Za pomstou

Anotace: Jen menší úryvek z takové slátaniny...tak nějak jsem se vrátila k tomuhle žánru, po mém nevydařeném fantasy příněhu, který jsem po 2 rocích zavrhla..takže takový návrat ke kořenům :)..no snad se bude aspoň trošku líbit

„Arlene neměl byste tam chodit,“ zastavil ho Vion vycházející ze dveří. Pevně ho sevřel za paži, i když si uvědomoval s kým má tu čest.
„Nikdo mě nemůže zastavit,“ zašeptal zlomeně.
„Já tam teď byl, věřte mi, nechcete to vidět a ani byste neměl, vzhledem k tomu..“
„Přestaňte!“ Zavrčel Arlen a pomalu ztrácel trpělivost. „Myslíte, že bych snad mohl?“
„Víte, že tak jsem to nemyslel,“ zasyčel Vion a povolil stisk.
„Ale myslel,“ odvětil posměšně a projel si rukou skrz rozježené vlasy. Chvíli na sebe jen tak koukali. „Nestydím se za to, co jsem, když vám tím můžu pomoct. Tak se o mě alespoň neotírejte a svoje chytrý řeči si nechte pro sebe.“
Ze dveřích vyšla jedna z ošetřovatelek a s pohledem na ně strnula. Oči se jí nejdřív rozšířily překvapením a následně strachem. Zacouvala zase zpátky a vzápětí po ní na chodbu vyšel jeden z léčitelů.
„Arlene,“ začal opatrně.
„Ne! Chci jí vidět,“ utnul ho dřív než mohl něco říct.
„Sám dobře víte, že to nemůžu připustit,“ zavrtěl rozhodně starší muž. „je tam příliš mnoho pachu, aby vás to vyprovokovalo. To nemůžeme riskovat, přemýšlejte.“
„Nebudu se vás dovolovat,“ zavrčel výhružně, ale s léčitelem to ani nehnulo. „Mám pro ní důležitou zprávu. Je to naléhavé.“
„To, obávám se, vám bude k ničemu,“ vzdychl ustaraně. „Není při vědomí a kdo ví, zda se vůbec probere.“
„To je to tak zlé?“ Vydechl zmučeně Arlen.
„Bohužel, vyhlídky nejsou nejlepší. Děláme, co je v našich silách.“
„Alespoň na chvíli,“ hádal se.
„Nepřichází v úvahu,“ vrtěl lítostivě hlavou.
Arlen sejmul z krku těžký přívěsek na koženém provázku. Kříž moci temných. Těžký zdobený kříž posázený rubíny, tak temnými, že by mohly konkurovat černi, podával léčiteli do dlaně. „Nechte si to po celou moji návštěvu.“
„Arlene, co to děláte?“ Šeptl znepokojivě Vion.
„Nechte si to u sebe, tak nebudu moct nic vyvést,“ zalapal Arlen po dechu. Už zapomněl, jaké to je sejmout ze sebe to těžké břímě zla. Stěží se mu dýchalo a nepatrně pocítil třes v končetinách. Avšak stál bez hnutí a nedal na sobě znát slabost, ačkoliv ji teď cítil stále intensivněji.
Léčitel váhavě držel kříž na dlani a nevěděl, co by měl udělat nebo říct. Takže se mezi trojicí rozhostilo podivné houstnoucí ticho. Arlen strnule jako socha stál přímo čelem k léčiteli a s nadějí mhouřil oči.
Nakonec promluvil Vion. „Neblázněte, Arlene a nasaďte si to zpátky.“
„Má pravdu,“ připustil léčitel. Pokud věděl, nikdy by stvoření jako Arlen neměli být bez svého kříže. Pokud se je zrovna nesnažíte zabít. A Arlen byl příliš důležitý, než aby tu zemřel. Lehce se mu zachvěla dlaň, když si uvědomil, co drží v ruce a natáhl jí zpátky k Arlenovi. „Nasaďte si to dřív, než se s vámi něco stane. Na vás nemám specializaci.“
„Já jí musím vidět!“ Rozkřikl se a oči mu zaplanuly, ne však zlobou, ale bezmocí.
