Zaslepení

Anotace: někdy není problémem odpoveď

Zaslepení

„ Tak už vás pustíme domů Ellen.“ řekl hrdě doktor.
„ Vážně ? A kdy ?“ zeptala se vesele Ellen.
„ Už zítra. Test proběhl dobře. Vypadáto, že budete zdravá. Úplně zdravá.“ řekl doktor. Bylo vidět, že má z výsledků pokusu radost.
Ellen se rozbrečela radostí. Obejmula doktora.
„ Děkuju.“ řekla tiše.
„ Nemáte zač, ani nevíte jakou mám radost, že budete zdravá. Ale pár věcí mi musíte slíbit.“
„ Cokoliv, bude to v mých silách.“
„ Nebudete chodit do práce a budete chodit pravidelně na kontroly. Taky bych byl rád, kdyby o testu nevěděl nikdo kromě vašich blízkých. Nechceme, aby se o léku někdo dozvěděl dokud není potvrzené, že opravdu funguje.“
„ Určitě. Budu sem chodit kdykoliv budete chtít a nebudu chodit do práce a o léku se nikdo nedozví. Slibuju.“ opakovala zaslepeně Ellen.
Ještě chvíli si povídali, ale doktor za chvíli odešel. Ellen si připadala zvláštně. Byla jedna z mála kdo se dobrovolně přihlásil na testy léku na HIV. A doktor jí oznámil, že je už skoro zdravá. Cítila se lépe. Byla šťastná, ale bylo něco o čem doktorovi neřekla. Bála se toho. Zapomněla skoro všechno co se jí stalo pár měsíců před pokusem. Věděla, že má přítele a věděla, že s ním bydlí. Ale zároveň jí něco říkalo, že se nemá těšit domů, že jí bude lépe tady. Ale domov bylo jediné místo, kam mohla jít. Rodiče jí zemřeli při nehodě asi před dvěma roky. Na kamarádky si moc nevzpomínala. Jediná, kterou si teď mohla vybavit byla Jane. Ale Jane bydlela u rodičů. A krom toho asi by nebylo zrovna nejlepší říkat Jamesovi, že nepříjde, jen kvůli tomu, že se bojí. Ale její strach byl obrovský.
Zapnula si televizi. To ji trochu uklidnilo. Knihy, které si s sebou vzala do nemocnice už měla přečtené. Nikoho z ostatních účastníků pokusu nikdy neviděla, ale uklidnilo jí, když jí o nich doktoři vyprávěli. Říkali, že oni jsou na tom stejně jako ona. Všechny testy, které s nimi prováděli měli kladnou reakci. Bylo zvláštní, že lék nechtěli ještě zveřejnit. Ale asi jsou i nějaké následky, které se projeví až potom. Ano, to říkal doktor. Psychické následky. Ale to bylo to poslední, čeho se Ellen bála. Byla vyléčená. Aspoň to o ní říkali. Říkali to i o ostatních. Byla zdravá. Nebyla HIV pozitivní a to bylo pro ní podstatné. Nebála se vedlejších následků, protože nevěřila, že by nemohly být horší než samotná nemoc. Nebo snad že by se jí mohlo něco stát.
Druhý den si Ellen zbalila všechny věci, sedla si na postel a čekala až k ní příjde doktor a pustí jí domů. Těšila se na to i když se bála jít domů, protože nevěděla, co jí přesně doma čeká. Jamese zná asi rok. A když ho viděla jedna z jejích kamarádek s nějakou jinou holkou, řekla jí, ať si radši nechá udělat testy na HIV vzhledem k jeho opatrnosti.
Pamatovala si vše, co bylo před dvoumi měsíci, ale nepamatovala si nic, co souviselo s Jamesem a to spolu byli déle než dva měsíce. Ale důvod, proč se tu ocitla jí stačil tak vyděsit, že když přišel doktor, měla chuť mu říct, že by tu nejradši zůstala, ale nechtěla zodpovídat ty otázky, co by následovaly.
Doktor řekl, že na kontroly bude chodit dvakrát týdně. Nemá chodit do práce dokud jí na kontrolách neřeknou a jíst všechno jako předtím, ale hlavně pravidelně a zdravě. Pak jí popřál hodně štěstí, zdraví a rozloučil se.
Ellen bydlela v tom samém městě, takže si přivolala taxi a odjela pár bloků před její byt. Tam si chvíli sedla na lavičku překonávala strach. Nebylo to tak těžké, když si skoro nic nepamatovala. Byl to asi stejný strach jako když jde malé dítě poprvé k zubaři – bojí se toho, co ho čeká nebo aspoň většinou ano.
Asi po půl hodině se Ellen zvedla z lavičky a šla domů. Šla domů, její blonďaté vlasy vlály ve slabém větru. Její bledá kůže zapadala do šedi města. Města, které tolik milovala. Města, kde vyrostla. Města, které jí bylo domovem.
Vytáhla z kabelky klíč. Chvíli počkala, opřela si hlavu o dveře, zatlačila do nich a otevřela si. James byl doma. Možná i jeho přátelé. Bála se víc než kdy dřív. Ale nevěděla proč. Netušila co příjde.
„ Ahoj miláčku, ty už jsi doma ? Proč si nezavolala, že tě pustí už dneska, přijel bych si pro tebe.“
vítal Ellen James.
Ellen byla překvapená, velmi překvapená. Najednou začala Jamesovi důvěřovat. To, co v ní vyvolalo strach zmizelo. Na místo toho přišla důvěra a něco jako zamilovanost. Nebylo nic, čeho by se teď mohla bát, protože už nebyla HIV pozitivní. Už jí jen čekalo několik kontrol, které dopadnou podle doktora dobře.
„ Ahoj broučku, ani nevíš, jak jsem se na tebe těšila.“ řekla mu líbezně a šla ho obejmout. „ Jsi tu sám ?“ zeptala se.
„ Ne, ještě tu mám pár kamarádů. Pošlu je pryč, jestli chceš.“ nabídl James.
„ Jak chceš.“ řekla a políbila ho.
Pak šla do kuchyně, udělat si něco k večeři. Nejedla od oběda a už měla hlad. V lednici našla pár vajíček. Rozklepla je na pánev a začala je míchat. Mezi tím poslouchala, jak James vyhání své přátele, jen aby s ní mohl být sám.
„ Tak už tu jsem jen mi dva.“ řekl nadšeně. Ellen se na něj usmála.
Když dojedla, ještě chvíli se koukali na televizi a Ellen říkala Jamesovi vše, co se dělo v nemocnici. Jen se neopovážila mu říct, kvůli komu byla HIV pozitivní. Nechtěla kazit večer.
Druhý den, časně ráno, když Ellen vztávala a James byl v práci zazvonil telefon.
„ Haló ?“ zvedla telefon ospale Ellen. Ještě byla unavená.
„ Ahoj, je tam Ellen ?“ zeptal se na druhém konci ženský hlas, který byl Ellen povědomý.
„ U telefonu, kdo jste ?“ zeptala se.
„ Ellen ! Tady Jane. Slyšela jsem, že už tě pustili z nemocnice, jak se máš ?“
„ Skvěle a jak se máš ty ?“
„ Taky dobrý, hele napadlo mě, že bysme si mohly spolu někam vyrazit, jestli ti to James dovolí.“
navrhla Jane.
„ Proč by mi to neměl dovolit ?“ zeptala se Ellen a už měla zase trochu strach. Jenže zase nevěděla z čeho. Jako by jí něco říkalo, že není dobré být Jamesově blízkosti.
„ No, já nevím, ael už je to asi mezi váma lepší. To jsem ráda. A kdy máš čas ?“ Ellen se rozhodla ignorovat začátek věty. O tom si s ní promluví potom.
„ Já mám čas pořád akorát pozítří jdu na kontrolu do nemocnice. Kdy můžeš ty ?“
„ Tak co říkáš na dneska odpoledne.“
„ Skvělý a kde se sejdem ?“
„ Co třeba u mě doma ?“
„ Ok, v kolik mám přijít ?“
„ Tak v pět ?“ navrhla Jane.
„ Budu tam. Zatím ahoj.“ rozloučila se Ellen a šla si udělat snídani.
Nevěděla, co dělat, když tu James nebyl. Bylo tu to bez něj podivně prázdné. Byly chvíle, kdy ho tu bylo až moc a byly chvíle, kdy byl bez něj celý byt jen střed něčeho prázdného.
Uvelebila se zpátky na posteli a začala si číst. Četla tak dlouho, dokud nedostala hlad. Pak si šla udělat oběd, najedla se, poklidila a pak už byli čtyři hodiny – začala se připravovat na návštěvu u Jane.
Skoro se přestala starat, kdy příjde James domů, když se otevřely dveře.
„ Jamesi ?“ zavolala z ložnice.
„ Už jsem doma.“ ozvalo se.
Ellen mu šla naproti. Už byla připravená k odchodu.
„ Kam jdeš ?“ zeptal se jí vlídně.
„ K Jane. Pozvala mě k sobě.“ odpověděla mu.
James se zamračil.
„ Dobře. Tak si jdi.“ řekl a v hlase mu zaznělo trochu hněvu.
„ Zatím ahoj.“ rozloučila se zaslepená Ellen.
Zazvonil zvonek.
Jane šla otevřít. Už se na Ellen těšila. Ikdyž se viděly naposled před dvěmi týdny, bylo to pro ní jako věčnost. Když jí naposled viděla byla celá pomlácená od Jamese a jeho kamarádů. Šla se k ní schovat a druhý den odešla rovnou do nemocnice. Divila by se, kdyby se jí v nemocnici neptali, proč má jizvy a proč je tak příšerně pomlácená.
Ellen čekala natěšená před dveřmi.
Jane otevřela dveře, ale místo vřelého uvítání jen smutně pronesla: „ Jak moc si seš jistá, že kvůli mně chceš takhle trpět ?“
„ Jak trpět ? Já nijak netrpím.“ odpověděla překvapeně Ellen.
„ Podívej, já chápu, že je to pro tebe trochu šok jít z čisté bezpečné nemocnice zpátky do toho drogového doupěte, který si u tebe James u tebe vytvořil, ale už po několikátý ti říkám, že to můžem dát na policii a já přísahám, že se ti nic nestane. Ellen, už tě nebude nikdo mlátit.“
„ O čem to mluvíš ? Mě nikdo nemlátil.“ opáčila Ellen
„ I když si to nebudeš připouštět – Ell probuď se on se nikdy nezmění. Pokud byl ze začátku jiný, tak se jen přetvařoval, protože tě potřeboval.“
„ Proč by se měl měnit ? A o čem to tu mluvíš ?“ nechápala Ellen.
„ Pojď dovnitř, měla by ses vidět.“ pronesla ustaraně a zatáhla Ellen do domu. Zavřela za sebou a táhla Ellen skrz velký světlý byt do koupelny.
„ Podívej se na sebe a pak mi řekni, co se stalo.“ řekla Ellen, když stály před zrcadlem.
Ellen se podívala do zrcadla. Byla to ona. Na první pohled nic nespozorovala, ale pak, jako by se obraz změnil. Stála před ní ta samá Ellen, ale při tom byla jiná.
Ellen, která před ní stála měla rozbitý horní ret, ze kterého jí tekla krev. Prohlédla se pozorněji. Měla velké modřiny na zápěstí, které začali bolet až teď, stejně jako ret.
Podívala se nesměle na Jane. „ Já nevím co se stalo.“
„ To je škoda, možná by to pomohlo až ho budeš chtít žalovat pro to, co ti pořád provádí.“ řekla tiše Jane.
„ James není žádný rváč, feťák ani nic podobnýho. Nikdy by mě nezmlátil.“ řekla Ellen a měla pocit, že má pravdu. Stála si za tím, co říkala a dokazovala si to včerejškem.
„ Ellen, on možná má pár slybích chvilek, kdy je na tebe hodnej, ale jinak je přesně to, co si říkala. Je to feťák, je to rváč, je to alkoholik a rozhodně mu nevadí tě praštit. To je on. Zamilovala si se do jeho přetvářky, ale to je taky jeho vinna.“
Ellen odmítala uvěřit tomu, co právě slyšela. James byla její největší láska. To jediné co měla. Jane byla její jediná kamarádka. Nebo aspoň jediná, které na ní aspoň trochu záleželo. Nechtěla se s ní hádat.
Mlčela. Po tváři jí stékala malá slza, která jí ujistila, že se včera bála správně. Přemýšlela, co udělá. Jane jí mlčky sledovala.
„ A jak se jinak máš ?“ pokusila se změnit téma.
„ Ellen, teď se bavíme o tvém problému, já žádný nemám. Chci s tebou probrat Jamese, pokud budeš chtít. Společně můžeme něco vymyslet a on tě už nebude mlátit. Řekni mi, co se stalo.“
„ Kdy ?“ zeptala se oblouzněně Ellen.
