Pán života a smrti II - Králův mág

Anotace: I když se neobjevili žádné komentáře, rozhodl jsem se tady povídku zkompletovat. Ale většina asi nedočetla ani první část, takže je to jen pro mé potěšení.

Sbírka: Pán života a smrti

Došel jsem za králem, stále nervózní. Král se na mě usmál a zeptal se: „Takže mám nového mága? Dobře, Henios mi říkal, že budeš stejně schopný a já Ti chlapče věřím.“
Očividně se mě snažil potěšit a zvednout mi důvěru, ale mé nové magické schopnosti nebyl schopen ošálit. Cítil jsem v jeho slovech nervozitu. Jeho slova jsem si překládal jako: „Takže jsem tu zůstal s Tebou. No, Henios říkal, že by jsi to měl zvládnout, ale já si nejsem jistý. Ještě Ti není ani dvacet pět a máš zastoupit třísetletého mága?“ A rozuměl jsem mu, nemohl jsem se na něj zlobit.
Vyjeli jsme tedy s naší malou skupinkou a já sledoval v magickém prostoru naší cestu. Sledoval jsem stopy všech, kdo prošli, abych věděl, že nejsou v dohledu. Tu a tam jsem z pohledu zvěře prošel okolím. Sledoval jsem jednu skupinku temných vrahů, kteří nás mohli najít. Proto jsem králi doporučil změnit trasu a je jsem poslal trochu jinam. Ale ne tak jinam, aby jim to přišlo podezřelé.
Ach jo, takhle mladý mág a vedu krále ke smrti jednoho z největších černých mágů. Proboha, takový příběh by si nevymyslel snad žádný slabomyslný bard. A tady je to skutečnost. Několik dní jsme cestovali krajem a já více nebo méně úspěšně pomáhal králi. Jednou jsem narazil i na jednoho čaroděje, kterého jsem ale naštěstí přemohl dříve, než povolal posily. Henios mě cvičil asi opravdu dobře. Hlavní výhodou byla kombinace lidské a elfí magie.
Každé ráno, když jsem díval do zrcadla, tak jsem si říkal, že tohle není obličej mága. Měl bych si aspoň nechat narůst vous, nebo nějak jinak se odlišit. Vždyť Henios říkal, že když je jeden mágem, musí pro lidi vypadat divně. Nojo, ale vousy mi rostli špatné, byl jsem mladý a v očích jsem měl lehce šibalský pohled. Pohled, který se tak líbil Marion. Kéž bych byl doma u Tebe a na tohle dobrodružství nešel. Dokážu to, už kvůli tobě.
Počkat, proč jsem najednou pomyslel na Marion, když mám sledovat okolí a soustředit se na něj. No, v okolí snad není nic podezřelého, tak si to můžu na chvilku dovolit. A pustil jsem svoje myšlenky zpět po naší stopě, přes bojiště až domů, kde byla Marion. Pomáhala doma mamince v kuchyni a vypadala, že se jí vede dobře. Když už jsem u ní byl myšlenkami, musel jsem jí lehce pohladit a nechat jí v hlavě dojem, že jsem zdravý a v pořádku. Hned se usmála a byla trochu šťastnější.
Usmál jsem se také a hned jsem se plně vrátil na naší cestu. Opět jsem sledoval děj kolem nás a pomáhal nás maskovat.
Toho dne jsme se setkali s jednou zdecimovanou skupinou, která měla za úkol plenit. Zbylo posledních pět rytířů a ti se jen snažili dostat domů. Král jim dal nějaké potraviny a já jim poradil bezpečnou cestu. Na cestu jsem ještě trochu očaroval jejich zbroje, i když jsem věděl, že to může být zbytečné plýtvání energií. Pokud se setkají s nějakým Vernomovým čarodějem nebo schopným černým vrahem, stejně jim to nepomůže.