„To je v pořádku,“ ozvalo se kus za nimi, v poloosvětlené chodbě k nim kráčel někdo čtvrtý. Arlen podle hlasu poznal Saroma.
„Ale pane,“ namítl Vion.
„V pořádku Vione,“ utnul ho a pohlédl na Arlena. „Měl by u ní být. Alespoň chvilku.“
„Ale jste si jistý Sarome?“ Zapochyboval léčitel.
„Jistě,“ přikývl. „Je to více než nutné. Arlene vezmi si ten kříž zpátky. Takové opatření nebude nutné.“ Pak se otočil jen k léčiteli. „Už jste hotovi?“
„Prozatím ano,“ řekl vážně. „Rány jsou převázány a vyčištěny. To je prozatím všechno, co můžeme udělat.“
„Výborně. Arlene?“ zadíval se na mladého muže a otevřel dveře do pokoje. Byl prosycen světlem svíček a zároveň se z krbu linulo příjemné teplo, ačkoliv bylo léto. Její postel stála u protější stěny a zahalovaly jí průhledné lehké závěsy, které nyní rozhrnuty usnadňovaly přístup k nemocné.
Arlen strnul hned na prahu. Ne z pachu krve, ale bolesti, kterou byla celá místnost zaplněna. Bál se pohlédnout k posteli, takže se rozhlížel okolo. Všichni, kdož byli přítomni, vyšli za dveře a nechali Arlena a Saroma samotné.
Sarom mezitím přešel k posteli a prohlížel si její tvář. Arlenovi se třásly ruce, jak křečovitě svíral kříž. Zápasil, zda ho má strhnout z krku nebo si ho nechat.
Z věže zazněl roh. Ne takový, který oznamoval důležité události nebo vítal významné návštěvy. Tón byl táhlý a teskný ohlašujíc nedobré zprávy. Ten zvuk se nesl dlouho a vracel se ozvěnou.
„Už půjdu,“ oznámil Sarom suše. „Necítím se zde dobře. Dal jsi slib, nezapomeň.“ Přiblížil se k Arlenovi. „Dávej tu na ní pozor. Po tomhle už není nikde v bezpečí.“
„Nevím, zda říkáte tomu pravému,“ přiznal přiškrceně.
„Ty nemusíš vědět nic, hlavní je, že já si jsem jistý, rozumíš?“ Vlídně ho poklepal po rameni. „Pro vás je budoucnost stejně nejistá jako pro mě minulost. A naopak.“ Bez dalšího slova se starý muž sebral a odešel. A Arlen osaměl.
Konečně se mu podařilo udělat krok směrem k posteli. Přikrývka, jež měla zahalovat její bezmocné tělo, byla lehce poodhrnutá, takže viděl obvazy pod volnou rozhrnutou košilí. Tvář měla kupodivu klidnou, i když zpocenou od horeček. Za chvíli už seděl na pelesti a svíral ruce mezi koleny. Jeho věčně černé oči zněžněly.
Třesoucími konečky prstů přejel po lícní kosti. Cítil jak je rozpálená. Pod jeho dotykem pevně sevřela oči a zasténala.
„Měl jsem zůstat s tebou,“ zašeptal a nechal svoji dlaň na její tváři. „kdybych ti tak mohl dát svoji nesmrtelnost nebo alespoň sílu léčit své rány. Moje mysl trpí s tebou.“
„Neměla by mít bolesti,“ ozval se ztišený hlas ode dveří a Arlen v něm poznal onoho léčitele. „je teď pro ní lehčí spát.“
„Co jí způsobilo ta zranění?“
„Šíp byl zasazen pod klíční kostí, špatně se jí dýchalo. Další ránu utrpěla mečem do zad a další sečná rána zasáhla dost hluboko pravé lýtko.“
„Pořád se jí špatně dýchá,“ oznámil Arlen, neboť slyšel každý namáhavý pokus o nádech. O tom, že šíp zasáhl plíci, nemohlo být pochyb.
