Bezejména /2/

Anotace: Pokračování předchozí části ...

Zase ten šramot…už mě zas pronásleduje!Prudce se otočím. Nikde nic. Opět se ozve šustění něčeho neidentifikovatelného a tak se prudce obrátím a tentokrát uvidím, jak se pohnuly listy jednoho z našich keřů, zastřiženého do kvádru.Tohle rozhodně vítr nebyl. Pomyslím si zamračeně. Začíná mi zběsile být srdce. Co se to děje? Jakoby do mě někdo nalil adrenalin. Dojdu blíže ke keři a rozhrnu jej. Nikde nic. Jako kdyby se o jeho větve otřel jen pouhý vítr. Ozve se zasvištění vzduchem přímo za mými zády a já stihnu spatřit jen temný stín mizející za stromem kousek ode mne. Nával adrenalinu mizí a místo toho nastupuje strach. Teď něco křuplo-pravděpodobně větev-o něco blíže. Panebože přibližuje se to ke mně!!!! Dostávám záchvat paniky. Další ohlušující křupnutí a zašustění tak blízko, že se moje nohy sami dají do pohybu. Rozbíhám se podél keřového plotu a hned první mezerou zaběhnu do lesa. Otáčím se a zahlédnu zas ten temný stín. Pronásleduje mně. Otočím se zpět a začínám zrychlovat co nejvíce. To šustění nepřestává!!! Zabočuji, ani nevím kam a řítím se přes kořeny, pařezy a měkký mech jako vata, do neznáma. Někdo zavřeštěl … nebo to alespoň ten zvuk tak připomínal. Naskočila mi husí kůže a hrůzou mi skoro vstaly vlasy. Srdce mi bije o sto šest a strachem se mi začíná motat hlava. Jen jediný osudný ohlédnutí stačilo na to, abych zakopla a svalila se na kořeny i zem pokrytou trávou a mechem. Les byl hustý a já zpanikařila ještě víc. Uvidím mihnutí stínu po pravé straně. Šustění se ozývá snad ze všech stran a já jen prudce otáčím hlavou. Temný stín se opět objevil, ale tentokrát na druhé straně. Začnu rychle couvat po zemi a leknu se když narazím na kmen velkého stromu. Mám tak stažené hrdlo, že nedokážu ani křičet. Hlava se mi točí, dech je rychlý, srdce bije až přespříliš rychle … stín se objevuje kolem dokola a stahuje se blíž a blíž. Kouknu se po pravé straně, odkud se ozvalo hlasité křupnutí. Nic. Pouze se pohybovaly listy břízy. Vyškrábu se na nohy a sleduji to místo. Otočím se, že se dám na útěk, ale jakmile se obrátím, z mých úst se vydere vyděšený křik …

„Klid holčičko klid!!! Není se čeho bát!!!! Byl to jen sen !!!“ slyším hlas staré paní, co sedí vedle mě. Párkrát zamrkám, abych se vzpamatovala a zjišťuji, že opět sedím v autobuse a nade mnou se sklání moje spolucestující s tou průvodčí a uklidňují mě. Zjišťuji, že jsem celá udýchaná, srdce mi bije rychleji než normálně a po čele mi stéká pot.
Ok ok… byl to je sen. Mel uklidni se!!! Okřikuji sama sebe, ale jde to pomalu.
Takovýhle sen … jsem ještě neměla. Bylo to úplně něco jiného než ty předešlé. Tohle byla hrůza!!!Jako kdyby se to doopravdy dělo!!!! Z mých myšlenkách mě vytrhne hlas přespříliš usměvavé blondýnky.
„Už je ti dobře?“ zeptá se starostlivě. „Ano děkuji … omlouvám se,“ nahodím trapný obličej, jelikož na mě každý v autobuse hledí. „To nic … to se může stát každému.“
Ještě mi stihne stařenka vedle mě darovat starostlivý pohled a poté se odvrátím. Snažím se zavrtat, co nejhlouběji do sedačky.
„Bože, to je trapas …“ brouknu si pro sebe a zaměřím pohled ven z autobusového okna.
Ihned mi cvrnklo do očí denní světlo. Cože? To jsem spala tak dlouho? Podivila jsem se a pohled mi sklouznul na hodinky. Půl deváté… hmmm… asi bych měla napsat tátovi.
„Právě jsme přejeli hranice Česka, takže za necelé 3 hodiny dorazíme na místo,“ ozval se průvodčím hlas. Fajn … vytáhla jsem mobil a začala ťukat zprávu. Odpověď přišla ani ne za pár minut. Bude mě čekat na Florenci. Zastrčila jsem mobil zpět a věnovala se své obvyklé činnosti; pozorování okolí. To už jsem upadala do myšlenek.

