Prokletá z Erebu - III. Část

Anotace: „Já se ani nehnu,“ zasyčela jsem. Byla jsem totiž odporovat všem a to naprosto všemu. A navíc tenhle mladík mi až nebezpečně svým rozkazovačným hlasem připomínal Eona. Odporovala jsem mu už jen z principu.//doufám, že se vám líbit

Sbírka: Prokletá z Erebu

Probralo mě až ostré světlo, co mě doslova bodalo do očí, i když jsem je měla pevně zavřené. Nebyla jsem totiž na to zvyklá. Na světlo. A tak, sotva jsem byť jen trošičku pootevřela obě oči, oslepil mě proud světla. Vyjekla jsem a oči opět pevně zavřela, přiložila si na ně ruce.
Poprvé za celý svůj život jsem na prchavý okamžik zatoužila ne po třeba i matném světle. Světle, které jsem každé ráno toužebně očekávala u maličkého okýnka své malé komnaty, ale naopak - po tmě. Po tmě tak černé a neprostupné, jaká bývala za každé noci, strávené v Erebu.
Teprve po několika minutách, co jsem nehybně ležela, a to i navzdory tomu, že mě do zad tlačil tlustý hrbolatý kořen nějaké stromu, jsem se odvážila znovu zamžourat a zjistit tak, kde to vlastně jsem.
I když… vlastně to bylo jedno. Ať mě Eon poslal kamkoliv, nebyla šance, že bych to tu poznala. Věci se měnily až příliš rychle. Zvlášť za posledních 100 let.
Zamžourala jsem do sluníčka a odvrátila od něj rychle hlavu. Zhluboka jsem se nadechla. Do plic mi vnikl krásný čerstvý vzduch. Nos mi zahltila ta omamná vůně lesa a rostlin, o které jsem si mohla v Erebu, zemi síry, ohně a popela, jen nechat zdát. Někdy ani to ne.
Co chvíli jsem se zhluboka nadechla a postupně přivykla tomu pro mě ostrému světlu. Začala jsem se zvědavě rozhlížet kolem sebe. Byla jsem v lese. Nebo přesněji na kraji jakési malinkaté mýtinky, tipla bych to uprostřed lesa.
Bylo to tu naprosto… fantastické… tak barevné… plné života…
A najednou… obloha se zatáhla těžkými šedými mračny a…
…Začalo pršet… provazce vody mi dopadaly na tvář, zakloněnou k šedé, mraky zakryté obloze, a já se jen usmívala. A co na tom, že mokré prameny vlasů se mi lepily k tváři, a já přes ně skoro vůbec nic neviděla…
Radostně jsem zavýskla, tak hlasitě, až mě vylekal jasný zvuk, mého melodického hlasu. Bylo to tak dlouho, co jsem naposledy vykřikla… radostí. Ze srdce. A ne bolestí, či zlobou, smutkem…
Pobíhala jsem radostně po nevelké mýtince dokola, jako šílenec, což abych řekla opravdu, jsem i v jistém slova smyslu byla, a nechávala jsem své tělo bičovat proudy vody. Jen jsem chvíli matně vzpomínala, jak se vlastně tomuhle přírodnímu úkazu, který v Erebu rozhodně nebyl, říká.
Vzpomněla jsem si až po chvíli. „Prší! Déšť! Voda!“ Vykřikla jsem málem na celý les a rozesmála se. Zastavila jsem se a sedla si do tureckého sedu, doprostřed mýtiny. Stále pršelo, a já se stále smála. Na okamžik mě napadlo, že jsem nejspíše zešílela… radostí.
Zhluboka jsem se nadechnula a nasála čerstvou svěží vůni lesa. Byla tak… úžasná, až se mi z té omamné esence lučního kvítí, borovic a stromů… zatočila hlava.
„To vidíš déšť poprvý v životě?“ Ozvalo se najednou pobaveným hlubokým hlasem, z opačného kraje paloučku. Okamžitě jsem se přestala smát a prudce trhla hlavou tím směrem.
Mezi stromy jsem zahlédla celkem vysokého mladíka, s od slunka opálenou snědou, celkem pohlednou tváří, jíž dominovaly šedo-modré oči s hustými černými řasami, lemovanou rozcuchanými uhlově černými vlasy. Na tváři mu seděl pobavený až pohrdavý škleb.
A to mě okamžitě proti němu popudilo. Už jen pohled na něho mě rozzuřil. Až moc mi svou dokonalostí a dokonce i tím výrazem v tváři připomněl Eona…
„Co je ti do toho, kesianu!“ Vyprskla jsem vztekle. Kesianu bylo totiž v Erebu něco jako… velmi hanlivá nadávka. Proto mě taky překvapilo, že mladík na to nic nenamítl. Jen protočil oči v sloup a jeho škleb ještě víc nabral onen dojem toho, jak mnou vysoce pohrdá.
„Já nejsem žádný Kesián. Já jsem Alec,“ ušklíbl se.
„A co je mi do toho!“ Ani jsem se nepokusila skrýt ten vyloženě nepřátelský tón v mém hlase.
„Hele, nevim, co si myslíš, že jako si, ale jsi na pozemku mé rodiny, takže se okamžitě zmizni, nebo tě taky můžu dovíst do města a předat tě úředníkovi.“
„Já se ani nehnu,“ zasyčela jsem. Byla jsem totiž odporovat všem a to naprosto všemu. A navíc tenhle mladík mi až nebezpečně svým rozkazovačným hlasem připomínal Eona. Odporovala jsem mu už jen z principu. Tady jsem totiž konečně už nemusela nikoho poslouchat, a ani jsem to dělat nehodlala.
„Tak dobře. Varoval jsem tě, ty drzá holko!“ Přimhouřil oči a vykročil směrem ke mně.