„Ano, dokud se rány nezacelí,“ přikývl léčitel.
„Má vysokou horečku. Infekce?“
„Určitě, vypadá to na otrávené šípy. Zjišťujeme, co by to mohlo být za jed.“
„Když ho ochutnám, mohl bych leccos poznat,“ otočil se na léčitele a spatřil nesouhlasný podmračený pohled. „O mě byste strach mít neměl. Mě se nemůže nic stát.“ Potom se natáhl ke skleněné míse se studenou vodou. Namočil do ní obklad a lehce jím otíral dívčinu tvář. Ledová voda se po doteku s kůží měnila v teplé kapky.
„Asi byste měl ještě něco vědět,“ ošíval se léčitel.
„Spíš mi řekněte, kdo ji našel,“ zašeptal.
„Nikdo, její kůň ji přivezl. Je také v dost těžkém stavu. Nechtěl se nejspíš od nich nechat odchytit. Arlene, ať už to má na starosti kdokoliv, nechtěl jí zabít, jen ukázat s čím si zahráváme. Celý palác je na nohou, spekuluje, co se mohlo stát a nikdo nic netuší. Nezanechali jediný podpis, který by nás mohl přivést na stopu.“
„Bránila se,“ vydechl a znovu otřel její tvář a krk.
„Bránila a neubránila,“ Arlen zaslechl v jeho hlase podivný podtón, který ho donutil se na muže opět otočit. Léčitel na něj hleděl bez výrazu. Unavené vrásky se uvolnily do mrtvolné masky. „Neubránila se mužské síle. Znásilnili ji. Dost ošklivě.“
„Ne,“ Arlen sevřel čelist a zaťal ruce do ocelových pěstí. Léčitel ho sledoval, jak sedí v nehybné póze a bojuje sám se sebou.
Bojoval s chutí něco roztřískat a rozbít. Nemohl na ni ani pohlédnou, když si představil, co musela prožít. Jakou bolest musela vytrpět. A nejen fyzickou. V duchu si sám sobě sliboval, že je zabije. Jen on sám, jako temný mstitel.
„Dávejte na ni pozor,“ zavrčel a v rychlosti vstal.
„Arlene?“ Tázal se znepokojivě. „Kam jdete?“
„Zjistit, kdo to udělal,“ zamumlal a rozběhl se chladnou chodbou ven z paláce.
Jeho kroky mířily nejdřív do stájí. Vyhledal jejího koně a pořádně se podíval na jeho rány. Poznal v nich dlouhé pružné biče, pečlivě vyrobené. Okolo krku mu obtočili silný řetěz a otlačeniny okolo jeho černé hlavy dokazovaly, že mu přes hlavu upevnili kožený vak, aby nic neviděl a necítil. Na spěnkách měl sedřenou kůži do masa od silného provazu. Také mu z části sežehli ohon.
„Ššš,“ hladil koně po svalnatém krku. Latio si na něj již zvykl, často s ním závodil, kdo je rychlejší. Zatímco ostatní zvířata k němu cítila strach a nervozitu, tenhle černý hřebec ani náhodou. „Jen klid, uzdravíš se, jako tvá paní.“ Šeptal mu do ucha.
Latiova zranění napovídaly o jednom z kočovných národů, o kterém slyšel. Tihle lidé krotili divoké koně, aby je pak mohli prodávat. Se svými vozy kočovali mnoha zeměmi a svými koňmi, vzpurnými a energickými, byli známí široko daleko.
Arlen se o ně nikdy moc nezajímal. Říkalo se, že koně, kterého chytili a nemohli zkrotit jednoduše zabili a snědli. Co je na tom pravdy, nevěděl. V žádném případě se o nich nemluvilo nijak zle.
Vyšel před stáj a rozeběhl se do tmavé mlhavé noci. Pohyboval se ladně a rychle. Téměř neslyšně a neviditelně. Vyklouzl skrz hradby a město dál do tmy. Hledal je po pachu. Nemusel se nijak namáhat, i když mlha většinu pachů zastírá, pach krve byl silný. Cítil tu její a slyšel, jak asi tluče její srdce.
