4.část - Krvavá daň

4.část - Krvavá daň

Anotace: Les byl tichý, vítr ohýbal koruny stromů a sýček tlumeně houkal. Snažila jsem se proniknout očima tmou, podivný pocit nezmizel, ale pocit nebezpečí, díky kterému mi ještě před chvílí ve spáncích pulzoval adrenalin, pomalu vyprchával.

Sbírky: Krvavá daň

Byli jsme skrytí v nepohodlných houštinách u lehce osvětlené ulice před barem. Modré, zelené a rudé neony ozařovaly s těží chodník pod sebou a k nám už nedosáhly. Ležela jsem na břiše, pohledem hypnotizovala ocelové, cihlově červené dveře a u nich stojící ostrahu. Už jsem nevnímala ostré kameny ani větve pod sebou, byla jsem schopná zaobírat se jedině svým úkolem, přesně podle výcviku.
„…slyšíš mě, Riell?!“ šťouchl do mě Sam, rozladěný mým nezájmem.
„Ne, cos říkal?“
„Říkal jsem, aby ses dnes do ničeho nepletla. Prostě si jenom omrkneš terén a kdyby na něco došlo, poznáš jak to tu teď chodí, jasné?“
„Nevím, proč bych se měla držet stranou.“
„Myslím, že jsem to vysvětlil dostatečně, takže slyšela mě!“
„Nejsem tu jako divák, mám se na úkolu podílet.“ Po tomhle Sam nevypadal spokojeně, nebyl rád, když mu někdo odporoval.
„Jsem velitelem téhle jednotky a to Amandy, Cida, Jacka, Simony a tebe. Ptám se jestli dostatečně chápeš můj příkaz!“
Můj pohled zledovatěl, to poznám… často podle výrazu toho druhého, no Sama to nijak nevyvedlo z rovnováhy. Prostě na mě dál hleděl s tvrdou maskou a já znovu nesnášela svou podřízenost někomu jinému. Měl by vědět, že to nesnáším a přece mě držel dál od děje. Možná kdybych mu řekla o svém výcviku, pochopil by, jaká je blbost držet mě dál. Jenže on to nevěděl a já neměla v plánu to někomu vyprávět, dokud to nebude skutečně nutné.
„Dobře, podle rozkazu.“ Odvětila jsem stejně štiplavě, jak jsem se cítila, ale stejně jsem s tím nesouhlasila.
„Fajn. Budeš nás odsud krýt, kdyby se cokoliv zvrtlo, máš povinnost nahlásit to Markovi, což znamená, že si nebudeš hrát na hrdinku!“ už mi nevěnoval pohled, ale jasně narážel na minulost. Na to, že se minulost nesmí opakovat. Stěží jsem se držela při zemi abych mu jednu nevrazila.
„Žádná hra na hrdinku… .“ v mých slovech bylo tolik jedu, že ho to přinutilo se podívat na můj kyselý obličej.
„Přesně tak… a ty se pořád nevrť!“ tiše okřikl Amandu, které sebou furt šila, jak ji ty větve neskutečně bodají. Ale na rozdíl od těch dvou za námi k tomu měla oprávnění. Její hmat ji takto často trápil, ani skutečnost, že je zabalená do bavlněné mikiny a na pažích má pěkně dlouhé a hebké rukávy, ji neuchránil od velice nízkého prahu bolesti.
„To nejde! Kamenitější místo jsi snad nemohl vybrat, čokle, co?“ Je pěkně hubatá. Poznámky na to, že je Sam vlkodlak, jeden z mála, co stojí proti své rase a upírům, neměl rád, a Amanda nikdy nebrala ohledy na jeho city. Řekla co ji napadlo, a myslím, že by se jí to velice brzy mohlo vymstít, když se tak koukám na Samův vražedném pohled.
„Radši sklapni a dávej pozor, kdy někdo půjde! Nezapomínej, že to je tvůj úkol.. .“
„Ehm, Same, když už jsme u těch úkolů… .“ zmlkla jsem v momentě, co mě zpražil tak naštvaným pohledem, že mi až přejel mráz po zádech.
