Vlčí krev - 12. Kapitola

Anotace: A došlo na boj... aneb když vlkodlaka popadne až vražedný amok.. trocha akce v dnešním díle... :) doufám, že se bude líbit...

12. OMYL


Muži, zaskočeni náhlým vstupem rozzuřené mohutné vlčice na pomyslnou scénu, která bohužel nebyla divadelní, ale scéna hry, kterou píše samotná život, se zarazili a jen třeštili oči na Wyrfel.
Ta znovu hrdelně zavrčela, až se jí rozvibrovala hruď. S bojovým rykem skočila na prvního z mužů. Byl dle jejího odhadu nejmladší. Neunesl její váhu a skácel se na zem. Ještě než ji stačili jeho druhové s jeho hrudníku celkem hrubě strhnout, zakousla se mu nemilosrdně do krku a jediným trhnutím mu rozervala hrdlo. Mladík se začal dusit, jak se mu jeho vlastní krev hrnula pozvolna do plic.
Bez váhání chňapla po mozolnaté ruce, jež se jí zabořila do srsti na hřbetě a sevřela ji bolestivě za kůži, aby s ní vzápětí mohla mrsknout o zem. Minula ovšem, a tak se vzápětí válela na zemi. Uslyšela nepěkné zakřupání. Tipovala to tak na jedno, dvě žebra, a to podle ostré bolesti, co jí vystřelovala do boku.
Nevzdávala to ale. Vyhrabala se na nohy a znovu zaútočila, než muži stačili podniknout nějaký protiútok.
A útočila na ně. Neustále. Zuřivě. Dorážela, uskakovala, kdykoliv ve své tlamě ucítila kovovou, leč velmi opojnou, chuť cizí krve, zachvátil ji neznámý pocit jakési až zvrhlé radosti...
V záchvatu nepříčetné zuřivosti a vzteku ani nevnímala vlastní bolest. Nepřemýšlela. Existoval pro ni jen boj. Masakr. Zběsilá touha zabít.
O to větší to pro ni byl šok, když se konečně uklidnila.
Muži byli mrtví.
Ani jejich družky či děti by je nepoznali.
Roztrhané šatstvo... těla... orgány, jako střeva... visící z rozdrásaných břich a krev valící se z mnohačetných zraněních, která utržili od jejích tesáků či nepřirozeně ostrých drápů...
Oklepala se. Bodalo ji v boku, měla naražený hřbet a ze stehna jí ještě trčela dýka. Teprve teď si uvědomila i svou vlastní bolest, která byla nemalá. Zaskučela a proměnila se zpět.
Polonahá se s obavami rozhlédla po svém okolí a s tichý zanaříkáním si vyškubla dýku z pravého obnaženého stehna. Ta bolest ji chvílemi ochromovala, cítila, jak ji pohlcuje vlna až děsivého vyčerpání.
Naposledy se podívala na zmasakrované muže.
Otřesný to pohled...
... mrchožrouti dnes budou mít své hody.
Náhle se jí udělaly mžitky před očima. Zapotácela se a bez boje se poddala té černočerné tmě, jež obklopila její vědomí.