Jeho tempem byl na místě za malou chvilku. Bývalo tu tábořiště, jak zjistil. Pod stromy zely zbytky spáleniště od velkého ohně. Tráva zde byla zdusaná od spousty kopyt a rozrytá dřevěnými koly od povozů.
Podle pachu se vydal dál a v hlavě měl jen myšlenku na pomstu.
Spatřil je za lesem na východě, několik hodin cesty. Museli mít naspěch. Arlen zahlédl ženy i děti, jak se opatrně rozhlížejí okolo. Koně začínali být neklidní, pravděpodobně už zachytili pach neznámého vetřelce. Mlha se začínala snášet a Arlen pocítil vlhko na své tváři. Okolo tábořiště stály hlídky. Dokázal by se jich zbavit dřív, než by si ho někdo jiný všiml. Něco mu ale nesedělo. Nasál noční vzduch, ale z těch lidí necítil její krev.
„Svethime,“ jedna hlídka se zastavila kousek od něho. Dva muži se hned dali do řeči. „Dnešní noc se mi teda ale vůbec nelíbí. Dopoledně ten černej ďábel, co nás málem ušlapal a teď..“dramaticky se odmlčel. „Takovou klidnou noc jsem nezažil už dlouho. A řeknu ti, i můj děd pravil, že nic dobrého nenese. Klidná noc je vždy ďáblovo znamení.“
„Zmlkni,“ zavrčel druhý a promnul si ruce. „Spíš si říkám, proč je v tomto období, tak zima. Nezdá se ti?“
„Jo,“ připustil tajemně ten první. „Tohle nevěští nic dobrýho.“ Ozvalo se hlasité zařičení od ohrady. „Podívej se na ně.“ Ukázal rukou ke koním. „Jak jsou neklidný. Skoro jako by je něco děsilo.“
„Ne nadarmo se říká, že mají zvláštní smysl,“ dal mu Svethim za pravdu.
„Někoho hledám,“ zašeptal Arlen ze svého úkrytu. Oba muži se hned otočili a křečovitě svírali ostré oštěpy.
„Vylez!“ Vkřikl vystrašeně Svethim. „Máme tu vetřelce!“ Zavolal směrem k táboru. Všichni se zbraní se shromáždili kolem něho. Arlen se ušklíbl. Kdyby byl součástí pasti, už by bylo po nich.
„Měli byste si dávat pozor na všech frontách,“ usmál se. „Takhle by vás přepadl každý chytrý vůdce. Byl bych dobrá návnada.“
Muži se po něm dívali nevěřícně a ostražitě. Jeho připomínka je ale zmátla, zaraženě se dívali jeden na druhého.
„Chci mluvit s vaším vůdcem,“ oznámil jim klidně. „Jak jsem řekl, někoho hledám a myslím, že byste mohli něco vědět.“
„Já jsem jejich vůdce,“ vystoupil před ně statný muž s ostře řezanými rysy. Jeho tvář ošlehaná jizvami, na něj zamračeně hleděla. Přes ramena měl hozený těžký kožešinový kabát. Černé havraní vlasy mu stahoval kožený pásek.
„Mé jméno je Arlen,“ představil se a nepatrně se uklonil.
„A kdo jsi?“ měřil si ho podezřívavě vůdce.
„Myslel jsem, že podle vzhledu to poznáte,“ pravil úplně klidně Arlen a ukázal svůj kříž. Lidé hrůzou strnuli a ustoupili o několik kroků dál, jen vůdce stál na místě, ve tváři nečitelný výraz.
„Upír,“ konstatoval. „Jsi první, kterého jsem potkal. Vypadáš trochu děsivě, ale rozhodně nejsi jako z těch příběhů. Ti chodí okolo a pak znenadání zaútočí. Že byste změnili taktiky?“
„To ne,“ zasmál se potichu. „To bude tím, že asi nejsem jako ostatní upíři. Chci si opravdu jen promluvit. Dovedl mě k vám pach.“
„O tom nepochybuji,“ přikývl vůdce. „Jsem Dormwel.“ Napřáhl ruku. Arlen se maličko zarazil. Nikdy se nesetkal, aby ho nějaký člověk tak nenuceně přivítal. Po chvilce váhání si s ním pevně stiskl ruku a lidé opět vyjekli. „Máš pevný stisk,“ poznamenal Dormwel a povolil kamennou tvář.
