Antikvariát

Anotace: tak nějak jsem z toho podivného kluka udělala lykana, ale co na tom?

V zapadlé čtvrti na kraji města. Antikvariát, kam skoro nikdo nechodil, měl otevřeno jen navečer. Stovky starých knih zůstaly téměř nepovšimnuty a mezi nimi on. Ten prapodivný člověk s mlhově šedýma očima se zelenou jiskrou věčnosti...

Poprvé tam zašla, aby se domluvila na prodeji knih po tátovi. Zpoza pultu na ni pohlédl mladík. Žádný svraštělý sečtělý stařec, jak čekala. Tohle byl tak pětadvacetiletý muž s akné na čele. Mile se na ni usmál.
Prohlížela si v kůži vázané knihy v nejvyšším regálu, zatímco uvažovala, jak začít. Těch knih jí bylo líto, ale musela je prodat. Jednak se stěhovala od matky, která je hodlala okamžitě po jejím odchodu vyhodit, a pak jí připomínaly staré časy, kdy její otec ještě žil.
Rozhodla se.
"Prý vykupujete knihy. Ráda bych vám nějaké přivezla," řekla pevným hlasem. Narozdíl od roztřeseného pozdravu, jak si všiml.
"No ano, ale pokud jich máte hodně, bylo by lepší sepsat seznam, ať se s tím zbytečně nevláčíte."
Asi to tak trochu čekala, protože jen sklonila hlavu v gestu souhlasu a vydala se do pusté chladné tmy venku.
Celý večer seděla nad počítačem a se slzami v očích brala do ruky každou knihu a zapisovala je, aby druhý den odpoledne zašla do antiku. Bezmála dvě strany názvů. Tři obrovské bedny knih.
Když je rozdělila podle počátečních písmen autorů, vzpomněla si na toho prodavače a rozdělila je do odstavců, aby mu alespoň trochu ušetřila práci, která ho jistojistě čekala, protože knihy nebyly nijak zařazené. Na to už neměla sílu, když bezmyšlenkovitě brala jednu za druhou.
Zase jí na mysli vytanula jeho tvář. Nedokázala si vzpomenout, jak si ji zapamatovala tak rychle, přestože se mu stále dívala do očí. Na to jediné si nemohla vzpomenout. Barvu jeho očí.
Když šla v úterý odnést ten soupis, spěchala, takže si ani neprohlédla vystavené knihy. Jen mladíkovi vstrčila do ruky papír a na jeho slova, aby přišla zítra, odpověděla, "Zítra nemám čas, ale mohla bych se tu stavit v pátek."
Znovu ten úsměv, jaký nemůže mít žádný z těch, kteří se jí zdáli hezcí. Jen obyčejný kluk dokáže potěšit upřímným úsměvem.
Nikdy nebyla lovec, nebo jak tomu říkají. Stále čekala, jestli na ní někdo nenarazí a neřekne jí, že jí má rád. Ten večer ji poprvé napadlo, že by to mohla zkusit, ale okamžitě tu myšlenku zaplašila do nejzazšího kouta mysli.
V pátek přišla. Tentokrát nejprve pomalu prošla celým obchodem a pozorně prohlížela všechny knihy. Ty, které se jí sice líbily, si nemohla dovolit, ale třeba časem něco vydělá. Vždycky chtěla mít nějakou cennou sbírku velmi starých knih a zde jich bylo možné koupit tolik.
Musela tam být nejméně hodinu, než se vrátila k pultu u dvěří, za nímž tiše seděl a skrýval před ní tvář změněnou vlivem blížícího se úplňku. Přesto si ničeho nevšimla, když na ní promluvil.
"Z těch bezmála dvou set knih jsem jich pár vybral."
Ukázal jí několik názvů podtržených tužkou. Byly to nějaké cestopisy. A třicet let staré výtisky časopisu Mladý filatelista. A další knihy, ale jí to bylo vlastně jedno, protože toho, co neprodá, se stejně bude muset zbavit. Pro ty vzpomínky. Pro minulost. Pro budoucnost.
„Můžete si to vzít s sebou, abyste věděla, co přivézt.“
Místo aby od něj převzala papír, natáhla k němu ruku.
„Jsem Anna,“ pokusila se o úsměv, ne nepodobný tomu jeho.
Lehce jí potřásl rukou s přehnaně slabým stiskem a podal jí papír. Ale jméno nevyslovil. Jen v očích se mu temně zablesklo.
„Kdy je sem mohu přinést?“
„Kdy budete chtít. Třeba zítra večer. Budu tady, ale zazvoňte...Anno.“ Dodal, jako by si nemohl vzpomenout. Přestože se mu představila teprve před chvílí, připadalo mu to jako věčnost. Ty desítky let, které uběhly od doby, kdy...kdy ji viděl naposledy. Tehdy se nejmenovala Anna, ale byla to ona. Určitě.
Nejistá vším, co se stalo, odcházela do podmračného města. Nevěděla-

V sobotu ale přišla.
Nikdo neotvíral. Zazvonila ještě u vedlejších dveří tam, kde byl vchod do druhé části obchodu. Prodávali tam starožitnosti.
„Běžte pryč. Už sem nikdy nechoďte. Bude to tak lepší pro vás i pro něj.“ To byl onen stařec, kterého čekala poprvé, i když mu nemohlo být přes padesát, vrásky starostí, smutku a kdoví čeho ještě, mu ji zbrázdily za tu dobu tak, jako jinému za století.
„Proč?“
„Neptejte se, bude to tak lepší.“

V zapadlé čtvrti na kraji města. V uličce, kterou se nejistě vracela domů, se mihl stín. Uviděla ty oči, mlhově šedivé se zelenou jiskrou věčnosti...pevně ji sevřel v náruči a políbil. Potom už cítila jen bolest, která postupně ustupovala zapomnění.