1. kapitola - útěk

Anotace: První kapitola upírského příběhu. :)

Vlastně si ani nevzpomínám, kdy to začalo. Vybavuji si akorát tu hádku. Byla to snad první hádka, kdy jsem cítila, že se něco změnilo. Něco, co podstatně tvořilo jejich vztah. Tenkrát jsem neměla skoro žádné předsudky, protože se jim dařilo přede mnou všechno úspěšně skrývat. Jenomže já jsem to stejně tušila. Několikrát jsem je z mého podkrovního pokoje slyšela, jak na sebe křičí. Samozřejmě si mysleli, že už dávno spím, ale kdo má při takovém hluku spát, že. Každopádně ráno vždycky dělali, jakoby nic. Byli tak průhlední! Oni snad věřili, že jsem tak naivní? Vždyť to bylo jasně vidět! Ty jejich křečovité pohledy, co na sebe přes stůl u snídaně házeli, to ticho, které by se dalo krájet... no, našlo se toho mnoho. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem cítila vztek. Proč mi prostě něco neřekli? Nebo aspoň nenaznačili? Jsem snad už dost velká na to, abych si uvědomila, co se děje. Co si myslí, že jsou? Celou dobu hrají divadlo na „fungující rodinu“ , a pak mě prostě postaví před hotovou věc.
Včerejší večer si pamatuji do všech detailů. Zrovna jsem přišla domů, když si mě rodiče s vážnou tváří zavolali dolů. Nejistě jsem sešla ze schodů a vzdorovitě si stoupla k oknu. „Hm?” pobídla jsem je, neboť to nesnesitelné ticho se už nedalo vydržet. Po chvíli si táta důležitě odkašlal. „Chceme Ti s maminkou něco říct.” Ušklíbla jsem se a dál pozorovala dešťové kapky, které bez života skapávaly z okenní tabule. Když zas atmosféra v pokoji začínala houstnout, otočila jsem se a z tázavým pohledem jsem přejížděla od jednoho k druhému. Jasně, že jsem to už dávno věděla, ale chtěla jsem, aby to vyslovili pěkně nahlas. Tak nějak jsem potřebovala vyvrátit i ten poslední kousek naděje, který ve mně plápolal jako zhasínající svíčka. „Budeme se rozvádět.” Přerušila moje myšlenky máma. Nic jsem jim na to neřekla. Dívala jsem se do země a čekala, kdy se zase ujmou slova. Po krátké odmlce se znovu ozvala máma. „Víš, nějak nám to s tatínkem neklape…” Dál už jsem ji neposlouchala. Tyhle řečičky jsem slyšet vážně nepotřebovala. Opět jsem začala sledovat mrtvé kapky, jak tvoří na oknech cestičky. „Marilynn?” Trhla jsem sebou a otočila se. „Co je?” zeptala jsem se neomaleně a založila si ruce na prsou. „Ptali jsme se tě, u koho chceš zůstat?” zopakovala šeptem otázku. Mlčela jsem a dál tupě zírala do země. Máma usoudila, že přemýšlím a mluvila dál. „Víš… táta a já jsme se dohodli, že tenhle dům prodáme a každý si najdeme něco menšího.” Vzhlédla jsem a doufala, že to, co slyším, není pravda, že je to jen sen, ze kterého se co nevidět probudím. Nic se nedělo. Štípla jsem se za zády do ruky abych se ujistila, že se mi to opravdu nezdá. Au! Nezdálo. Zase jsem se zaměřila na oba rodiče, kteří mě ustaraně sledovali. „Co si myslíte, že vám na to asi řeknu?” rozkřikla jsem se a uraženě rozhodila ruce. Nikdo z nich mi nedokázal odpovědět. Rozníceně jsem vydupala po schodech a hlasitě za sebou práskla dveřmi.