Jak už to tak vypadá, strávím tu nějakou dobu. Takže počítám s tím, že budu muset začít chodit do nové školy … to bude fakt skvělý. Pomyslela jsem si sarkasticky. Víte, já totiž nemusím moc ostatní. Je to tím, že jsem se jim vždy nelíbila. Minimálně dva proti mně vždycky něco měli. Ať už se jim nelíbilo moje chování či můj vzhled, neměli mě v Anglii ve škole rádi. Tady pochybuji, že by to mělo být jiné. Navíc … stejně jsem si už zvykla na poloviční samotu. Poloviční, jelikož jsem měla vždy mamku. Teď to ovšem bude hodně zajímavý. Jedu k otci, u kterého jsem vlastně ani ještě nebyla. Ne doslovně, ale je jasné, že si nemůžu pamatovat, jaký byl, když mi byly 3 roky.No uvidíme … třeba se mi tu nakonec bude líbit víc než v Anglii, ale o tom silně pochybuji.
Najednou se sedačka pode mnou začala drkotat až mi spodní část těla vyskakovala do vzduchu. Jak jsem byla opřená o okno, drkotání a kymácení autobusu zapříčinilo bolestivý náraz na sklo. Usykla jsem bolestí a utrousila nějaké to nevhodné slovo. Držela jsem se za hlavu a snažila se ignorovat nepříjemné hopsání. Nevěděla jsem, co se děje, ale slyšela jsem pouhé uklidňování blondýnky ze předu a rozrušené klábosení lidí v okolí. Konečně se ta proklatá velká obluda nazývající se autobus, zastavila. Všichni se tlačili neuvěřitelnou rychlostí ven.
„Auu!!!“ právě mě někdo dost silně dloubnul do žebra. Ty lidi jsou fakt pitomí !!!
Když se cestující shromáždili před autobusem, nervózně přešlapovali a hledali průvodčí, která se zatím vzadu hádala s řidičem.
„Jak jakože nemáte rezervu?!“
„Mám, ale jen ne na tři kola. Nečekal jsem, že píchnu hned tři. To je prostě nemožné.“
„Jo tak vy jste to nečekal.“
No tak to je skvělý! Protočila jsem panenky a popošla dál od autobusu, protože tohle vypadalo na dlouho. Zůstali jsme na dálnici … na okraji lesa. Zrovna tady a teď jsme museli píchnout pneumatiky.
„Prosím o pozornost!!!“ zakřičela blondýnka na dav lidí. Hlasy ztichly a pohledy se upřeli na ženu. „Děkuji,“ zhluboka se nadechla a pak promluvila: „ Velice se omlouvám, ale nedopatřením jsme píchnuli kola. Už jsme volali a za hodinku by tu tak měl být náhradní autobus, který nás doveze k cíli. Ovšem teď prosím všechny, aby zachovali klid, dali svým příbuzným když tak vědět a nevzdalovali se od autobusu. Ještě jednou děkuji za pozornost a velice se omlouvám.“
Jsem tam se ještě ozvaly nějaké připomínky, ale většinou lidi rozzlobeně protočili oči v sloup a začali přemýšlet, co tu celou hodinu budou dělat. Mě osobně by to taky zajímalo. Vytáhla jsem mobil a začala psát otci, že budeme mít celkem delší zpoždění. Jediné, co jsem mohla dělat bylo, si sednout na zem a zapnout si hudbu. Takže jsem tak i učinila.