Microteleticon - II. část

Microteleticon - II. část

Anotace: ...ještě nějaké díly budou

Díval se na televizi. Vlastně ji nevnímal od chvíle, kdy moderátorka hlavních večerních zpráv nahlásila "dvanácticentimetrovou velrybu u chorvatských břehů". Seděl ve svém koženém křesle, které si koupil před lety, v nádherné euforii z návratu. Návrat. Nikdy ses nevrátil.

Ze zásuvky psacího stolu vytáhl několik listů papíru a pero. Pravidelným a úhledným rukopisem pomalu vykružoval slova.

"Vážená paní Macková,
nikdy jsem nechtěl vám ublížit. Ani vašemu synovi. Setkal jsem se s ním kdysi a jen jsem chtěl vědět, jak se má. Váše odpověď na můj dopis ve mně vzbuzuje obavy."

Přeškrtal to. Proč to sakra děláš? Zmuchlaný papír hodil do kouta, netrefil koš, ale to mu nevadilo. V kuchyni si nalil trochu džusu.

"Dobrý den, vážení diváci, vítejte u dalšího dílu našeho pořadu Vy-My. Dnes bych vám ráda představila paní Alenu Mackovou a jejího syna Antonína, kteří se vás rozhodli požádat o pomoc. Mentálně postiženému Toníkovi lékaři diagnostikovali poškození mozku a lékařská pracoviště v Česku mu nemohou nijak pomoci. V německém Lipsku však lékaři experimentálně odzkoušeli metodu, která by mu mohla pomoci. Musel by si ale hradit pobyt i vyšetření, a na to jeho rodina nemá. Dole pod obrazovkou vidíte číslo účtu a čísla, na která můžete zasílat dárcovské SMS."

Rychle se otočil. Zaostřil na obrazovku, kde se právě oběvila tvář staré ženy a asi pětatřicetiletého muže. Usmíval se. Celou dobu, co jeho matka hovořila.

Slova mu létala kolem hlavy a jen občas zachytil výrazy jako: "Vymodlené děcko", "batole, které se ztratilo", "smrt manžela", "nalezen po osmi letech nedaleko hranice".

Až dosud si nebyl jistý. Díval se do očí toho věčně se smějícího muže a nebyl s to uvěřit, že tohle je skutečně ten kluk tam odtud. V bílém tričku.

Napsal si číslo účtu na list papíru, ale to nebylo dost. Musel vědět víc. Ten kluk - jak se tam tenkrát dostal? Musí to zkusit ještě jednou. Naposledy.

Věděl, že se proti tomu chlapci strašlivě provinil. Nechal ho tam, samotného, vystrašeného, v mokrém kabátě. Ve tmě. A štěkot psů, který se blížil.

Zvonek se rozdrnčel. Z kučy vecpané mezi dva velké a udržované domky vyšla stará žena. Malá, ale rozložitá postava si to rázovala k brance. Fialová zástěra z ní dělala generála malého dvorku s pěti slepicemi.

"Přejete si?" zeptala se a změřila návštěvníka bystrýma očima. "Dobrý den," začal Pavel. Nevěděl, jak pokračovat. Chtěl bych vidět Toníka? Není to příliš vlezlé a přímé? A skutečně mám právo hrabat se v jejich soukromých věcech?

"Potřebujete něco?" nečekala na odpověď žena. "Protože mám na plotně oběd, a jestli tu budete ještě dlouho okounět, tak ho spálím." "Jmenuju se Pavel Hlas," vydechl.

"Hlas? Znám vás odněkud? Už vím, vy jste ten otravný dopisovatel. Víte co, jděte si po svejch," otočila se a odcházela. "Počkejte! Paní! Já... Zaplatím mu tu léčbu! Chci ho jen vidět."

Alena Macková se otočila, došla k brance a odemkla ji. "Skutečně mu to zaplatíte?" "Ano. Mohu dál?" "Microteleticon?" ozvalo se ze zápraží. Stál tam ten pětatřicetiletý mužík s brýlemi, kterého včera předváděli v televizi. "Kolikrát ti mám říkat, abys toho nechal, Antoníne!" okřikla ho žena.

Ten ale neposlouchal. Vykročil k Pavlovi, odkopl slepici, co mu stála v cestě a dotkl se šedivého kabátu, který měl Pavel Hlas na sobě. "A?" Ano, máš pravdu, přikývl. Jsem to já.

Doktor Feucht na klinice v Lipsku vykulil oči. Právě zkoumal vzorky tkáně Antonína a Aleny Mackových. Neměli stejnou krevní skupinu - to se může stát. Ale nemít ani jeden shodný parametr DNA - buď chyba, anebo zatracená hříčka osudu.
Autor voedor, 14.03.2009
Přečteno 128x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: enigman, Darwin
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

zatraceně...a dál?...

14.03.2009 23:57:00 | enigmanreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter