Černé růže (4)

Anotace: Pokračování :-)...a první společnost, kterou od svého útěku měla možnost potkat...děkuju za komentáře

Vlastně jsem ani nevěděla, jak vypadám, jelikož od svého útěku jsem žádné zrcadlo skutečně neviděla. Pravda, mohla jsem se během okamžiku naklonit nad tůň, studánku nebo klidnou hladinou potoka, která by mi ukázala, jak moc se liším od té Molly, kterou jsem bývala. Ale nejspíš jsem to ani vědět nechtěla, přinejmenším od té doby, co jsem zjistila, že mi z hlavy namísto vlasů roste tráva.
Nicméně teď jsem netušila, jestli si mě ten mužík tak překvapeně prohlížel kvůli mému vzezření, které by mu dalo jasně najevo kým jsem se stala. Nebo moje podobnost se Samanthou nebyla ještě tak zřejmá a on je v šoku, neboť potkal kdesi v lese dívku, která nemá ani tolik potřebné brnění?
„Pane?“ oslovila jsem neznámého. Osel v tu chvíli usoudil, že už asi nebudu zrovna vhodný úkryt a líně se vracel ke svému majiteli. Ten po něm jenom na vteřinku švihl nepříliš povzbudivým pohledem, po němž být v oslově kůži peláším zpátky. Chlapík si ho však více nevšímal a opět se zahleděl na mě. Ne že by se obtěžoval s odpovědí.
„Pa-ne?“ zeptala jsem se důrazněji, ale s ním to ani nehlo. Dokonce i ten osel jevil více zájmu, poněvadž se začal netrpělivě ošívat.
„Nemůže ti odpovědět, má to zakázané,“ ozval se hlas malého dítěte, ačkoli nikde nikdo až na protivného majitele osla nebyl, jak jsem si hned ověřila zděšeným rozhlížením se.
Nyní se to dítě začalo smát a já měla pocit, že ten zvuk ze své hlavy nikdy nevymažu, jak otravně lehce a bezděčně to znělo. Stejně špatně to se mnou vnímal i osel, neboť celou dobu té pisklavé dětské radosti hýkal a předupával na místě. Hlas ustal a já spatřila, že ten pár oslích očí mě bedlivě sleduje. Nebo snad že by…

Pro změnu jsem vyvalila očí já a hlas dítěte opět promluvil. Teď jsem si byla jista, že kolem sebe žádnou šestiletou ratolest neuvidím, že je to jen a pouze v mé hlavě.
„Ještě patnáct let nesmí. Proto jsem s ním já, abych za něj mohl mluvit.“ Slétla jsem pohledem do očí zvířete a němě přikývla.
„Jmenuji se, hm, Aron,“ podotkl a než jsem se zmohla na nějakou reakci, dodal „A on nemá jméno, další část trestu, ale jestli o něm budeš chtít mluvit, tak jako o Vězni, jasný?“
„Ano. Já jsem Molly. Moc mě těší,“ pak jsem si chvíli počkala, než dokončil všechny formálnosti a když dodal: „Mně taky,“ měla jsem dojem, že i Vězeň nepatrně smekl hlavou. Nevěděla jsem proč, ale dočista mě to potěšilo.
Osel co mluví a bezejmenný vězeň – nebylo divu, že jsem měla na jazyku více otázek než bylo zdrávo. Neměla jsem však šanci stihnout odpověď ani na jednu z nich, protože osel neodbytně pokračoval. A já musela lhát.
„Nezdáš se jako typický Lesní člověk. Co jsem měl tu výjimečnou možnost je spatřit, tak vždycky chodili po skupinkách.“
„Já ale nesmím být nápadná,“ lezlo ze mě jak z chlupatý deky a neměla jsem tušení, kam až budu v této lži muset zajít.
„To zní jako bys měla nějaký úkol - Zatraceně!“ zahulákal a já myslela, že mi praskne hlava. Vězeň nejspíše zhodnotil, že se situace dostatečně zklidnila a začal na osla skládat další měchy, které celou dobu držel.
„Jak já tuto práci nesnáším! Nechápu proč si ti babralové nemůžou pro tu rosu chodit sami! Ale né, oni raději pošlou nebohého osla s pomateným bláznem, aby jim ji nasbírali v kdejakých zapadlých končinách.“
„Rosu? Na co rosu?“
„Copak to svět viděl, aby někdo v Mia-Dey něco dokázal bez rosy?! Poslyš, neměla bys tadyhle toto všechno už znát? Pokud si jsem něčím jistý, tak tím, že právě Lesní lidé naše kouzelníky a mágy naučili jak vyrábět lektvary.“
Mia-Dey, co mi to jenom připomíná? Někde jsem to už musela slyšet. Nebylo to dávno, sotva týden zpátky. Oh, ano - ten dopis: Pokud v tobě proudí alespoň trochu matčiny krve, tak hledej pomoc v Mia-Dey - to mi onehdy vzkázal otec. Matčiny krve? Divila bych se, kdyby něco tak lidského jako krev, stále bylo mou součástí. Spíše bych čekala mízu. Co naplat, pomoc chci a nejen to, potřebuji ji, takže se do Mia-Dey musím dostat.
„Ptal jsem se tě na něco,“ začal velice netrpělivě Aron.
„Já vím, omlouvám…samozřejmě že to vím…jen jsem se pozastavila nad tím, jak jsi říkal, že jste z Mia-Dey,“ pokusila jsem se nastavit nejpřívětivější výraz. „Tak si říkám, že nejspíš máme společnou cestu.“ V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že budu nejspíše muset cestovat s arogantním a sebestředným oslem v doprovodu trestance, u něhož jsem ani neznala zločin, za nějž musel nyní pykat. Stejně lepší nevědět.