Černým mágem! Kurva! Jen tak tak jsem stáhl myšlenky, aby si mě nevšiml. Jak dlouho tady je? Jak dlouho nás sleduje? Jeho síla bude velká. Všiml si mě nebo jsem se stáhl dost rychle? Tohle bude jeden z Vernonových osobních.
Joren se po mě podíval, protože vycítil mojí změnu nálady. „Velký černý mág, půl dne cesty od nás. Maskoval se moc dobře, všiml jsem si ho až dnes, ale očividně nás sleduje.“ Šeptl jsem mu. „Takže jsem se nemýlil. To je nemilé, skrýval se i mě.“ Ustaraně se na mě podíval a pak na zbytek.
„Ne, zatím to nepotřebují vědět.“ Odpověděl jsem na jeho nevyslovenou otázku. „Je tak silný, že pokud si s ním neporadíme, tak jsou stejně mrtví.“ Teď bych potřeboval Henia, pomyslel jsem si.
„Snad společně?“ Zeptal se Joren.
„Snad, ale nemůžu nechat společnost nechráněnou. Zůstaň s nimi. A připravte se stáhnout. Zkusím to s ním vyřídit. Henios je pryč už pár dnů, mohl by mít dost síly, aby mi aspoň na dálku a radou pomohl. Zkusím se s ním spojit a vyřídit toho temného. Když se mi to nepodaří, připrav se odvést krále.“
„Dobře. Děláš Heniovi čest. Cvičil Tě dobře.“
Usmál jsem a pomyslel jsem si, že mě snad cvičil dost dobře i na tohohle mizeru. Dojel jsem ke králi a řekl mu, že je tu něco velkého, že je nechci ohrozit. Takže se s tím zkusím vyrovnat mimo ně. Joren je zatím bude hlídat. Král celkem nerad přišel o druhého mága, ale tady se nedalo dělat nic jiného.
Poodjel jsem od skupiny a opět jsem poslal svou mysl po našich stopách zpět. Chvilku trvalo, než jsem Henia našel, ale díky mé předešlé výuce jsem byl na jeho mysl dobře vyladěn. Jen díky tomu jsem ho našel i přes jeho krytí. S potěšením jsem zjistil, že je už skoro plný sil a na cestě za námi. To jsem si oddechl. Možná bude stačit toho černého mága jenom zdržet.
V rychlosti jsem mu vylíčil, co se děje. Když jsem mu poslal své dojmy z toho mága, téměř se vyděsil a vzkázal mi, že si zkusí pospíšit. Selvien se vydá okamžitě na cestu, protože jako elf bude cestovat ještě rychleji. Pokud se nic nestane, tak je u mě do dvou hodin. A co když to nebude stačit? Musí, Henios bude se mnou a bude mě podporovat.
Tak dobře, vydal jsem se za tím mágem. Už na kilometr jsme se museli cítit vzájemně. Teď už se neskrýval ani on, ani já. Teď jsme šli do souboje.
Roztáhl jsem svoji mysl, přivolal jsem si veškerý klid a natáhl se po zdrojích energie v okolí. Začal jsem si připravovat kouzla, abych je pak rychle mohl použít. Ale hlavně, začal jsem se snažit toho černého odříznout od jeho zdrojů, které měl poblíž. Až s hnusem jsem si uvědomil, že jako zdroje síly je ochoten vzít cokoli živého.
Nemůžeš je chránit, takhle temní bojují. Soustřeď se na něj, nemá cenu zkoušet chránit vše živé v jeho okolí.
Začal jsem deformovat jeho okolí, takže se mu hůře pracovalo s magií. Po drahocenných minutách jsem ale zjistil, že takhle obkličuji jen jeho iluzi, že je jinde a mezitím se kolem mě z magických vláken udělala pavučina, ze které jsem se docela dlouho dostával.
První kolo vyhrál. Vyplýtval jsem hodně sil na boj, který se neuskutečnil. Pak jsem si dal pozor, že skutečně budu bojovat s ním a začal jsem odvíjet svá kouzla. Příroda, ze která sál sílu se obrátila proti němu a chvilku si zabojoval s hady, vlky a medvědy. To mi dalo čas dostat se blíž a podstrčit mu falešné zdroje energie. Respektive jsem magii v jeho okolí upravil tak, že až ji bude chtít použít, tak energii nezíská, ale naopak ztratí.
Druhé kolo jsem vyhrál já. Hodně jsem ho oslabil, navíc jsem se mu ztratil, takže jsem ho teď obcházel, abych na něj zaútočil nějakým jednoduchým kouzlem zezadu. Velcí mágové nečekají jednoduchá kouzla. Viděl jsem, jak se mě snaží najít a pousmál jsem se. Díky podpoře Henia s ním brzy bude konec. Marion by na mě mohla být pyšná. Mám to holku rád.
Moment? Co tady zase dělají myšlenky na ní? Musím se tomu potom věnovat. To už je podruhé v důležitém okamžiku.
Těsně před tím, než jsem černého mága obešel, tak mě našel. A hned na mě zaměřil svou kouzla, která mi měla zmást mysl. Když mě viděl, dokázal je mnohem lépe cílit a já měl co dělat, abych jeho náporu odolal. Ale nakonec jsem ho odklonil a prostě jsem se pokusil mu roztrhat tělo pomocí kouzel na pohybování předměty. Takhle jednoduché kouzlo nečekal, ale stejně se mu dokázal bránit. Dával jsem do něj víc a víc síly, ale on odolával. Nedařilo se mi zastavit mu srdce, pořád odolával a já myslel, že už brzy padnu vyčerpáním.
Ani jsem si neuvědomil, jak dlouho se přetahujeme o mé kouzlo, které skoro nepostupovalo kupředu, dokud se mu na krk nevyšvihl ze země kořen a nezačal ho škrtit. Dvěma kouzlům už neodolal a já s velkým povděkem přivítal na našem bojišti Selviena.
„Vedl sis moc dobře. To byl Markep, Venomův pomocník, čaroděj z největších. Máš mojí pochvalu mladý Luthere.“ Zazpíval Selvien, ale mě se stejně podlomili nohy a byl jsem rád, že jsem neomdlel.
„Bez tebe bych ho stejně nedostal.“ Odpověděl jsem šeptem, protože se mi točila hlava a na víc jsem se nezmohl. Ale síly se mi pomalu začínaly vracet. Naštěstí nezasáhl žádný z mých zdrojů, takže jsem se vzpamatovával rychle.
Se Selvienovou pomocí jsme se zase dostali ke královi. Pro dnešek jsme se utábořili a hlídku za mě vzali Selvien s Jorenem. Viděl jsem, že jsem vzrostl i v Jorenových očích, který mi jako mágovi stále tolik nedůvěřoval. Král ovšem stále nevěděl, čemu unikli a asi to bylo dobře.. Ale co, hřál mě dobrý pocit, že jsem svět zbavil padoucha, který mohl napadnout jednoho dne Marion.
Tak moment. Sil jsem tolik neměl, ale hned jsem se za tou myšlenkou pustil. Tohle bylo moc podezřelé, cítil jsem cizí vědomí. Ohromné a černé.
Věděl jsem, že nespím, ale najednou jsem stál v kruhové místnosti se sedmi okny, uprostřed stála mapa Šervenských mokřad se zaznamenanými našimi cestami. Přede mnou stál lord Vernom osobně a já byl naprosto bezbranný. Cítil jsem jeho moc, ve které svíral mou mysl. Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Věděl jsem, že Henios i Selvien se ke mně snaží dostat, ale nedokážou proniknout bariérou mé a Vernonovi mysli.
„Tak, náš mladý čaroděj přichází. Kdybych věděl, že přijdeš sám, tak bych se tě nepokoušel tam na tom bojišti ukrást.“
Mlčel jsem, ale věděl jsem, že vidím zmatek, který mám v hlavě.
„Máš ohromný potenciál. Větší než moji mágové. Takový talent se nedá přehlížet. Potřebuji Tě, ale nemůžu Tě nutit. Budeš se muset rozhodnout sám. Ale jsem moc rád, že jsi mi v tom rozhodování pomohl. A vím, že se rozhodneš vzepřít se Heniovy, já zvítězím a ty se ke mně přidáš. A víš proč?“
Tušil jsem. Měl jsem jen krátce na přípravu, ale i tak jsem věděl, že mi ukáže, že tak, jako temní se chováme i my. Že na straně nezáleží, to my se věčně snažíme temné pobýt a zahnat do nedůstojných bažin. A my se mezi sebou také bijeme. Najednou mi všechny ty argumenty začali připadat rozumné.
Ne, nepřistoupil jsem na boj proti Heniovi, o čemž se mě snažil přesvědčit. Ale neutralita mi nepřišla tak špatnou myšlenkou.
„Neutralita, dobrý první krok k temnotě. Mám Ti pomoci udělat druhý? Co takhle vzbudit nenávist?“ A viděl jsem, jak prostřednictvím mých předešlých myšlenek našel cestu k Marion a seslal na ní mor. Celou dobu se k ní chtěl dostat, ten boj byla jen návnada, jak mě oslabit a vzpomínky na ní my vyvolával také on, potřeboval vodítko.
Ty bastarde!
„Správně nenávist... Tak pojď, použij černou magii, máš ji na dosah. Můžeš jí použít, tím se mi vzepřít a zachránit jí.“ Kdybychom byli v nějakém infantilním příběhu, tak se určitě začne šíleně smát. Ale nezačal. Jen propustil mou mysl.
„Jsi královým čarodějem, sám jsi se rozhodl jím stát. Ale kterého krále? Já sám jsem králem.“
A já se zhroutil v mdlobách.
Když jsem se probral, vše jsem Selvienovi a Heniovi vylíčil.
„On o nás ví, je na Vás připravený. Nemá cenu tam jít. Je tak moc silný. Ani vy ho neporazíte. Radši se musíme vypravit domů, připravit se na obranu.“ A zachránit Marion, dodal jsem už v duchu.
„Nemůžeme, to by bylo na nic. Musíme ho zastavit. Ty a já společně ho můžeme porazit. Příště budeš připraven odolat jeho mysli, pustíš mě dál a dostaneme ho.“ Snažil se mě podpořit Henios.
„Ne, to nemůžu. Copak jsi to sám neviděl? Má tam své velké mágy. Nejenom on, ve dvou to nemůžeme vyhrát. Ani s těmihle dvěma.“ A ukázal jsem na Selviena s Jorenem. Jorena se to dotklo a Selvien posmutněl.
„To jsem vyplýtval takových sil, abys to teď vzdal?“
„Tak to vzdej také! Co ti na nich záleží. Budou žít jen nějakých šedesát, sedmdesát let. Ty budeš žít déle, stejně jako já. A elfové se ubrání sami.“
„Uvědomuješ si, co říkáš? Začínáš mluvit jako temný?“
Uvědomoval jsem si to, ale rozhodl jsem se riskovat. Byl to smělý plán na vlastní pěst, ale jinak to vyjít nemohlo. Vernom musel mít důvod, proč mě nezabil. A nemohl jen čekat, že se k němu přidám. Ale také jsem věděl, že jít dál je sebevražda. Musel jsem udělat to s čím počítal, ale nějak šeredně ho vyvést z rovnováhy. To jediné mohlo pomoci. Ale bude to riskantní cesta na které se sám můžu stát černým čarodějem. Věděl jsem, že po styku s Vernomovou myslí k tomu nemám daleko.
„Tak ať, mám vlastní hlavu. To jsi mě přeci učil, ne?“ Zvedl jsem se a odcházel jsem.
Odcházel jsem. Ale šel jsem vstříc vlastnímu vítězství, nebo cestě do temnoty?