„Buď aspoň tak laskav poslouchej mě když s tebou mluvím!“ zakřičela mu do ucha, následně, když mi ještě pořád věnoval ten nepěkný pohled s jasným varováním, ať ho přestanu dráždit. Odtrhla jsem od něj pohled a zaslechla to, na co se evidentně snažila upozornit Amanda. „Je jich pěkná skupinka. Typuju na takovejch deset, plus mínus a někteří musej bejt vážně namakaní. Nechci zpochybňovat tvoje velení… .“ pravila s takovým výrazem, že bylo jasné, že teda zpochybňovat ho vážně chce, „… ale měli by jsme zavolat posily. Tohle se mi totiž nelíbí a já se fakt, nechci vracet kostma zpřeráženejma!“ jejímu odhadu jsem věřila a proto se ve mně začal odehrávat skutečně neférový boj. Jedna moje polovina, která neměla problém s neuposlechnutím rozkazu, mi jasně říkala, že se do boje přidám; naproti tomu, ta, která byla vycvičená k poslušnosti jasně protestovala.
„Nechci tě dráždit, ale doufám nemyslíš, že se budu koukat jak vás rozcupujou na kusy!“
Amandy mi věnovala další ze svých pohledů, určených výhradně lidem, které považuje za špínu, no zdálo se, že se mnou souhlasí.
„Same, budeme potřebovat každou pomoc… . Teda pokud je její přispění pomocí a ne přidáváním práce s hlídáním takovýho ztroskotance.“
Snažila jsem se hlídat abych jí vážně něco neprovedla, ale ta holka mi tak děsně lezla na nervy!
„Věř mi Am, že nemáš ani ponětí, čemu jsi právě unikla. Bylo to, ale o fous… říkám ti, ne, radím ti, neštvi, nebo se druhej den neprobereš!“
„Zdá se, že jsi v tom světě pobrala pořádnou dávku humoru… .Řekni holčičko, co bys mi mohla udělat? Hmm?!“
„To radši nechtěj vědět. Ve chvíli, kdy to poznáš budeš prosit abych tě zabila.“
Aniž bych si to uvědomovala, přesunula jsem se do přikrčené polohy a Amanda na tom nebyla o nic hůř. Už se nade mnou téměř tyčila, když ji k zemi, stejně jako mě, srazila svalnaté paže jednoho velice, velice rozzuřeného vlkodlaka.
„Dámy! Ještě chvíli po sobě budete štěkat a bude to mít dohru. Ty… .“ upřel pohled na mě, „… se uklidníš a budeš se držet mého rozkazu. Zapomeň, že se by ses vydala na záchranou misi! A ty… .“ otočil se na Amandu, „…konečně sklapneš, zapojíš smysly a budeš podávat hlášení, stejně jako i jindy. Potom půjdeš s námi a budeš bojovat! Je vám to jasné?!“
Přikývly jsme a radši jsme se vyhýbaly i pohledem. „Takže, kdy přijdou?!“
„Tři, dva, jedna… .“ dveře se rozrazily a na ulici se vyvalila vlna tuctu svalnatých upírů, kteří vynášeli tělo drobné dívky. Byla v modrých šatech, měla světlounké vlasy a její mrtvolný pohled ve mně žhavil každou buňku. „Tady je máš, chlupáči!“
„Cide! Jde se na to!“ upozornil za sebe a naznačil těm dvěma, kterou stranou se mají vydat, potom se sám postavil, podal mi mobil, „Mark je jednička.“ sykl na půl pusy a prodral se křovím v před. Amanda se na mě ještě jednou opovržlivě koukla a vydala se za ním.
