Smečka XII. - Myšlenky

Anotace: „A jak to děláš?“ zíral jsem na něj tupě. „U každého je to jiné. U tebe stačilo, abych se ti zadíval do očí a snažil se skrz ně projít dál. Ničemu ses v tu chvíli nebránil, takže bylo jednoduché ti proniknout do mysli a zformovat ji.“

Chvíli jsem o tom přemýšlel. Seth už nadělal takových pitomostí, že bych si býval myslel, že víc už udělat nemůže. Ale mýlil jsem se. Očividně to jde. Hledá mě. Je ze mě štvaná zvěř.
Chris se tvářil nepřítomně. Asi přemítal, jak z téhle situace vyváznout bez úhony. Doufal jsem, že teď zrovna neslyší mé myšlenky. Myslel jsem na to, co by se s ním stalo, kdyby ho můj bratr dostal dřív než mě. Zabil by ho? Nechal by ho žít? Nechtěl jsem nad tím přemýšlet, ale nemohl jsem si pomoct. Nesnesl bych, kdyby se mu kvůli mně něco stalo. Zachránil mě. Jak bych mohl dopustit, aby se stalo něco jemu. Byl jsem mu zavázán.
Zvedl hlavu a podíval se na mě. „Nepřemýšlej nad tím.“ Řekl mi. Já jsem jen kývl hlavou. Ale něco mě zarazilo. Jak to, že já slyším jeho myšlenky? Nikdy před tím mi to nepřišlo zvláštní, ale teď mi to došlo. Jak ho můžu slyšet, když mi nepředal své sliny?
„Čím to je, že slyším tvoje myšlenky? Vždyť jsi mě nekousl…?“ zeptal jsem se ho. Chris nahodil ten svůj lišácký úšklebek.
„Zajímavé, že se na to ptáš až teď. Čekal jsem, kdy ti to dojde!“
Cítil jsem se jako absolutní hlupák. Jak mi tak zásadní věc mohla uniknout?
„Sám nevím, jak to dělám, ale kromě drzosti, která mi dovolí schovávat své myšlenky, dokážu ještě něco – a to sice proniknout do něčí mysli a donutit jí, aby se chovala jako ta naše. To znamená, aby přijímala naše myšlenky,“ dořekl a hrdě se na mě podíval. „Takže od té doby, co jsem tě zachránil, slyšíš všechny vlčí myšlenky.“
„A jak to děláš?“ zíral jsem na něj tupě.
„U každého je to jiné. U tebe stačilo, abych se ti zadíval do očí a snažil se skrz ně projít dál. Ničemu ses v tu chvíli nebránil, takže bylo jednoduché ti proniknout do mysli a zformovat ji.“
Ještě pár minut jsem si přehrával naše první setkání. Když přede mě skočil a zadíval se mi do očí. Měl jsem tenkrát pocit, že se se mnou všechno točí a že se propadám někam hluboko.
„Mám štěstí, že mě zachránil manipulátor mysli!,“ rozesmál jsem se. „Díky.“
„To je v pořádku.“

Už byla skoro tma. Nesnažil jsem se odhadnout, kolik je hodin, ale vycházející měsíc mi napověděl, že je čas spát.
„Půjdu si lehnout!“ zakřičel jsem na Chrise a jen pro sebe jsem smutně dodal: „Někam…“
„Myslel jsem na to. Tamhle do rohu jsem ti nanosil trošku suché trávy a přehodil přes to ten pytel. Zuby to moc dobře nešlo, ale snažil jsem se. Není to zrovna Grand Hotel, ale lepší, než spát na kamení.“ Zaculil se na mě. Chvíli jsem na něj zíral, snad s otevřenou pusou.
„Díky!,“ vyhrkl jsem ze sebe. „Popravdě řečeno, celý den jsem se na tu kamennou podlahu připravoval, takže tráva je pro mě víc než milým překvapením!“ usmál jsem se na něj. Vypadalo to, že se na mě usmál taky.
Uvelebil jsem se na provizorní posteli a zavřel oči. Už se o mě pokoušelo spaní, když jsem zase oči otevřel a podíval se na Chrise. Ležel stulený uprostřed jeskyně do malého klubka bílých chlupů a pravidelně oddychoval. Přišlo mi líto, že já si spím jako král a on musí tuhnout na studené kamenné zemi. Myšlenkami jsem se ho opatrně pokoušel probudit, ale spal jako dřevo. Vstal jsem, přistoupil jsem blíž k němu, přidřepl si a pohladil ho po hlavě. Rychle vstal a začal vrčet. Cukl jsem sebou a svalil se na zadek.
„Klid, to jsem já. Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit!“ snažil jsem se ho uklidnit a zároveň se omluvit.
„To jsi ty? Já už jsem se lekl, že už nás Seth se smečkou našli. Proč nespíš?“
„Přišlo mi nefér, že musíš spát na zemi. Pojď si lehnout za mnou – postel si připravil velkou.“ Pousmál jsem se na něj a ukázal prstem směrem k posteli. Vypadalo to, že se mu nechce. Skoro jsem už začal litovat, že jsem ho takhle vzbudil a vyděsil, ale najednou se uvolnil a šťouchl mi čumákem do ramene.
„Tak si jdi lehnout, jdu za tebou.“ Řekl mi. Vstal jsem a rozešel se ke slaměnému lehátku. Položil jsem se trošku víc ke kraji a přikrčil nohy, aby měl Chris více místa. Ten ulehl k mým nohám a opřel se o ně. Bylo to příjemné. V chladné jeskyni mi bylo celkem zima. Takže jsem byl rád, že mě přítel svým huňatým kožichem alespoň trošku zahřívá.

Ráno jsem se probudil sám. Vlk už vedle mě neležel. Rozhlédl jsem se po jeskyni, ale nikde jsem ho neviděl. Párkrát jsem jej zavolal jménem, ale odpovědi jsem se nedočkal. Rychle jsem vstal a vyběhl z jeskyně. Prozkoumal jsem očima okolí, ale nikde nebyl k nalezení. Nechtěl jsem improvizovaný dům opouštět, taky bych ho už totiž nemusel najít. Vrátil jsem se proto zpátky a sedl si na studenou zem.
Napadlo mě taky, že se mohl vydat pro snídani, ale proč mě nevzbudil?
Čekal jsem tam dobré půl hodiny, než se vrátil.
„Kde si byl?!“ vyštěkl jsem okamžitě. Chris se zastavil u vchodu do jeskyně a podíval se na mě. Chvíli mlčel, potom odpověděl.
„Byl jsem sehnat něco k jídlu. Ale štěstí mi nepřálo, váš dům byl obsypán hlídkou. Nedostal jsem se dovnitř, a syrové maso jsem ti přinést nechtěl, tak jsem se snažil nasbírat třeba maliny, nebo lesní jahody… ale vždycky z toho vznikl drápy propasírovaný ovocný džem. Právě tenhle problém mě tak zdržel.“ Omluvně se na mě usmál a já jsem se nemohl ubránit záchvatu smíchu.
„Díky, já si něco seženu.“ Odvětil jsem mu, když jsem se uklidnil.
Zvíře přistoupilo ke mně a zadívalo se na mě vážným pohledem, který jsem neměl rád. Vždycky signalizoval něco špatného.
„Nejsem si jistý, jestli jsem hlídce, která byla rozmístěna kolem vašeho domu, unikl. Po cestě zpět jsem za sebou nikoho neměl, ale nemůžu s jistotou tvrdit, že mě nezahlédli a že se po mé stopě nevydali až teď.“ Přikývl jsem.
„Chápu. Takže to znamená, že se musíme přemístit?“
„Asi ano. Vím o jednom dalším místě. Je odtud trošku dál, ale to je jen dobře. Sethovi bude trvat, než nás tam najde.“
„Dobře, kdy vyrazíme?“ Chris zase mlčel. Ve tváři měl najednou smutný výraz.
„Asi hned. Čím dřív, tím líp.“ Odpověděl mi.
„Tak jdeme!“ rozhodl jsem a vyrazil směrem z jeskyně. Vlk se neochotně vydal za mnou. Prodrali jsme se skrz křoví, které schovávalo vchod do jeskyně, a přímé sluneční světlo nás na okamžik oslepilo. Když jsem se rozkoukal, nevěřil jsem svým očím.
Přede mnou stál Seth s dvěma vlky po jeho bocích.
„Vítej zpět, bratře!“ oslovil mě přívětivým tónem a rozpřáhl paže k obětí. Pár vteřin jsem ho pozoroval.
„Táhni zpět ke všem čertům!“ odpověděl jsem mu klidným hlasem.
„Ale, ale. Takhle se mluví s rodinou?“ zasmál se arogantně. Mlčel jsem. „Chrisi, pojď sem!“ přikázal, když viděl, že nereaguji. Otočil jsem hlavu k příteli. Stál teď těsně vedle mě. Zíral upřeně bez pohnutí přímo před sebe.
„Chrisi!“ opakoval rozčileně Seth.
„Chrisi, neposlouchej ho, nemusíš tam chodit. Vždyť si říkal, že co nechceš udělat, neuděláš.“ Uklidňoval jsem ho. Konečně se mi podíval do tváře.
„Kéž by…“ povzdechl si a znovu sklopil zrak.
„Co – ?“ víc než tohle jsem ze sebe nedostal. V tu chvíli jsem nic nechápal.
„Nezlob se na mě, nemůžu jinak…“ pronesl sněhově bílý vlk. V jeho hlase bylo slyšet podtón nechuti, odporu.
„Ne, prosím…“ vydechl jsem beznadějně. Už mi bylo jasné, že Seth si Chrise násilím získal.
Položil jsem svou dlaň na jeho hřbet. Jakmile se konečky mých prstů dotkly jeho srsti, škubl sebou. Rychle ucukl a udělal malý krůček bratrovi. Natáhl jsem se za ním, ale čím víc jsem se snažil o další dotek, tím rychleji postupoval vpřed.
„Překvapený?“ zeptal se sebejistě Vlčí Vůdce.
„Měl bych být?“ oplatil jsem mu stejně sebejistou otázkou.
Chris už nervózně postával vedle něj a tiše vrčel. Seth si ho nevšímal, stejně jako další dva vlci. Oslovil jsem ho v myšlenkách, a on opatrně pozvedl obočí, aby se na mě mohl podívat. V jeho čistě modrých očích jsem zahlédl malé kapičky slz. Vycenil na mě své tesáky a zavrčel dost nahlas, aby to vyplašilo všechna zvířata v okolí několika metrů. Trhl jsem sebou. Slyšel jsem jen jeho omluvné myšlenky a tiché rozloučení. Potom bylo ticho. Neslyšel jsem nic. Schoval se přede mnou. Tak, jak to umí jen on.
„Jak dojemné.“ Rozplýval se pokrytecky bratr. „Vyrazíme?“
Stál jsem tam jako přikovaný. Nezmohl jsem se k sebemenšímu pohybu, nebyl jsem schopný na nic myslet. Zase jsem jen doufal, že se brzo probudím.
„Tak co bude?!“ rozkřikl se vzteky nepřítel. Cítil jsem tu vlnu nenávisti, co od sebe vyslal. Proletěla skrz stromy, keře, zvířata i skrz mě a něčím mě naplnila. Skoro jako kdyby sourozenec kus své zloby, nebo čehosi, předal mně. Byl jsem sice pořád stejně vyklepaný, ale svým způsobem i sebejistý. Stejně jako on. Konečně jsem se odhodlal mu dát odpověď:
„Co si myslíš, že bude, bratře?“