Victim of prophecy 9

Anotace: 9. díl - z pohledu elfky

Sbírka: Victim of Prophecy

Odkaz na minulý díl: http://liter.cz/Povidky/217540-view.aspx
~~~~~~~~~
…Cesta po níž někdo šel. Přes hlavu kápi. Cesta byla prašná, nebezpečná. Osůbka šla svou pouť dál, ani se neohlížela za svým domovem, ze kterého vyšla. Srdce jí dokonale tlouklo a myšlenky se stáčely jen a jen na někoho, kdo jí otevřel oči…
Otevřela jsem ty své. Byl to jen sen, ale o to zvláštnější, že jsem byla tou osobou. Ještě dlouho jsem nad tím snem možná i předtuchou přemýšlela a s dlaněmi složenými za hlavou položenou na polštáři jsem hleděla na prosklený strop.
Únava mě donutila opět zavřít oči, ovšem myšlenky mi nedovolily usnout. Přetočila jsem se na bok čelem k místnosti. Pohled mi spadl na prázdnou postel u protější stěny.
„Ještě se nevrátil,“pomyslela jsem si.
I přes únavu jsem nemohla usnout a proto jsem se v domnění uspání zvedla z postele. Na oblečení se do svých šatů jsem byla příliš ospalá a proto jsem se vydala jen tak ven ve své mírně průsvitné košily, která mi naštěstí sahala pod kolena. Měla tenká ramínka a spíš než košile na spaní vypadala jako měsíčně štříbrné šaty. Ani boty jsem si díky ospalosti nevzala a nepříliš oblečená se vydala na menší procházku.
Nevím jestli to byla náhoda nebo snad osud, ale kroky mě zavedly ochozem až k mé oblíbené zahradě. Nikdo zde nebyl a ačkoliv jsem to někdy o půlnoci nečekala v hlavní budově se ještě svítilo. Dlouhou chodbou ven doléhaly hlasy, které se spolu lehce dohadují. Zvědavost mě přinutila jít potichu chodbou dovnitř.
Díky mým bosím nohám jsem šla naprosto neslyšně a kvůli jistému nebezpečí mého odhalení mi srdce tlouklo jako by mělo za chvíli explodovat. Pomalu jsem procházela temnou chodbou. Hlasy byly stále hlasitější. Proto jsem zůstala čtvrt chodby od místnosti, ve které se nacházeli autoři hlasu a tiše naslouchala.
Jeden hlas mně vcelku neznámý řekl: „Jasný, vy navrhujete, abychom ho jeli zachránit. To vás nenapadlo, že by to bylo beznadějné?“
Další jí už moc dobře známý hlas odpověděl: „Ano, máte pravdu, zbytečně bychom přišli o další, už teď jsme přišli o nejlepšího špiona.“ Lekla jsem se. Srdce se mi roztlouklo tak nahlas, že jsem měla strach z odhalení a jako by mi to snad mohlo pomoci jsem si hrud objala rukama.
„Tak co tedy navrhujete, král nařídil, že válku budeme moci započít až budeme mít skutečnou záminku, zatím jí má jen lidská rasa. Doufejme, že nás neprozradí,“ domluví další jí známý, starší hlas, který bezpochyby patřil Fidesovu otci.
„Proč se vlastně plánuje válka s takovou chátrou jako jsou lidé?“zeptá se hlas, který se mi zaryl tak hluboko do mého nitra už od prvního setkání, že jsem neomylně poznala Fidesův hlas.
„O tom už jsme několikrát mluvili,“okřikl ho otec.
„Víte, co je asi nejvíc zvláštní? Že právě ona náhodou připutovala právě sem,“řekne ten první mě neznámý hlas. Docela jsem se polekala a sama sebe uklidňovala, že nemyslel mě.
„To ano, a podle toho, co říkala, zřejmě nic netuší,“konstatuje zahloubaný hlas Fidesova otce.
„Hm, pravda. Je smutné, že se asi zřejmě nedozví nikdy fakt, že se díky pitomému poslání dostal tam, kam neměl,“přitaká Fides.
Při slovu poslání jsem naprosto strnula.
„Jestli vážně mluví o mně, tak můj bratr zmizel úmyslně, a neřekl mi ani slovo,“řeknu tiše, ale zřejmě to dolehlo až k nim.
„Co to bylo?“řekne Fidesův otec.
Naprosto jsem sebou trhla a aniž bych nad nečím přemýšlela, co nejrychleji a už mi bylo jedno jestli nahlas či potichu jsem se rozběhla pryč…
Prudce jsem vyběhla ven z chodby a jala se útěku ochozem. Za sebou jen slyšela hlasy, které říkaly, běželo to tudy a já jen doufala, že mě nezahlédli. Kvapně jsem otevřela dveře a naprosto udýchaně lehla do postele a v mžiku začala předstírat spánek. Naneštěstí mi srdce tlouklo tak rychle, že se nedalo utlumit a dech byl stále zrychlený. Když jsem se pokoušela uklidnit, někdy jsem se i dusila a proto jsem raději zabořila mírně hlavu do polštáře.
Jak jsem předpokládala, po chvíli se rozrazily dveře a pravděpodobně v nich stál Fides. Chvíli taky dodýchával. Náhoda byla, že se mi aspoň podařilo utlumit své hlasité výdechy a ustálit je na pravidelno spánku.
Po chvíli dveře zavřel a jeho vcelku hlasité kroky došly k mé postel. Zavřela jsem oči a předstírala svůj spánek co nejvěrněji. Chvíli nade mnou ještě stál. Cítila jsem, jak mě skoumá pohledem a hledá něco, co by ho usvědčilo k rozhodnutí. Nakonec to asi vzdal a přesunul se ke svému vlastnímu lože.
Vůbec nedbal nad tím, že tam „spím“ a v pořádku házel svou výzbroj na tvrdou, mramorovou podlahu. Menší hluk zakončilo prasknutí postele, do které si lehl a následný zvuk přikrytí.
Asi půl hodiny jsem se snažila usnout, ale nešlo to. Můj dočasný spolubydlící mezi tím již usnul a proto jsem změnila polohu z jednoho boku na druhý. Přikrývku jsem měla jen k bokům a dlaněmi jsem svírala poltštář pod hlavou. Očima jsem pozorovala střed podlahy, který byl vyskládán několika druhy nejušlechtivejšího vápence.
„Proč jste nás poslouchala?“řekl hlas, jehož tvůrce měl podle mého úsudku již dávno spát. Pohledem jsem přejela nejprve nohy postele a pak zpozorovala mladého elfa, který místo spánku seděl opřený o zeď a upíral na mě zvláštní pohled.
„O čem to mluvíte?“dělám ze sebe nevinnou dívenku, která se právě probudila.
„Však vy moc dobře víte, o čem mluvím!“zvýší o trochu hlas, aby zdůraznil, že nemám zapírat.
Opřela jsem se loktem o postel a namísto setkání našim očí jsem hleděla do země.
„To jste mluvili o mně, že,“neudržím svou zvědavost a trochu smutně zkoumám nábytek mimo jeho dosah.
Na odhaleném krku, který je šikmo nakloněný nad postelí, se houpe stříbrný infin, který díky měsíčnímu svitu, který dopadá do místnosti lehce září. Naopak na druhé straně místnosti, kde leží Fides je dokonalý stín.
„Řekl bych, že vám do toho nic není,“odsekne.
„Hm,“zamručím a smutně se obrátím na druhý bok.
Jeho pohled mě však stále mrazí na zádech a odhalené šíji, že se rozhodnu opět něco říci. Než se ovšem odhodlám, předběhne mě.
„Já chtěl jen vědět, proč jste tam šla,“zeptá se mě opět kupodivu milejším hlasem.
„Řekla bych, že vám do toho též nic není!“setřu ho stejným způsobem, jako před malou chvílí on mě.
„Dobře, dobře, omlouvám se, a ne nemluvili“nevydrží to po chvíli.
Spadl mi kámen ze srdce, které mimochodem už přestalo o trochu méně tlouct. Pomalu jsem se opět otočila zpět.
„Můžu vám věřit?“zeptám se tiše.
„Ano, můžete,“odpoví ještě tišeji a naše pohledy se konečně i přes větší vyhýbání setkají.
Srdce se mi roztluče ještě víc, než když jsem utíkala po ochozu pryč. Měla jsem pocit, jakoby jsme byli doslova spoutaní a ani jeden z nás nemohl znovu upřít zrak jinam. Po dlouhém, pronikavém střetnutí našich očí, které mohlo trvat věčnost stejně jako naše životy, jsem konečně uhla pohledem právě ve stejnou chvíli jako můj spolubydlící.
Kmitavě jsem přejížděla zrakem přes všechny možné předměty. Bylo mi jasné, že mé nejhlubší prosby nebudou nikdy vyslyšeny, a proto jsem dál nepokoušela osud navázáním dalšího spojení pohledů, které by je odhalilo a se zavřenýma očima se přetočila ke zdi a ještě s tichým „dobrou noc“ usnula…
Střešním oknem dopadaly do místnosti sluneční paprsky. Poprvé za dobu, za kterou u mě není bratr jsem se krásně vyspala. Neustále přemýšlím nad včerejškem.
„Byl to jen sen? Asi ano,“říkám si v duchu.
Když se konečně znaveně otočím, pohlédnu na protější postel. Fides je otočený ke zdi a očividně ještě tvrdě spí. Využila jsem jeho duševní nepřítomnosti a oblékla se. Abych spícího elfa nevzbudila, šla jsem co nejtišeji do další místnosti. Byla to skromná kuchyň s balkónem. Samozřejmě, že jsem hned vyšla skrze klenutý otvor na kamenný výčnělek. Měl kamenné zábradlí tlusté jako natažená dlaň.
Opřela jsem se o ně lokty a zároveň se ohla. Prameny vlasů mi zasahovaly do obličeje a stříbrný přívěšek ve tvaru květiny se houpal ze strany na stranu. Přímo pode mnou byla kamenná cesta, po níž už tak brzo ráno chodil místní obyvatelé.
Jak se mi zprvu zdála vesnička malá, opak byl ovšem pravdou. Vysoko nad korytem řeky se rozléhaly desítky budov zahalených do stínu vzrostlých stromů, které stejně jako domy obyvatel lemovaly řeku. Takže se jednalo spíš o menší město.
Slabý větřík mě šimral na tvářích a jen podtrhl mou svobodnou náladu. V hlavě se mi točí neustále jedna myšlenka, nad kterou o to víc přemýšlím, čím déle jsem zde. Aniž bych to postřehla, tváře při myšlence v hlavě nepatrně zčervenaly a rty se usmívaly. Zároveň jsem se okamžitě napomenula a přikázala si jednu věc – že nesmím!
„Dobré ráno,“ozvalo se za mnou následováno táhlým závnutím.
„Nápodobně,“nasadím milý tón a obrátím zrak.
„Jak jste se vyspala?“zeptá poloprobuzeně Fides a kouká na mě skrze přivřená víčka očí, která se ještě zcela neprobudila ze spací ochablosti.
„Úžasně,“řeknu znaveně.
Mlčel. Po chvíli se obrátil a brzy už šel směrem k ochozu, na který jsem mimochodem hleděla z několika metrů výšky nad cestou. Sama sebe jsem přistihla jak nepřítomě hledím za jeho kroky. Za chvíli jsem otřásla svou hlavou, jako bych chtěla setřást něco, co mě tížilo od první chvíle zde, a prohlížela si vesnici.
Mnoho obyvatel zde nebylo. Konečně jsem se zamyslela nad tím co bude dál. Bylo mi jasné, že ač chci nebo ne, budu muset toto krásné místo opustit a můj odchod se neodvratně blížil. Slunce prodíralo své paprsky skrze mohutné koruny stromů a ozařovaly právě kousek terasy, na níž jsem stála. Myšlenky se upírali jen na jednu věc. Něchtěli se od ní odpoutat, nebyla jsem schopná přemýšlet na odchod, nebo nad tím, co bude dál.
Ten hlas se mi točil v hlavě už od prvního setkání. Dokonale mi zatemnil mysl. Nebyla jsem schopná normálně přemýšlet, jen jsem doufala a zároveň se napomínala, že nesmím.
Ačkoliv mi to dělalo velké problémy, nakonec jsem se začala soustředit a z části jsem vymyslela další cestu. Jelikož mě to k tomuhle místu dokonale táhlo, jasně vyšlo najevo, že čím déle zde budu, tím horší bude můj odchod a odloučení. Smutně jsem hleděla na tříštící se vodu o kameny skal a myšlenkami se znovu upřela na onu tužbu.
Abych přišla na lepší myšlenky a zároveň si i užila poslední, celý den zde, šla jsem si obhlédnout celou osadu stejně jako první den mého pobytu. Procházela jsem se po pěšině a pozorovala ostatní místní. Nezapomněla jsem se zastavit ani na mém nejoblíbenějším místě.
Květy mě vždy facinovaly ovšem teprve až tady jsem k nim přilnula mnohem víc. Procházela jsem se mezi stromy a nízkými rostlinkami a poslouchala šplouchající tóny vody v řece. Přešla jsem už podruhé za dobu strávenou zde přes úzký můstek. U kraje stál strom s několika keři. Je zajímavé, že zrovna za tímhle stromem rostla opravdu zajímavá květina, kterou jsem zpozorovala už z větší dálky. Obešla jsem tedy keře a sehla se k ní a tiše ji pozorovala. Ačkoliv by se to zdálo jiným divné, měla jsem pocit jakoby se mi snažila něco ukázat, říci, zdělit.
Pocit brzy zmizel, protože pár metrů ode mě někdo přišel. Strnula jsem a neustále konsternovaně pozorovala fialovou barvu ovetních lístků rostliny.
„Tak co, jak to včera dopadlo?“zeptá se starší hlas až moc podobný hlasu Fidesova otce.
„Byla to ona,“odpoví mu hlas podobný hlasu jeho syna.
„Hm, takže nás slyšela, to je špatné. Ptala se, že?“
„Ano a-“
„Hm, co si jí řekl,“přeruší ho.
„Nooo,“protáhne, „ne neřekl.“
Takže mi lhal, prolétlo mi hlavou. Celým tělem mi prolétl šok jako kulový blesk.
„Promiň synu, ale nevěřím ti,“nedůvěřuje mu otec.
„Ty nevěříš ani svému synovi? To jsi mě zklamal, tati,“odpoví mírně dotčeně Fides.
„Ale ano věřím, jenže člověk pro lásku udělá všechno, vím to, protože jsem býval stejný,“vysvětlí otec.
„Nechápu.“
„Ani nemusíš, poručilo ti to srdce, synu.“
„Ale já jí nic neřekl.“
„Nemusíš lhát, já kvůli tvé matce také dělal věci, za které bych byl pikal a pak jsem lhal vlastním rodičům.“
„Tak dost. Já jí nemiluju!“
Ta poslední slova. Vryla se mi do mysli. Nevěděla jsem proč, ale do očí se mi začaly hrnout slzy. Z mého stoje jsem se sesunula po kmenu stromu a rukama objala kolena. Tiše jsem potlačovala vzlyky. Byla jsem najednu stranu ráda, že mé city jsou neopětované, bude snazší se odmilovat, ale i tak mě to vzalo. Sice jsem netušila proč tak moc,dávno jsem se přeci smířila s tím, že své prosby nikdy nedosáhnu, ale jeho slova se mi zaryla do hlouby srdce tak, že to prostě nešlo překousnout.
Debata otce se synem zřejmě utichla, protože Fides naštvaně odešel a okolí zachvátila vlna vyčítavého ticha. Vzlyky už nešly udržet a tichý přerývavý dech se začínal zesilovat. Po chvíli už jsem vzdala potlačování něčeho neodvrátného a složila hlavu ke kolenům. V duchu jsem si nadávala, za to, že mě nohy přivedly právě sem.
Chvíli jsem měla pocit, jako by na mě někdo hleděl a pozoroval neslyšně mé třesoucí se tělo. Pocit po chvíli opadl a já si přála, abych onen rozhovor nikdy nezaslechla. Teď mě tu stejnak už nic nedrželo, nic ani nikdo, na kom by mi krom koně záleželo a tak jsem si usmyslela ještě tohle dopoledne odjet.
Po několika destíkách minut jsem se konečně uklidnila a nenápadně se vrátila ke svému dočasnému bydlišti. Ikdyž jsem si už setřela slzy ze tváří, opuchlé oči jsem měla stále a proto jsem se vyhýbala očním kontaktům s elfy, které jsem míjela. Nejen, že mě štval svět okolo, i mé vlasy se mi pletly až příliš do obličeje. Už jsem neměla proč tu být, to co jsem se dozvěděla, mě příliš ranilo.
Po příchodu do Fidesova domu jsem ze sebe vztekle strhala nepraktické šaty. Místo nich jsem si natáhla jakési mírně průsvitné tříčtrvťáky, které přesně navazovaly na vysoké boty z kůže a přes hruď natáhla zvláštně střižené tričko se zapínáním na straně a dlouhým volným rukávem. Rozpletla jsem si copy a své vlnité vlasy sepla do mohutného drdolu a s brašnou, plnou nejdůležitějších věcí jsem vylezla ven. Na zádech luk s toulcem a přes rameno tašku. Přišla jsem do stájí pro svého koně a nasedla.
Pomalu jsem krokem dojela po cestě okolo srázu a domů a naposledy se otočila za malebnou roklinku. Byla to menší chyba, protože jsem seděla takhle otočená hodně dlouho a nemohla jsem se odhodlat jet dál.
„Vy už odcházíte?“ozvalo se přede mnou sklamaně.
Pomalu jsem se otočila zpět v sedle. Zrak mých doposud rudých očí mi dopadl právě na toho, kdo mě kdysi zachránil. Rychle jsem uhla pohledem a snažila se vymyslet kloudnou odpověď.
„Víte,“začal a já byla docela vděčná, že se ujal slova. „Asi bych vám měl něco říct,“ poslouchám ho s napětím, ale hledím někam do lesa.
„Posloucháte mě?“
„Ale ano, jen-,“odmlčím se a raději opět sesednu z koně.
„Hm, já-,“začal, ale pak opět mlčel.
Nepřímým pohledem ho vyzvu, aby pokračoval. Koukám se na něj hlavně proto, že kouká do země. Kobyla chtěla jít dál, tak jsem jí chytla za otěže a nepustila jí.
Kupodivu ho zvuk koně odhodlal a opět promluvil: „Já, no, chtěl bych se vám omluvit.“
Tělem mi projel stejný proud chladu jako na zahradě, ovšem tentokrát jsem ho nedala na sobě téměř znát.
„A za co?“ zeptám se nenápadně a pomalu začínám tušit, že ten pocit o jejím pozorování byl možná skutečný.
„Neřekl jsem vám včera pravdu, já nesměl, ale myslím si, že byste ji měla znát.“
„…“
„Znám vašeho bratra moc dobře, můj otec taky, pracuje pro armádu jako špion. Včera v noci jsme mluvili o něm. Promiňte, že jsem vám lhal, ale jak on tak i můj otec mi přikázali mlčet.“
Vyjeveně ho pozoruju už z očí do očí.
Nezmůžu se na nic jiného než hloupé „CO?“.
„No ano, tím, že vám to říkám, vám to sice dělám jen horší, jenže já-,“ odmlčí se, „bych si to nikdy neodpustil,“došeptne.
„J-jo, jasný, jestli to dobře chápu, tak můj brácha, můj tupej brácha je armádní špion, a jestli jste včera mluvili o mně a o něm, tak je zatčen. Ne, to nedává smysl. Můj brácha nikd-,“ nedořeknu.
„Právě, o to šlo, armáda potřebovala někoho nenápadného, chytrého a mladého zároveň, zatkli ho lidé.“
„Lidé? To vám mám jako věřit? Ta chátra? Ta rasa, co si myslí, že spolkla veškerou moudrost světa? No koukám, že brácha opět zabodoval,“ řeknu úlevně ale i smutně zároveň, když pomyslím na to, co by ho mohlo čekat.
„Hm, mrzí mě to,“řekl smutně a přiblížil se o pár kroků blíž.
Hledí něustále do země.
„Ale to je jedno, vím, že jste to neudělal schválně, a navíc jste mi tu pravdu řekl,“namítnu trochu zesmutněle. „Ale já vám neřekl celou pravdu,“přeruší mě.
„Fakt? Něco dalšího co se týče Aefa?“zeptám se klidně.
„Ne,“ Pohlédne mi do očí.
Ikdyž mi to dělá značné problémy, hledím mu do těch jeho také. To co jsem se snažila do této chvíle skrýt, bylo již dávno venku. Přišel jseště blíž, na vzdálenost půl metru. Musela jsem díky jeho výšce zvednout nepatrně hlavu, abych nepřerušila oční spojení.
„Já-,“opět se odmlčel, „já, chtěl jsem vám jen popřát hodně štěstí.“
Naděje na vyvrácení jeho slov, která mě ranila, se nekonala. Smutně jsem přikývla a jala se zvednutí nohy ke třmenu sedla. Zarazil mě. S nohou zvednutou do výšky jsem k němu měla otočenou pouze hlavu. Najednou jsem pocítila nutkání říci mu pravdu, ale nemohla jsem se rozhodnout. Uhla jsem proto pohledem a kousla se do spodního rtu.
„Vím, že jste nás slyšela,“začne.
Opět mu pohlédnu do očí a hlavou se mi točí spousty neobvyklých myšlenek.
„Takže jste o mně věděl,“podotknu tiše tenounkým hlasem a odvrátím hlavu.
Dlaní otočí mou hlavu nazpět a jeho zrak spočine na mých mírně uslzených očích. Snažím se mu nedívat do očí a marně zadržuji beznadějné slzy.
„Proč, proč mi to děláte ještě těší,“zmůžu se jen.
„Snad se ještě uvidíme,“řekne tiše s pohledem upřeným do prázdna.
Vysedla jsem na koně, který nervózně přešlapával na místě a pozoroval nás.
„Tak na shledanou, Tenerae,“ dodá a já se vydám pomalu pryč…
Odnesla jsem si odtud tři věci: Zaprvé, už vím, kde je můj bratr. Uvězněn v lidském sídle. Tam se teď vydám. Zadruhé, vím, že se věštba prostě nedá změnit. Udělala jsem proto maximum a stejně mě Fides neodvratně a hluboce přitahuje. Zatřetí, konečně mám jasný cíl. K hoře Viriditas. Tam teď vede má cesta. Jedině tam…