LO I: 20. kapitola Žárlivost

Anotace: Upřímná chvilka. Ale jen napůl

Sbírka: Ve stínu povinnosti

Oliver tam seděl ve tmě a zíral do vody.
„Dlouholetý přítel,“ vysvětlila jsem, než se na mě mohl začít zlobit. Vypadal rozlobeně. Chtěla jsem si sednout k němu, ale cítila jsem, že v něm něco vře. Něco mi říkalo, ať radši ještě chvíli postojím. Pak si mě sám přitáhl do náruče.
„Vůbec tě neznám,“ říkal si spíš sám pro sebe a líbal mě do vlasů.
„Tak to jsme na tom stejně,“ otočila jsem se k němu. Lucernička vrhala jen nepatrné světlo na jeho opálený obličej. Políbila jsem ho na rty.
„Neměl bych k tobě nic cítit. Nemůžu si to dovolit,“ zasténal.
Ztuhla jsem.
„Ale cítím,“ dodal.
„Žárlíš,“ špitla jsem a doufala, že to nepopře.
„Neskutečně,“ zašeptal mi do ucha, ale slyšela jsem ten hravý úsměv.
„Žárlivost je důkazem lásky.“
„Vždyť mně s nikým nebylo tak hezky jako s tebou.“
Noha mi sjela do mělké vody, když si mě položil na prsa a líbal mě. Nevnímala jsem ji. Nevnímala jsem absolutně nic. Příroda byla součástí celého mého života, ale teď neexistovala.
„Pověz mi o sobě něco,“ šeptal mezi polibky. Jeho zkušené prsty zatáhly za pentli sukně.
„Co třeba?“ vydechla jsem a rozepínala knoflíky bělostné košile z mimořádně dobré látky. Temní se musí mít hodně dobře, když jejich vojáci chodí takhle oblečení.
„Cokoliv!“ prohlásil a posadil mě na již zmiňovanou košili. Pohrával si s mými vlasy, ale díval se mi do očí.
V hlavě jsem měla vymeteno jako po velkém jarním úklidu. Ale když člověk mluví o sobě, většinou začne rodinou. Nejspíš proto, že mu na ní záleží, ale především, aby nevypadal jako sobec, který mluví jen o sobě.
„Maminka umřela, když jsem se narodila. A táta… Před pár lety.“
Přikývl. „Máma je taky mrtvá,“ zamumlal, ale díval se někam za mě. „Víš, u nás ženy nemají tak dobré postavení jako u vás. To, co si dovolíš z pusy vypustit ty, by každou z nich přivedlo přímo na popraviště.“
Nejspíš chtěl říct: Máma je taky mrtvá. Táta ji zabil. Položila jsem mu dlaň na tvář a donutila ho se na mě znova podívat. Připadalo mi, že vidím oči malého vystrašeného kluka, ne ostříleného vojáka.
„Olivere…“
Zakroutil hlavou. „Někdy jindy. Pokračuj.“
„Hm,“ zamyslela jsem se a objala ho kolem krku. „Když jsem byla malá, pár lidí si myslelo, že jsem kluk. Běhala jsem s nimi v houfu a měla krátké vlasy. To bylo nezbytné vzhledem k tomu, jakou špínou jsem byla schopná projít.“
Políbil mě. „Když jsem byl malý, skoro jsem se nehnul z paláce.“
„Chudáčku.“
„Pokračuj.“
„Nesnáším etiketu. A pravidla a povinnosti.“
Pousmál se. „A plníš je?“
„V tuhle chvíli? Jsem naprosto mimo,“ prohlásila jsem nestydatě. A pak už jsme spadli do našeho malého soukromého kousku našeho společného dne.