Mrtvá

Anotace: o soukromém anděli

Mrtvá

Opět začínám na novo. A proč ne ? Odstěhoval jsem se z malého města abych začal znovu, kvůli někomu, na něhož nemůžu zapomenout. Už jsou to tři měsíce a já se nemůžu zbavit svých bláhových představ, že všechno bude zase v pořádku. Nebude.
Jel jsem vlakem do Prahy a bláhově doufal, že velké město zamaskuje mou existenci a existenci mých vzpomínek. Měl jsem dva spolucestující. Ani jednoho jsem neznal. Jen jsem odhadoval, jací vlastně byli. Ta babi, co seděla vedle mě na sedačce vypadala mile. Myslím, že jela někam od vnoučat zpátky domů za manželem. Naproti ní seděl nějakej kluk. Měl delší tmavé vlasy a tvářil se minimálně spokojeně. Tipuju, že jel k svojí holce. V uších měl sluchátka a často si přendaval nohu přes nohu. Bylo mu asi tak kolem osmnácti let.
A já ? Já jsem Matěj Beneš. Nevyznačuju se něčím extra. Mám střední a vysokou školu. Nejsem ten typ, do kterého se ženy zamilují jen co ho vidí. Ne. Žádný Orlando Bloom ani nikdo takový. Mám kratší světlé vlasy, modré oči a jsem celkem vychrtlý. Jsem tuctový třicetiletý člověk, co měl drzost odejít z práce a z domova jen kvůli ženě co mě opusitla. Ale to je teď vedlejší.
Díval jsem se z okna. Začalo pršet a vypadalo to na pěknou bouřku. Déšť sílil. Vlak právě zastavil. Zastávka Stříbro. Ano, tam jsme byli. Když se vlak opět rozjížděl směr Praha otevřela naše kupe mladá dívka. Dobře, dívka to úplně nebyla, myslím, že jí bylo tak dvacet šest. Měla dlouhé rovné blonďaté vlasy a velmi příjemný úsměv.
„ Můžu k vám ?“ zeptala se a úplně mě tím ochromila. Konečně se našlo stvoření, za kterého bych nemohl odtrhnout oči. Minule to byla Viktorie. Moje bývalá přítelkyně, kvůli které jsem se v tom vlaku vlastně ocitl.
„ Samozřejmě.“ řekl jsem. Odměnila mě dlouhým krásným úsměvem. Usmál jsem se zpátky.
Otočila se a začala vláčet pouzdro s kytarou do kupíčka. Nabídl jsem jí svou pomoc, ale odmítla ji a kytaru si položila vedle sebe. Nemohl jsem z ní spustit oči. Byla … byla nádherná. Dokonce jsem si přestal všímat i ostatních cestujících v kupe, jak byla krásná. Dívala se z okna. Já taky, ale ne do přírody, nýbrž na její odlesk v zrcadle. Usmívala se. A mě připadlao, jako by se nebe mělo každým okamžikem rozjasnit a déšť by měl ustat. Podívala se na mě pohledem, který něco skrýval.
„ Kam jedete ?“ zeptala se.
„ Do Prahy. Kam míříte vy ?“ zeptal jsem se zpátky.
„ Co nejdál,“ odmlčela se, „ takže taky do Prahy.“ odpověděla mile.
„ Jsem Matěj Beneš.“ vypadlo ze mě po chvíli. Podívala se mi do očí.
„ Jsem Klementine. Myslím, že víc nepotřebuješ znát Matěji, mě nikdo přijmením neoslovuje.“ řekla. Trochu mě překvapilo, jak mi začala tykat, ale taky jsem byl rád.
„ Hezký jméno, dostala by si se s ním do finále -“ odmlčel jsem se. Měl jsem chuť si přiskřípnout prsty do okýnka za to, co jsem právě řekl.
„ Do finále ? Do finále čeho ?“ zeptala se a úsměv se zvětšil, oči zářili jako srpnové slunce.
„ Hmm, no … do finále jmen.“ řekl jsem a trochu jsem se uchechtl. Ona se taky začala smát.
„ Vážně ? A jak se jmenuje můj soupeř ?“ zeptala se. Soupeř ? Viktorie přece. Chtěl jsem jí to říct, ale přece nebudu obtěžovat svými starostmi cizího člověka. Vyvolala ve mně vzpomínku, jak jsem byl s Viky na dovolené v Itálii. Bylo nádherně a ona se pořád smála. Stejně jako se teď směje Klementine. Slzy se zase začínali ozývat. Chtěli ven. Začal jsem si nadávat ale až když jsem se sám sebe zeptal, jestli jsem clap nebo baba, tak mě choutky na pláč opustili.
„ Viktorie.“ odpověděl jsem. Nechtěl jsem o ní nic říkat.
„ A kdo to je ta Viktorie ?“ věděl jsem, že se zeptá.
„ To je moje bývalá přítelkyně.“ pomalu jsem začal doufat, že se přestane ptát.
„ Aha, a jak moc je bývalá ?“ zeptala se ještě jednou.
„ Celkem čerstvě.“
„ To je mi líto. Nevadí, že se pořád vyptávám ?“
„ Vůbec ne, aspoň se vypovídám.“ zalhal jsem. Ale něco pravdy na tom bylo. Vzpomínky mnou volně prostupovali a já se jim nebránil. Teď jsem měl nadhled. Věděl jsem, co jsem kde udělal špatně. Každý tenhle přístup zná. Ten přístup, který vás nutí litovat a vyčítat si věci, které už se nevrátí.
„ Kvůli ní jedeš do Prahy ?“ zeptala se. Jen jsem přikývl. Otočila se i na ostatní v kupé, „ Můžu vám něco zahrát ?“ zeptala se jich. Měl jsem pocit, že přikývly, ikdyž teď si nejsem jist vůbec ničím.
Vytáhla kytaru. A začal hrát. Hrála dvě minuty, už jsem se chtěl zeptat, jestli začne zpívat, ale ona v tom okamžiku začala :
„ Never think,
what's in your heart,
What's in your home.
So I won't.

You learn hate me,
Still call me baby.
Oh love,
So call you by my name ...“
Její hlas se rozprostřel po celém kupé. Venku pršelo a občas bylo vidět, jak na zem padá blesk a potom její hlas na okamžik přerušil blesk, ale ona nepřestávala. Umím anglicky, takže jsem jí rozumněl. Myslím, že tuhle písničku od Roberta Pattinsona zpívala jen kvůli mně. Vzpomínky se obnovovali. Bylo to textem písně, bylo to dokonce i její zpěvačkou. A možná to bylo i tou bouřkou.
Procházel jsem všechny vzpomínky, jednu po druhé. Ona zpívala dál a když jsem si vzpomněl, jak mě opustila, do očí mi vnikly slzy. Nechal jsem je volně stékat po tvářích. Za chvíli pokropily i mé džíny.
Zbystřila. Jako by slyšela jejich dopad na kalhoty. Podívala se na mne. Skoro jako by taky cítila jakousi bolest. Dohrála písničku a sedla si ke mně. Něžně vzala mnou hlavu do svých dlaních a utřela mi slzy. Pak mi pošeptala, že je dobře, že to v sobě nedusím.
Přestal jsem. V duchu jsem si namlouval, že možná ona je ta pravá.
„ Ne, za to mi nestojí.“ řekl jsem, když jsem se uklidnil.
„ Dobře, že to víš. Nejsi jediný, koho potkalo zklamání. Myslím, že každý si tímhle musí projít.“ odpověděla mi.
„ Ty už sis tím prošla ?“ zeptal jsem se a venku zahřmělo.
„ Já si tím prošla už nepočítaně.“
„ A co bylo to poslední ?“ začal jsem vyzvídat.
„ O tom se špatně mluví na veřejnosti.“ řekla mi a rozhlédla se po kupé.
„ Stejně nás neslyší.“ řekl jsem jí. Měl jsem pocit, že to musím vědět. Ikdyž jsem věděl, že tahle informace mě nemine.
„ Promluvíme si o tom až vystoupíme. Jestli budeš mít chvíli čas.“
„ Bojím se, že nedojedem.“ řekl jsem. Vážně jsem se bál. V bouřce nejezdím rád ani autem a vlak mi připadá ještě víc nebezpečnější. Taky jsem se divil, že ho ještě nezastavili, kvůli tomu, jaké venku vládlo počasí.
„ Tak si to řekneme v příštím životě.“ odpověděla mi s úsměvem.
„ Co když se neuvidíme ?“
„ Lidi se potkáváš s každým životě pořád stejný.“
„ Ale já tě nepotkal. Ty si přišla.“
„ Neboj, přišla jsem dneska, příjdu i příště.“
A to bylo to poslední, co jsem slyšel, když vlak jel. Pamatuji si to všechno. Pamatuju si ohlušující ránu, která pronikla tichem tak, jako proniká dýka do těla. Pamatuji si, jak mě Klementine přisunula blíž k sobě a sedla si tam, kde jsem seděl já. Pamatuji si, jak se vlak převracel na stranu. Klementine mi přitskla hlavu na prsa. A vlak se s ohromným řevem převrátil na stranu. Když si na to vzpomenu, je to jako byste si pouštěli film pomalu. Všechno se zdálo tak pomalé. Dlouho jsem zkoumal, proč to tak bylo a teprve nedávno jsem přišel na to proč. Užíval jsem si poslední okamžiky její společnosti. Byla to chvilka, než na mě dopadla ta paní, co seděla vedle mě. Bylo to zvláštní. Nepamatuji si, že by se mě dotkla. Měl jsem pocit, že jakási neviditelná síla jí ode mne odmrštila. Naproti se ozvalo křupnutí. To ten kluk dopadl na Klementinu kytaru. Třísky se mu zapíchly do kůže, takže začal krvácet. Zařval. Vlak dopadl na zem. Sklo prasklo a vyletěli střepy.
Klementine mě stiskla víc než před tím. Vyjekla. Snažil jsem se probojovat z jejího obětí, ale nechtěla mě pustit. Když konečně povolila, podíval jsem se na ní. Krk zůstal jako zázrakem neporušený a já jsem se chtěl radovat, že jsme to zrovna mi dva přežili.Ale její dech se nepodobal dechu zdravého člověka. A pak jsem si všiml střepu na její ruce. Byl dost hluboko. Z ruky tekla krev proudem. Ale to nebylo jediné, čeho jsem si všiml. Ze zátylku jí také tekla krev. Né tolik, ale bojím se, že to byla proražená lebka, ale možná ne. Nikdy jsem nedělal kurzy první pomoci, takže jsem nebyl schopen všechna její zranění analyzovat.
Myslím, že nevykrvácela, kvůli tomu střepu, co měla v ruce. Ani kvůli té ráně na hlavě, která jí zbarvila vlasy na nepříjemný krvavý odstín. Myslím, že pokud zemřela v tom vlaku, tak jedině proto, že jí moje váha zlomila hrudní kost, která se jí zapíchla do srdce. Krvácela uvnitř. Tak jako já jsem před tím krvácel bolestí a steskem po Viktorii.
Vlak už byl úplně na zemi. Všude páchla panika, strach a smrt. A té tam bylo opravdu hodně. Kolem sebe jsem slyšel lidi co cestovali v sousedních kupé. Z vlaku se stala klec, ve které jsme si jeli pro smrt. Ti šťastnější, mezi které patřím, měli jen zlomeniny, pohmožděniny a šok. Slyšel jsem jekot, ale nevylužuji, že se mi to jen zdálo, protože jsem byl ohluchlý ránou, která přerušila Klementin hlas.
Převalil jsem se vedle Klementine. Bolela mě hlava a pravá ruka. Dýchal jsem rychleji, než kdy před tím.
„ Klementine ? Klementine !“ sýpěl jsem, protože moje hlasivky právě vypověděli službu.
„ Pššt! To bude dobrý. Jseš v pořádku ?“ ozvalo se od jejich úst.
„ Já – o mě se nestarej, teď musíme dát do pořádku tebe.“ řekl jsem jí a hladil jsem jí po vlasech, které už slepovala krev.
„ Já jsem v pořádku.“ ale já věděl, že nebyla.
„ Ne-ne-nesmíš mě tu nechat. Zachránila si mi život a -“
„ Ty pro mě nic neuděláš Matěji, já už jsem dávno mrtvá. Sama se divím, že můžu mluvit.“ vypadlo z ní. A já se tomu taky začal divit. Ale rána na její hlavě asi nebyla tak velká jak jsem si myslel a pokud krvácela zevnitř, tak velmi pomalu. Bojovala s bolestí, to bylo vidět. A já jsem jí nemohl nijak pomoct. Vylézt z vlaku, bylo nemožné. Dveře byly zavřené, když jsem s nimi později lomcoval. Vysvobodili nás až hasiči.
„ Jdi pomoct tomu klukovi, ten to může přežít. Já už ne.“ řekla mi potichu. A já věděl, že má pravdu. Byl celý od krve, část jeho kůže roztrhaly třísky kytary a část střepy. Měl velkou tržnou ránu na hlavě, ze které silně krvácel. Obvázal jsem mu hlavu hadrem, který jsem měl zrovna při ruce. Moje ruka stále bolela. Nebolela, byla jako v ohni. Podíval jsem se na babi, která jela s námi v kupé. Ležela na místě, kde bývalo okno. Zkontroloval jsem jí tep. Žádný jsem nenašel a prsty, které jsem jí položil na krční tepnu byly celé od krve. Podíval jsem se pořádně kolem ní. Celá ležela v kaluži její krve.
Propadl jsem panice. Slzy mi tekly z očí. Sednul jsem si ke Klementine. Ale vrátil jsem se pozdě. Pozdě na to, aby mi řekla něco, co by dávalo smysl. Cukala sebou. Dostala šok z nedostatku krve, jestli se to tak dá nazvat. Hladil jsem jí po tváři, držel za ruku a zpíval jí tu její písničku, kterou zpívala poprvé. Přestala se klepat a já věděl, co se stalo. Přiložil jsem prst na její krk. Tep jsem nenašel. Tajně jsem doufal, že mám prst jen na špatném místě, ale věděl jsem, že jsou položeny správně. Jako oblouzněný jsem zpíval dál, jen s tím rozdílem, že tentokrát už jsem se nenamáhal zachovávat klid.
„ Uvidíme se příště.“ zachraptěla a pokusila se o úsměv. S touto větou se se mnou definitivně rozloučila. Já propukl histerickému pláči. Nevím, jak dlouho trvalo než nás vyprostili z vlaku, protože jsem upadl do komatu. Probudil jsem se až v nemocnici. V ruce jsem měl píchlou umělou výživu a vedle mě ležel ten kluk, který jel se mnou v kupé. Četl si nějaký časopis. Na chvíli se na mě otočil a věnoval mi nepatrný úsměv. Pak se otočil zpátky.
„ Děkuju.“ řekl později. Ale neotořil se na mě. Jen dál sledoval časopis.
„ Za co ?“ zeptal jsem se.
„ Zachránil jste mi život.“ pronesl, stejným tónem jako před tím. Vytušil jsem, že se se mnou nechce moc bavit.
„ Nemáš zač.“ řekl jsem stejně suše, jako on.
„ Mám.“ řekl odmítavě. Přece jen mi asi měl co říct.
„ Moc jsem toho neudělal.“ řekl jsem.
„ Obvázal jste mi hlavu. Doktoři mi řekli, že kdyby jste to neudělal, mohl byste mít v kupé další mrtvolu.“
„ Dvě stačili, víc bych nesnesl.“
„ Dvě ? Já vím jen o jedné.“ řekl mi.
„ Ona přežila ?“ zeptal jsem. Ani nevím, koho jsem tím myslel. Myslím, že asi Klementine. Ale na tom nezáleží, protože jsem moc dobře věděl, že obě jsou mrtvé.
„ Která ona ? V našem kupé byla jen jedna žena a ta tam zemřela. Nevím, jak jste přišel na druhou.“
„ Ne, to ne. Byly dvě. Klementine a ta babi.“ zachraptěl jsem. Naštval jsem se. On byl ten, kdo se praštil do hlavy, ne já. Je možné, že si to vymyslel a já bych se ani nedivil.
„ Žádná Klementine tam nebyla. Jediná žena v našem kupé byla ta babi jak říkáte.“
„ Byla tam Klementine. Mluvil jsem s ní. Museli jste mě slyšet.“
„ Od Stříbra jste mluvil sám se sebou. Myslím, že poslední větu, kterou jsem od vás slyšel než se vlak vykolejil byla : , Přišla jsem dnes a příjdu i příště.' nebo tak něco.“
„ To si pamatuju, bylo to poslední, co mi řekla, když vlak jel.“
„ Né, to jste řekl vy.“ opáčil se. Já jsem se naklonil abych viděl, jak se jmenuje.
„ Neřekl, Richarde, mimochodem, můžu ti tak říkat ?“
„ Ale jo, říkejte mi jak uznáte za vhodný. Ale já vám říkám, že tam žádná holka nebyla.“ řekl vzpurně, ale já se nechtěl vzdát, tak jsem mlčel.
Druhý den mě pustili do bufetu. Byl to spíš takový malý obchod pro chudáky, kteří zkejsnou v nemocnici. Často se tam scházelí důchodci aby si postěžovali jeden druhému, co je trápí a jak jsou doktoři hloupí a podobně. Na mě se jen podívali, možná si něco pošeptali, ale pak pokračovali ve svých obvyklích rozhovorech. Já si chodil vždy jen pro noviny.
Od doktorů jsem se dozvěděl, že jsem byl v komatu jen pár hodin. A pár je u doktorů asi pět hodin. Takže když jsem mluvil prvně s Richardem, byl večer.
Druhý den jsem si šel pro noviny. Doktoři o tom neslyšeli rádi, ale já si trval na svém. Nakonec se rozhodli, že jim řeknu, které noviny chci a oni mi je přinesou. A tak jsem dostal noviny aniž bych někam šel.
Psali tam o nás. Celkem asi padesát mrtvých, šedesát lidí těžce zraněných a asi dvacet lehce zraněných. Vlak prý vykolejil kvůli stromu, který ležel přes koleje. Porazila ho bouřka a nikdo si toho nevšiml. Srážka stromu a našeho vlaku způsobila škody ve výši dvou milionů. Nemyslím si, že by to byla nějaká extra vysoká cena. Škodu za dva miliony způsobí i auto, když má řidič štěstí.
Otočil jsem na další stranu. Neměl jsem co dělat a tak jsem si byl ochotný přečíst každý článek v novinách. A taky jsem to udělal. Předstíral jsem, že mě to zajímá i když já se o politiky nezajímám. Byl tam článek o naší vládě, o parlametu a o politicích jejichž jména mi nic neříkali. Ale pak jsem narazil na něco u čeho jsem se zasekl tak, že už jsem nemusel předstírat zájem o noviny. Název článku zněl : Našlo se tělo …, původně mě to nezajímalo. Z novin mě zajímá opravdu málo věcí, ale tehdy jsem poznal, na co jsou dobré.
Bylo to tělo ženy. Údajně mezi třiceti a dvaceti pěti lety. Našli jí poblíž toho místa, kde se náš vlak vykolejil. Nebýt toho vlaku, tělo by se našlo mnohem později. Když jsem to četl vzpoměl jsem si na Klementine. Tělo bylo pobodáno psalo se tam něco o třiceti bodných ranách na celém těle. Ta žena byla znásilněna. Fotky tam z toho žádné nebyli, za což jsem jim vděčný, protože co se týče násilí jsem humanista. Ne, že bych někoho zabil, ale už jsem se účastnil zabijaček. Na druhé straně byla fotka té mrtvé dívky.
Měla krásný úsměv, blonďaté vlasy – přesně jako Klementine. Četl jsem dál, ale ta fotka mi nedala pokoj. Pořád jsem se na ní musel koukat. Ta dívka mi někoho připomínala. Byla krásná, nikdy jsem si nemyslel, že se můžu zamilovat do obrázku. Jenomže já se nezamiloval do obrázku, já tu dívku vážně znal. A byla to Klementine. Zjistil jsem to, když jsem se na ten obrázek podíval asi podesáté. Začal jsem hledat jméno a opravdu tam bylo, jen jsem ho před tím asi nevnímal, jak jsem se nudil. Četl jsem mezi řádky. Přečetl jsem si ten článek několikrát. Myslel jsem si, že to není možné, ale možné je všechno. A tak i tohle bylo možné.
Ta, která mi dokázala, že život není jen o jednom příběhu lásky, o jedné ženě, o jednom člověku, o lásce a smrti, byla dávno mrtvá. Už týden mrtvá a přesto její duch žil dál, ochránil mě před smrtí a zemřel místo mě v té kleci smrti. Ta dívka byla něco jako anděl, můj soukromý anděl, který tu zůstal pouze kvůli mně.
Byl jsem už hodně unavený, normálně nečtu noviny. Když si něco přečtu, tak to jsou knihy od autorů. Ale novinám jsem na chuť nikdy nepřišel. Myslel jsem na Klementine. Nebylo možné myslet na cokoliv jiného. Klementine, Klementine, Klementine … všude byla ona, jen ona. Myšlenky na Viktorii se vypařily a v hlavě jsem měl jenom jí – mého anděla. Přemýšlel jsem, jaká byla vlastně v životě. Měl jsem spoustu verzí života Klementine. Vymýšlel jsem si i její dětství, pubertu a i její milostný život.
Seděl jsem a koukal jsem do stěny a v hlavě jsem měl jenom jí. Byl jsem jako zaseknutý, prostě jsem v jednu chvíli odložil noviny a začal se koukat do stěny a představovat jí. Jaké by to bylo, kdyby tam ten strom nebyl. Možná bysme spolu mohli začít chodit a já jsem věděl, že bych jí miloval a mnohem víc než Viktrorii, protože ona byla jiná. Byla úplně jiná než Viktorie a to bylo to, co mě na ní tak přitahovalo už od začátku.
Ignoroval jsem jakoukoliv jinou osobu. Doktoři, přátelé i rodina pro mě byli vzduch oproti ní, která pro mě byla všechno.
Usnul jsem. Byl jsem unaven četbou a přemýšlením.
Zdál se mi sen. Byl jsem tam sám, alespoň ze začátku ano. Byl jsem v tom lese, kde jí našli. Byl temný a vyzařovalo z něj jakési nepochopitelné zlo. Ten les přímo nabádal ke zlu. Zmozňoval se duší, stejně jako se evropani zmocňovali afričanů. Všechno bylo jiné. A já jsem nevěděl, co mám dělat. Bál jsem se kamkoliv pohnout, protože jsem cítil, že každým mým pohybem ve mně roste vztek a zlo, které tam nikdy předtím nebylo.
Seděl jsem v šedivém oblečku u kmenu vysokého stromu. Dýchal jsem pomalu a zakrýval jsem zděšení. Čekal jsem až se probudím a doufal, že to bude už brzo. Neuběhlo ani deset minut a uslyšel jsem zpěv. Nebyl to lidský hlas, byl příliš krásný aby patřil člověku. Mezi stromi jsem zahlédl srnu. Přeběhla po jakési cestě, která tam předtím nebyla. Tou cestou se linula záře. Někdo přicházel. Tušil jsem, kdo to bude, jen jsem netušil, jak bude krásná. Byla to Klementine. Měla na sobě bílé šaty, do vlasů měla vpletené perly a šla tak ušlechtile, až jsem začal pochybovat o její lidskosti.
Přišla ke mně, usmála se na mě svým půvabným úsměvem, kleka si ke mně a pohladila mě po tváři.
„ Přišla jsem. Tak jak jsem ti to slíbila. Vzpomínáš ?“ řekla mi mile a já si vybavil její slib, její poslední slova. Přikývl jsem, na nic jiného jsem se nezmohl.
„ Já … vím, že jsem ti dokázala spoustu věcí, ale nemůžeš mě vnímat jako světici. Nejsem světice a ani jsem nikdy nebyla.“
„ Pro mě jsi.“ odpověděl jsem.
„ Ne, nejsem. Nikdy jsem nebyla. Pro nikoho. Já jsem vykolejila ten vlak, já jsem byla ta, co zabila těch sto lidí, nevinných lidí, protože v tom vlaku byl ten, co zabil mě.“