Poslední

Anotace: O tom, že nenávist může přetrvat i stovky let. O tom, že poslední nemusí být vždy na konci. O kráse i hrůze úplňku. /Omluvte, prosím, případné překlepy a chyby, psala jsem to ve spěchu pro jeden web. Sou indžoj it./

„Co po mě chcete?!“ křičel bezradně asi pětačtyřicetiletý muž. Na něm leželo zhruba devadesát kilo živé hmoty, která ho vší silou tiskla k zemi.
„To se ještě uvidí. Bature, drž ho!“ vřískl ženský hlas zpod kápě, když se muž zmítal a snažil se vyprostit, a muž tlačící ho k zemi ještě zesílil stisk. Zbytek skupiny s kápěmi těkal pohledem mezi mužem a obzorem.
„Já jsem jen kupec! Obyčejný kupec!“
„Už vychází,“ sykl někdo a všichni stočili pohled na cíp světla vycházející zpoza mraků. Úplněk. Za chvíli byl vidět celý. Za celou tu dobu nikdo nepromluvil ani slovo, ticho přerušoval jen funící muž, který se marně snažil osvobodit. Jakmile na něj dopadl první měsíční paprsek, všichni jako na povel pevněji stiskli své zbraně sestávající především z kopí a seker.
Ale nestalo se nic. Žena v kápi po chvíli smířeně pokynula muži, otočila se a pomalu odcházela. Batur přikývl na její gesto, povolil stisk a chopil se své zbraně.
„Opět jsme se spletli,“ připojil se k ženě jeden člen skupiny. Mluvil tiše a klidně, ale v hlase mu zaznívala zloba. „Nuray, posloucháš mě? Teď musíme čekat další měsíc! Jestli nenajdeme...“
„Já vím, Ilkine,“ odsekla mu Nuray a šla dál. Za nimi se ozval tupý zvuk dopadající sekyry a mužův zoufalý křik utichl. Nevěnovali tomu pozornost a šli dál. Ostatní je pomalu následovali.
„Máš nějaký další skvělý tip?“ zeptal se sarkasticky Ilkin.
„Pamatuješ na toho obchodníka z Tomarzy? Jmenoval se Kudret,“ sundala si kápi a prohrábla si dlouhé havraní vlasy.
„Toho se nám nepodařilo chytit,“ řekl Ilkin s hořkostí v hlase. Bylo zřejmé, že dosud chytil každého, na koho mu ukázali. „Už jsme ho měli, nechápu, jak mohl utéct.“
„No právě,“ přikývla Nuray.
„Myslíš, že on...?“
„Za pokus to stojí.“
„Dobrá,“ bylo zřejmé, že souhlasí jen proto, že je pro něj výzvou. Musel ho dostat za každou cenu. „Yavuz bude zuřit,“ povzdechla si Nuray.
„Já za ním půjdu. Nemůžu říct, že mě těší odnášet tvoje chyby, ale že jsi to ty...“
„Moje chyby?!“ vyjela na něj a zástup lidí za nimi se na okamžik zastavil, jako by váhali, zda-li je bezpečné se k těm dvěma přibližovat. Ilkin neodpověděl, s dlaní na hrudi na okamžik sklopil hlavu a potom rychlým krokem odešel. Nuray zůstala stát a dívala se za ním se zaťatými pěstmi. Kolem procházeli ostatní členové skupiny a loučili se s ní stejným gestem, jako Ilkin. Po nějaké době si prudkým pohybem nasadila kápi a též se ztratila ve tmě.

Ulicemi Tomarzy se prohnalo asi tucet lidí v bílých kápích. Nikdo si jich nevšímal, jako by je nikdo neviděl. Vběhli do jedné z postranních uliček, kde se střetli s dalšími třemi.
„Běžel tudy!“ mávali na ně už zdaleka, ale běželi dál svým směrem. První skupina se rozeběhla určeným směrem. Čím dál běželi, tím hlasitější výkřiky slyšeli.
„Vidím ho!“
„Pembe, nadběhněte mu!“
„Kde je Ediz?“
„Běžel se svými lidmi zprava!“
Nejhlasitěji však slyšeli Ilkinův hlas udávající povely ostatním: „Obklíčit! Aylo, vy běžte támhletudy!“ zamával směrem k přibíhající skupině.
„Určitě je to on,“ opakovala Nuray snad po sté.
„Tentokrát ho dostaneme,“ zasyčel Ilkin.
„Tobě je jedno, jestli jsem měla pravdu. Ty ho chceš dostat, protože ses doteď nesmířil s tím, že ti pláchnul,“ řekla vyčítavě a rozešla se svižným krokem za ostatními.
„To není vůbec pravda. Já se jen snažím o to, o co usilujeme už tolik let. A Yavuz na nás bude pyšný,“ dodal Ilkin a v tmavých očích mu zablesklo.
„Máme ho!“ ozvalo se o pár uliček dál. Nuray s Ilkinem po sobě střelili rychlým pohledem a rozběhli se směrem, odkud slyšeli hlasy.
Uprostřed jakéhosi miniaturního náměstíčka mezi pěti menšími uličkami stál vysoký, snědý muž. Bylo jasné, že nemůže utéct. V každé uličce stálo nejméně tucet lidí v kápích, prohlíželi si ho a protáčeli v rukách zbraně. Ilkin s Nuray se protlačili dopředu.
„Co chcete?!“ vyštěkl muž.
„Jako bys to nevěděl. Už jednou jsi nám pláchnul,“ přistoupil k němu Ilkin blíž.
„Hele, já jsem obchodník, slušnej člověk!“
„Člověk?“ zasmála se Nuray nepříjemným vysoko posazeným smíchem. „Tak to se uvidí.“
Jako na povel se všichni krátce otočili k obloze a vyhlíželi úplněk. Toho Kudret využil, rozeběhl se k jedné z uliček a snažil se prorazit si cestu. Lidé tam ho ale chytili a za hurónského smíchu ho nešetrně vhodili zpět doprostřed.
„Bature,“ luskl lenivě Ilkin, z davu vystoupil vysoký muž, vytáhl Kudreta za límec na nohy a zkroutil mu ruce za zády.
„To už se ti podruhé nepodaří,“ zasyčel Kudretovi do obličeje Ilkin. Zjevně si ho hodlal nejdřív vychutnat. Kudret najednou bolestně zavyl.
„Ještě ne!“ zavřískla Nuray.
„Nic jsem neudělal!“ bránil se Ilkin a poodstoupil.
„Vyšel měsíc!“ ukázala nějaká žena na oblohu. Kudret zavyl podruhé.
„Nepouštěj ho!“ vřeštěla Nuray. „To je on!“
V klanu to zašumělo a všichni nejistě sevřeli rukojeti svých zbraní. Kudret ztěžka oddychoval. Obličej i zbytek těla mu začala pokrývat srst. Zvedl hlavu a jízlivě se usmál na vyděšenou a zároveň natěšenou dvojici před ním. Ten úsměv jako by říkal: „Já vás varoval!“ Nehty se mu změnily v hrozivé drápy a zuby se mu nebezpečně zašpičatěly. Obličej nabyl ostřejších rysů a oči rudě žhnuly. Vysmekl se z Baturova sevření, jedinou rukou ho zvedl nad hlavu a mrštil proti jedné skupince lidí.
„Nenechte ho utéct!“ zakřičeli Nuray s Ilkinem téměř současně. Kudret se vrhl do davu a doslova cupoval lidi na kousky. Zbraním se vyhýbal už jakoby automaticky, vypadal, že už nad tím ani nepřemýšlí, má to vsugerované, jakýsi šestý smysl. Utvořil se kolej něj chumel lidí, který postupně likvidoval. Jedinou ranou odhodil pět mužů. Ti, kteří padli, byli ušlapáni ostatními. Ti bojácnější se rozprchli do všech stran.
„Kam běžíte?!“ vřískala za nimi Nuray vztekle. Vytáhla zpoza opasku svůj meč a vrhla se proti Kudretovi na pomoc těm několika málo, kteří zbyli.
„Nuray!“ chtěl jí zarazit Ilkin. Kudret smetl další bojovníky. Se srstí slepenou krví vypadal v měsíčním světle ještě hrozivěji. Smetl Nuray z cesty jediným máchnutím ruky, ta se odrazila od stěny jednoho z domů a dopadla na zem, omráčená.
„NURAY!“ zařval Ilkin a rozběhl se k ní. „Nuray..“ sklonil se nad ní a zjišťoval, jestli dýchá. Potom se otočil ke Kudretovi. Ten právě zlomil vaz poslednímu bojovníkovi a jeho tělo ledabyle hodil na zem. Pomalu se otočil na Ilkina, zrychleně dýchal, avšak nevypadal vyčerpaně. Hleděl na Ilkina, jako by ho vyzýval na souboj. Ilkin popadl Nurayin meč a šel k němu blíž.
„Nemáš šanci,“ varoval ho Kudret naprosto klidně.
„Jsem připraven zemřít pro svého pána,“ odtušil odhodlaně a stiskl rukojeť meče.
„A kdo je tvůj pán?“
„Yavuz, ten, jehož rod se už stovky let snaží vymýtit špínu, jako jsi ty. A ty jsi poslední, Kudrete z Tomarzy. Jsi poslední vlkodlak,“ znechuceně si ho prohlédl.
„Blázne!“ zasmál se Kudret. „Vážně si myslíš, že jste nás vymýtili všechny?“
Ilkin znejistěl. Kudret se znovu zasmál, napřáhl se a sekl Ilkina po obličeji. Ten zaúpěl, pustil meč, sklonil se a chytil se za tvář. Měl teď na ní dlouhé hluboké rýhy po drápech.
„To je můj vzkaz pro tvého pána,“ zasyčel Kudret. „Postarej se o to, aby ho dostal,“ dodal posměšně, rozběhl se, vyskočil na střechu jednoho z nižších domků a odběhl po střechách pryč.

Tu noc se kromě vlčího vytí a posměšného štěkavého smíchu ozýval městem Tomarza také Ilkinův vzteklý řev.