1x. dubna roku 2009

Anotace: Něco jako tragická báseň v próze o znásilnění láskou.

1x. dubna roku 2009. Datum. Datum s tíhou věčnosti. Datum, které se už nikdy nebude opakovat, ale jeho idea se k radosti Platónově bude neustále vracet, vtělovat, trýznit, bodat. Nebo nostalgicky hladit a láskyplně rozechvívat. Datum s dvojím možným výstupem, z nichž jen jeden je známý, vyřčený, jednomyslně odsouhlasený a upírající možnosti číslo dvě právo na život. Paradox, krize, katastrofa.
Naše město - svět, koleje – minisvět, Drak – mikrosvět, 292b – nanosvět s absolutní nadvládou. Toho data jsme se postupně propadali do čím dál těsnějších, koncentrovanějších světů. Já a Přítel. Známe ten tajný klíč k průniku do prostorů, kde už není možné udržet autonomní ideje v jejich hranicích. Do prostorů, kde je největším blahem splynout s celkovou duší, s jednotnou koncepcí. Stačí jen sledovat tak, abyste zahltili centra pro zrakové vjemy, poslouchat tak, abyste zahltili centra pro sluchové vjemy a pít tak, abyste nakonec veškerá centra sjednotili, připravili je o jejich specializovanost. Není to těžké – není to drahé. Sedm třináctek, dvě tequilly, rum. Přítel to tuší, já po tom prahnu. V myšlenkách jsem to už tisíckrát zosnovala, struktura je perfektní, jednotlivé body jsou konkrétní, cíl je přesně definovaný. Vypadá to dokonale, ale můj amatérismus má tragický nedostatek – chybí koncept příčiny a důsledku.
A tak si hrajem, neznáme slabost. Necháme ty démony, aby do nás pronikli a nabourali trámkování našich kostí. Underground scene prochvívá od pat až do lebky a zase sestupuje zpět. Cock brutale drčí a hluchne, hroudovatí v hlavě, rozpouští se, stéká po kůži. Poison seed grinder trhá zvnitřku, tříštivá vlna začíná v okolí žaludku, hřmí a pohlcuje, znásilňuje všechny atomy, stahuje se zpět. Přítel je mi stále nablízku, cítím jeho zeď postavenou na mou ochranu. Díky ti za ni, hledám v ní dveře – zatím se zamykám. Snad nezbudou jen zárubně... Ač občas tvá zeď matní, drolí se a mísí se se zdmi v okolí, vždy znovu zbytní a neochvějně se vztyčí ve své impozantní výšce. Fascinovaná namáhavě polykám, oči třeštím do světla Přítele – opilého anděla a pak už se vznáším, s tebou, padlý Příteli.
Myslíte, že se Já a Přítel budou stydět? Najednou jsou součástí mikrosvěta – jakýsi přirozený, ale stejně trochu šokující inventář. Když se chtějí svlékat, svlékají se z popudu Draka. Když se Přítel vrátí v čase a Já políbí, je to z popudu Draka. Drak je mocný a jde dál, metafory přestávají být srozumitelné, mluvme na rovinu. Drak to chce a Přítel se Já ptá: Chceš se mnou strávit noc? Chceš se mnou strávit noc?.........Chceš se mnou strávit noc?..............................Chceš?..............................Tak chceš?????? Proboha, to je moje špatná báseň, která se stala. Další bod osnovy je splněn – parafuji příslušnou kolonku, zbytek je na Já. Tak prosím, hraj dál.

Já je dračí.

Přítel pevně svírá ruku Já, jeho zeď je stále neochvějná, takže se Já nebojí. Sama je silná a má dojem, že má ve všem jasno. Když na to přijde, dokáže bydlet i pod stanem. Nemá ale koncept příčiny a důsledku a ani neví, že by měla. Dobře ví, že to, co s Přítelem udělají, je jasně vymezené smlouvou, kterou uzavřeli. Jenže jsem jí neřekla, že se pod jejich exaktním definováním pojmu „strávit noc“ plíží druhý výstup data 1x. dubna roku 2009. Odpusť, nevěděla jsem to!
Nanosvět. Naprostá změť energií sil hmoty Přítel je tu pro Já Já je tu pro Přítele cítí se skvěle je to správné krásné něžné silné dunivé houpavé hebké zákonité pravdivé
Ráno se probudím a vidím přes pět tisíc dvě stě šedesát osm zlatých paprsků tvou tvář. Jsi se mnou ještě dlouho, jsi se mnou tak hluboce, že mě problém konceptu příčiny a důsledku ještě vůbec netíží. Druhý výstup data 1x. dubna roku 2009 ovšem pozvolna nabývá na intenzitě. Z prstů klouzajících lehce po tvých zádech, z dlaně lnoucí ke tvé hrudi, ze rtů kopírujících tvar tvého ramene, z očí laskajících tvé zlaté vlasy vím, že tohle neustojím.