Smrt a holčička

Anotace: Už dlouho se smrti nestalo, že by ji někdo viděl dříve, než by měl.

„Ne, ty nejsi smrt.“ Zasmála se vesele holčička. „Kdyby jsi byla smrt, tak by jsi přece byla jen samé kosti, na zádech by jsi měla kosu a vypadala by jsi strašidelně.“ Pokračovala dál ta šestiletá holčička s hnědými kudrnatými vlásky a modrýma očima.
A smrt sama najednou zapochybovala. Ono není jednoduché cítit se jako poslední věc v životě člověka, když vám to tak sebejistě a s úsměvem říká šestiletá holčička. Podívala do se do zrcadla, které viselo na stěně hned vedle dveří.
Viděla v něm celý pokoj. Viděla postel, hračky roztahané po celém pokoji, jak uprostřed nich sedí ta malá holčička a hraje si, i když jsou dvě v noci. Viděla také psací stůl, na něm rozečtenou knížku a na posteli staršího pána. Ale neviděla tam nikoho sedět.
Když na té posteli nikdo neseděl, tak se ani na sebe nedíval do zrcadla, ne? A když se nikdo nedíval do zrcadla, tak tady ani nikdo nebyl. To děvčátko? Copak si děvčátko nemůže povídat samo se sebou? Takové malé děti si povídají sami se sebou během her, během dne a snad i ve spánku. A pokud tu nebyla, tak ani nemohla pracovat, to dá rozum.
I když chvilku sledovala tu legrační linii myšlenek, tak se musela vrátit zpět. Ne, je tady a má tady práci, kterou za ni nikdo jiný neudělá.
„Třeba je to tak lepší, když smrt nevypadá tak ošklivě.“ Vedla dál svou holčička. „Aspoň se Tě potom lidé tolik nebojí, viď?“
Ne, je to pravda, mladé dámy se nikdo nebojí. Ale co ji ještě více překvapovalo, že s ní někdo mluví. Už to byla dlouhá tisíciletí, kdy ji naposledy viděl živý smrtelník.
„Ale proč tady jsi? Dneska mi umře dědeček?“ Chvilku mlčela a měřila si jí pohledem šestiletého caparta, který ještě moc zkušeností nepobral, ale už byl až ve městě. „Vím, že je dědeček nemocný, ale myslím, že by ještě neměl umírat. Musím mi totiž dočíst knížku o mašinkách.“ Řekla holčička rezolutně a naprosto jasně jedné své panence, takové malé, tmavovlasé v modrých šatičkách.
S takovým tónem se nedalo handrkovat. Tak jasný příkaz a sílu do slov nedal snad ani Bůh, když pravil „Budiž světlo.“ Smrt musela přemýšlet, proč ještě váhá. Tohle se jí nestávalo, obvykle přišla a zařídila, aby vše fungovalo jak má. Aby staré udělalo místo novému. Aby život pokračoval dál, bez ní by nebyl život. Kdyby se nerozhodla začít brát život prvním organizmům, tak by tu dnes nebyli tihle lidé. Kdyby nebrala životy lidem, tak se dnes nehnou z místa a neměli by jídlo. Ne život, ale ona je hybnou silou Vesmíru. Ona je a k ní všechno spěje, aby to prostřednictvím jejího bratra nabralo nového rozměru.
„Já vím, že to musí být. Tak mi aspoň tu knížku dočti Ty.“
Smrt se přistihla při tom, jak jde ke stolu, kde ležela rozevřená knížka o mašinkách a tam poslední nepřečtená kapitola. Usadila se do dědečkova křesla, vzala si knížku do rukou a přemýšlela, jak se používá hlas. Už dlouho nemluvila. Prolistovala se trochu knížkou, aby se vrátila na poslední kapitolu a začal té dívence číst....
Když dočítala, tak holčička začala lehce nabírat. „Je to škoda, že mi dědeček už nebude číst.“ Vypravila ze sebe mezi vzlykáním. „Takže teď?“ Zeptala se.
Ano, teď, pomyslela si smrt. Odložila knížku, kterou zavřela. Skončil se jeden příběh tištěný a tady se končí další příběh, žitý. Kam by asi dospěl, kdyby její bratr napsal pokračování? Nad tím nepřemýšlela. Zvedla se a šla k posteli, podívala se na spícího muže, pak na malé děvčátko.
Nakonec natáhla k děvčátku ruku a řekla „tak pojď, už půjdeme.“