Na okamžik jsem se vyklonila z okna, abych se nadýchala čerstvého nočního vzduchu. Potom, po pár minutách bezduchého studování hvězd, jsem dostala nápad. Uteču. Bylo to zvláštní, jakoby mi ho vnuknul jemný závan větříku. S napjatým výrazem jsem začala pobíhat po pokoji a házela do batohu věci, které mi přišly pod ruku. Mikina, baterka, nedojedené sušenky… Nakonec jsem přihodila ještě moji nejoblíbenější fotku, kde jsem já, mamka a taťka. Bylo mi asi sedm. Chvíli jsem se na ni smutně zadívala. To jsme ještě byli „rodina“. No nic. Moc času mi nezbývalo. Jelikož mám pokoj hned vedle koupelny. Bylo docela možné, že se tu každou chvíli mohl někdo z nich objevit. Přešla jsem k oknu a znovu se vyklonila. Pod okny jsme naštěstí neměli žádné květiny, jak bylo v téhle zahrádkářské čtvrti zvykem, takže v tomhle jsem neviděla problém. Tiše jsem vyhodila batoh ven a sledovala, jak dopadne. Ozvalo se pouze slabé „žuch.“ Okamžik jsem čekala, jestli někdo nevykoukne a nebude slídit, ale všude byl klid, proto jsem přešla k druhé části. Teď jsem byla na řadě já. Opatrně jsem vyhoupla jednu nohu na parapet. Několik málo vteřin mi trvalo, než jsem se stabilizovala, potom jsem přidala i nohu druhou. Pevně jsem se přidržovala postranních rámů a odhodlaně sklopila hlavu. Odhadovala jsem , že moje okno může být tak pět metrů nad zemí. Napadlo mě, že prostě skočím, třeba se mi nic nestane. Samozřejmě jsem si vzápětí uvědomila, že je to absolutně nereálné. Rozhlédla jsem se. K mání byla pouze stará okapová roura. Netrpělivě jsem se jí chytla a snažila se zaháknout nohama za kousky plechu, jež přidržovaly rouru. Netrvalo dlouho a už jsem se jí docela bezpečně držela i oběma rukama. Už jsem se skoro začínala cítit v pohodě , když v tom mi podjela noha a já s výkřikem sjela o dobré dva metry dolů. Šíleně jsem si při tom narazila ruku, hrozně mě bolela. Klela jsem na všechny strany a těžce se přidržovala za konec parapetu okna, které patřilo ke kuchyni. Naštěstí zrovna v ní nikdo nebyl, takže mě nemohli slyšet. Akorát sousedka se nevrle vyklonila z okna a pátravým pohledem si přeměřila náš dům. Když usoudila, že se neděje nic zvláštního, zabouchla a zatáhla závěsy. Oddechla jsem si. Musela jsem to zkusit zase. Pomaličku jsem spouštěla pravou nohu a pokoušela se vší silou udržet. Ruka mě stále dost bolela, takže jsem ji nemohla plně využít. Postupovala jsem velmi pomalu, ale s velkou obezřetností. Nakonec jsem seskočila a svalila se do husté trávy k místu, kam dopadnul můj batoh. Rychle jsem ho ve tmě nahmatala a s námahou se postavila. Oprášila jsem si oblečení a co nejrychleji přelezla nízký plot. Tento manévr však nevydržel pro změnu můj svetr.
Když už jsem to měla za sebou, naposledy jsem se otočila. Ani nevím, jak dlouho jsem tam jen tak stála, probraly mě až světla, která se rozsvítila v kuchyni. Nakonec jsem se otočila a dala se do klusu. Snad abych předběhla nával pláče, který se o mne pokoušel. Vlastně až teď mi docházelo, že nemám kam jít. Bezradně a udýchaně jsem se zastavila, tuším, že to bylo někde na náměstí u kašny. Rozhlédla jsem se kolem. Všude bylo ticho, jenom občas se ozval nějaký zvuk. Jak jsem tak přejížděla očima po různých barácích a nápisech, pohled mi utkvěl na velké budově. A tou budovou bylo staré městské vlakové nástupiště. Zase jsem se rozběhla v obavě, že si pro mě z nenadání přijdou a donutí mě vrátit se zpátky. A to jsem nemohla v žádném případě dopustit. Když jsem vešla, všude bylo prázdno a klid. Moje první myšlenka byla, kdy jede první vlak. Nezajímalo mě kam, hlavně ať je to co nejdál odtud. Zamířila jsem proto k jízdnímu řádu, který byl kvůli nefunkčnosti velké tabule vyvěšen na jedné z nástěnek. Zadívala jsem se na ta titěrná písmenka, ale úspěch se nekonal. Vlak jel naposled před třemi hodinami a mě nezbývalo nic jiného, než počkat na další, který se tu měl ukázat až v pět hodin ráno. Paráda! Zkontrolovala jsem pro jistotu své náramkové hodinky, abych se ujistila, že ty velké hodiny, co visely nad vstupními schody nelžou. K mému velkému překvapení bohužel nelhaly. Byly přesně dvě hodiny ráno. Ani za boha jsem nevěděla, co tu ty tři zbývající budu dělat. Nějaký čas jsem se jen tak potloukala podél kolejí, ale později na mě padla únava, tak jsem začala hledat místo, kde bych si mohla alespoň trochu odpočinout. Lavičky nepřicházely v úvahu, byly moc na očích, a to jsem si nemohla dovolit. Po několikaminutovém prohledávání jsem se uchýlila do docela skrytého přístřešku pod schody. Podložila jsem si hlavu batohem a chvíli pozorovala měsíc. Snažila jsem se nemyslet na to, až pojedu úplně sama někam, kde nikoho a nic neznám, a hlavně – bylo mi jasné, že hned jak se ráno podívat do mého pokoje, přijdou na to. Ještě jsem se protáhla, zívla a pak už jsem zavřela oči. Ani jsem se nemusela dvakrát nutit, a do minuty jsem usnula.