Smečka IX. - Nový přítel

Anotace: Svalil jsem na zem tak nešikovně, že jsem si vykloubil rameno. Mohl za to ten kůl – kdybych za ním neměl svázané ruce! Bolest mě nutila řvát z plných plic, ale kousl jsem se do jazyka a byl zticha.

Sbírka: Smečka

Vlci byli čím dál tím blíž mně a já byl čím dál tím blíž smrti.
„Hodní, hodní vlčci… No tak, stůjte…!,“ snažil jsem se je přemluvit, ale nedařilo se mi. První vlk, ten největší a nejmohutnější byl už asi jen na dva metry vzdálený ode mě, když před něj skočil jiný vlk. Byl to ten celý bílý, ten, co se vysmíval Sethovi, protože mu nemůže číst myšlenky. Byl svobodný. Stál přede mnou a zíral mi do očí. Neubránil jsem se jeho pohledu a podmanil jsem se mu. Jeho hluboké, světle modré oči, jako by mě do sebe vtáhly.
„Až po tobě skočím, neděs se. Jen spadni na zem, zatni zuby a nehýbej se. Snad to vyjde!,“ promluvil ke mně čistý hluboký přátelský a upřímný hlas. Myslel jsem si, že mám sluchové halucinace. Projel jsem očima kolem sebe, ale žádného člověka jsem tam nenašel, když vtom se na mě vlk vrhl. Povalil mě na mokrou zem a já strachy zařval.
„Ticho! A dělej, co jsem ti řekl!,“ okřikl mě zase ten samý hlas. Byl jsem v šoku, ale došlo mi, že za uposlechnutí hlasu nic nedám. Maximálně svůj život.
Svalil jsem na zem tak nešikovně, že jsem si vykloubil rameno. Mohl za to ten kůl – kdybych za ním neměl svázané ruce! Bolest mě nutila řvát z plných plic, ale kousl jsem se do jazyka a byl zticha. Vlk nade mnou pořád postával, a já jsem cítil jeho dech na svém krku. Děsilo mě to, ale stále jsem mlčel. Nehodlal jsem skoncovat se životem, a nějak jsem také důvěřoval svým sluchovým halucinacím.
Dlouhou chvíli se nic nedělo a já už se chystal vstát a utíkat pryč, co by mi nohy stačily, ale naštěstí jsem to neudělal. Přišel ke mně další vlk a očichával si mě. Asi po minutě mě opustil a já jsem slyšel, jak na sebe dva vlci kňučí a vrčí.
Najednou bylo ticho. Přemlouval jsem sám sebe, jestli mám otevřít oči a zvednout se, nebo jestli mám ještě vydržet.
„Můžeš vstát, vzduch je čistý.,“ povolil mi hlas a oddechl si. Otevřel jsem oči a spatřil před sebou bílého vlka. Chvíli jsem mu zase zíral do očí a pak jsem ze sebe konečně vykoktal:
„Díky, vážně moc děkuju!,“ poděkoval jsem mu a vstal. Rameno mě strašně bolelo. „Au, do háje!,“ zaskuhral jsem.
„Dovol, můžu se podívat?,“ dovolil se mi zase ten hlas.
„To na mě mluvíš ty?,“ zeptal jsem se vlka a nevěřícně jsem si jej prohlížel.
„Nedá se říct, že bych mluvil. Jen mi čteš myšlenky. Přesněji řečeno, slyšíš, co si já myslím.,“ vysvětlil mi vlk způsob našeho hovoru a zazubil se na mě.
„Blbost…,“ řekl jsem po chvíli tupého zírání a zakroutil hlavou.
„Máš lepší vysvětlení? Sluchové halucinace to opravdu nejsou. S těmi by sis moc nepopovídal.,“ odpověděl mi znovu a stále na mě cenil zuby v úsměvu.
„Tak jo. Připusťme, čistě teoreticky, že ti dokážu číst myšlenky. Splníš taky všechno, co ti rozkážu?,“ zeptal jsem se ho, když jsem si vzpomněl na Setha a snažil jsem se připustit si k tělu fakt, že dokážu číst zvířeti myšlenky.
