For the Horde

Anotace: Svět WoW láká každým dnem mnoho a mnho hráčů. Kolik různých postav zde najdeme a kolik osudů, ketré prožívaj. Toto je příběh jedné z nich. Orka jménem Warcius jenž hrdě bojuje za Hordu. p.s. Omlouvám se za chyby, které se možná obejeví.

For the Horde

Mé jméno je Warcius. Jsem jeden z mnoha orků žijící na území Azerothu. Je to již delší doba, kdy jsem se vzdal hrdinského putování po této zemi. Nebylo to ani mým přáním, ale můj přibývající věk mi ukázal, že již nejsem ten silný a obratný mladý válečník Hordy toulající se všemi kontinenty za poznáním a za válečnou vřavou, která mě tak učarovala. Byl jsem docela známý obávaný bojovník jak mezi mými spojenci a přáteli, tak i mezi mým nepřáteli přisluhující té odporné Alianci.
Bohužel po posledním boji, kdy mě málem usmrtil jeden trpasličí válečník, jsem se rozhodl vrátit se domů a v klidu dožít svůj a také předat své dlouholeté zkušenosti novým mladým bojovníkům. Takže toto je mé vyprávění o putování nejen mém, ale i ostatních vynikajících válečníků.

Nevím co napsat o svém dětství. Bylo určitě stejné jako každého, kdo žije na tomto nebezpečném světě. To znamená spousty bojů mezi vrstevníky o dominantní postavení ve skupině o post vůdce či o získání respektu. Takovéto boje nás nejen utužovali, protože některé rány se dlouho hojily, ale také nás naučili přemýšlet během boje a tak učinit správný tah, aby jsme se dalším ranám vyhnuli. Měl jsem štěstí, že otec byl vynikajícím válečníkem a dával mi cenné bojové rady. Dlouho jsem taky truchlil, když mi ho zabili ďábelští gnómové, kteří neumějí bojovat čestně a jen používají ty mechanické hračky, které sami vyrábějí. Nepřál bych vám zažít ten pocit, když jsem spatřil jeho rozsekané tělo, které přinesli naši zvědové. Tehdy se ve mě něco zlomilo a já přestal být dítětem a nad jeho hrobem jsem přísahal, že se stanu bojovníkem, abych ty zrůdy vyhladil. Nejen Gnómy, ale celou alianci. Po pohřbu otce jsem se přestal starat a nějaké malicherné věci jako boj s ostatníma a jiné klukoviny. Začal jsem cvičit svoje bojové schopnosti se zbraněmi. Nejvíce mě přitahoval luk a také jsem ho patřičně dokázal ovládat. Myslím, že jsem byl již tehdy ve střelbě z luk lepší, než někteří válečníci kmene. Jednou při mém usilovném tréninku jsem zjistil, že mě pozoruje místní stařec. Bývalý lovec. Jmenoval se Ortog. Nelíbilo se mi jak na mě kouká, a proto jsem se šel optat co vlastně chce. Vysvětlil mi, že mě pozoruje již několik týdnů, a že se mu líbí moje schopnosti. Namítl jsem, že není možné, aby mě pozoroval tak dlouho, protože bych si ho jistě všimnul.
„Chlapče, je mnoho věcí, které díky své horlivosti přehlížíš. Já jsem nebyl výjimka. A taky si nemysli, že bývalého nejlepšího lovce v Azerothu by jsi byl schopen odhalit. Jsem sice starý, ale to neznamená, že mé schopnosti skrývat se, nějak utrpěli. Přišel jsem Ti však navrhnout něco jiného, než si jen poklábosit. Všimnul jsem si tvých neobyčejných schopností a tak Ti chci nabídnout mé vědomosti a znalosti. Může Tě učit, aby jsi byl nejlepší.“
„Ničí pomoc nepotřebuji a zvlášť od vetchého starce!“ namítl jsem popuzeně, protože Ortog mi vlastně naznačil, že jsem zbrklý hlupák co nevnímá věci kolem sebe.
