LO I: 5. kapitola Bitva

LO I: 5. kapitola Bitva

Anotace: Neumím popisovat bitvy, tak jsem se tomu raději vyhnula :-P Zato jsem se nevyhnula zápletce XD.

Sbírka: Ve stínu povinnosti

Slunce vycházelo a netušilo, jaká podívaná ho čeká. Ani já to netušila. Samozřejmě, že kdybych to tušila, nikdy bych se do takové nerozvážnosti nehrnula. Nebo možná ano?
Jak mi Pája slíbil, propašoval mě bez vědomí radních do první větší bitvy, která ho čekala.
Bitva se měla odehrát na široké pláni na neutrálním území mezi Eleskem a Islaminem. Obě armády se rozestavily a čekaly, kdo zaútočí. Bylo strašné vedro, vlasy se mi lepily k tvářím. Byla jsem nervózní a netrpělivá. Vojáci v předních liniích vypadali odhodlaně. Ti v zadních jen tak zevlovali. Pavel je okřikoval. Mně nařídil zůstat v bezpečí velitelského zázemí a nepřekážet. Chtěla jsem ho poslechnout, opravdu!
Uslyšela jsem tlumené zahoukání. Nestačila jsem postřehnut, odkud se ozvalo, jestli ten signál pocházel od nás nebo od nepřátel, ale byl to povel, který všichni bez výjimky uposlechli a s vervou se vrhli do boje.
Chtěla bych vám tu bitvu popsat. Jistě byla pompézní a strategicky promyšlená, ale… Nedokázala jsem to vnímat. Snažila jsem se zorientovat, ale v hlavě jsem měla neuvěřitelný zmatek. Obrovské množství nohou zdupalo ještě před chvílí vitální zelenou louku. Do půdy se vsakovala krev poraněných válečníků a jejich zvířat. V hlavě mi hučelo. Zevnitř i zvenčí ke mně doléhal křik.
Pak přišli na řadu lučištníci. Jejich dřevěné šípy mi zpívaly, když protínaly ranní voňavý vzduch. Kmeny stromů plakaly, když se do nich zaklesly jejich ostré hroty. A já musela plakat s nimi. Přitiskla jsem si ruce na uši na nazdařbůh se rozběhla bojovým polem. Jako smyslu zbavená jsem běžela pryč, pryč od toho utrpení kolem.
Všude kolem zuřila bitva na život a na smrt. Hluk a vřava. Lidi, koně, krev. Všechno jsem slyšela dvakrát hlasitěji než ostatní. Soucítila jsem s přírodou, kterou devastovali. A nebyla jsem dost silná, abych ji nějakým způsobem ovládla a komukoliv pomohla; ani sobě.
Uslyšela jsem napínání tětiv. Shluk šípů letěl přímo na mě. Strnula jsem. Nemohla jsem utíkat dál; úlek mě přimrazil na místě. Hleděla jsem vstříc smrti. Opravdu jsem si myslela, že je to můj konec a proklínala se za to, že nejsem poslušná Eleská pipina, která poslouchá radní na slovo stejně jako všichni ostatní. Jenže najednou mě někdo chytil za pas a odtáhl takovou silou a s takovou rychlostí, že jsem nestihla říct ani popel a ocitla se pryč z jejich dostřelu.
Něčí ruka mne držela pevně kolem pasu. Otočila jsem se.
Tentokrát jsem hleděla do tmavých chladných očí mladého vojáka z řad nepřátel. Lemovaly mu je husté řasy a dodávaly mi ještě temnější charakter.
„Bojovníci světla jsou na tom tak špatně, že nechávají bojovat mladé vyplašené holky?“ pronesl trochu chraplavým hlasem a neznatelně se ušklíbl. Srdce se mi rozběhlo takovou rychlostí, jakou nikdy předtím nepoznalo. Cítila jsem každý jeho úder až v krku. Jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi a skočit mu do dlaní.
Stála jsem tam jako idiot a civěla na něj s otevřenou pusou. Líbil se mi, ale bála jsem se ho. Neměl tmavé jen oči, ale i kratší vlnité vlasy, které na mne v kontrastu se snědou pletí vrhaly dojem, že proti mně stojí sám démon poslaný z mého osobního pekla. Snažila jsem se polknout a zamáčknout své zrádné srdce, kam patřilo.
„Leno!“ zavolal někdo z druhé strany bojiště. Samozřejmě, že hluk byl všude, ale tohle zvolání jsem postřehla. Pavlův hlas bych poznala všude; tak dlouho jsem ho znala. Zvuk mého jména mě dostal z transu. Otočila jsem se a zase utíkala, ale tentokrát před něčím jiným. Utíkala jsem před silou tmavých nelítostných očí.
Autor Jeninas, 24.03.2009
Přečteno 410x
Tipy 7
Poslední tipující: Koskenkorva, Lavinie, Reena, Tempaire
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí