2.

Anotace: Jmenuji se Chelsea, jsem z Prahy. Bydlím ve čtvrti, kde si připadám jako na vesnici. Na pozemku máme veliký rodinný dům a velikou zahradu s přístřeškem. Mám dvojče a to bratra Lukáše. A taky o pár let starší sestru Mimu. Rodiče, kteří jsou stále v Americe

Sbírka: Čarodějka

Fajn sestra mě zase dostala, tak tedy jdeme do domu, kde jdeme vítězně ke stolu, kde řešíme Lukovy prohřešky v podobě grafitty na zdech školy.
Máma:"Luku, chci ti říct, že tvoje veliká trika, kalhoty s rozkrokem u kolen,značkové mikiny, potítka na rukách, boty adio, dc, dekly na hlavě a občas hlaasitou hudbu dunící po celém baráku. Tvé kámoše, kteří nemají zrovna nejlepší zásobní slovník i tvé malůvky grafittů na papíře, které se mi líbí, nic z toho mi nevadí. Ani z toho nešílím jako jiné máma. Ale co je moc, to je moc, ty sis opravdu myslel, že se na to nepřijde? Ve škole? Na zdi?Ve všední den za bílého světla? Luku!"řekla máma s pohledem, který spaloval Luka. "Állee mami"chtěl se Luk obhajovat, ale překazil mu to táta: "souhlasím s mámou, tvůj trest zní: natřeš celou tu zeď co jsi nasprejoval, barvu ti dám. Uklidíš stodolu ,uklidíš si pokoj, budeš sestry vozit do školy a tam kam budou chtít“ ,pomyslím si, že Luk to dělá i tak,“áá ještě si rozmyslím tu tvojí cestu do Žiliny"řekne táta s vražedným výrazem ve tváři. "Díky, omlouvám se"zašpitá Luk
Táta, máma, já i Mima jsme se začali usmívat, a nakonec jsme vyprskli smíchy. Mima využila situace a vyklopila svůj problém " Když jsme u toho řešení problémů, mám taky jeden malý a nezávažný." "Tak povídej." poví jí táta s nuceným úsměvem." Víte, za 2 týdny odjíždíte do Ameriky a mě je 21, nemám přítele." Já jsem se začala usmívat při vzpomínce na šplhajícího Samuela. Zatímco Mima pokračovala v proslovu: "No dobře, nemám přítele pro vztah, kamarády mám na školách, nic mě tu nedrží, no ovšem bráška a sestřička, ale za těmi bych jezdila a oni určitě za mnou. Tak tedy přejdu k věci, chtěla bych letět s vámi, pokud mi to dovolíte." Týýjo, tak si pomyslím, že to z ní vyletělo docela rychle, nečekala jsem, že to řekne dnes. Táta s mámou na ní zírali a pak z táty vyšlo pouze "Noo, ééém. Ovšem máma se ujala slova "Víš, rádi bychom, aby si jela s námi, chtěli jsme ti to sami nabídnout, ale co tví sourozenci Chelsea a Luky? Nejsou ještě plnoletí.“ Říkám si, že začnu protestovat, dyť je nám 17 a něco, ale podle tváří rodičů si myslím, že jí stejně pustí. “Ani přítele a přítelkyně nemají, kámoše má Lukáš, ale Chelsea je samotářka, nikdo se s ní tu moc nebaví."pokračuje dál máma. Aha, že bych „problém“ byla já? pomyslím si a trošku zesmutním." Jo mami, já vím." řekne Mima se sklopenou hlavou, aby se mi nemusela koukat do očí. "Začni si balit, za dva týdny odlétáš, Mimo." řekne máma jednohlasně.
Mima vyletí ze židle, přiletí k mámě dá jí pusu a pak i tátovi. "Děěkuujíí" zapiští ještě v záchvatu radosti. "No, nechci vám kazit radost, ale .. co my?" řekne Luk s vážným, možná bych řekla s lítostivým výrazem ve tváři. Máma mu na to pohotově odpoví "Půjdete k babičce." "Jouu, tam mám dost kámošů. Suupéér."zavýská Luk "Jo, to je fakt super, já to budu mít dál do knihovny, bazénu, tělocvičny a hudebky. Fakt úžasný." "Chelsino, ten půl rok to vydržíš."pokusí se táta o povzbuzení, které se mu nepovede.

Během těch dvou týdnu se nic nekonalo, já běhala každý den do knihovny, abych si půjčila, co nejvíce knih a odborných časopisů. Luk, ten volal nedočkavým kámošům, že přijede a bude "kalba". Mima balila a balila. Máma s tátou jezdili za přáteli, které dlouho neviděli. Rodinná idylka, až na to že se brzy odloučíme …