilo. Měla celou zemi jako na dlani.
Blížil se večer a slunce už dávno nestálo tak vysoko jako v poledne. Letěly tím směrem. Přímo k stříbrně se třpytící stuze na obzoru.
Lasko teď jen lehce plachtila po větrném proudu, který je nesl k jejich cíli. Laira si už zvykla na výšku a v náhlém popudu zatoužila po větší rychlosti. Docela ji překvapilo, že Lasko téměř v tutéž chvíli natáhla krk, mávla křídly a ony se najednou jako kulka řítily prostorem. Barvy se slily dohromady. Neexistovalo nic než ony a adrenalin probuzený rychlostí. To, co teď obě cítily, byla radost z pohybu. Lasko se teď nechávala nést jen setrvačností. A pak udělala něco, na co nebyla Laira připravená. Otočila se o 360°. Tak rychle, že Laira ani nestačila vykřiknout překvapením. Trochu šokovaně se rozesmála. A její dračice v odpověď zařvala, až jí zalehlo v uších.
Pak Laiře něco došlo…
„ Co to zkusit ještě jednou?“ pomyslela si a Lasko téměř okamžitě znovu provedla otočku.
„ Reaguješ na mé myšlenky? Lasko, ty mi rozumíš? Je to tak, že ano?!?“ vykřikla. Odpovědí jí byl další hromový řev. Souhlas. Laira zase cítila ten pocit štěstí. Jako by se jejich nitra spojila. Jako by nebyly dvě, ale jedna. Laira konečně pochopila, co znamená mít draka. Znamenalo to mít přítele, mít druhé Já.
Pak už dorazily ke stříbrné stuze, která dřív byla na obzoru. Bylo to moře. A protože Laira zatoužila podívat se dolů, Lasko zakroužila a snesla se dolů na útesy. Jedna vedle druhé si sedly na kameny a sledovaly ptáky podobné rackům, jak se střemhlav vrhají do zpěněných vln. Lasko se natáhla a zhluboka pila. Laira měla také vyprahlý krk. Bohužel pro ni, i v Dinasu bylo moře slané. Slané stejně jako slzy, které jí stouply do očí. Naposledy byla u moře se svou mámou. Musela teď o ní mít neskutečný strach. Laira se dál upřeně dívala do vody, slzy jí volně stékaly po tvářích. Tiše. Ať chtěla nebo ne, bude se muset smířit s tím, že v Dinasu ještě nějakou dobu pobudou. A měla přeci Zakuro, Midara a v neposlední řadě také Lasko. Měla přátele. Všechno spolu zvládnou. Nebyla sama… Otřela si zbytek slz rukávem a vstala.
Při nasedání jí musela Lasko přijít na pomoc, jinak by se tam nevyškrábala. Laira byla vděčná, že to její poskakování nikdo neviděl, ale sama se smála. Pak už se naposledy ohlédla na nádherné tyrkysově modré moře a vyrazily na zpáteční cestu.