Upíři, mezitím, naložili dívčino tělo do kufru auta a já je s podivným, nepříjemným pocitem mrazení v zádech sledovala. Čtyři se hned oddělili a vrátili se dveřmi, zatímco zbytek se kupil u otevřených dvířek auta. Sam s vrčením vyšel, zatímco se mu formovaly svaly na pažích, díky vlkodlačímu prokletí. Amanda nevzrušeně kráčela po jeho boku a oprašovala si od jehličí mikinu, Cid se brzy objevil za skupinou čítající osm párů silných upířích paží a po jeho boku se následně ze stínu vynořil Jack.
„A heleme se, objednal si tu někdo donáškovou službu? Proti malé svačince nic nemám.“ Ušklíbl se jeden z bouchačů a lačně sledoval štíhlé tělo Samovi společnice.
Zabalila jsem se ještě víc do vyhřáté mikiny a pošoupla se blíž. Po celé linii páteře se mi zvedala husina a zvyšovala tak mé napětí.
„Až s tebou skončíme, laskominy tě dosti rychle přejdou.“ Sam si protáhnul ztuhlé bicepsy, na člověka nepřirozeně vyvinuté, a prohlížel si své protivníky. „Kdo chce rozdrtit první? Podle zkušeností vím, že takový je na tom zdaleka nejlíp.“ Začal se pochechtávat. „Netíží ho vědomí, co jej čeká.“
Za Samovou siluetou jsem zachytila pohyb, velice nepatrný a zdálo se, že ho nepostřehla ani Amanda.
V zákrytu domu se objevilo několik vysokých postav mířících k Samovi. V první chvíli jsem si ani neuvědomila, že už stojím a tělo mám napjaté v očekávání, že vyběhnu. Zarazila jsem se a pohlédla na stříbrný strojek v mé dlani. Dlouze jsem zmáčkla jedničku a napruženě naslouchala dlouhým tónům. Znovu a znovu. Nebral to. Nejspíš sám v zápalu boje, nemohl tedy přijít na pomoc a stát tu a dívat se jak je masakrují nehodlám. Protáhla jsem se stínem za skupinou u východu. Nevnímala jsem krátkou slovní přestřelku mezi dlouhánem a Samem ani to, jak se do sebe následně pustili; došla jsem až na okraj lesa, naproti místa, kde stála čtveřice číhajících upírů. Zřejmě čekajících na slabou chvíli mojí skupiny.
Hraným vyjeknutím ze strachu jsem upoutala jejich pozornost. Vytřeštila jsem oči a čekala dokut jejich lačnost nesvede pohled na můj krk. Musel je lákat. Díky své schopnosti, jsem na něm neměla jediný kaz. Začala jsem pomalu ustupovat do zadu. Do stínů stromů a očekávala, že mě budou následovat.
Chvíli stáli nerozhodně, ale jejich chtivost krve byla příliš veliká. Přidala jsem na rychlosti a ve chvíli kdy se jejích postavy vnořily za mnou do tmy lesa, jsem se otočila a sprintem uháněla dál. Následovali mě. Cítila jsem několik párů očí.
Po několik dalších metrech jsem zastavila u malinké mýtiny a čekala kdy mě doběhnou. Neotálela jsem tam dlouho. V momentě mě popadl kolem ramen pár silných rukou a ostré tesáky se mi skláněly k hrdlu. Jediným pohybem jsem si ho přehodila pře záda a vlastním tělem přišpendlila na zemi. Byl pro něj jistě šok, že moje drobné, dívčí tělo bylo schopné takové síly. Od pasu jsem vyškubla svoji kudlu. Dlouhou, širokou s ostrými zářezy a jediným pohybem mu jí utnula hlavu.
Vzápětí mě od něj odtrhl další upír, shodil mi kšiltovku a chytil pevným stiskem za ohon. Stěží jsem se otočila, ale další přesně mířenou ranou jsem mu vklínila kudlu přímo do srdce, načež se rozprskl na stovky uhelných kousků. Zbývali další dva. Ale ti za mnou nevyběhli na paseku. Skrývali se v lese, pozorovali mě. Znovu nepříjemné mravenčení. V zádech. Otočila jsem se právě v čas abych uhnula letícímu tělu. Ten parazit na mě chtěl skočit… .
