LO I: 1. kapitola Bezejmenná

Anotace: Zapomeňte na všechno, co jste četli. Všechno je jinak.

Sbírka: Ve stínu povinnosti

Ve stínu povinnosti

OBSAH: http://www.liter.cz/sbirka-399

V naší malé ostrovní zemi vládl relativní klid. Snad z nudy se před dávnými časy její obyvatelé rozdělili do dvou měst a začali bojovat o prvenství. Vždy jsem byla přesvědčena, že na počátku stál nějaký malicherný důvod. Možná si Eleská princezna odmítla vzít prince z Islamina. Třeba milovala jiného. Nikdo už si to nepamatoval a nikdo se neodvážil o tom napsat. Když jsem byla malá, hrála jsem si na to s dětmi ze sousedství. Ráno jsem se nasnídala, utíkala dlouhou lesní cestou k branám svého rodného města a jako první tam stála a čekala, až je otevřou. Vtrhla jsem dovnitř jako velká voda a budila své přátele z cechu koželuhů bušením na vrata. Koželuhové vždy sídlili na okraji až u hradeb, protože jejich práce nijak zvlášť nevoněla. Ale mně to nevadilo. Čekala jsem na Pavla, dokud se nenasnídal a pak jsme se společně s jeho mladšími bratry odebrali do nedaleké vesničky pod branami, kde žilo pár mých přítelkyň.
Tatínek se na mé počínání díval s úsměvem, ale trochu i s obavami. Říkal, že se to pro mne nehodí. Jsem dcerou hraničáře a ti jsou v naší zemi velice vážení. Jednou budu muset jít do školy a učit se stejným věcem jako dívky žijící ve středu města. Ty jsem někdy zahlídla koutkem oka, když jsem zašla na trh na rynku, ale jinak jsem o nich věděla jen to, že se oblékají do saténu a sedí doma a učí se chovat jako pravé dámy. Ze mne nikdy dáma nebude. Vnitřně jsem to cítila už dávno. Byla jsem příliš spjata s přírodou.
Jednou jsem se probudila a táta byl mrtvý. Podřízli mu hrdlo. Všichni říkali, že to udělali temní. Tak jsme nazývali obyvatele Islamina. Nevím, jestli to byli oni nebo někdo jiný, ale nikdy jsem si neodpustila, že jsem tomu nedokázala zabránit. Přitom jsem vždy slyšela víc než ostatní, viděla víc, než kdo jiný. Příroda mi našeptávala, ale ten den mne zradila.
Radní rozhodli, že se mám přestěhovat do města. Odmítla jsem. Já bych zešílela z nich a oni ze mne. Byla jsem zvyklá celý den běhat venku a večer před spaním si zaplavat v nedalekých teplých jeskynních jezírcích. Ale přiměli mne každý den navštěvovat hodiny pro ty jejich dámy. Takže nakonec jsem opravdu šílela a oni také. Šílela jsem třeba z toho, že nebyli s to zapamatovat si mé jméno. Proč by se také obtěžovali, nebyla jsem nijak důležitá osoba. Já šílela z hodin hry na lyru. Ano, slyšíte správně, musela jsem hrát na lyru! Taková blbost! K čemu je to dobré? Takhle kdyby mne naučili ulovit zajíce, abych si nemusela každý kus žvance kupovat, ale to oni ne… Musela jsem hrát na lyru. A zpívat a číst o princích na bílých koních. Princích, na které jsem čekala, když jsem byla malá, ale teď už pro mě nic neznamenali.
Postupem času jsem se s tím smířila. Půl dne jsem si protrpěla v paláci uprostřed města a procházela se tam ve vrtkavých střevíčkách. S ohlášením dvanácté hodiny jsem je rozjařeně zahodila a běžela domů, kde jsem si uvařila něco dobrého. Někdy za mnou zašel Pavel. Jako nejstarší syn svého otce měl zdědit jeho řemeslo, ale rozhodl se začít pracovat v armádě. Byl to jediný prostředek, jak se dostat z bídy. Někdy se stavila Leona – moje nejbližší sousedka. Brzy se vdala a už měla dvě malé děti. Někdy jsem jí s nimi pomáhala. Ale jinak jsem žila v podstatě sama zapomenutá v bývalém hraničářském domku.
Ale jen do té doby, než jsem zjistila, že umění četby není na škodu, když čtete ty správné knihy.