„Dormwele,“ přistoupila k němu rusovlasá žena, nejspíš družka. „Pozvi našeho přítele k ohni. Přeci nebudete povídat ve stoje obklopení zbraněmi.“
„Hercine,“ obrátil se na ní něžně. „Máš pravdu jako vždy. To je má žena.“
„Těší mě, ale bude to jen krátce, mám naspěch,“ namítl Arlen.
„Chlapi odložte ty zbraně. Tady pan Arlen nepřišel ve zlém. V opačném případě, už by bylo po nás. Nejspíš chce pomoct a my jsme sakra slušný lidi, ne?“ Obrátil se na své muže a ti pomalu složili zbraně. Podle pohledů, ale bylo vidět, že jim to je proti srsti. „Arlene jen si pojď sednout. To že je v našem táboře jeden upír, nám možná přijde vhod. Možná bys nám mohl také pomoci.“
„Když budu moct,“ pokrčil rameny a následoval Dormwela. Přijal místo u jednoho z povozů. Posadil se na dřevěnou ručně dělanou židličku. Oheň příjemně hřál a praskal. Světlo dopadalo na tváře těch houževnatých kočovníků a odráželo v nich těžké časy. Arlen si byl jistý, že z jeho vlastní tváře nelze vyčíst nic a že ani plápolavé světlo se od ní neodráží jako u nich. Potkal mnoho zvláštních lidí, ale tihle se v něčem lišili. Připadali mu divočejší, volnější než by si představoval.
„Tak povídej,“ vyzval ho vůdce a zahleděl se do jeho tváře.
„Prý jste dnes odchytli černého ďábla, slyšel jsem.“ Začal Arlen.
„Pfuj,“ odplivl si Dormwel do ohně. „Divočejšího koně jsem snad neviděl. Ani naše prostředky, kterými krotíme takovéhle nepomáhali. Vzpouzel se jim a přetrhával pečlivě vydělané provazy. Málem nás zmrzačil, tak jsme ho nechali běžet.“
„Ten kůň nebyl z divočiny,“ vysvětloval Arlen. „Patřil mé paní, které sloužím. Nekorunované královně.“ Lidé obdivně vzdychli, hlavně ženy. Muži se narovnali a věnovali vyprávění více pozornosti.
„V tom případě jsem z toho vedle. Že by vycvičený kůň takhle vyváděl?“ Podrbal se vůdce na bradě a nevěřícně kroutil hlavou.
„Možná jste něco zahlédli, všimli si podivných lidí. Mé paní bylo dost zle ublíženo a já musím najít ty, co za to odpovídají.“
„Ten ďábel k nám přiběhl splašenej a bez postroje,“ ujal se slova jeden z kmene. „Bylo mi trochu divné, že nám vběhl přímo do náruče, ale nic jiného na tom nebylo.“
„Byl dost splavenej, musel běžet pěknou dálku,“ ozval se další.
„Projížděli jste tábořištěm kousek od města, ne?“ zeptal se Arlen, jejich pach tam byl stále znát.
„No to ano,“ pokýval Dormwel. „Ale ráno jsme se sbalili a vyrazili opět na cestu. Nic zvláštního...“pak se zarazil a tvář mu ztvrdla. „I když něco mi bylo divné, proto jsem byl dočista rád, když jsem zavelel odjezd. Potloukal se tam jeden podivný muž. Jen obhlížel naše tábořiště. Měl jsem za to, že okukuje naše koně a tak jsem dával pozor, aby něco nevyvedl. I když jsou napůl zkrocení, pořád jsou to pěkné potvory.“
„Jak vypadal?“
„Nevím, potloukal se docela daleko,“ pokrčil bezradně rameny. „Na tu dálku jsem mu do tváře neviděl. Je mi líto.“
„Měli jste docela naspěch, že?“
„Jo, měl jsem podivný tušení. Možná ti to bude připadat směšný, ale jsme dost pověrčiví. Koně zneklidněli, skoro jako teď, snad i víc. Měl jsem starost, aby se nám nerozutekli, až je budeme hnát cestou.“
„Říkáte, že zneklidněli?“ Zamračil se Arlen.
