Upíři? Totální blbost.....díl 7

Anotace: pravda?

Sotva jsem se ocitla na ulici ,která byla osvětlená pouličními lampami v hlavě se mi zbíhali plány jak ho přivolat.Jak spustit ten alarmek,jenž by ho donutil za mnou přijít. Stále jsem si nebyla jistá jestli uvažuju vůbec logicky,ale i tak jsem někde vnitřně byla přesvědčená,že uvažuju správně!Šla jsem prvně do toho parku a čekala.
Nevím na co...Snad na to že příjde,na to, že ho uvidím. Seděla jsem na lavičce a dumala kde asi je.
Říkala jsem si,jestli mě vůbec ještě chce vidět a hlavně proč sem lezu. Co vlastně od toho čekám,že se s ním uvidím? Že mi snad skočí kolem krku? Že se do sebe bezhlavě zamilujeme? Bože, jak jsem dokázala být někdy naivní. To mám z těch románu,které jsem dřív čítávala. Líbilo se mi to. Měla jsem ráda,když hrdinky,které svuj život neměli zrovna nejlepší se stali Šťastnými osůbkami. Když se zamilovali a museli pár věcí překonat a pak byly štastní.
Přímo jsem slintala nad hrdinčiným štěstím a tak nějak naivně uvnitř doufala,že snad jednou....Jenže mezitím jsem z toho vyrostla. Romány jsem vyměnila za horory a ruzné scifi knížky. Jak naivně jsem si kdysi myslela,že to tak v životě chodí. Zamilujete se,překonáte pár těch nesnází jak to všude bívá popsané a pak jste štastné.
Nad svou naivitou jsem musela zakroutit hlavou.
Dávno jsem se vzepřela něčemu takovému tak proč to ted tak přivolávám? Najednou jsem byla na váškách. Říkala jsem si jestli to nebyla chyba sem vůbec jít. Jestli se přece jenom nemám otočit a jít domu.Konec koncu,bych se nevracela do domova kde to nenávidím,ale do zkoušky. Momenátlně do rodiny,která je Šťastná a jako každá jiná,pokud ho to už neomrzelo!
V určitých chvílích a situacích jsem dokázala být velmi nerozhodná.
Pak jsem si ale vybavila jeho pohled. Jeho oči vpíjící se do těch mích a bylo rozhodnu to!
Bloudila jsem přez hodinu nočními uličkami a přesto se neoběvil. Už jsem začínala být zoufalá...Potřebovala jsem vidět jeho pohled....Prostě jsem to potřebovala. Byla jsem jako smyslu zbavená a pomalu jsem šílela. Čím déle jsem pátrala, tím více mě svírala úzkost. a naděje že bych ho snad našla se ztrácela.
Jenže,nemohla jsem se vrátit,nemohla jsem přestat hledat,dala jsem si cíl,že ho prostě najdu. Že ho dnes uvidím....A chtěla jsem to dodržet!
Snažila jsem se najít cestu k tomu lesu. Říkala jsem si ,že pokud někde bude-pak tam! Kde jinde by se přeci skrýval?
Byla jsem na pokraji šílenství...nohy mě už bolely,ale já se rozhodla že to prostě nevzdám. Nemůžu!
Ale moje rozhodnutí chablo...Už jsem myslela,že to snad vzdám když jsem se ocitla před tím lesem. Byl tak temný až z něj šel strach,ale já jsem ho našla! A to ted byo to hlavní...NOva naděje vytryskla tak prudce až mě ztrhla do toho lesa a strach co tam všechno je šel stranou.
