Strážce rokle Stínů - CELÉ!!!

Anotace: Takže jsem vám to sem dala již dokončené... douám, že se bude líbit...:)

Anotace : Když nám život zcela neočekávaně poskytne a nabídne něco tak neuvěřitelně krásného, co by nás nenapadlo ani v tom nejzvláštnějším snu, není rozumné truchlit, kdy tomu nadejde konec...


„Heleď... Antoško... jestli se ceš přidat do party, tak se vokamžitě votoč a dones nám šutrák z kraje rokle.“ pronesl nesmlouvavě huhňavým hlasem Mik, obklopen skupinkou ostatních kluků z vesnice, kteří jen s úšklebky na tvářích souhlasně přikyvovali. Nevěřili totiž, že hubený chlapec se slámově žlutými vlasy překoná svůj strach a odhodlá se.
O to víc byli překvapení, když chlapec zaťal ruce v pěst, prudce se otočil a začal stoupat po stezce vedoucí k severnímu kraji rokle Stínů. Během chvíle jim zmizel z očí za první zatáčkou.
„Já jim ukážu!“ zamumlal si odhodlaně Antoan sám pro sebe a vytrvale se drápal dál do prudkého kopce. Ovšem čím víc se blížil k cíli své cesty, tím rychleji z něj vyprchával vztek na Mika a k jeho vlastní smůle i odvaha.
Najednou ho ovanul na tuto roční dobu příliš studený mrazivý vítr. Okamžitě se zastavil a vyděšeně rozhlédl kolem sebe. Na rukách mu naskočila husí kůže a zachvěl se zimou, dokonce jím začínala třást zimnice.
Chytl se rukama za paže, aby se aspoň trochu zahřál. Chtělo se mu otočit se a seběhnout zpět dolů... do bezpečí. K vrcholu mu ovšem chyběl doslova kousek... a navíc v něm zůstala jakási hrdost. Přesně si uměl vybavit, co bude Mik říkat, jestli se vrátí s prázdnou. Proto i přes veškerý strach, se zhluboka nadechl a se sebezapřením pokračoval dál po strmé stezce.
„C-ccco c-cchcccešš...“ozvalo se najednou vysokým mrazivým hláskem spolu se zafičením studeného větru.
Antoška vyděšeně vykřikl a s hrůzou vytřeštil oči na samotný kraj rokle, od kterého ho dělilo tak patnáct metrů.
Stála tam totiž drobná dívka v černém velkém plášti. A ne ledajaká dívka. Měla sytě zelené hluboké oči, které dominovali bledému oválnému obličeji, kolem něhož jí vlály jako temná aura havranní vlasy... to vše jen podtrhovalo její až éterický vzhled.
„M-mor-rdo..riee...“zašeptal vyděšeně a začal pomalu ustupovat dozadu. Dívka na něho upřela své hypnotizující oči... kterýma ho málem propalovala skrz na skrz a natáhla k němu v elegantním pohybu ruku.
V ten okamžik chlapec hlasitě vyjekl, prudce se otočil a vzal nohy na ramena...

* * *

Když jsem tak seděla na kraji té temné hluboké rokle a očima hypnotizovala její dno, které spíše připomínalo bezednou jámu, vedoucí do samotného Pekla, místa, jež mi bylo poslední dobou až přespříliš blízké, nemohla jsem si nevzpomenout na ty báchorky a pověry, co o tomhle místě už desítky let kolovaly a postupem času nabíraly na děsivosti, a samozřejmě tím i ztrácely na pravdivosti.
Lidé se už sice odjakživa tohoto poněkud ponurého místa báli, ale od dob krutých honů na čarodějnice, pořádajících se po celé Anglii a Francii, se jejich strach ještě více stupňoval až do takové míry, že ty povídačky se částečně začaly stávat pravdivými.
Už ode dávna si lidé po večerech vykládali, že v propasti žijí démoni tak strašliví, že je vyvrhlo i samo strašlivé Peklo. Vylézat ven, z jejich temné díry mohli jen za černých nocích, ovšem ti nejsilnější a nejkrutější dokonce i za slabého ranního světla.
A tak, díky jejich pevné víře v ten nesmysl a až panickému strachu z vymyšlených démonů, jsem mohla vzniknout i já.
Skutečný přízrak rokle a rozlehlého hlubokého lesa, co ji obklopoval ze severní strany. Neochvějný strážce, co téměř nikdy nespí a stráží svůj poklad.. své území… teritorium, a tím i chrání lidi z vesnice a okolí, před tvory, kteří vznikli podobně jako já a obývali právě rokli a les. A zároveň i děsivý přízrak, čerpající veškerou svou sílu ze strachu, zoufalství a neštěstí jiných.
Seleja… jmenovala jsem se. Ovšem stejně nikomu na mém jménu nikdy nezáleželo. Báli se mě. Báli se Strážného lesa. Báli se Černé rokle Stínů. Vyslovit mé jméno, by pro ty hloupé vesničany bylo jako by se veřejně přihlásili k Satanovi… samozřejmě za předpokladu, že by ho znali. Mezi sebou o mě mluvili jako Mordorii… pocházelo to ze slova Mordo… smrt.
Což bylo popravdě řečeno až k smíchu, protože já nikdy nikoho nezabila, neměla jsem k tomu ani důvod. To ti Druzí. Ti prahli po lidské krvi. Já ne. Já se živila pouze emocemi. Jenže vysvětlete to lidem, co mě zahlédli, jak prchám k lesu... spojili si mě s veškerou tou pakáží, co v tom zatraceném lese a puklině přebývá.
Ovšem přeci sem někdy i přes svůj strach a respekt zavítali. Ať už to byl milenecký pár, hledající soukromí pro vyvrcholení své, zajisté nehynoucí, lásky , či banda mladíčků, kteří si tak dokazovali vlastní odvahu. Nebo dokonce i zloději, co si bláhově mysleli, že tu ukryjí svůj lup, že se zbaví se pomocí rokle nepohodlné mrtvoly…
A na tyto chvíle jsem tu čekala já. Skrývala jsem se v černém stínu lesa a číhala. Číhala na ten čerstvý příval energie, na tu sladkou chuť nefalšovaného strachu nebo čirého zoufalství mých obětí obětí, co mě okamžiky přiváděla až do extáze…
Vysávala jsem je do posledního kousíčku emocí, čerpala z nich, co mohla.
Pomalu jsem zvedla oči k tmavnoucí obloze, stále pokryté narůžovělými červánky, které obklopovali oranžovo-rudé slunce, mizící za dalekým tmavým horizontem. Bledou tvář jsem ještě nastavila posledním hřejivým paprskům.
Jak zvláštní je to pocit... cítit, jak vás to teplo paprsků doslova lechtá na kůži, napadlo mě s úsměvem.
„Brzy nastane soumrak,“ zamumlala jsem si sama pro sebe tiše a postavila se čelem k zapadajícímu Slunci, co mi do očí házelo zlatá prasátka.
A v tu chvíli ke mně dolehl hlasitý mužský smích, hned ve trojím provedení. Prudce jsem otočila hlavu tím směrem, až mi vlasy, černé jako bezměsíčná noc, vyklouzly z pevného uzlu a zakryly tím polovinu obličeje.
Ani jsem se neobtěžovala si ty vlasy zastrčit za ucho, pouze jsem mlčky upírala oči k místu, ze kterého jsem zprvu ten smích zaslechla.
„Ale no tak, Simone! Se vsadím, že ti Maria stejně nedá...,“ ozvalo se krátce po onom smíchu téže mužským tenorem pobaveně.
Jak... nechutné a přízemní..., znechuceně jsem pohodila hlavou a mimoděk mi v mysli vyvstanula jedna velmi nepříjemná vzpomínka na jeden z těch odporných skutků, co tu lidé napáchali.

