Grandeur 1.díl

Anotace: Doporučuju všem, kteří mají rádi upíry...a jinak snad jen že Aleister se čte /alastér/,Antoinette/antoanet/,Ash /eš/ a Lenore /Lenor/,ale klidně si to samozřejmě čtěte jak chcete

„Ale no tak,vždyť tak stará zase nejsi,“ usmíval se Aleister na Lenore. „100 let,vždyť to ještě není žádný věk.“ „No jasně!A tím,že si takhle stěžuješ mě kapku urážíš,nemyslíš?“tvářila se Antoinette rozzlobeně. „Nebuď smutná,An,vždyť si starší jenom asi o 150 let“,přidal se Ash.
Na Antoinette bylo vidět,že by po něm nejradši hodila obrovskou křišťálovou vázu,kterou Lenore dostala k narozeninám. „Hele,víš co?Ty se radši ani neozývej,vždyť tu strašíš už nejmíň 400 let!“ řekla místo toho.Každý,kdo by je sledoval,by si nejspíš řekl: „Co je tohle za rodinu?Tohle přece není normální-takhle se hádat!“ Ale oni to tak nebrali.Pro ně to byla prostě jen další z mnoha výměn názorů,které mezi nimi za těch spoustu let,co žijí spolu,už proběhli.A stejně,těch málo lidí….teda lidí…to není to správné slovo,vlastně žádný člověk nebyl téměř nikdy v jejich blízkosti dost dlouho na to,aby poznal něco jiného,než jak ostré jsou jejich zuby.Tak teda…těch málo tvorů,kteří je skutečně znali,by nikdy neřeklo,že jsou „normální rodina“.Snad žádná skupina lidí se od „normální rodiny“ nelišila tolik,jako tahle.
Tahle rodina totiž neměla společné ani DNA,ani stejnou barvu očí,či vlasů,jak tomu obyčejně bývá.Pojilo je něco jiného.Všem v těle proudila Aleisterova krev.
„A co takhle si dát závod?Co říkáš,Lenore,třeba vyhraješ,když máš ty narozeniny,“ navrhl Ash,očividně,aby tuhle nesmyslnou hádku ukončil.Výrazy všech se okamžitě změnily ze zuřivosti na vzrušení. „To je úžasný nápad!“ vykřikla nadšeně Lenore. „A jako dárek bych mohla dostat víc času,co říkáš?“ podívala se prosebně na Alesteira,který měl vždy hlavní slovo. „Tak pro jednou se snad nic nestane,“ souhlasil Alesteire. „Ale moc si na to nezvykej!“ dodal s úsměvem. „Stejně zase prohraješ,“ neodpustil si Ash,než vyběhl ze dveří.Lenore zavrčela a rychle se hnala za ním.Za nimi vyběhli i všichni ostatní. „Za hodinu se uvidíme,“ řekl jim ještě Alesteire před domem. „Já za dvě!“vykřikla Lenore. „Ne!Hodina a půl ti bude muset stačit-ať nám zbude jídlo i na příště!“


Když byl Alesteire hodně daleko od Tallité ,městečka,ve kterém žili,začal se soustředit na hledání večeře.Nejdřív necítil nic,ale pak zavětřil něco,co ještě nikdy.Netroufal si odhadnout,co to je.Nevonělo to jako člověk,ale nepřípomínalo mu to ani žádné zvíře.Šel za tou vůní.Byla stále silnější a silnější.A pak to uviděl.Leželo to tam na tvrdé zemi.Leželo a brečelo.Malé miminko.Určitě mu nebylo víc než pár měsíců.Alesteire to nechápal-malé děti mu obyčejně voněly úplně stejně jako dospělí lidé.Ale tohle dítě v něm nic nevyvolávalo.Žádnou žízeň.
Okamžitě věděl,co má dělat.Opatrně zvednul dítě,které v jeho studené náruči jako zázrakem přestalo brečet a utíkal zpátky domů.