Ani nevím co mě to napadlo,až na to budu jednou vzpomínat,jistě si budu nadávat a děkovat,že mě tu zatím nic nezabilo :)Jenže ted na logické uvažování není čas. Vlastně on by byl,ale já si to nemužu připustit. Musím jít dokud mám tu odvahu...
Byla jsem velmi silně zabraná do svých myšlenek,pomalu jsem ani nevnímala kudy vlastně jdu. Moje touha ho už konečně spatřit mě slepě vedla. Okolí jsem začal plně vnímat až když se něco mihlo tesně vedle mě.
Až v ten moment se vyrojil muj strach,který se ted plížil a chystal mě plně přepadnout stejně jako ten někdo neznámí. Pokud si moje mysl ovšem nesnaží mě obalamutit! třeba je to on?! Napadlo mě a hned se ta spásná myšlenka rozplynula jak jsem uslyšela prasknout větve hned za mnou. Rychle jsem se otočila a oči jsem zužila ve snaze něco-nebo někoho-spatřit. Ale nic....Za šuštilo to zase vedle mě a já jsem okamžitě otočila hlavu. Srdce mi divoce pulzovalo...Měla jsem pocit,že se mi každou chvíli rozkočí. Vlastně jsem jej cítila až v krku. Najednou to zaprasklo na druhé straně,pak znovu za mnou a pak přede mnou. Točila jsem se v kruhu a cítila jsem se uvězněná jako myš v pasti.
V tenhle moment jsem litovala,že jsem sem vůbec šla ,ale na nějaké výčitky bylo pozdě! Najendou klid....nic se neozívalo. Stála jsem jako přimražená. Muj rozum mi říkal-uteč! Utíkej seč ti nohy stačí a dostan se co nejrychleji odsud,jenže moje tělo se nechtělo hýbat. JAkoby mi někdo nohy přitukal k zemi...Jako by mě chytily kořeny rostlin a nedovolily odejít! To ticho bylo nesnesitelné...
V uších mi bzučelo a já se čím dál zmateněji rozhlížela kolem sebe. najednou se to ozvalo znovu. Trhla jsem sebou. Horší bylo,že tentokrát jsem nemohla určit odkud se to ozvalo. Pomalinku jsem začala couvat. A když jsem zády narazila o jeden strom div jsem nepištěla na celé kolo. Najednou se předemnou začaly rostliny rozestupovat a já mezi nimy spatřila obrys postavy. Blížil se velmi pomalu a já z nějakého nepochopitelného duvodu se cítila tím klidněji,čím přicházel ke mě blíž.
Na tváři se mi zrodil jeden velký neuvěřitelný usměv a mé tělo najednou povolilo. Až ted jsem rozpoznala v jakém napětí celou tu dobu moje tělo bylo.
Jenže on se nedíval vubec přívětivě. Ba naopak. Mračil se a šel blíž a blíž. Usměv z mé tváře se sice vytratil nic méně strach jak si nepřicházel. Najednou,když stál asi metr ode mě otočil se ke mě zády a zavrčel někam do lesa.
" Tohle se nemělo sát"! Otočil svojí tvář a pohlédl mi do očí. " Promin". Zašeptal. žaludek se mi jak na povel uzkoztlivě sevřel. Jeho pohled totiž nevěštil nic dobrého.

" Co se děje?" Zeptala jsem se a snažila jsem se svuj ton hlasu udržet v nevzrušeném tonu.Srdce mi divoce pulzovalo což mi moc nepomáhala v zakrití svých obav!
Najednou se celý vzpřímil,o to víc jsem se bála co ted mělo zjevně přijít! Z jeho napjaté siluety jsem nespouštěla oči. Měřila jsem si každý jeho pohyb,každé jeho nadechnutí.
Moje napjetí nepovolilo do té doby,dokud nepominulo to jeho. Najednou se totiž uvolnil. Jeho pozice nabrala pohodový tvar.
" Co se děje?" Zopakovala jsem svou otázku v naději že mi snad odpoví. Byla jsem čím dál víc zmatenější...
" Je to moje chyba,měl jsem ti dát víc najevo at mě nehledáš,at zapomeneš že si mě kdy potkala. Jenže jsem byl příliš sobecký."
"Sobecký?" Opakovala jsem ....pořád mi to nějak nedocházelo. Trošku se pousmál...
" Je mi jasné,že ničemu nerozumíš a na to taky trochu zatím spoléhám." Zhluboka jsem se nadechla...Nenáviděla jsem když jsem chtěla něco vědět a odpovědi nepřicházeli. Místo otázek,které jsem měla na jazyku a které jsem musela polknout ,jsem jen zmateně zavrtěla hlavou.
S pobavením si mě prohlížel. S pobavením sledoval jak se se sebou peru. Bavil se tím...
"můžu poprosit o vysvětlení?"
" poprosit můžeš...ale jestli se dočkáš odpovědí..." Moje naprostá zoufalost z nedostatku informací a kupu nezodpovězených otázek se mnou cloumala každým coulem.
" Prosím....Já ničemu nerozumím...Možná by všehcno bylo mnohem jednoduší kdybych to všechno věděla." Snažila jsem se to nějak uhrát muj drtívý pohled ,ale nehrál žádnou hru. Chtěl to všechno vědět!
Zadíval se na mě svým zkoumavým pohledem a mě došlo,že ted nejspíš přemýšlí jestli mi to všechno má říct. Snažila jsem se tedy působit co nejlépe to šlo.
" Ted na to není ta nejlepší doba." Zašeptal do ticha..... " Víš , všechno není tak jednoduché, jak si myslíš Eliss. Už takhle víš hodně a vystavuji tě tak příliš velkému ryziku!"Přiblížil se těsně ke mě, až jsem na své tváři cítila jeho dech.Jeho vuně se do ěm vpíjela a působila jako omamná látka, po jejiž pozření nebezpečně toužíte po další dávce! Chtěla jsem něco říct,ale moje hlasivky vypověděli službu a já místo věti jen divně zaskřehotala. " Možná by plno věcí bylo jednodušších,kdyby si všechno věděla. Jenže, co když ne , co když se pletu a tím bych všechno jenom zhoršil? Co když, bude všechno jenom komplikovanější. Třeba by si se lekla a utekla. Třeba by si zešílela."
" Ani jedno, anid ruhé neudělám." Zablekotala jsem a on mi konečky prstu jemě přejel po tváři. Užívala jsem si ten dotyk a snažila jsem si ho vrýt do paměti. Bohužel, to skončilo až příliš rychle. Příliš rychle,svou ruku zase stáhl,ale očima se nepohnul ani o milimetr a stále se vpíjel do těch mích.
" proč, žiješ pořád s otcem?!" Změnil téma. " Nemyslím si,že by se ti snad doma líbilo:." Podotkl a mě bylo hned jasné, kam míří.
" Víš, není to tak špatné. Navíc se ted otec rozhodl udělat svuj i náš život lepší. Rozhodl se změnit." Mírně se pousmál nad mím náhlím nadšením.
" Jsi tak krásně naivní." Ucukla jsem pohledem. Sama jsem se tomu snažila uvěřit. Jen jsem přesvědčovala sama sebe,že se změní. Ale tam někde uvnitř,jsem tušila,že to bude jako vždycky. Pár planých nadějí a slibu a nakonec to skončí vždycky. Ale, dokud tu byla ta naděje....
" Vážně to všechno chceš vědět?" Zeptal se náhle a já okamžitě přikývla!
" Tak ted běž domu....Pořádně se vyspi a příští noc tě vyzvednu...Čekej na ěm před domem o pulnoci. Stejně by ses to nejspíš dozvěděla dříve nebo později."
" Jenže,ty nepřijdeš"! Vykoktala jsem a on se pousmál.
" To si vážně myslíš?" Jen jsem přikývla a v hlouby duše jsem se nenáviděla za to,že jsem to řekla na hlas.
" Já přijdu! To ti slibuju!"
" Vážně?"
" Určitě...jen se ted vrat domu a pořádně se vyspi...budeš to potřebovat."

Doprovodil mě až k domu. Rozloučil se a během několika vteřin byl pryč. Pořád se ve mě přelívala nevěřícnost,že lhal. Že nepříjde.Že budu marně čekat...

Ulehla jsem s divným pocitem a dlouho tupě zírala do stropu. Nemohla jsem usnout a a navíc jsem neustále musela přemýšlet jestli opravdu příjde....Na druhou stranu by mi přeci takhle pořád nelhal nebo snad anO?! Jsem blázen...