* * *

Ticho tehdy protlo táhlé dívčí zapištění. Bylo plné hrůzy a děsu z muže, co dívku hrubě povalil na zem, do vlhké trávy na okraji lesa. Snažila se mu bránit, ale marně. Muž se jen pobaveně uchechtl a ruce jí pevně držel za hlavou.
„Říkal jsem ti, že mi nakonec dáš...“ pronesl vítězně nakřáplým hlasem a volnou rukou si jediným pohybem rozepnul pásek u kalhot.
Pozorovala jsem to s odporem ze temnoty, co zavládla už za prvními mohutnými buky, ohraničující kraj lesa. Měla jsem vztek hlavně z jednoho důvodu, a toho, že mě takovým hrubým způsobem vyrušili z mé jindy poklidné samoty za přítomnosti nostalgie.
Dívka se znovu vyděšeně zajíkla, leč muž se opět jen hrubě zasmál. „Klidně si křič, děvče, jako by tě tady mohl někdo slyšet. Cha! Leda vymyšlení démoni rokle!“
Musím uznat… tehdy mě to jeho prohlášené nebezpečně rozzuřilo.
Lidé už začali zapomínat na strašlivou děsivou Mordorii, ušklíbla jsem se, čas připomenout jim, že já rozhodně nejsem žádný vymyšlený démon…
Mezitím muž stihl vyhrnout té nebohé dívce sukni až do pasu.
Lze pouze konstatovat, že více již nestihl… trest za rozzlobení Seleji je více než jednoznačný.
Po chvíli zase to ticho protnul výkřik. Tentokrát ovšem mužský. Byl to jeho poslední smrtelný výkřik… než se ozvalo hlasité křupnutí, doprovázené nepříjemným mlasknutím.
A v té chvíli se mi otevřelo… Peklo.

* * *

Tihle muži ovšem, jak se na první pohled zdálo, se nechystali dělat žádnou takovou věc, jako ten před nimi. Jen mě znepokojilo, jak byli nepřirozeně veselí, jako by na ně ta temná atmosféra tohohle zatraceného místa nijak nepůsobila.
„Já si myslím pravej opak.“ promluvil kdosi znovu. Při zvuku toho hlasu jsem sebou prudce trhla. Samotnou mě to více než překvapilo. Byl to zcela normální hluboký sametový hlas. Nic zvláštního, co by mě mělo vyděsit…
A přesně v ten okamžik vystoupali na kopec tři postavy. Mužské postavy. Všichni byli bezpochyby velmi vysocí… rozhodně vyšší než já.
Dva tmavovlasý, třetí byl špinavě blond. Dle normálních dívčích či ženských měřítek nejspíše vypadali více než dobře. Statní, urostlí, pohlední…
A dle mých měřítek? Byli naprosto ideální… o vzhled mi ovšem ani trochu nešlo. Spíš o zdroj emocí.
Nebyla jsem dívka v pravém slova smyslu, abych prohlásila, že se mi líbí jejich ostře řezané a přitom jemné tváře. Ne, já v nich viděla pouze ty téměř bezedné studnice emocí, co bych z nich mohla načerpat energii minimálně na dva měsíce dopředu.
Inu… co byste taky měli čekat od někoho, kdo se živí už 95 let vysáváním jiných lidí.

* * *

„A neutečeš vodsud stejně jako tenkrát, Antoško?“ prohodil pobaveně Mik směrem k mladíkovi se špinavě blonďatými vlasy a uchechtl se.
Antoška nad tím pouze mávl rukou. „Od té doby uplynulo už šest let. A co ty? Nebojíš se ani trochu?“ ušklíbl se. I když od té doby, co ho sem poslal Mik s partou uplynulo již mnoho času, pořád se neuměl s Mikem.. sžít.
Navíc si musel ke své vlastní nelibosti přiznat, že na tu podivnou dívku, co tu jako malý potkal, nedokázal zapomenout. Zdálo se mu o ní skoro každou noc... ještě když byl menší, tak ho v nich děsila, ovšem postupem času... vzpomínal na její bledou až nelidskou tvář rád a snažil si vybavit, co nejvíce detailů. Sám ani nevěděl proč.
Leč od té doby se sem neodvážil. Prostě ne. Až teď, a to ho ještě doprovázel Mik se Simonem.
„Byli ste někdy až na vokraji srázu?“ zeptal se najednou Simon, nejspíše, aby přerušil to nepříjemné ticho, co nastalo.
Mik hrdě vypjal hruď. „Já jsem byl. Donesl jsem odtamtud placák. Je to teda pěkně hluboký, to ti teda povim.“ spustil poněkud chvástavým hlasem.
„Já bych ke kraji… radši moc nechodil.“ navrhl Ant opatrně a očima zabloudil přesně k tomu místu, kde kdysi zahlédl onu prazvláštní dívku s uhrančivýma očima a divokým pohledem.
„A proč si myslíš, že sme sem chodili, asi.“ vyhrkl nechápavě Mik a zakroutil hlavou. „A pak, že se nebojíš, pche!“
„Taky že ne!“ odsekl podrážděně a zlostně zakroutil hlavou. Najednou mu ovšem oči zabloudily k lesu, co začínal jen pár metrů od nich a...
... spatřil JI. Znova

* * *.

Ztuhla jsem uprostřed pohybu, když jsem na sobě ucítila jeho pátravý pohled. Jeho bledě modré oči krátce spočinuly na mé tváři a teprve v tu chvíli jsem se vzpamatovala... probudila z toho přízračného transu.
Nejrychleji, jak jsem mohla, jsem sebou smýkla dozadu, za mohutný kmen buku, jenž mě před jeho pronikavým pohledem skryl. Snad... si bude myslet, že se mu to zdálo.
Jedno mě ovšem zarazilo... tu tvář... jsem už někde někdy viděla. Už před mnoha, mnoha lety... zbytek byl ovšem jaksi zamlžený.

* * *

Nemohl tomu uvěřit. Viděl JI. Byl si jistý, že to byla Ona s velkým O.
Měla tu stejnou bledou tvář. Plné rty rudé jako krev. Černé vlasy, podobné křídlům havranů. A především ty oči... tak hluboké, že by se v nich mohl utopit... jen s tím rozdílem, že nyní mu jejich pohled připadal zase o něco nostalgičtější...
A potom... zmizela. Vypadalo to, jako by se prostě rozplynula. Protřel si oči a znovu zamžoural na ono místo. Ovšem... už tam nebyla.

* * *

Srdce mi bilo jako splašené, i když to technicky vzato nebylo dost dobře možné. Mé srdce totiž až do teď VŽDY tlouklo klidně, zcela pravidelně. Někdy dokonce nebilo skoro vůbec, ale nikdy ne zrychleně. Vlastně jsem si do téhle doby ani neuvědomovala, že vlastně srdce mám.
Téměř bez dechu jsem ze stínu lesa pozorovala toho muže, co mě zahlédl, byť jen koutkem oka. Najednou jsem si uvědomovala, jak lesklé a už na první pohled hebké, má ty špinavě blonďaté vlasy, jak pozoruhodná a krásná je jeho tvář, v níž seděl zamyšlený hloubavý výraz...
Stop! Okřikla jsem se v duchu. Musím přestat... co se to se mnou ksakru děje?
To... přece... já vlastně neexistuju! Natož, abych mohla něco cítit. Nebo snad ano? A proč nad tím vlastně přemýšlím? Co se to se mnou, u Zandrua, děje?

* * *

Neustále se musel kradmo ohlížet k lesu. Bedlivě sledoval každý pohyb kolem sebe. Každé šustnutí. Zvuk. Nepatrné zachvění větve.
Ale už ji nezahlédl.
„Hele... co tam pořád čumíš?“ Zeptal se ho Miko a pohlédl právě tím směrem k lesu.
„Nic... jen se mi něco zdálo,“ mávl nad tím Antoška rukou a odhodlaně vykročil blíže ke srázu. Strach ho najednou zcela opustil. Hlavu měl totiž plnou akorát JÍ. Nemohl na ni přestat myslet. Prostě to nešlo. Zvláště po tom, co ji zahlédl.
„Héééj! Stůj!“ Zakřičel na něho najednou Simon. Antoška se lekl, a tak sebou prudce škubl a zastavil se. V první chvíli ho napadlo, že JI Simon taky viděl. Srdce se mu rozbušilo tak prudce, až mu hrozil srdeční kolaps. Ovšem o setinu sekundy později mu došlo, proč na něho Simon tak zakřičel.
Od kraje propasti, která vypadala jako bezedná, ho dělil sotva metr. Metr, co ho dělil od smrti krkolomným pádem na kamenité dno průrvy!
Zhluboka se nadechnul.
„Tak to bylo vo fous...“ prohlásil Miko a vykročil spolu se Simonem k němu.

