LO I: 10. kapitola Nenávist

Anotace: Třeba si říkejte, že jsem sadistka. Ale tohle tam prostě patří.

Sbírka: Ve stínu povinnosti

Šla jsem na jednu mýtinu, kam jsem ráda zavítala, když jsem potřebovala přemýšlet. A bylo o čem přemýšlet, to snad chápete. Našlapovala jsem zlehka jako kočka a poslouchala zvuky přírody. Šeptala a šelestila jako vždycky.
„Lovec!“ volaly stromy.
„Lovec!“ opakoval vítr, který se proháněl jejich korunami.
„Už zase?“ odfrkla jsem si znuděně a pokračovala v cestě. Narazila jsem na ostružiní, vzala si boty a opatrně se vyhýbala trní.
„Lovec, Leno!“ ozvalo se znovu. Nedokázala jsem pořádně identifikoval původce toho varování.
A najednou stál proti mně.
Proč jsem nedávala větší pozor?!
Ztuhla mi krev v žilách.
Nebylo pochyb. Ty havraní vlasy a temný spalující pohled bych poznala mezi tisíci jinými. Navštěvoval mne každou noc ve snech, pronásledoval v každé náhodné myšlence.
Stál proti mně voják temných, který mě zachránil, když jsem málem zešílena v jediné bitvě, do které jsem se dokázala vnutit. Přes rameno měl zavěšenou kuši a upíral na mě zvědavé černé oči. Plandavá bílá košile mu odhalovala opálenou hruď. Polkla jsem.
„Ty?“ pronesl jediné slovo. Zaslechla jsem trochu arogantní podtón. Přesto se mi srdce rozběhlo jako o překot.
„Bydlím tu,“ ušklíbla jsem se a chtěla odejít. Ano! Utéct, stejně jako posledně! Ale nedovolil mi to. Drapl mne za paži a přitáhl k sobě.
„Tohle je neutrální území, nikdo tu nebydlí,“ připomněl mi. Tentokrát jsem srdce cítila až v krku. Moje instinkty bily na poplach. Ale proč?! Snažila jsem se mu vysmeknout, avšak držel mě příliš pevně.
„A co tu děláš ty?“ prskala jsem vzdorovitě, ale jen se samolibě usmál. Podlomila se mi kolena.
„To uvidíš,“ prohlásil a povalil nás oba do trávy. Zalapala jsem po dechu. To ne! Nevím ani, jak se jmenuje!
„Co…“ připravovala jsem se začít křičet z plných plic, ale položil mi ruku přes pusu. Vykulila jsem oči hrůzou a nenáviděla jeho i sebe sama. Nenáviděla jsem, co každý jeho dotyk ve mně vyvolával, jak slastně jsem vzdychala, když mi vykasal sukni a udělal to, co se slušným holkám nedělá. Byl na mě tak hrubý, jako nikdo dřív a byla jsem přesvědčena, že tady umřu, že už nikdy nevstanu.
Konečně se odtáhl a já si přitáhla sukni a stočila se do klubíčka. „Tak co, jsi spokojený?!“ vyštěkla jsem nenávistně.
Nevypadal tak. Možná překvapeně a zamyšleně, ale uspokojení tam nebylo. Chtělo se mi brečet, ale držela jsem se, aby mě při tom neviděl.
„Byla jsi panna,“ řekl a prohlížel si mě. Měla jsem pocit, že mi vidí až do žaludku. Hrozný pocit.
„Nejsem vdaná,“ zamumlala jsem a doufala, že se sebere a odejde. Bylo to poprvé, co jsem pocítila něco tak strašného. Něco tak krásného. Všechno mě pálilo. Mou krev naplňovala nenávist, ale nijak mi to nepomáhalo.
„To je nějaké vysvětlení?“ povzdychl si bezradně a zakroutil hlavou. Ano, bezradně. Jako kdyby nevěděl, co dál. Ten kluk mě mátl a děsil, ale také neuvěřitelně přitahoval.
„U vás se lidi k sobě chovají jako zvířata, předpokládám,“ zareagovala jsem uštěpačně.
„Nečekal bych, že v tvém věku… Někdo jako ty…“ odmlčel se.
Někdo jako já? Co tím jako myslel? Měla bych mít zástupy milenců, nebo co? Přes všechno, co mi provedl, jsem cítila motýlky v břiše.
Jenže on se sebral a odešel. Bez jediného dalšího slova. Nadávala jsem si. Nenáviděla nás. Cítila se špinavá. A cesta domů mi trvala dvakrát déle než obvykle.