„Přesně, skoro jako teď,“ pošeptal Dormwel a nahnul se blíž k němu. „byl to divnej pocit, to ti povím. Přejel mi mráz po zádech a to se mi často nestává.“ Arlen se tomu muži zadíval do očí a viděl v nich strach, skrývaný před ostatními. „Naše řemeslo už není co bývalo. Všude se potuluje spousta pobudů, co kradou a drancujou. Zrovna teď jsme projížděli okolo města, z kterého se kouřilo. Říkám ti, tohle místo mi začíná nahánět hrůzu.“
„Co to bylo za město?“
„Tys kolem něj nešel?“ Podivil se.
„Mám zkratky,“ zamumlal Arlen, nechtíc vytahovat tu krvelačnou honbu za pomstou. Vždyť neměl v hlavě nic, než jak se k těm zrůdám dostat co nejdřív.
„Aha,“ vydechl Dormwel. „Cascius. Byl to Cascius. Jestli celý lehl popelem, budiž lidem dopřán pokoj.“ Zašeptal a sepjal ruce. „Nejsem pobožný, nežijeme s Bohy a jejich přesvědčeními, jsme svobodný národ, ale tohle je příliš kruté. Nelitujeme, žijeme přítomností, ale uctíváme smysl života. A zmaření toho smyslu je krutý čin proti všemu, i Bohům, na které nevěříme.“ V koutku začal stařec lehce bubnovat na dva spojené bubínky a mladý klučina foukat do píšťaly. Jako starý a mladý osud, napadlo Arlena.
Hercine prozpěvovala melodii. Její hlas byl měkký a plný citu. V očích měla podivný smutný lesk. U ohně všichni zmlkli. Jakoby prováděla posvátný obřad. Celý tenhle kmen byl jakýsi posvátný, napadlo Arlena. Ačkoliv v posvátné věci ani nevěřil. Bylo v tom něco víc, něco příliš krásného a kouzelného, než aby to nevnímal.
„Jsme spojeni s přírodou,“ zašeptal třesoucím hlasem Dormwel. „A tohle je naše mše.“ Kývl na svoji ženu.
„Latio doběhl až sem?“ Nešlo mu pořád do hlavy. Proč by ten kůň běžel tak daleko? Něco mu nahánělo hrůzu?
„Kdo?“ Pozvedl obočí Dormwel.
„Ten kůň.“
„Kousek odtud,“ naznačil rukou směr odkud přišli.
„A pak se pro ní vrátil a odvezl do bezpečí,“ mluvil si spíš pro sebe Arlen a nevnímal, že ho ostatní poslouchají. „Musela být tedy ještě při vědomí, jinak by nenasedla.“
„Doufám, že bude v pořádku,“ staral se Dormwel.
„Snad,“ zamumlal, ale hned se opravil. „Určitě. Musí.“
„Nu snad jsme ti alespoň trochu pomohli,“ vzdychla Hercine.
„Uvidíme, co z toho vytěžím,“ lehce se na ni usmál, ale hned mu po tváři přešel stín. „Ale vy jste s něčím potřebovali pomoct, ne?“
„Ále,“ mávl rukou Dormwel. „To nic není. Máme strach, no. Jestli nás třeba nesledovali. Tak mě napadlo, když máš tak dobrý čich, jestli bys to tu, no..“
„Nechtěl obhlídnout?“ Dořekl za něj Arlen.
„Jo přesně to,“ přikývl.
„Žádný problém,“ zvedl se. „Dejte mi minutku.“ V tu ránu se Arlen rozeběhl, aniž to mohl někdo postřehnout a byl pryč.