* * *

Hrklo ve mně, když málem dobrovolně opustil pevnou zem a vyměnil ji za řídký vzduch a dlouhý pád dolů.
Visela jsem očima na každičkém jeho pohybu, gestu, slovu, jež mu vyšlo z rtů. A kdykoliv jsem si to uvědomila, vynadala jsem si za to, ovšem za dalších pár minut jsem se přistihla zase. A tak to šlo pořád a pořád dokola...
A pak se najednou všichni tři otočili a vydali se cestou vedoucí pryč od lesa, od mé rokle Stínů. Párkrát jsem zamrkala. Odchází. Konečně se budu zase cítit jako vždy. Nijak. Jako chladný strážce. A ne jako nějaký lidský slaboch.
Když mi zmizeli z očí a jen stěží ke mně doléhal jejich smích a útržky nadmíru veselého hovoru, oddychla jsem si. Jsou pryč. A už se sem nejspíš nikdy nevrátí. Ukojili svou zvědavost, pozvedli si sebevědomí. A konec. Tečka.
S úlevou jsem se narovnala a neslyšně vykročila z hustého houští ke srázu. Na své oblíbené místo. Tak daleko a zároveň i blízko ke dnu propasti. K démonům spícím v jeskyních tam dole. Ve tmě. Čekajících až bude tma i tady nahoře. A by mohli vylézt a já je zase zahnat dolů. Jak to bylo po celou dobu mého bytí. A jak to už bude. Navěky.

* * *

Nemohl odejít. Jen tak. Měl stále takový ten otravný nutkavý pocit, že by se měl vrátit. Nejdřív se ho rozhodl ignorovat, ale už po pár minutách zjistil, že to prostě nejde. Neuposlechnout svůj vnitřní hlas se rovnalo málem mučení.
„Hele, kluci... já si tam zapomněl...eh... hned jsem zpět. Nečekejte na mě,“ vyhrkl rychle a aniž by počkal na reakci Mika či Simona, otočil se a svižně vyrazil opět k hřebenu srázu. Na TO místo.
Sotva došel na vrchol, zastavil se. „Ach...“ vydralo se mu z úst, když zalapal po dechu samým úžasem.
Seděla na okraji srázu, jednu nohu přehozenou elegantně přes okraj. ONA. Jeho Tajemná. Dívka, jíž lidé už po celé věky říkali Mordorie.
Její jemná tvář, štíhlé pevné tělo... doslova ho uchvátily a vyrazily mu dech. Otočila k němu hlavu. Když jí pohlédl do těch magicky uhrančivých očích, doslova ucítil to elektrizující mravenčení, co mezi jejich pohledy zničehonic proběhlo.
Jako ve snách vykročil k NÍ.

* * *

Nevěděla jsem, proč to dělám. Proč jen tak nehybně sedím a neutíkám. Nebo proč ho nepoužiju jako svou potravu. Nevysaju a za jeho opovržlivost neshodím na dno, kde ho čeká rychlá smrt a dlouhodobá posmrtná muka.
Anebo... podvědomě jsem to věděla. Popravdě řečeno, kdesi uvnitř mě jsem byla šťastná. Vrátil se! A nezdálo se, že by se mě bál jako ti ostatní. Spíš naopak. Když mi pohlédl do očí, přejel mi mráz po zádech a na pažích naskočila husí kůže. Chápete to? MĚ! Strážci rokle Stínu!
„Čekala jsem tě,“ dostala jsem ze sebe a nechala ho, aby se posadil kousek ode mě.
„Já tě zase hledal,“ vypravil ze sebe on hlubokým hlasem jako ten nejlepší samet.
„A našel.“
„Ano.“
„Ano,“ zopakovala jsem.
„Kdo jsi?“
„Seleja. Kdo jsi ty?“
„Antoan.“
„Těší mě.“
„Mě taky.“
„Můžu tu s tebou zůstat?“
„Ano, můžeš.“
A to byl začátek konce.

* * *

Zamiloval se. Slepě. Bezhlavě. Nenávratně.
To Antoan poznal už ve chvíli, kdy se k NÍ posadil. Ach ano. Seleja, dívka, které ve vesnici dole nikdo neřekl jinak, než strážkyně Mordorie, byla tak... zvláštně jiná. A to ho na ní přitahovalo. Byla tichá. Neměla potřebu mluvit. Ovšem její gesta vynahrazovala veškeré mluvení. Z každého jejího pohybu přímo čišela jistota a až hřmotná plavná elegance. Netušená, pečlivě skrytá síla, této prazvláštní dívčiny.
A tak se stalo to, co bylo nevyhnutelné.
Antoan začal k Rokli Stínů docházet každý den. Dopolednem odpoledne, navečer, když svítilo ještě Slunce a on si vyšetřil nezbytný čas.. Povídali si. Aspoň teda zpočátku.
Byl si ale jist, že nikdy nezapomene na to, kdy JI poprvé políbil.
Nedalo se to srovnat s žádným jiným polibkem, který kdy zažil s jinými dívkami.
Zase jako vždy seděl vedle ní. A najednou se oba sehnuli ve stejnou chvíli pro jeden kamínek na zemi, či co to bylo. Ale to bylo vlastně už nepodstatné. Jejich obličeje rázem dělila jen maličká vrstvička průhledného chladného vzduchu. Neodolal, když uviděl ty smyslně vykrojené rty jen kousíček od těch jeho.
Bez váhání přitiskl své rty na její ústa. Zprvu byla překvapená, ale neodtáhla se od něj. Zřejmě to pro ni bylo něco úplně nového. Polibek mu začala po chvíli poněkud neobratně oplácet. Neobratné to ovšem bylo jen ze začátku.
Okamžitě si přitáhl její chladné tělo blíže k sobě v pevném sevření, svými rty se vpíjel do jejích úst.
Z toho polibku ho mrazilo v zádech. A vlastně nejen v zádech. Tělem mu projelo vlna až elektrizujícího vzrušení.
Když si to napříště zopakovali, a vlastně poté, co si to opakovaly s železnou pravidelností skoro dva týdny, nezůstali jen u líbání.
Prsty sjel přes hranu její oblé čelisti, přes jemnou kůži na hrdle, klíční kost, až pod její tmavý háv, do útrob červeného korzetu. Zaslechl její tichý výdech a vzápětí její prsty, jejíž dotek pro něj už dávno nebyl tak mrazivý, na svých svalnatých zádech. Vzápětí si ho přitáhla pro ještě hlubší a tvrdší políbení. Ve chvílích, kdy se jejich rty musely rozpojit pro krátké nadechnutí, roztouženě vydechla a on krátce zasténal.
Netrvalo dlouho, než se navzájem začali zbavovat pro tu chvíli nepotřebného oblečení.

* * *

Tak jak bývalo mým zvykem už po dlouhá staletí, seděla jsem na okraji srázu. A přemýšlela. Antoška zrovna před chvílí odešel. Pořád jsem nemohla věřit tomu, co se mezi námi dvěma odehrálo. Co jsem dopustila, aby se odehrálo.
Jen při vzpomínce na naše milování, moje bledé tváře nabraly poněkud červenější odstín, což jsem až do teď považovala za pro mě nemožný jev. Ovšem čím víc času jsem trávila s tím mladíkem, tím více jsem u sebe začala pozorovat jakési... znaky lidství. Což pro mě byla novinka.
Byl... první... člověk... muž, koho jsem si pustila takhle... blízko k tělu. Možná dokonce by se dalo říci, že přímo na tělo. Znal mě pravým jménem. Nemyslel si, že jsem stvůra. Přízrak. Čarodějnice. Odhalil mi svou duši. A já jemu svou... věřila jsem tomu, že jsem konečně našla svou spřízněnou duši... najednou jsem už chápala všechny ty milenecké dvojičky, co se sem tam zavítali... a -
- z pod okraje rokle, kousíček od mě se najednou ozvalo zachroptění. Zachroptění, které bylo tak nelidské a strašlivé, že mi okamžitě došlo, komu patří.
„Ale... vždyť...“ Nedopověděla jsem. Slunce už dávno bylo za obzorem. A nahradil ho bledý svit ještě bledšího kulatého měsíce. Jak jsem jen mohla...si toho nevšimnout... u sta pekel...
Vyskočila jsem rychle na nohy, a to zrovna ve chvíli, kdy se na povrch kraje rokle vyloupla ohromná postava, která vypadala, jako by ji někdo vystřihl z té nejčernější tmy, a jíž místo očí mocně žhnuly dva červené body.
„Kerrigore, vrať se zpět na dno jámy, svého vězení.“ pronesla jsem pevným neochvějným hlasem k netvorovi a napřímila se. Zelené oči mi jakoby zářily vnitřním světlem a vlasy povlávaly kolem tváře, jako černá aura, a to i přesto, že bylo bezvětří.
Démon se jen zasmál svým odporně skřípavým, ale burácivým hlasem. „Dnes ne, Selejo, má drahá. Dnes odejdu. Do vesnice. A ty mi v tom nezabráníš.“
Pohrdavě jsem se ušklíbla. Pravda sice byla, že Kerrigor byl démon strašlivý, nejsilnější ze všech těch potvor žijících v lese a rokli Stínů. A taky nejvíce prahnoucí po lidské krvi. Ale já se ho nebála. Nikdy. Protože jsem byla Strážce. A ti se bát nesmí. Nikdy. Za žádných okolností.
„Dnes ne. A ani nikdy jindy, rozumíš? Vrať se!“ to poslední jsem na něj zakřičela z plna hrdla a vložila do svého hlasu veškerou svou sílu. Věděla jsem, že musí poslechnout hlas Strážce. Že nemá na-
Začal se až šíleně smát. Zarazila jsem se. A zvláště potom, co ke mně vykročil. Každý krok zněl jako zadunění. „Vrať se! OKAMŽITĚ SE VRAŤ!“ Znovu jsem zakřičela. Z hlasu přímo prosakovala moje síla. Síla nutící ho poslechnout. Jako vždy.
„Copak ty to nechápeš, Strážkyně?“ blížil se ke mně a já se najednou nemohla ani pohnout. „Ty už nemáš nade mnou moc. Ty už mi nemáš právo přikazovat, co nesmím, a co můžu. A už brzo ani těm ostatním ne.“
Zalapala jsem po dechu. Najednou se ta ohromná koncentrace zla a tmy tyčila přímo nade mnou. Nechápala jsem to. Co se stalo? měl mě poslechnout! Tohle se mi.. ještě nikdá nestalo. Nikdy!
„Skončila si.“ Zachechtal se jediným pohybe, své obrovské pracky mě odhodil bokem. Tvrdě jsem dopadla na zem. Celým tělem mi projel další nový pocit.
Bolest.
Rychle jsem se vyhrabala zase na nohy. Nemohla jsem ho nechat projít. Obě dlaně se mi tlumeně rozzářily nazelenalým světlem. Zhluboka jsem se nadechla a rychle přiskočila ke Kerrigorovi. Chytla jsem ho za jednu z těch obrovitých výstupků které byly ruce a vší silou s ním smýkla k propasti. Démon zařval a tentokrát letěl on.
Dopadl jen kousíček od kraje propasti. S bojovým rykem jsem se k němu rozběhla a silně do něj kopla. Jednou. Dvakrát. Chtěla... musela jsem ho skopnout dolů. A úpěšně. Z jeho hrdla se vydralo další zachroptění, a to když padal přes okraj.
Oddychla jsem si. Ale k mé smůle jen na setinku vteřiny, protože vzápětí můj kotník ovinul netvorovy prsty. Šíleně to pálilo. Vyjekla jsem a vzápětí spadla na zem. Váha démonova těla mě pomalu, ale jistě táhla spolu s tím netvorem přes okraj.
Z posledních sil jsem tu záři přesunula právě na kotník. Démon strašlivě zaryčel a pustil mě. Padal dolů. Na dno svého vězení.
Rychle jsem se odtáhla od okraje průrvy, přerývaně jsem dýchala a v uších mi zněla Kerrigorova poslední slova, když padal. „Jsi už moc lidská! Příště mě už neporazíííííšššš!“

* * *

Automaticky zamířil k okraji rokle, kde viděl sedět Seleju, svou životní lásku. Pousmál se a přiblížil se k ní zezadu. Bez vhání se k ní sklonil, odhrnul jí vlasy z šíje a políbil ji zezadu na krk. „Stýskalo se mi, má tajemná...“ zašeptal jí do ucha.
Seleja se ovšem ani nepohnula. Jediným svalem nedala nic najevo. Dokonce mu ani neodpověděla. Jen seděla, mlčela a ani se na něj nepodívala.
Zmátlo ho to a přidřepl si vedle ní. Vzal její obličej do dlaní a natočil ho něžně k sobě, aby j viděl do očí. Připadala mu pobledlejší než obvykle, čarovné oči dnes tolik nejiskřily. „Děje se... něco?“ Zeptal se jí zmateně.
Zase jen mlčela. Jako duch. Přízrak. Jako by ho neviděla.
Najednou jí do očí vhrkly slzy. Maličké lesklé krůpěje jako diamanty se jí skutálely po dokonalých líčkách. Nadechoval se pro další otázku, když se k němu náhle naklonila a přitiskla své rty na ty jeho v něžném a zároveň vášnivém, náruživém polibku, jaký od ní ještě nikdy nezažil. Vděčně se vpil do jejích úst, vzájemně si propletly jazyky. Automaticky začal bloudit rukou po jejím těle.
Stále mu vrtalo hlavou, jak ho líbala. Jako by... jakoby to mělo být naposle-
- náhle přestala. „Milovala jsem tě, Ante. A milovat budu.“ broukla tiše. Už se pousmál a chystal se jí říct, že on rozhodně taky, když...

* * *

Popotáhla jsem, a když jsem se s ním... rozloučila, odvrátila jsem od něj oči a...
... shodila ho přes okraj propasti.
Z očí mi tryskaly proudy slz. Zaštkala jsem a pomalu se zvedla.
Konečně jsem totiž pochopila, co se to se mnou, od té doby, co jsem Antoana potkala, dělo. A to i díky Kerrigorovi, který mi to skoro řekl.
Čím více času jsem trávila se svou láskou, tím více se ze mě stával člověk. Obyčejný, křehký, bezmocný. Lidská bytost se vším všudy.
Nejdříve mi to připadalo úžasné. Ach ano... to by znamenalo, že bych konečně začala stárnout. Mohla bych odejít do vesnice. Žít s Antoanem. A jednoho dne, po jeho boku zemřít...
Ovšem o chvíli později mi došli možné důsledky. Kdyby se tak skutečně stalo, znamenalo by to konec toho, za co jsem celou dobu bojovala. Za co jsem musela bojovat. Démoni rokle Stínů, a lesa... by byli volní. A to by znamenalo katastrofu. Pohromu. Peklo na zemi.
Musela jsem se zbavit toho, co mi bránilo v mém úkolu. A Antoan by se mě nevzdal. Dělal by mi to ještě těžší. Buď by zemřel on, nebo já. A já zemřít nemohla.
Protože... kdybych nebyla já, nebyl by už žádný Strážce. To byl totiž můj úkol. Chránit. Hlídat.
Ne žít. Užívat si. Milovat.
Takhle to bylo, je a bude.
Navěky věků.

„Sbohem, lásko...“ Zašeptala jsem do ticha, a otočila se. Vykročila jsem tiše k lesu. Zase jsem to byla já. Strážkyně. Přízrak, který vznikl z pověr lidí.
Neochvějný Strážce rokle Stínů.

* * *

Ještě dopadl na kamenité dno rokle a jeho vědomí nenávratně obklopila tma, zaslechl výkřik. Zoufalý výkřik, který ho ochromil ještě více.
Seleja.
Shodila ho.
Zabila.
Nechápal.
A než stačil pochopit, proč ho jeho milá tajemná zradila, jeho duše odešla do nicoty.

* * *

O několik minut později se ze dna ozval potěšený ryk a mlaskán démonů, jež si pochutnávaly na čerstvém lidském mase, které už tak moc dlouho neměli...