V mžiku se znovu postavil a zaútočil na mě. Pravačkou mě silně bouchnul do břicha a já jen cítila praskající žebro. Potom druhé prasknutí a nesnesitelné pálení, když se porušená kost vracela do původního stavu.
Upír, uchlácholený představou, že mě dočasně zneschopnil, nečekal prudký výpad. Přerazila jsem mu čelist a znovu ho srazila na zem. Ležel přede mnou a svíjel se bolestí. Klekla jsem mu na ramena a nahmatala na boku hladkou, v měsíčním světle se lesknoucí, čepel dýky a se slovy: „Je mi líto.“ Mu podřízla krk. Z černé, hedvábné košile jsem cíp utrhla a postavila se na nohy. „Vlastně ne. Není mi to líto.“ Pokrčila jsem rameny a otřela hnilobně páchnoucí krev z čepele své kudly. Potom jsem se rozhlédla kolem.
Les byl tichý, vítr ohýbal koruny stromů a sýček tlumeně houkal. Snažila jsem se proniknout očima tmou, podivný pocit nezmizel, ale pocit nebezpečí, díky kterému mi ještě před chvílí ve spáncích pulzoval adrenalin, pomalu vyprchával. Zbýval poslední upír. Ale nezaútočil a já neměla čas ho hledat. Rozběhla jsem se tedy stejnou cestou zpět a doufala, že si mého zmizení Sam nevšimne. Problém byla jen krev na mém oblečení. Rukáv jsem měla potřísněný od posledního upíra, zato rozsáhlý flek na mém tričku byl od zlomeného žebra, nestačila jsem si ani všímat, jak je to vážné.
Co nejtišeji jsem se ploužila zpět a poslouchala zvuky lesa aby mi odhalily případného útočníka. Slyšela jsem jen dupání zajíce a funění ježka, potom tiché zadunění. Srdce mi v odpověď málem vyskočilo z hrudi, ale nic nenásledovalo, muselo to tedy být další zvíře.
Proběhla jsem před chvíli vytvořenou stezkou až na okraj a nahlédla za roh. Pět z osmi upírů se válelo pobitých na chodníku a další tři stěží odolávalo náporu Sama, Jacka a Cida. Cid byl příliš rychlý a dokázal uhnout jakékoliv ráně, svého soupeře často lehce unavil; Jack při každé ráně dotyk dokázal tak rozžhavit, že jeho soupeř s kvílení uhýbal. A Sam sám o sobě snadno rdousil a cupoval. Jeho neskutečná síla drtila soupeře v zástupech. Zatím se Amanda, opřená o nedaleký strom, starala o špínu za nehty a chvílemi si bezděčně oprašovala už tak dosti čistý oděv. Padl poslední, když ho Sam narazil na větev Amandina stromu. Znechuceně na něj cosi zavrčela a ukazovala na popel z upíra co jí ulpěl na mikině.
Tak, jak jsem stála v úkrytu, jsem si zběžně upravila oblečení a snažila jsem se lehce zamaskovat rukáv od krve. S tričkem by nebyl žádný problém.Vyšla jsem jim tedy vstříc abychom se vydali do domu, ale vyhýbala jsem se ostřejšímu světlu lamp.
Autor Henrietta, 29.03.2009
Přečteno 186x
Tipy 3 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: E.deN, Lavinie
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

Super, skvělý, nepřekonatelný. Když jsem to četla, tak jsem si to vážně užila. Těším se na další díl ;).

29.03.2009 09:14:00 | Laviniereagovat

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter