Legenda Archelanu: Temný král - úvod - 7. kap

Anotace: Legenda Archelanu: Temný král

Úvod
,,Králi! Skřeti prorazili hlavní bránu!" ,,Ať všichni ustoupí za vnitřní hradbu," odpověděl král. ,,Ty Dene jdi za královnou a odveď ji i s princem do města trpaslíků!" Otočil se na muže který mu stál po boku.,, Ale pane!" ,,Běž!". Den se otočil a rozběhl se do citadely. Skřeti se dostali už i za vnitřní hradbu. Král se smutně podíval na dveře citadely, tasil meč a vběhl do vřavy. Skřetů byla značná převaha,za každého mrtvého, jak skřeta tak člověka, hned nastoupili další skřeti. Muži bojovali statečně, i když to už měli prohrané.
Králi se postavil obrovský skřet, který ho jednou ranou odzbrojil a druhou mu probodl srdce. Nikdo, až na dvě osoby si nevšiml, že král padl. Ty dvě osoby byli Den a královna, která v náručí držela dva týdny sterého prince. Královna při pohledu na svého mrtvého muže strnula, po tvářích ji stékaly slzy a nevnímala Dena jak ji prosí aby šla. ten byl doslova zoufalý, skřeti co nevidět budou u nich a královna se nechce hnou, tvrdě ji chytil za paži a odvlekl ji do jeskyní. Nezáleželo mu na tom že je to královna, hlavně že přežije.
utíkali už několik minut, když za sebou uslyšeli skřetí skřehotání.,, Má paní musíme si pospíšit!" řekl zoufale Den, ale na královnině tváři viděl vyčerpání.,, Běžte rychle, vor je blízko, přeplujte řeku já je zdržím" tasil meč ,,no tak...BĚŽTE!" královna se nakonec vydává dál. Netrvalo dlouho a jeskyněmi se ozval křik s následným skřípotem kovu. Královna ještě přidala. Téměř neviděla kam šlape, ve světle zhasínající pochodně, když šlápla do vody. Pozvedla pochodeň nad hlavu a rozhlédla se kolem. Vor který hledala se pohupoval na malých vlnkách asi dva metry od ní. Opatrně na něj položila prince, sundala si řetízek se znakem štíra, srpem měsíce a sluncem.,, Nedávno jsem můj synu viděla budoucnost a ta se teď stává přítomností. Má cesta zde končí, ale tvá začíná." Políbila prince na čelo a nasadila mu řetízek. ,,Kéž tě draci ochraňují." Odstrčila vor a otočila se do temnoty. Ozvalo se brnknutí tětivy a královnu zasáhl šíp, klesla na kolena, ozvalo se další brnknutí a ...
Malý princ pomalu plul po proudu. Brečel i když netušil že právě ztratil oba rodiče, brečel protože měl hlad, už doplul do hadího jezera. Najednou vor narazil na břeh. Princ brečel hlasitěji a hlasitěji. Zhruba po třech hodinách jeho pláč uslyšeli manželé Snengel a Pandora. Muž byl vysoký v plášti, zato žena byla drobná a v pestrobarevných šatech se vzorem listů. Na muži bylo na první pohled poznat že je to mág, a jeho žena podle pestrého oblečení a vůni bylin je určitě bylinkářka. Vzali prince a vydávali ho za svého syna, pojmenovali ho Mardux. Asi rok po tom co nalezli malého Marduxe se jim narodila dvojčata, Marles a Mirend. Byli to praví rebelové. Ve vesničce Lanca kde žili tuto trojici každý znal. Vedli spokojený život až do Marduxvých sedmnáctých narozenin.

Kap.1 Znovu nalezen
Mardux
Zrovna si rozbaluji dárek od dvojčat, je to černý hábit, který nosívají bojový mágové, když do jídelny vstupuje Pandora. ,,Pojď za mnou na dvůr je tam dárek ode mně." Hned nechávám hábit hábitem a vybíhám na dvůr, aď se rozhlížím jak chci tak nic nevidím. Pandora mi zezadu položila ruku na rameno a pískla. Zpoza stodoly vybíhá nádherný černý kůň. ,,Jmenuje se Krol." Říká mi Pandora. Dvojčata stojí a uculují se na mě, z jejich reakce je jasné že o něm věděli. Pomalu přistupuji ke Krolovi. Ten jen na mě otočí hlavu a dívá se mi přímo do očí. Skoro padám k zemi když se my v hlavě rozezní přátelský hlas [Tak to jsi ty, ten co mi teď bude pánem?] udiveně se dívám na Pandoru. ,,Je to kůň s královskou krví, pochází z dávného rodu Doryanských koní." Koutkem oka pozoruji jak Krol hrdě pozvedává hlavu. [Ahoj Krole, já jsem Mardux] [Rád tě poznávám, doufám že máš rád divoké jízdy.] [To ano a taky …] Vrata do dvora se rozletěly dokořán a dovnitř vstupuje Snengel. Míří si to přímo ke mě. Mávnutím ruky pode mnou zhmotňuje židli. ,,Sedni si, prosím tě." Udiveně na něj hledím, ale nakonec si sedám. ,,Takže" začíná Snengel ,,tím že jsi dovršil devatenácti let jsi dokončil své desetileté školení a nyní můžu říct, že je z tebe pravý bojový mág! Učil jsem tě vše o kouzlech, zaklínadlech a způsobu boje, Pandora tě učila o bylinách, jedech a trpělivosti při meditaci. Ale ještě ode mne dostaneš jeden úkol." Sundává si batoh, a vytahuje z něj jakýsi kámen. ,,Na vezmi si ho" podává mi ho ,,Toto je dračí vejce a tvým posledním úkolem je postarat se o něj." Sem v šoku, v ruce držím pravé dračí vejce! Nejsem schopen slova a tak jen přikyvuji. Snengel se usmívá nad mým překvapeným výrazem. ,,Tak a teď k tvým narozeninám!" Sahá do kapsy a vytahuje nějaký řetízek. Beru si ho ,,Co to je za znak?" ,, To je znak Archelanu, země, která byla obsazena skřety" ,,aha už si vzpomínám... no dobře,ale co já s ním? Teda né, že by se mi nelíbil ",,Nos ho stále na krku, jednou se dozvíš proč ti ho dávám." Prosebně se na něj podívám. ,,Ne, říkám časem a ne za vteřinu."
Dny utíkaly jeden za druhým, já se každý den projížděl na Krolovi, a večer se pečlivě staral o dračí vejce. Byl sem rád, že jsem konečně opravdový mág a ne jen učedník. Lidé si na mě ukazovali, když sem se kolem nich řítil na Krolovi a byl sem zahalen do černého pláště mágů, který mi dával pravý vzhled mága. Asi měsíc po narozeninách se začalo v Lance proslýchat, že skřeti vyvraždili všechny draky! A teď sem míří vojáci ze země tří králů, aby se podívali na dračí hnízdiště. Jakmile jezdci dorazili hned se k nim přidal i Snengel a mě si vzal s sebou. ,,Kdo to jede s tebou čaroději?!" Ptá se velitel vojáků, když mě spatří, díky plášti mágů mi nemůže pohlédnou do obličeje, to je jedno z mála jeho kouzel. ,,To je můj bývalí učeň." odpovídá zamračeně Snengel (pro mága je urážka být nazván pouhým čarodějem, je stejné jako alchymistovi říkat šarlatáne) a velitel jen povytáhl obočí ,,Co máš jako profesi?" ptá se mě, snaží se mi pohlédnout do obličeje, ale nejde mu to. ,,Je to bojový mág." odpovídá Snengel ,,a dobře víš že si musí krýt identitu" ,,Ano? Tak aď teda jede, ale chci ho mít neustále na očích!" přikyvuji, i když vím, že to nemohl vidět. ,,Nasedat!jedem d o hnízdiště!" Vykřikl velitel.
Cesta nám trvá jen pár dní ,ale potkali jsme aspoň stovku skřetů, kteří byli rozmístěni v táborech, většinou jme je zvládali jen já a Snengel, ale když jich bylo víc tak na ně zaútočili vojáci, krytí pod našimi kouzli. Hnízdiště jsme poznali už z dálky. Pomalu jme se sunuli dolinou mezi horami, kde bylo mnoho spálenišť a z jeskyní šla cítit síra. ,,Jsme na místě!" zvolal velitel a vojáci seskákali z koní. ,,Rozdělte se do skupin po třech lidech a prozkoumejte to tady, jestli tu nejsou nějací živí draci." Rozdává rozkazy velitel. ,,Pojďte se mnou"otáčí se k nám. Spolu se Snengelem jdeme za velitelem do nejbližší jeskyně. Jde z ní cítit strašně síra, skoro se nedá dýchat. Ale to mi nevadí, hned mě upoutávají fosforeskující stěny, díky kterým v ní jde nádherně vidět. Všude kolem jsou díry ve skále. Hornina kolem děr vypadá roztavená, že by to byli hnízda? Říkám si v duchu. Snengela právě natolik zaujala skořápka dračího vejce, že ani nevnímal že nás volá velitel. ,,Pojďte sem! To musíte vidět!" Pomalu dojdu ke Snengelovi drknu do něj a rukou mu naznačuji aby šel. Když už stojím vedle velitele. Tak hned poznávám proč nás volal. Nacházíme se uprostřed jakéhosi chrámu. Všude jsou sochy mužů, žen elfů i trpaslíků, ale moje oči nejvíc upoutal velký kámen, který byl uprostřed, byl posetý písmeny,v jazyce který jsem dosud neviděl. Nahoře v kameni byla velká díra, do které bych si mohl klidně vlézt. [co je to za nápisy]ptám se telepaticky Snengela [to je jazyk draků] odpovídá mi. ,,Poslouchejte." říká Snengel a roztahuje ruce ,,toto je místo kde se poprvé spojil drak s člověkem. Toto je posvátné místo kde dračí bojovník povstal a začal dobro páchat. Temnota se ale šířila, proto si bojovník na pomoc své přátele přivolal. Jeden z nich zradil druhy své a vlády ve městě Dens-Daravel ujal se. Temnota tyto místa pohltila, skřeti z jeskyní vylezli a svému temnému králi se poklonili. Dračí bojovníci byli zničeni a okolní země zůstali bez ochrany. Až ztracený princ stane se králem a v zemi jeho zase kvítí poroste ,poslední boj nastane. Král přátele své ztratí a zbloudí na scestí. Temnota v něm zavládne, až do chvíle kdy vzpomínka ho k dobru přivede. Temný král z trůnu bude svržen a mír nastane." ,,Co to je za příběh?" uchechtává se velitel. ,,To je pravděpodobně věštba." odpovídá Snengel. Teď už se velitel tváří až komicky váženě. Nemůžu si pomoc a přistupuji blíž ke kameni, podívám se do díry a překvapeně hledím na písmena která se přede mnou objevují.
Ať se v prach promění,
ti jenž po doteku lační.
Ať se v prach promění
a prachem zůstanou ti jenž jsou zde nezvaní
Myslíš si Marduxi, že jsi ten kdo je zde výtaný?
Jakmile sem to dočetl začal mi nesnesitelně vibrovat řetízek, rychle jej vytahuji a zjišťuji, že je strašně horký. Ale netrvalo to dlouho. ,,Kde jsi vzal ten řetízek?!" Zeptal se ostře velitel. ,,Já? Já jsem ho dostal od otce." Poprvé před velitelem promlouvám.
Ten se teď, ale dívá na Snengela ,,Je jeho, před patnácti lety jsem se ženou našel opuštěné dítě na voru, ujali jsme se ho, i když jme věděli kdo to je." ,,Cože!" Vykřiknu a strhávám si kapuci z hlavy, velitel si mě zkoumavě prohlíží, ale to je mi teď jedno, můj otec, ne vždyť to ani můj otec není, přede mnou několik let tají že nejsem jeho syn a teď to řekne tak klidně jako by to byla samozřejmost! A nejhorší na tom je že to řekl přede mnou, ale ne mě! ,,Můj princi! Mysleli jsme že jste mrtev, nevěřil bych že jste to vy, ale ty oči! Ty oči máte stejně šedé jako váš otec!" Velitel si kleká a dívá se do země. Podívám se na Snengela, který sebou poplašeně škubl, když si všiml, že se na něj dívám vražedným pohledem. ,,Tak kdo tedy jsem!" ptám se ho až moc drsně. ,,Ty jsi budoucí král toho města které je ve věštbě!"

Kap.2 Začátek Dobrodružství
Mardux
,,Cože!" vyjeknu, i když to už chápu ,,Takže já … Já se mám stát králem?To je nesmysl." ,,Marduxi no tak poslouchej mě!" nemůžu si pomoc a začnu se chechtat jako smyslů zbavený. ,,Když mě budeš poslouchat, tak ti to vysvětlím." Rozhlížím se kolem. Jeho klidný hlas mě přivádí k šílenství. Srdce mi hněvem bije jako splašené. (Jsem budoucí král, ale zato jsem přišel o rodinu. Celý můj život byla jedna velká lež. Ale, nech toho! Vyrostl jsi mezi nimi! Jsou tvoje rodina.) Mé myšlenky jsou jak rozbouřené moře. Cítím Snengelovu přítomnost ve své hlavě, ale z jeho pohledu soudím, že se mi v ní nevyzná. Schválně mu posílám několik pobouřených myšlenek a vyháním ho z hlavy. ,,Mardux… musíš se zklidnit!" Snažím se uklidnit a přitom poslouchám Snengela. ,,Bylo by nebezpečné kdyby někdo věděl kdo jsi. A tak to musí zatím zůstat." ,,Ale proč! Proč jsi to přede mnou tajil. Neměl jsi právo!" ,,Tím že sem se o tebe staral se ze mě stal tvůj otec." ,,Snengel má pravdu .Kdyby se o tobě někdo dozvěděl tak bys tu dávno nebyl." Po dlouhé době slyším velitelův hlas. ,,Jak se mezi nás můžete míchat, když ani nevím kdo jste!" Téměř křičím. ,,Já se jmenuji Den byl jsem blízký přítel vašeho pravého otce a velitel jeho vojsk. Chránil jsem vaši matku ale selhal jsem. Jeden ze skřetů kolem mě proklouzl a zabyl ji. Hledal sem vás dokud mi nezhasla pochodeň. Musel jsem se vrátit. Po měsíci marného hledání jsem to vzdal. Dělal jsem co jsem mohl. Přece jsem tvůj kmotr a bylo to mou povinností." Pozoruji ho jak tam přede mnou klečí. ,,Proč vůbec klečíš?Stoupni si." Zvedá oči a setkává se s mými. Je v nich vidět radost. Díky jeho zvláštně radostného pohledu jsem se uklidnil. ,,A ta věštba je pravdivá?" Ptám se Snengela už klidným hlasem. Očividně je rád že jsem se zklidnil ,,Ano i ne. Je to jen několik nejasných vidin spletených tak, aby z toho něco vzniklo. Ve skutečnosti to můžeš změnit." Úlevně vydechuji.Snengel ke mně přistupuje a prohlíží si otvor v kameni. ,,Jestli chceš, aby se tvůj drak vylíhl pro tebe, musí se z tebe stát dračí bojovnik." ,,A jak se jím mám stát? Musím podstoupit výcvik?" ,,Ne, stačí ti tvůj dosavadní výcvik a zbytek se naučíš časem. Musíš ale podstoupit dávný rituál." ,,To bych měl zvládnout." ,,Tak dobře, vlez si do toho otvoru." Zkoumavě si ho prohlížím. ,,Mě můžeš věřit. " Krčím rameny a nemotorně vlézám do díry v kameni. Když už ležím přistupuje ke mně. Přejíždí po kameni a něco mumlá, najednou se v kameni objevuje další prohlubeň, hned vedle mé hlavy. Slyším jak Snegel odchází a hned se vrací. V ruce drží můj batoh s dračím vejcem. Vytahuje ho a vkládá do malé prohlubně. Vtom okamžiku mi na hrudi začíná vibrovat řetízek ,ale tentokrát nepálí. U nohou cítím nějaký pohyb. Trochu se nakloňuji a leknutím vyjeknu. Skála mi obrůstá nohy, ale nezarůstá. Skála postupuje a už mi obrůstá i hlavu. Vůbec se nemůžu hnout. Zavírají se mi oči, ale snažím se je mít dokořán. Po chvíli se mi ale zavírají a usínám.
Zdá se mi sen, letím na velkém černém drakovi. Jsem v nádherném brnění z černého zlata s rudým zdobením. Určitě je to trpasličí práce. Je to nádherný pocit letět na drakovi. Dívám se přes dračí bok. Letíme nad bojištěm! Mou pozornost od vřavy, která se odehrává na zemi, upoutává Ječivý zvuk po kterém mi tuhne krev v žilách. Okamžitě zvedám pohled, letí na mě velká ohnivá koule. Zasahuje mě do hrudi a já padám z dračího sedla. Padám na zem. Vidím tvora, který na mě poslal tu kouli. Byl to nějaký kříženec podobný obřímu netopýrovi.
Prudce si sedám a zjišťuji, že sedím v jeskyni. Den a Snengel mě pozorují. ,,Co se stalo?"Ptá se mě Snengel. ,,Měl jsem sen, letěl jsem na drakovi. Pode mnou se boj…" Nedokončuji větu, protože vedle hlavy mi něco vybuchuje. Nevidím si ani na špičku nosu, přes stříbrný prach, který se líně snáší k zemi. Snažím se ho rozehnat rukou. ,,Jáůůůůůůůůů!" Prudce cukám s rukou. A s překvapení zjišťuji, že mi na ní visí malá okřídlená ještěrka. [Pusť] Prudce se nabodávám na dráčkovu mysl. ,,Co se děje?!" ptá se vyděšeně Den. ,,Už se vylíhl!" Odpovídá Den. ,,Kdo?" ,,Marduxův drak."
Konečně mě pouští a já s překvapení zjišťuji že umí mluvit, Elfsky, ale umí. [Kdo jsi? Mám pocit, že tě znám!] [Já jsem Mardux. Tvůj bojovnik][Ano už si vzpomínám ty jsi se o mě staral ještě když jsem byl vajíčko. Já jsem Brej.] [Jsem rád že tě poznávám, ale jak to že umíš mluvit?] [Mi draci dědíme vzpomínky našich předků] Stříbrný prach už se konečně rozplynul. ,,Je nádherný! Nebo nádherná?" ,,Jmenuje se Brej, ten Brej." Odpovídám ,,vypadá to, že jste si už promluvili." ,,Ano." Pozoruji Breje jak si to nemotorně vykračuje k Denovi. Ten se k němu přiblížil obličejem. Brej si ho očichal. Pak se otočil a zadíval se do Snengelových očí. ,,Je dost chytrý" říká mi po chvíli Snengel. ,,Veliteli!" Ozývá se z venku. ,,Co se děje?" ,,Skřeti!" Prudce si nasazuji kapuci a seskakuji z kamene. [Počkej tu] otáčím se k Bejovi. Všichni tři tasíme meče a vybíháme ven z jeskyní. Ke vší hrůze zjišťuji že skřetů je velká převaha. Mezi skřety jsou dokonce i mágové. Nečekáme a běžíme na pomoc vojákům. Rychlými výpady zneškodňuji několik skřetů. Potom kouzlem útočím na jednoho mága. Ten se v křeči hroutí k zemi. Adrenalin mi vyskočil na samý vrchol. Nesoucitně skáču po jednom skřetovi, kterého rázem zbavuji hlavy. Dalších pět skřetů likviduji kouzlem. Vytahuji si z boty dýku a házím ji po nejbližším mágovi. Zanedlouho je po boji. ,,Ztráty" ptá se Den ,,Dva muži pane."Už několik dnů cestuji s touto skupinou z Archelanu. A už několikrát dokázali, že jsou to opravdoví válečníci.
Do hodiny jsme naházeli skřety na hromadu a připravili se k odjezdu. Několik vojáků udiveně hleděli na malého dráčka který se mi omotal kolem krku. Jeho teplé tělo mě příjemně hřeje. Jeden z vojáků zapaluje hromadu mrtvol a vyjíždíme Zpátky do vesničky Lanca. Cesta nám trvá o hodně kratší dobu, protože po skřetech nebyla ani památka. Jakmile jme dorazili utíkal jsem za bratry a hned sem jim vyprávěl o dobrodružství, ale záměrně vynechávám že nejsem jejich bratr.
,,Marduxi domluvil jsem se ze Snengelem a dovolil mi abych tě i s tvými bratry vzal sebou do Země tří králů." Říká nám Den ještě ten večer při večeři. Nevěřícně spolu s bratry hovoříme. ,,Tak, po večeři se běžte nachystat na cestu. Ta bude rozhodně trvat déle než jeden týden." Všichni tři se radujeme až najednou Marlesovi poklesne brada. ,,Ale jak pojedeme?",, Můžete si vzít koně po našich padlích." Po jeho slovech se navrací předcházející veselí. Večeři jsme do sebe naházeli co nejrychleji to šlo a hned jsme se šli balit. ,,Mám vzít i náhradní boty?" Ptá se jen tak do větru Mired. ,,Ne nebude to trvat až tak dlouho."Odpovídá Marles a hází si do batohu měšec s jeho penězi. ,,Tý vole jak já se nemůžu dočkat! Jsem četl, že země tří králů je od okolního světa oddělena dvojitými hradbami, které mají několik kilometrů! Jau!" Marles si usilovně tře místo na které mu Brej shodil knížku .[To se ti povedlo] [Díky]. Všichni tři se dáváme do smíchu. Dokonce i Brej vydává nějaký zvuk který by mohl být smích.
Celou noc se mi nedaří usnout. Nejsem jistě sám, protože celou dobu jasně slyším jak se dvojčata převalují. Jediný kdo tady asi spí je Brej. Leží mi na nohách a já jasně cítím jeho teplé tělo, které vrní jako kočka. Jeho příjemné vrnění mě uspává.
Znovu se mi zdá ten divný sen. Letím na drakovi ,pozoruji bitvu, dostávám zásah do hrudníku .Probouzím se, ale oči neotevírám, bolest na hrudi je stále cítit, jako by mi do ní něco naráželo. Otevírám oči a vidím Breje jak mi skáče na břiše. [Vstávej!Vstávej!...] Ozývá se mi jeho hlas v hlavě.[Jsem vzhůru] Vpadám mu do mysli a přitom ho chytám ve skoku. Brej se strašně lekl, ale hned se z toho oklepal a začal se ke mně tulit jako kočka.[Nech mě ještě se protáhnout. Jdi zatím probudit kluky] Souhlasně zamručí a pomoci křídel skáče na Mireda. Ten se vylekaně probouzí a neochotně si sedá na postel.
Když vycházíme do sychravého počasí, v pláštích a velkými batohy na zádech, ven na dvůr zjišťujeme, že na nás Den už čeká. Písknutím přivolávám Krola. Dávám Breje do brašny na sedle tak, že mu ven trčí jen hlava, nasedám na něj a pozoruji jak Mired nasedá na hezkého ryzáka a Marles na bílého koně který se podobá jednorožci, jenom mu chybí roh. [Tak co,těšíš se na dobrodružství Krole?] [Nemůžu se dočkat]. Den zvedá ruku a dává nám znamení abychom vyrazili.

Kap.3 Napínavá cesta
Den
Celou cestu nemůžu odtrhnout oči od svého prince. Jeho kouzla mě úplně fascinují, podle mě je hodně hodný, už jen jak pomáhá ostatním a jak se stará o svého draka, ta maska bojových mágů se k němu vůbec nehodí, ale i tak je podle mě ten jeden z mála lidí, kteří v tomhle oboru dokonale vynikají, je dokonce lepší než velmistr z města rytířů, a to už je co říct! ,,Dene?" se zamyšlení mě probouzí hlas mého nejlepšího přítele Zopleda ,,Co potřebuješ?" ,, už devátý den jedeme odrána do večera, ani půl dne jsme nestrávili odpočinkem! Lidi jsou unavení. Musíme si odpočinout!" ,,Ne žádný odpočinek, už nám zbývá ujet 3 dromdy (1 dromd = 2,5 km) k pohodlné posteli!" Dominik jen kývl a šel říct správu ostatním. ,,Do Dluna! Zakletí! A míří k nám!" Sakra! Kdyby mi ten vůl alespoň řekl kolik jich je! ,,Dene!" ozve se mi za zády. Otočím se a vidím jak se k mě žene Mardux s bratry.,,jeďte napřed, mi se jich zbavíme, podle toho co jsme zjistili mezi nimi není ani jeden čaroděj. Tihle si neumí ani pořádně zastřít mysl. Měli bychom je zlikvidovat ještě něž se k nám dostanou." Chvíli jeho nabídku zvažuji a pak dám povel k odjezdu. ,, Dene vezmi s sebou prosím Breje." Beru si od něj Breje a pobídnu koně. Snad se jim nic nestane!
Mardux
Při slézání z koně se málem přizabiji o kluzký kámen, nebýt Marlesa tak se už valím ze strmého konce. ,,Není ti nic? Ptá se Marles zatím co se mi snaží najít sponu na plášť. ,, Dobrý nic mi není, a na tu sponu se vykašli, nebo se nestihneme připravit na kouzlo tří." Ale to už mi ji podává, rychle si nasazuji plášť a jdu si stoupnout do rohu trojúhelníku, který zatím nakreslil Mired do hlíny.,, Tak co?můžeme začít?"ptám se a ohlédnu se po rychle se blížících zakletých.,, Jo mužem začít"odpověděli jednohlasně" , s kouzlem začal Mired, Postavil se do podoby Feva souhvězdí které svítilo při jeho narození, vytáhl lahvičku s maroliou (bylinou která mé schopnost znehybnění.)

,,(Nepřátelé jenž se ke mně blíží) kouna un daka lzu lön
(rychlostí velkou) jukge sedra
(ať na místě zkamení) Redazo kloud hrrde“
Lahvička se mu v ruce sama otevřela a začal z ní vycházet mírně nahnědlý dým. Po jeho slovech ihned začal Marles. Ten vytáhl dlouhé nádherné pero fénixe a začal:
(Ti jenž jsou zkamenělí) ju un lür hrrde
(Ať v ohni jsou sžíráni) re qen landma tuhda
(Jejich meče ať se roztaví) uch perja reda fcool
Pero fénixe vzlétlo do vzduchu, začalo hořet a smíchalo se s dýmem. Teď jsem neřadě já. Stoupám si do podoby Mnaje, hvězdy, která chrání, vytáhnu křišťál a začnu:
(Po ohni ať je) Blu landma repre
(Voda spláchne) rteu klaje
(Pod ní i kámen praskne) kyb kls hrrdu shul
Po těchto slovech se, ale nic nestalo! To není správně, určitě ne! Rychle zaklínadlo zopakuji, ale pořád nic. Zkusil jsem to ještě jednou ale hned se mi dostalo vysvětlení. Zezadu do mě uhodila velká ohnivá koule a já odletěl několik metrů daleko, dopadl jsem hlavou na větev, potom jsem se ještě chvíli kutálel a pak jsem ztratil vědomí. Poslední na co si pamatuji je jen strašný řev Breje.
Mired
Kouzlo se pořád nedaří! Čím to může být? Co to je, něco mě oslnilo. Mardux vyletěl vysoko do vzduchu a dopadl na kámen. Sakra ti proradní zakletí! Určitě uvolnili mysl a dělali že nejsou čarodějové! Jak jsme se mohli tak napálit! ,,Marlese jsou to čarodějové!" ,,Já vím!" Křikl v odpověď a tasil meč. V mžiku jsme se pustili do boje. Během chvíle mě polévala horké krev, ale naštěstí nebyla moje! Bylo jich strašně moc a všichni byli moc dobří, Bojovali jsme sotva půl minuty a já už padal únavou a pomalu jsem upadal v zoufalství. Koutkem oka vidím jak Marles padá k zemi. Jeden zakletý se napřáhl aby mu uštědřil poslední ránu, ale Marles ji odrazil. Vzduchem se začal rozléhat zvuk rohu a během chvíle do boje vběhlo několik elfů, bylo to poprvé co jsem nějakého viděl, teda mimo krezby. Byl sem natolik zaneprázdněný elfy že mě málem zasáhla ohnivá koule. Mrštně jsem uskočil a koule trefila zakletého který se ke mně řítil zezadu. Byl to nechutný pocit, když na mě dopadli kusy masa. Boj už netrval dlouho, elfové ukázali že jsou to mistři a ničily zakleté ve velkém. Jakmile boj skončil, Elfové začali utíkat do lesů ,,Vraťte se!" zavolám na ně, ale oni se ani neotočili, ale teď není čas se jimi zaobírat, protože pod Marduxvou hlavou se začala vytvářet velká kaluž krve, byl to hrozný pohled. ,,Marlesi musíme ho dovést ke družině!" ,,Já vím, myslíš že to přežije?" ,,Nekecej a pojď mi s ním pomoc!" Když jsem došel k Marduxvy, tak se na mě vrhl Brej (Co s ním je!? Proč se nehýbe!) rozeznělo se mi v hlavě jako zvon ,,Jen klid Breji! Mardux bude v pořádku, rozumíš?"
Den
Po chvíli jsem nařídil, aby se vojáci zastavili. Snad se jim nic nestalo! Zní mi pořád v hlavě, proč Brej zařval a utekl? ,,Pane, už se vracejí! A mají zraněného!" zraněného? Jak to? Co se mohlo stát? Už to vidím, tři jezdce, dva sedící a jednoho ležícího, jak se pomalu noří z mlhy jako nějaké přízraky. S hrůzou zjišťuji že ten ležící je Mardux! To není možné, tet´, když jsme ho našli nesmí umřít! ,,NASEDAT!" zaburácím, takhle rychle jsem ještě svou družinu nasedat neviděl ,,Dva běžte pomoc princi! Máme málo času!" ,,Co se stalo?!" ptám se ještě na dálku dvojčat ,,Maskovaní čarodějové!" Odpověděl mi Marles ,,Jak je na tom?" ,,Ztratil hodně krve!" Jen kývnu a vyrážím.
Jedeme až moc pomalu, pořád popoháním vojáky, snaží se co nejvíc popohánět koně, ale ti už téměř padali únavou. Pohled na Marduxe v bezvědomí mě sžíral zaživa, chvílemi dokonce nedýchal tak dlouho že sem si myslel že umřel, ale vtom se zhluboka nadechl a já s ním. Porozhlédnu se kolem sebe, ano už jsme blízko! Už jen ten kopec a jsme tam! Jedu na vrchol kopce, pomalu vidím za něj, na obzoru se mi pomalu objevují vysoké věže, spojené nádhernými černými hradbami, sem tam se na nich objevil voják s lukem a pozorně si prohlížel okolí. A teď už vidím i bránu. Velkou, nádherně zdobenou bránu, elfské slova vyryté na tisovém dřevě, bránu učinily téměř nezničitelnou. Postupujeme dál, ani před bránou nezastavujeme, už dávno víme, že se před námi otevře.
Marles
To není možné, jak jsme mohli být tak hloupí, několik čarodějů a mi si nevšimli ani jednoho! A co jsme mladí a zatím živí, tak se můžeme ještě poučit. Za mnou bouchly dveře. Rychle se otáčím a vidím malou stařenu. ,,Tak co jak mu je?!" vyhrknu. ,, Ano vypadá to že bude v naprostém pořádku. Ani otřes mozku nemá." ,, No víš Nejdřív bych musel ten mozek mít." Ozvalo se zpoza pootevřených dveří. Opravdu mi spadl kámen ze srdce. Je úplně v pořádku! To už vyšel ven se širokým úsměvem. Rychle si sním jdu podat ruku. Po mě se s nim hned pozdravil i Mired. Den byl někde venku. ,, Výš jaký j …" Toto už jsem nedořekl protože se chodbou řítil Brej a vydával zvuk připomínající pískající konvici. Skočil po Marduxvi, ten ho jen tak tak chytil. Chvilku se dívali jeden druhému do očí, a pak Mardux Breje objal s takovou láskou, jako by to bylo to nejcennější co má. Opravdu by mě zajímalo co si asi můžou říkat.
Mardux
,, No víš Nejdřív bych musel ten mozek mít." Nemohl sem si odpustit. Nasadím zpola nucený smích a vycházím ven. Trochu mě oslnilo slunce, ale i tak jsem rozpoznal Marlese jak se ke mně řítí, pozdravil jsem se s ním a po něm hned s Miredem. Chtěl jsem se zeptat na Breje, ale Marles začal první ,, Výš jaký j …" ani sem mu nevěnoval pozornost, protože se mi v hlavě rozezněl Bejův hlas, plný radosti něco nesrozumitelně mlel. Vyběhl z chodby, a skočil mi do náruče, ruce mě ještě bolely, takže sem měl velký problém ho udržet. [Promiň, Bolelo to moc?][Nic se nestalo, Bolelo mě to jako tebe, ale horší byl ten strach!] nemůžu se udržet a pořádně jej objímám, jeho tělo krásně hřeje, šupiny má hladké jako sklo. Cítím jeho hlavu na svém rameni. Snad tě nikdy neztratím!

Kap.4 Tři králové
Mardux
Od příjezdu do města rytířů uplynulo už devět dnů. Brej za těch pár dnů o hodně vyrostl. Ve městě jsme přespávali v kasárnách, byli tam bezvadní lidé se smyslem pro humor. S bratry jme chodili na vojenský výcvik, naštěstí to po letech tréninku nic nebylo, ale Marles a Mired potřebovali konečný výcvik, protože teď s námi není Snengel musím je cvičit já. Je to dřina, ale i sranda. Hodně se stýkám s Denem, ale stále mi odmítá cokoli říct o rodičích. ,,Vše se v čas dozvíš." říkává mi. A včera mi řekl že se semnou chce setkat král Rinald III., jsem na něj velmi zvědaví, protože jsem ho ještě neviděl.
A tak se teď chystám na slavnotní večeři.
[Ta sváteční róba je nádherná že?] ukazuji se Berejovi v černo červené róbě [Je hezká, černou já rád] odpověděl a skočil ze skříně na které doteď seděl. [tak co myslíš si, že můžeme vyrazit?] Brej odpovídá kývnutím hlavy. ,,Tak jdeme" vzrušeně vydechnu. A vyjdu ven ze dveří přímo k citadele. Cestou potkávám Dena ,,Jsi nedočkaví?" ptá se mě ,,Ne spíš vzrušený" Den jen kývne a šlape dál do kopečka. Netrvá to dlouho a už stojíme před vstupem do citadely, kde nás pozdravili dva vojáci, v nádherném brnění se stříbrnými znaky, znamenající věrnost, klepnutím pravé pěsti do levé strany hrudníku. Brána se sama otevřela a mi konečně vstoupili dovnitř. Ocitli jsme se ve velké hale se sochami zvířat. Byla to rozlehlá místnost kterou osvětlovalo střešní okno.uprostřed haly nás čekal stařík ve světle zelené tunice. S jeho orlím nosem a prořídlímy rozcuchynými šedými vlasy vypadal v tom oblečení srandovně. ,, Pojďte za mnou." Řekl a zamířil si to rovnou do chodby. Hned jsme se vydali za ním, vzhledem k jeho starému zevnějšku se pohyboval docela rychle, dokonce jsem musel někdy popoběhnout abych nezaostával. Šli jsme tiše chodbou, celá ta vápencová chodba na mě působila docela stísněně, nebo to byly ty obrazy prapodivných tvorů? ,, Tady to je. Račte vztoupit" řekl sluha a zastavil tak prudce že jsem do něj málem narazil. Den přistoupil ke dveřím a otevřel je. Z místnosti šel slyšet rozhovor, který utichl jakmile jsem vstoupil. Při prvním pohledu mě zaujal půlkruhový stůl uprostřed kterého byla fontána. Podél zdí vedl krásný hustý koberec, nad ním na zdi visely obrazy a pochodně které drželo něco jako dračí kovové hlavy. Kolem stolu sedělo sedm mužů a pět žen. Dva muži seděli ve svátečním brnění. Ostatní byli v róbách. Ženy byli všechny, až na jednu, ve zdobených šatech. Ta jedna měla na sobě vínově červené šaty vyšívané zlatou a stříbrnou nití. Vlasy sem neviděl, protože je měla zakryté kapucí. Ale její pohled bylo dost těžké přestát, hned mě zalilo horko. Byla mladá, měla nádherný úsměv a její jasně zelené oči mě neustále pozorovali. ,,Vítej! Já jsem Rinald." řekl zavalitý muž v róbě a vstal, ostatní povstali také. ,,Jdi před židli" šeptl mi Den. Poslušně jsem si ,za pohledů všech ostatních, stoupl před židli. ,,Už dlouho jsme na tebe čekali" začal ten muž ,,ale nejdřív jsem musel počkat na ostatní,, máchl rukou aby na ně ukázal. ,,nejdřív dorazil lrál Vysokého hradu Donv V. a jeho že Elas, po nich o den později dorazili král Fend I. a Keryna" zatím co to říkal postupně ukazoval na jmenované Donv byl zavalitý a usměvaví, kdežto jeho žena vyhlížela přísně když se na mě dívala přes brýle. Král Fend byl vychrtlý zrzavý mladík sotva starší nežli já a Keryna byla mladá a trochu rozpačitá žena. ,,Ti Dva muži jsou generálové spojeneckých vojsk v Diamantové poušti, už dlouho se pokoušejí proniknout do středu hory." Ukázal na dva muže v brnění. ,,Ten poslední je můj syn Mitril, který pomáhá generálům velí v diamantové poušti" Když jsem se na něj podíval tak přátelsky přikývl na pozdrav. ,,Ta žena v zelených šatech je má žena Helena" pokračoval. ,,Ta žena v bílých šatech se vzorem listů je Ianura dcera krále elfů Šperla se svou ochránkyní Memfis" (elfka? Hmm) otočil jsem se směrem k nim ,, Ewer noova Ukdate"{zdravím vás princezno} Pozdravil jsem a přitom jsem se mírně poklonil. ,, Noova mort solf "{ty mluvíš elfsky?} Pozvedla Ianura obočí. ,,Siry oohne"{ano, samozřejmě} potvrzuji a na Ianuryně tváři se rozzářil úsměv. Memfis se ale stále tvářila bezvýrazně. ,,Tak vidím, že si rozumíte." Pokračoval král Rinald. ,,Tak připíjíme na tebe princi Archelanu a dědici odkazu dračích bojovníků!" významně pohledl na Breje, který vyletěl na stůl a sedl si. Všichni pozvedli číše s vínem a připili. Jakmile jsem dopil, tak jsem se posadil, jako všichni ostatní, teď už stál jen král Rinald. ,,Podávejte na stůl!" pokynul a posadil se. Dveře do sálu se otevřeli a dovnitř začali vcházet sluhové s podnosy všelijakého jídla, které následně pokládali na stůl a odcházeli. Hned jsem si začal nandávat pečeni s bramborovou kaší, ale nepřestával jsem nenápadně pozorovat Memfis. (Mám se jí podívat do mysli? Ne! To je blbost! Vždyť je to elfa, ta by to hned poznala, ani já nemám schopnosti jako elfové! Ne hned nad tím přestaň přemýšlet!) ,,Děje se něco" zeptal se mě potichu Den, ale když si všiml kam pokukuji hned řekl ,,Na ni pozor, elfky jsou nestálé, zvláště ty mladé." ,, Mladé? Ty výš kolik jí je?" Upřel jsem pohled na Dena ,,Ano [Je jí teprve šestnáct!]"[Co?!] Den přikývl, a já se s novým zájmem zadíval na Memfis. Hovor v místnosti začínal nabírat na obrátkách a za chvíli jsem se dozvěděl, že spojenectví mezi králi je opravdu pevné, jeden za druhého by prý položil život. Také jsem se dozvěděl o dávném spojenectví Archelanu s Neeteernem městem Elfů. Také jsem se dozvěděl, že elfové, kteří nám pomohli jsou z lesa Verd-fer, a že se často potulují po zemi a loví různé temné bytosti.
Venku se už začalo stmívat, když jsem vyšel s Mitrilem z hradu, za tu dobu co jsme stolovali jsme se hodně s přátelili. ,,A kde jsi tady vůbec ubytovaný?" ,,No já jsem ubytovaný dole u hradeb v kasárnách." ,,hmm, výš co zítra přijď určitě na hrad, budu slavit osumnácté narozeniny!" ,, No nevím, budu mít moc práce, musím s mými bratry cvičit výrobu silných jedů." Brej který byl nadšený z toho, že se zase pořádně nají trochu sklonil hlavu ,,No tak jo, zamysli se nad tím" řekl Radek a otočil se zpátky k hradu. Neudělal jsem ani deset kroků když na mě zavolal ,,Bude tam i Memfis!" (Co? To to na mě šlo tolik poznat, že se mi tak líbí? Snad si toho nevšimla…) [Tak pojď Breji je pozdě, a já jsem Bratrům řekl, že jdu jen do kovárny.]


Kap. 5 - Začátek Konce?

MarduX
Zprudka se probouzím a hledím do naprosté tmy. ,,Už zase ten sen!sakra!Co to asi znamená?" říkám si sám pro sebe. [Děje se něco] Ptá se mě Brej a skáče mi do klína, nebýt jeho očí, ani bych ho v té tmě neviděl, [Ne… nic… jen jsem měl noční můru.]. Buch buch. Někdo klepe na okno zprudka vstávám a přistupuji k němu, ale nic nevidím ,,Serden kervrr" (Prozření temnoty) okamžitě začínám vidět, sice mírně namodrale, ale pořád lepší než nic. Za oknem stojí Mitril. Otevírám okno ,,Pane bože co tady děláš!" ,, Potřebujeme pomoct!" ,,Počkej." Rychle se oblékám a vycházím ven, Mitril už na mě čeká u vchodu. ,,Rychle pojď!" bez dalších slov běžíme do citadely a v ní pak do jídelny. Je tam spousta lidí, většina z nich v brnění. ,,Ano jsou už asi pět hodin cesty od Dlouhé zdi!" ,,Ale jak je možné že se dostali tak bl…" hovor mezi Rinaldem III. a rytířem utichá ,, Á Marduxi Dost , že jdeš!",, Co se děje že je tady takový poprask?" ptám se ,, Naši hraničáři zjistili, že se k nám blíží skřetí armáda!" mlčím, nevím co říct ,,No a musíme se okamžitě připravit na boj!" Dokončuje za Rinalda III. král Fend.,, Takže to znamená…" Říkám a dokončuje to za mě Donv,, Že Skřeti začali válku, ve které máme malou šanci na výhru!" Všichni zmlkli a nastala děsívá chvíle ticha. ,, Musíme povolat každého kdo může bojovat!" pokračuje Rinald III. tři rytíři kývli a vyběhli ven. ,, Měli by jsme se jít také připravit!" Dodává Fend. Venku se rozeznívá poplašný zvon, a hned po tom začíná venku vše ožívat. Všude se mihotají pochodně a je slyšet křik. Všichni posthumě opouštíme jídelnu. Vydávám se rovnou do kasáren.
,,Marduxi co se děje!" Ptá se mě Mired,, blíží se k nám skřetí vojsko!" ,,Cože?" nemůže tomu uvěřit Marles.,, Jen klid, běžte se připravit… Protože začíná válka!" rychle odběhnu do svého pokoje, beru Dva pláště Bojových mágů [Co se děje?] ptá se mě Brej [Blíží se skřeti!Zůstaň tady a nikam nechoď!]. Vybíhám ven
,, Tady máte něco ode mě, a myslím že se to teď bude hodit" hážu bratrů pláště. Ti se na sebe významně podívají a utíkají k sobě. Já se jdu taky rychle převléct, oblékám si plášť a na něj kožený černý krunýř. Z poličky si beru Dva, nové, meče, zdejší kovář je dokonale vyvážil, vypadají moc hezky, jsou skoro jako elfské. Do boty si dávám terčovku (vrhací dýka), dávám si nátepníky s vyřezávaným drakem a vycházím ven. Je tam velký zmatek, každý někam utíká.Branci pro zbroj, rytíři k dlouhé zdi.

Už pomalu začíná svítat když mě bratři konečně našli. Vyrážíme na cestu. Mnoho lidí si na nás ukazovalo a ustupovali, někteří se i mírně uklonili. Cítil jsem z nich strach a respekt.
Už jsme konečně dorazili na místo ,,Běžte nahoru a nejděte si nějaké místečko na hradbách, já hned dojdu" chvíli se dívám jak odcházejí a pak se vydávám za králem Rinaldem. ,, Marduxi, vadilo by ti , kdybys ses ujal velení našich mágů a kněží?",, Když chcete, tak se toho rád ujmu" ,, Dobře takže…" ,, Rinalde! Nemůžeš mi zakazovat bojovat po boku svých lidí!" říká z dálky Královna Ianura , po boku jí stála Memfis,, Ale paní! Nemůžu si dovolit riskovat to že se vám něco stane!",, O svém životě rozhoduji pouze já a ne ty!" S těmito slovy odešla na hradby. Rinald se na ni přísně podíval a pak odešel, úplně na mě zapomněl. Pokrčím rameny a jdu za bratry. ,, Zdravím tě!" ozve se mi za zády ,,Ahoj Dene!" Zdravím ho. Je oblečený ve svém starém brnění Archelanských rytířů a v ruce drží čtyři luky a toulce s šípy,, Na vezmi si to, bude se ti to hodit." Podává mi luk a toulec, vděčně si ho beru,, Díky" beru si od něj ještě jeden,, Ukaž pomůžu ti s tím" Společně vystupujeme na hradby. Bratři na nás čekají těsně u brány. Den jim rozdá Luky a toulce.,, Tak a teď ať si klidně přijdou." Poznamenal Den. Hradby se začínaly plnit. Na východě jsem zahlédl i nějaké elfi!
Už stojíme aspoň půl hodiny, když se s rozbřeskem ozve strašný zvuk, jako když skřípe železo. Rachot pořád neustával, už jsem si držel uši jak mě bolely, když to utichlo, v dálce se objevil oblak prachu. Už jsem vyděl i nějaké skřety. Najednou se ze západního konce hradeb ozval křik ,,ZAKLETÍ! JSOU S NIMI I ZAKLETÍ!" sakra! Čarodějové nám tak leda stíží práci! Už je vidím také, letí na těch podivných tvorech,, Jako z mého snu!" vydechnu téměř neslyšně.

Kap. 6 Znamení ders-arl

Memfis

Rozpoutává se strašný zvuk. Skřeti se seskupují a vyráží do boje. Blíží se a mě se s každým jejich krokem zrychluje tep. Neváhám a rychle vytahuji šíp.
První řada už míří šípy na svůj cíl.,,Vaner-dooly“(Zapálené šípy) nese se zvukem mágův hlas. Jakmile to dořekl tak všem začaly hořet šípy. Skřeti už jsou hodně blízko ,,Pál!“ První várka zasahuje svůj cíl a skřeti odlétají po výbuších šípů. První řada ustupuje dozadu a dopředu nastupuje druhá s už připravenými šípy. Pálí, ale šípy vybuchují už v polovině letu.
Z černých mraků se noří zakletí a začínají na nás vrhat ohnivé koule, někteří vorfunové plivou kyselinu. Mnoho našich to zasáhlo. ,,Sestřelte ty potvory!“ slyším krále Fenda od věže. Skřeti už jsou hodně blízko a začínají opětovat palbu. Kněží rychle tvoří bariéru a boj na dálku přestává. Od zakletých se odpojil jeden a vysláním ledové bomby, ničí bariéru, ta se jako třpytivý sníh snáší k zemi. (Tito kněží jsou až moc slabí). Rychle kolem sebe a několika vojáků vytvářím ochranné bubliny. Rozhlížím se kolem sebe, na bráně vidím mágy jak Bojují. Ohnivé koule od nich létají až neuvěřitelně rychle. Jejich Ochranné bubliny mají zvláštní barvu, jsou skoro jako zrcadlo. Odráží se od nich i ty nejsilnější kouzla. Z dálky se ozve křik, rychle se ohlížím, na hradby se řítí ohnivé koule od katapultů. Mágové tvoří zlatou bariéru, ale i ta je prolomena. Koule zasahují cíl. Zvedá se oblak prachu a všude je oheň. Slyším hukot větru, na obloze se objevuje obří žena s křídly, zhluboka se nadechuje a polyká oheň. Rázem se mění v obří kus lednu a padá na skřety. Vidím mágy jak si stoupají, obklopení zářivou ochranou koulí. Zahazuji luk a pouštím se do boje na hradbách.

MarduX

Stoupám si. Sakra to bylo o chlup, ještě kousek a trefila by nás ohnivá koule! Vysílám ledové šipky a zneškodňuji dva zakleté. Okamžitě zvedám do vzduchu nechráněné skřety a mačkám jim brnění jako papír. Sakra už mi dochází síly! Teď už můžu používat jen přirozené schopnosti. Zvedám do vzduchu toulec s šípy, vytahuji je ven a pohybem ruky vrhám na zakleté, ti snadno odráží můj útok. Sakra. Tasím meče a kouzlem je ostřím. Skřeti uč postavili žebříky. Máchnutím ruky vysílám tlakovou vlnu a několik jich shazuji. Zvedám do vzduchu vzduch několik mečů a roztáčím je kolem sebe. Přirozená ochrana. Meče odráží bez problému všechny šípy, a ještě útočí na skřety. Pomalu postupuji po hradbách a shazuji žebříky zatímco meče sami bojují. Hradby pode mnou zaduní. Snažím se utéct ale marně, řítím se dolů. Při dopadu mi hrozivě křupe v noze. Bolestí tuhnu. Očima sleduji co se děje kolem mě. Spadli se mnou ještě další čtyři rytíři. ,,Chraňte mága, je zraněný!“ Slyším jednoho. Oči se mi zavírají. Už jen poslouchám řinkot mečů. Někdo mi trhá nohavici. Křičím bolestí, ale i přes to slyším ,,otevřená zlomenina!“. Noha mě bolí víc a víc. Pomalu upadám do mdlob, už skoro nevnímám realitu. Cítím jak meče co mě chránily opadají na zem. Ozývá se křik rytířů.
Jsem sám ve tmě, bolest ustala. Rozhlížím se kolem, ale ani náznak světla. Dělám opatrný krok dopředu, jakmile dopadne poslední kousek šlapky na měkkou zem, něco se mnou trhne a já se řítím temnotou připadá mi to jako věčnost. V dálce vidím světlo, pomalu se přibližuji, ještě kousek a jsem venku! Cítím že se mi něco omotává kolem nohy, podívám se tam, je to jako černý had, pomalu se omotává okolo mé nohy. Rázem zastavuji tak prudce, že málem padám na zem, i když žádnou necítím. Snažím se povolit hadí sevření, ale je to marné. Chci se dostat ven z této temnoty, ale nemůžu. Zrychluje se mi tep, jako smyslů zbavený se pouštím do hada, křičím s plných plic ,, PUSŤ!“ ale had ještě zpevňuje sevření [Marduxi nechoď dál!] Slyším Brejův hlas [Tam na tebe nic nečeká] Chci se mu ozvat , ale nemůžu nikde najít jeho mysl [Řekni aan mixara ders-arl] nechápu to proč to mám říct? Co tím míní? Já tady trčím bůhví kde, nepamatuji si co se stalo před hodinou a on po mě chce abych řekl já jsem dračí bojovník!? ,, Sakra Breji o co tady jde?!“ Křičím ke světlu . [ aan mixara ders-arl] zni mi v hlavě stále dokola Brejův hlas. ,, Sakra! Ticho!“ ještě to zesílí. Sakra! Tak jo řeknu to, sice nevím proč, ale jo řeknu aspoň bude třeba klid. ,,Aan mixara ders-arl!“ V hlavě mi vybuchuje obrovská bolest, chytám se na ni a v křeči padám na zem. Kůže mě pálí, křičím s plných plic, ale zjišťuji že místo mého hlasu slyším strašný řev. Cítím že se nějak zvětšuji. Otevírám oči, bolest pomalu ustává, dívám se na ruce. Jsou pokryté černými šupinami. Stoupám a dívám se dál, celé mé tělo je pokryté šupinami. Cítím se plný energie, až moc plný, motá se mi hlava, zavírám oči a padám na zem. Otevírám je a vidím že sem na bojišti, ihned si uvědomuji co se stalo, skřeti se ke mně blíží, rychle se dívám na nohu, už není pokrytá šupinami. Nohavice je roztržená a pokrytá krví, ale noha je bez poškození, není na ni ani škrábanec. Rychle si stoupám. Cítím jak ve mně koluje obrovská energie.Tasím meč, ten ihned začíná hořet rudým plamenem.Vrhám se na skřety.meč jimi projíždí jako vzduchem. Několik jich zneškodním, a pouštím se do vyvolávacího kouzla. ,,Vora nor de nu jmem de krana!“ Ruce se mi rozzáří a vylétá z nich zlatý šíp, mířící si to ke slunci. Vytvářím kolem sebe ochranou bublinu. Z dálky se ozývá hrdelní pískot ptáka. Na bojišti nastává naprosté ticho a všichni se dívají za zvukem. Nad pravím křídlem skřetí armády se objevuje obrovský hořící pták. Rychle se řítí na skřetí armádu. Už je nad ní, rychle se blíží ke středu. Už je nade mnou. Zvedám oči a pozorně se na něj dívám. Zlatý šíp má zabodnutý v srdci. Fénix mohutně mávne křídli, skládá je k tělu a vybuchuje. Já jen stojím a sleduji jak moje bublina kolísá pod náporem ohromné sily. Zář konečně ustává a já vidím tu spoušť. Stovky skřetů leží spálených na zemi. Ruším bublinu. Rozhlížím se okolo, je tu nesnesitelný pach, ale to je vedlejší mnoho skřetů ale přežila a teď ustupuje. U katapultů je zastavují zakletí, slyším jejich ohavná zvířata jak vijí. Skřeti se zase otáčí zpět. Přirozenou schopností zvedám mrtvé skřety a stavím je na nohy. Každý skřet si bere meč a otáčí se k blížící se armádě. Vyrážím do útoku a za zády mi utíká stovková armáda mrtvých skřetů. Už jsme jen několik kroků od skřetí armády, vytvářím ve vzduchu několik znaků a všem mrtvím skřetů vzplanou meče rudým plamenem. Už jsem těsně u skřetů.
Zanedlouho je po boji, armáda mrtvých skřetů skoro jakoby jenom přeběhla bojiště a nenechala nic naživu. Utíkáme dál ke katapultům. zakletí tam čekají na svích potvorách. Pouštím mrtvé skřety na zem. Utíkám sám, zastavuji se zhruba padesát kroků od zakletých.Hromadím energii, měním ji v oheň a posílám na zakleté, ti rychle odlétají pryč. Jdu ke katapultům, ale v půli cesty se mi podlamují kolena a padám na zem.
Otevírám oči a vidím plátěný strop stanu. Chci se podepřít rukama abych lépe viděl ale ruce se ani nehnuli. Slyším že nade mnou někdo je.,, Co se děje? Už je po bitvě?“ sípám téměř neslyšně.

Memfis

Jsem ve stanu s tím mágem, doplňuji mu energii. Jak je možné, že dokázal takové kouzla? Toto by nepřežil ani náš nejlepší mág! Prohlížím si ho. Nevypadá obzvlášť zajímavě, je mladý, s klasickým sestřihem mágů, v obličeji bez výrazu, vypadá skoro jako mrtví. Zajímavé, krčím rameny a dál se soustředím na doplňování energie.,, Co se děje? Už je po bitvě?“ slyším téměř neslyšně. Nakláním se nad jeho obličej. Prohlížím si ho, Dělá si ze mě dobrý den? ,, Ano už je po bitvě“ ,,a co ostatní jsou v pořádku?“ ,, skoro všichni jsou v pořádku, máme minimální ztráty“ v obličeji je mu na chvíli vidět zamyšlený výraz. ,, ty si nepamatuješ na bitvu?“ ptám se ho opatrně. Kroutí hlavou ,,já si jen pamatuji, že jsem spadl z hradeb a zlomil si nohu.“ Vypadá to, že si opravdu na nic nepamatuje. ,, Nohu máš v pořádku, a doplnila jsem ti trochu energii, teď si chvíli ještě polež a pak můžeš jít ven.“ Otáčím se a odcházím, ve vchodu do stanu se zastavuji s ještě jednou si jej prohlížím. Jsi zajímavá osobnost princi Archelanu.Pokývnu hlavou a odejdu

MarduX

Ležím sám ve stanu a poslouchám rozruch venku. [Jsem rád, že jsi v pořádku, ale příště bys neměl vypotřebovat tolik mé energie] slyším Brejův hlas [Tvé energie?Jak to myslíš?] Rozbolí mě v hlavě a před očima se mi objevují obrázky z bitvy. Panebože jak jsem to dokázal? Takové věci? Je možné, že sem se teď bál sám sebe? Taková neuvěřitelná síla [jak…] [Když jsi spadl z hradeb, tak jsi zemřel, a já zastavil tvou poslední cestu. Propojil jsem s tebou svou životní energii, teď ji máme společnou, a ani jeden z nás by neměl zemřít pokud je ten druhý naživu. Tomuto splynutí se dávno říkalo znamení dračího bojovníka]


Kap. 7 Pravda

MarduX

Ležím a nechce se mi vstát. Vím, že sílu už na to mám, ale mám strach, že se mě budou vyptávat jak jsem to udělal a já jim nebudu moct odpovědět. A myslím, že slovo ,,nevím“ jim stačit nebude. Jak sem díky spojení s drakem mohl dostat takové obrovské množství energie, že jsem udělal hned dvě zakázaná kouzla po sobě?
Copak draci jsou natolik silní, že mají takové množství životní energie? Slyším jak někdo vchází do stanu, rychle si sedám, je to Den. ,,Vidím, že jsi se zocelil docela rychle po takových neuvěřitelných kouscích co jsi prováděl“ Skláním trochu zrak ,,Ta elfská druidka mi poslala trochu své energie…“ stále si hledím na špičky noh ,,Kdy vyjdeš ven, je tam hodně lidí co by ti chtělo poděkovat.“ Zvedám zrak a dívám se mu do očí ,,Právě proto tu zůstávám“ skláním je zase dolů ,,Udělal jsem neuvěřitelný čin, který by mě jindy určitě zabyl ještě než bych ho pořádně začal dělat! Udělal jsem něco tak plného síly, že jsem měl strach i já sám ze sebe!“ Den mi dává ruku na rameno ,, být silný neznamená být něco špatného, záleží jen na tom jak svou sílu využiješ! Mnoho lidí se ti bude vyhýbat ale mnoho tě bude také uctívat! Nemáš důvod se stydět za to kdo jsi, stejnak se to ostatní doví.“ Zvedám zrak ,,Stejně někdy musím vyjít“ říkám pomalu a stoupám si, Srdce mi bije jako zvon. Vycházím ven, všichni začali ustupovat a dělat mi prostor k průchodu, hodně lidí tady čekalo, až mě spatří, až moc. Jdu uličkou mezi lidmi, dýchám zhluboka, kde jsou ostatní? Dav se najednou napravo začne rozcházet a mezi nimi se ke mně blíží tři králové, Mitril, královna a její strážkyně Memfis. Vzadu za nimi Marles a Mired. ,, Něco takového jsem ještě nikdy neviděl! Jeden mág a zničí celou nepřátelskou armádu! Kamaráde to budou básně!“ Křikne na mě Mitril a pochvalně mě poplácá po rameni. Kývnu hlavou, všichni se mnou mluví jeden přes druhého. Já jen přes ně sleduji Marlese a Mireda, zmůžu se jen na unavené pokývnutí hlavou na znamení toho, že si později promluvíme. Za hradbami se zablýsklo oslepující světlo, všichni ztichli, a dívají se nad hradby. Za nádherného zvuku se nad hradby vznesl popel z fénixe roztočil se jako tornádo a smrštil se do malé kuličky.Ještě chvíli se točila a jak se zastavila tak se na ní objevila prasklina, která se pomaly začala rozšiřovat po celé kuličce. Odpadá vršek kuličky a na svět se ukazuje hlavička malého holého fénixe. Kulička popelu se s rachotem rozpadá a místo malého neopeřeného fénixe se ve vzduchu krásně vznáší dospělí fénix. Fénix ve vzduchu dělá osmičku, při čemž mu z ocasu upadlo pírko, a potom upře svůj zrak na slunce, s nádherným zpěvem se za ním vydává.

,,Ne za to může Brej, Spojil svou duši s mou a tím propojil naše energie Říká že to je znamení ders-arl.“ Říkám bratrům o dvě hodiny později v zapadlém koutku hospůdky u gladiátora. ,,Ale i tak je to neuvěřitelné, nikdy jsem netušil, že draci jsou tak silní!“ Říká Marles s podepřenou bradou. ,,Musíš si na tu sílu dávat pozor, nikdy nevýš co se může stát.“ Souhlasně kývnu a dopiji šálek čaje ,, Zatím bratři“ Zvedám se a odcházím na svou ubytovnu.

Vcházím do bytu. Brej stojí na posteli a dívá se na mě. Sedám si vedle něho a hladím ho po hlavě .Nic neříkáme, jen tak dlouho mlčky sedíme, potom se zvadám, umyji se a jdu spát [díky Breji] rychle usínám, i když je venku stále rozruch.

,, Už sem se rozhodl musím jim to říct“ říkám si pro sebe, když vycházím ráno ven. Jdu raní mlhou a tichem na cvičiště. Po bitevní starosti nechávám na jiných. Toto už není má práce. Kdyby mě potřebovali tak mě stejně zavolají.
Na cvičišti si sedám na lavičku a rozhlížím se. Přemýšlím o bitvě. Pomalu ani nevnímám, jak mě někdo volá. ,,Mágu! Mágu!“ Otáčím se za hlasem, z mlhy se ke mě blíží mladý učeň magie ohně. Stoupám si k němu čelem. ,,Ano?“ ,,Můj mistr ti vzkazuje, že má skvělou medovinu a byl by rád kdyby jsi ji s ním popil“ Pomalu si jej prohlížím, má na sobě Rudý plášť se zlatým lemováním ,, Rád s tvým mistrem zapiji vítězství, jakmile budu mít čas“ kývám hlavou. ,,Marduxi, už jsme tady.“ Volají na mě bratři. Oblečení v pláštích. ,,Ahoj“ zdravím a učeň se uklání. ,,už můžeš jít učedníku…“ ,, vy budete trénovat?“ ,, Si piš!“ Odpoví Marles, Je těžké je rozeznat protože mají nasazené kapuce a nevidím jim do tváře ,,A… a mohl bych se dívat?“ ,,Můžeš, ale obávám se, že dneska trénovat nebudeme“ podívám se na bratry. ,,Podívejte se na sebe! Máte na sobě pláště Mágů, nepotřebujete už mistra, a nepotřebujete mnou vedený výcvik.“ Bratři se radostí div neroztančili. ,,Ale svolal jsem nás tady proto aby jsem vám něco řekl, a to v soukromí.“obracím se na učně a ten se otáčí k odchodu. ,,Jo a jak se jmenuje tvůj mistr?“ ,, Derner pane.“ Uklání se a odchází.
Vedu bratry k sobě na ubytovnu. ,,Musím vám něco říct….“ Napjatě se na mě dívají. ,,Já.. no totiž ten důvod proč jsme jeli s Denem je ten… že já jsem princ Archelanu a nejsem váš bratr…“ Bratři se rozesmějí ,,Opravdu!“ ,,Vždyť mi to už dávno víme.“ Říká Marles ,,Copak sis nemyslel, že se to za takovou dobu nedozvíme!“ říká Mired a Marled ho doplňuje ,,A bratři jsme… protože nás vychovali tentýž lidi.. nezáleží na tom kdo člověka porodí záleží na tom kdo člověka vychová a jak ho“ Berou to opravdu dobře, taky se usmívám ,,No já si to myslel…“ [ Vidíš to a to jsi měl strach, že tě proto odmítnou]