„Pouze, nebude-li mi ten rozkaz proti srsti. Nejsem jako ostatní ze smečky. Jsou to přímo roboti. Splní vše, co jim ten pošuk přikáže,!“ pohrdavě si odfrkl a podíval se na zmasakrované tělo mladého vlčka. „Chudák malej. Nic neprovedl.,“ vzdychl si, „to byla první věc, která mě přivedla na nápad tě zachránit.,“ znovu se podíval na mě, „a ten ubohý proslov tvého bratra ten nápad jen potvrdil. Měl jsem zprvu pochybnosti, jestli nejsi stejný jako on, ale když jsem poznal tvou reakci na vraždu toho mláděte, rozhodl jsem se risknout to.,“ omluvně se usmál a dodal: „Nevadí ti to oslovení ,tvůj bratr‘ po tom, co jsi tu viděl?“
„Ne, nevadí mi to. Zatím… Ale dám spíš přednost oslovení Seth.,“ vlk se zase pousmál, ale tentokrát šťastně.
„Jak si přeješ. A jak můžu říkat tobě? a nevadí ti, že ti tykám?,“ chtěl se ujistit.
„Ne, zachránci mého života mi klidně můžou tykat. Jsem Allan.,“ usmál jsem se na něj. „A jaké je tvé jméno?,“ zeptal jsem se ho na oplátku já.
„Eh, víš… já… nemám jméno. My si na jména nepotrpíme.,“ podíval se na mě a v očích mu něco zajiskřilo. „Ale vždycky se mi líbilo jméno Chris…,“ zaculil se nejistě. Teď jsem se zase zasmál já.
„Těší mě, Chrisi. Rád tě poznávám!,“ oba jsme se zasmáli. Teda on šťastně zavyl, ale v myšlenkách jsem slyšel jeho smích. „Au, moje rameno. Úplně jsem na něj zapomněl. Asi je vykloubené.,“ zaskučel jsem, když mě v rameni zase nesnesitelně zabolelo.
„Já na něj taky zapomněl, omlouvám se. Stačí, když si ho zase nahodíš zpět, mělo by to být v pořádku. Bude to trochu nepříjemné, ale když jsi přežil útok celé naší smečky…,“ poradil mi Chris, usmál se a pak si povzdechl.
Poděkoval jsem mu za radu a chytil jsem se za rameno. Chvíli jsem se jen tak držel a tvářil se jako u umučení, až jsem nakonec promluvil.“
„Heh, nechceš mi to odpočítat? Já se k tomu asi sám nedohrabu.“ jak jsem to dořekl, vsadil bych se, že jsem zrudl hanbou jako rak. Chris si zaskučel něco sám pro sebe a pak v myšlenkách zakřičel: „Tři!,“ a vrazil svým bokem do mého ramene. V tom jen luplo a už bylo v pořádku.
„Au a díky!,“ zasmál jsem se, když jsem se probral ze šoku. Chris odkráčel za mě a začal překusovat tlusté lano, kterým jsem měl svázané ruce. Když byl hotov, a já měl osvobozené ruce, vrátil se zpět.
„A jak to vůbec s vámi je? A proč jste Setha zvolili svým pánem? Nějak mi to není jasný. To je normální, že se chová jako idiot?,“ zeptal jsem se po chvíli mlčení, když jsem se rozpomněl, co se před pár minutami stalo.
„No, to je na delší vyprávění…,“ vzdychl si Chris.
„Já vydržím poslouchat dlouho...,“ snažil jsem se ho povzbudit.
„Dobře, když to chceš vědět, řeknu ti to. Ale teď se musíme sebrat a odejít někam do bezpečí, než se Seth se smečkou vrátí. Kdyby nás tu takhle viděli, zabijí nás oba dva. Myslí si, že jsi mrtvý.,“ promluvil vážně Chris. Já jsem jen nasucho polkl. Pomohl mi postavit se na nohy a vydali jsme se bok po boku pryč z tohohle odporného místa.