„Vetchého starce říkáš? Nu, dobrá. Uděláme to jinak. Uzavřeme sázku. Když vyhraji já, budu Tě učit a ty se s tím budeš muset smířit, jestliže však prohraji, uznám, že jsem starý a ty si dělej co chceš, platí?“
Nic jednoduššího jsem ani nečekal. Moje tehdejší pýcha mi nedovolila připustit si, že Ortog by byl lepší než já.
„Dobrá, jestli chceš pocítit porážku, tak prosím, nebudu Ti to vymlouvat. V čem tedy budeme měřit síly? V boji nebo ve střelbě?“
„Ne, v ničem takovém. Zahrajeme si jen jednoduchou hru. Já se Ti schovám tady v údolí a jestli mě objevíš já prohrál, bereš?“
Moc se mi nezamlouvala představa, že bych si měl hrát na schovávanou, ale co mi jiného zbývalo. Vždyť jsem na sázku kývnul a tak jsem i kývnul na podmínky. Stejně jsem si však myslel, že ho brzy objevím, protože celé údolí byla vlastně menší poušť a všechny stopy jsou krásně vidět.
Ortog se zvednul ze sedu, ve kterém doteď přetrvával.
„Dobře, Warciusi, teď se otoč k tomu stromu a setrvej tam, dokud nenapočítáš do 100. A žádné podvádění!“
„ Myslíš si, že bych to potřeboval?“ zeptal jsem se rozčileně. „Klidně Tě najdu i bez podvádění.“
Ortog jen kývnul a v jeho očích jsem zahlédl jiskřičku pobavení. Otočil jsem se a začal počítat. Slyšel jsem Ortoga jak v pomalu odchází.Snadnější to být ani nemůže, myslel jsem si. Po napočítání do sto jsem se ohlédl a kupodivu jsem nikde starce neviděl.
„ No co, stařec zná pár fíglů, to je toho....“ řekl jsem si. Ovšem divnější bylo pak zjištění, že nevidím v písku Ortogovy stopy a k tomu ani moje. Jak to jen mohl udělat? A v takové rychlosti? Nevadí, stejně toho staříka najdu.
Začal jsem důkladně prohledávat okolí. Nejdříve jsem se díval u stromu a velkých balvanů, kde by se tak normálně mohl schovat, ale nenašel jsem ho. Takhle jsem prohledával údolí skoro hodinu a stále nic. Už mě to začínalo nudit. Slunce pomalu zapadalo a já stál a koukal na jeho umírající svit uprostřed prázdného kopce, když v tom jsem ucítil na krku chladnou čepel tisknoucí se k mému hrtanu.
„ Nádherný pohled, nemyslíš Warciusi? Jak vyhasíná tohle slunce, tak vyhasly životy mnoha válečníků, kteří byli moc pyšní a natvrdlý právě jako ty. Jedna rada. Nikdy nepolevuj ve své ostražitosti pokud se kolem tebe potuluje nebezpečí! Každý nepřítel by ti teď podříznul hrdlo.“
Ortog polevil stisk čepele a já se ohromeně otočil. Neměl jsem ani ponětí, kde se tady vzal. Kdyby sem došel tak bych slyšel jeho kroky a kdyby tady byl schován ta bych ho našel.
„ Prohrál si sázku a já doufám, že splníš svůj slib!“ řekl Ortog.
Odehrávalo se ve mě velké dilema. Tento starý lovec je možná lepší než jsem si myslel, ale na druhou stranu mě opětovně urazil. V mé hlavě probíhalo mnoho slov, které jsem chtěl nahlast říct, ale nakonec jsem se rozhodl, že uklidním své rozbouřené mládí a přece jen to s Ortogem zkusím.
„ Jsem syn slavného válečníka, jenž zahynul hrdě v boji proti Aliance. V tom boji a v jeho jménu chci pokračovat i já, proto nevezmu svá slova zpět. Chci se stát silným bojovníkem a k tomu bude asi potřebovat tvou pomoc Ortogu. Uč mě prosím tě svým znalostem a předej mi tvé zkušenosti!“ Byl to možná delší proslov, ale zdá se, že to na něj zapůsobilo. Na jeho rtech se obejevil úsměv.
„Tak přece jenom nejsi takový mrzout a netykavka jak jsem si myslel. Vypadá to, že budeš nadějným žákem.“