Část 1.

Anotace: Je to cosi jako první kapitola k Prologu...

V jiném čase.
Čase, který dosud lidem není znám, který dosud lidem není vlastní.

Fiom vztekle zakroutil hlavou. „Povídám, že já to nebyl.“
Lorenc přešel po špinavé podlaze a z úzkých rtů mu uniklo dramatické povzdechnutí.
„Jsem jediný člověk z téhle vesnice, který z tebe nemá špatný pocit, kluku. Jsem jediný, kdo by se nebál prohnat ti palici kulkou.“ Zavrčel.
„Tak si poslužte.“ Řekl Fiom suše a vyzývavě po muži blýskl onyxovýma očima.
„Dej si pozor, aby to neudělal!“ Štěkla mohutná osoba s vousem. Jmenovala se Allexeta a jen při bližším zkoumání se dalo poznat, že se jedná skutečně o ženu.
Fiom se štěkavě zasmál. „Prosím vás, kde byste ji vzala? To, že vy budete jednou vlastnit takovou zbraň, je stejně nepravděpodobné, jakože jsem to sele zabil já.“
Lorenc ho kovářskou dlaní, pokrytou řadou mozolů, praštil přes tvář. „A čí je tedy ta krev, kterou máš na rukách, spratku?!“
Chlapec si zkontroloval svoje zuby, aby se ujistil, že všechny zůstaly na místě a nevzrušeně polkl krev prokousnutého jazyka. V jeho obličeji nebyla ani stopa po bolesti, ba naopak. Fiom se díval nevzrušeným pohledem a pak tiše řekl: „Ta krev je moje. Rozsekl jsem si ruku. Vidíte? Ta krev je moje. A vaše bude taky mojí.“
Allexeta přešlápla a roztřeseným hlasem zašeptala: „ Zmlať toho spratka. Zabij ho, Lorenci, stejně tak, jako on povraždil to sele. Je nám jen přítěží. Lidi z vesnice z něj mají strach.“
Ozvalo se škrábání na dveře, když se drápy dvou psích tlap dotkly dřeva. Sari zakňučela, neboť zjistila, že nemůže dovnitř.
„Já to sele nezabil.“ Naštval se Fiom. Působil doopravdy poněkud děsivým dojmem. Oči, černočerné, jako odrůdy achátů, pohlížely na svět s opovržením a ironií. Přesto vypadaly tak nějak mrtvolně… Když Fiom mluvil, činil tak vždy s použitím sarkasmu, nebo naprosté lhostejnosti vůči okolnímu světu.
Na třináctiletého kluka byl poměrně malého vzrůstu. Tmavě hnědé vlasy lemovaly jeho opálený obličej. Fiom měl příliš ostře řezané rysy, což nepůsobilo zrovna hezky. Nedalo se s určitostí říct, zda byl ošklivý, nebo zlověstně krásný.
„Nezabil jsem ho.“ Stál na svém. Lhal. Nebo přinejmenším nemluvil pravdu, jelikož znal pravého viníka.
Sari to malé prase zakousla stiskem silného, zdravého psa. Škubalo sebou tak divoce, že musel vzít Fiom sekeru, aby ukončil jeho trápení. Sekera se smekla po teplé krvi a rozsekla chlapci dlaň. Nebrečel. Projev takových citů znamenalo slabost a on slabý nebyl.
Dovolil Sari, aby mu horkým jazykem ošetřila ránu na ruce a pak odtáhl sele daleko od domu, kde jej zakopal. Škoda, že lakomá Allexeta měla počet prasat uložený hluboce ve své chlapské hlavě.
Lorenc se uchechtl a s výrazem psychopata se k němu přiblížil. „Na tvém místě bych se bál, zmetku.“
Fiom neuhnul z místa, nedbal bolestného kňučení venku uvězněného psa, který se zoufale snažil přispěchat páníčkovi na pomoc. A nedbal ani ran, které měly následovat.
Podíval se Lorencovi do očí a viděl, že muž je slaboch, slaboch, který si za malý okamžik vylije svoji zlost tím, že zmlátí mladého kluka.
„Bál? Já ale nejsem takový srab, jako vy, pane Lorenc.“

***
Chytil se její hrubé srsti a nechal se vést. Neviděl. Vnímal jen ostrou a palčivou bolest. Jakoby nůž, který mu rozřízl kůži, dosud v ráně přetrvával a přitom jej bodal bez ustání. Zakolísal, ale pes ho svým hřbetem podepřel.
Ztěžka doklopýtal do stodoly, do místa, v němž spával. Sarina srst mu vyklouzla ze zpocené dlaně a Fiom se odporoučel na suchou slámu. Hlava mu třeštila, vlasy měl slepené potem a obličej zbarvený rudou krví, která vytékala v úzkých potůčcích z jeho tváře, rozříznuté Lorencovým nožem.
„Sa-i, poebuu láu…“ Zahuhlal nesrozumitelně. Střídavě zavíral a otevíral víčka, však dovedl rozeznat jen světlo, které vycházelo z petrolejové lampy a i to se co chvíli utápělo v naprosté tmě.
„Lát-tku.“ Zopakoval s obrovským úsilím.
Sari zakňučela a opřela si jednu ze svých mohutných tlap o páníčkovu hruď. Byla zmatená a nerozuměla tomu, co po ní Fiom žádá. Ucítil její dotyk a ten jakoby mu vlil do žil novou sílu.
Přerývavě se nadechl a pokusil se nahmatat kousek suchého oděvu, který by se mu nelepil na tělo, který by nebyl nasáklý jeho krví.
Z prázdných, po jakémkoli citu pustých onyxových očí, mu začaly nevědomky téct slzy.
„Sa-i.“ Pokusil se nadzvednout na loktech, malátným pohybem přitom shodil její tlapu.
Bolest byla k nevydržení. Jako jed pomalu proudila jeho tělem, mířící k tomu nejdůležitějšímu. K srdci.
Pud sebezáchovy přikázal, aby Fiom poslepu utrhl kus látky. Nařídil mu, aby si jím ovázal nožem poraněnou tvář. Chlapec poslechl. Nos nechal nepřekrytý, aby mohl volně dýchat.
Nevěděl, jestli to pomůže zastavit krvácení. Nevěděl nic.
Sari si lehla vedle něj, její kožich Fioma hřál. Po chvilkovém tápání nalezl její věrnou psí hlavu. „ Mys-m, ž umí-ám, Sa-i. Umír-ám…“ Zachroptěl.
Toho večera cítil poprvé ve svém životě strach. Nebál se smrti, nýbrž toho, že by měl zemřít právě zde, na suché slámě, rukou Lorence, toho tyrana, který jen čekal na příležitost, aby mu ublížil. Děsil se smrti z neuznání, smrti v osamění.

Látka prosákla krví.
Krev prosákla látkou.

A Fiom se roztřásl.