„ Včera a dneska.“
„ Přišla jsem domů. On mě mile přivítal. Pak jsem šla si udělat večeři. On mezi tím vyhnal jeho kamarády, abychom byli spolu. Pak jsme se ještě koukali na televizi a pak jsme šli spát. Když jsem se probudila už byl v práci. Nudila jsem se, tak jsem si četla, pak se naobědvala a poklidila jsem byt. Upravila jsem se a když už jsem chtěla odejít, tak přišel. Řekla jsem mu, kam jdu a on byl asi trochu naštvaný, ale nic mi neudělal.“
„ Ellen potřebuju vědět jednu věc. Možná to je trochu divný, ale mám o tebe starost.“
„ Ptej se.“
„ Nedávali ti do toho léku nějaký opiáty nebo halucinogeny?“
„ Já vůbec neví, co tam bylo.“
„ Dobře, mám ještě jednu otázku.“
Ellen přikývla.
„ Měli jste včera kondom ?“ zeptala se Jane a sklopila oči.
„ Proč ?“
„ Protože jsem ho už několikrát viděla s nějakou holkou a on myslí jen na sebe. Je možný, že má AIDS nebo je taky HIV a nemusí to být jen sexem vzhledem k tomu, že fetuje.“
Ellen jen vrtěla hlavou a plakala.
„ Co mi to říkáš ?“ ptala se zoufale.
„ Nechci ti ublížit Ell, ale jestli se máš dožít ještě pár let, je nutné, abych k tobě byla upřímná, protože si netroufám odhadovat, jak moc daleko může James dojít.“
„ Neměli.“ plakala Ellen.
Jane přikývka a sklopila oči, po chvíli se opět podívala na Ellen.
„ Myslíš, že ta látka, co do tebe dali má i nějaké vedlejší účinky ?“ zeptala se Jane
„ Já nevím. Co konkrétně myslíš ?“
„ Porucha psychiky nebo myšlení celkově.“
„ A jak by se to projevovalo ?“
„ Nepamatuješ si určité věci, zapomněla si na okamžiky z nějaké etapy tvého života.“
„ Nepamatuju si poslední dva měsíce před tím pokusem. A mlhavě si pamatuju na Jamese.“
„ Teď mě poslouchej, je důležitý, aby si mě teď poslechla. Je možný, že tvoje tělo se rozhodlo pamatovat jen toho dobrého Jamese nebo chce dělat ze všech toho nejlepšího.“
„ Tak jak je možné, že tě vnímám normálně ?“
„ Možná je to tím, že on tě nakazil nebo to na tebe přenesl. Já nevím, ale tohle je to jediné, co mě napadá. Asi chce aby ses měla jen dobře a nehledala nikoho dalšího. Nikdy nevíš, co do tebe doktoři dají pokud to má být pokus. Takže je možný, že ty ho teď vidíš jako svýho ideálního partnera.“
„ Jak to změním ?“ ptala se zoufale.
„ Začneme tím, že až půjdeš na kontrolu, tak jim o tom povíš.“ napadlo Jane.
„ Ale co s Jamesem ?“ starala se Ellen.
„ Co, kdyby sis dala po celém bytě kamery aby si viděla jak se k tobě opravdu chová ?“
„ Kde na to vezmu peníze a kde seženu tak malý kamery, aby je on neviděl ?“
„ Možná tu něco mám.“ řekla Jane a zamířila s Ellen na půdu.
„ K čemu si je tu měla ?“ zeptala se nesměle Ellen. Už nebrečela. Oči měla rudé a sálal z ní smutek, ale už se jí vrátily pocity a částečně i vzpomínky z doby před pokusem.
„ Když si tady uchovávali větší částky peněz v hotovosti, tak jsme je tu měli. Jsou jednoduché na používání, je tu kabel, který můžeš připojit do počítače i do videa a pak si můžeš přehrát co chceš.“ ukazovala Jane Ellen kamery.
„ A kolik ti za ně dám ?“
„ Nic mi za ně nedáš, dejme tomu, že je budeš mít půjčený dokud s tebou doktoři něco neprovedou.“
„ Děkuju.“ řekla Ellen a objala Jane.
Pak si sedly do obýváku a ještě něco probírali. Ellen v sedm odešla, aby si James nestěžoval, že je venku moc dlouho. Vzala si kamery a zmizela. Domů šla pomalu i když věděla, že její mozek se snaží ignorovat Jamese jak jen může, ale jí to nebylo nic platné, protože se nemohla bránit.
Když se vrátila domů, už nebyla tak nadšená jako včera. Jeho slova sice zněla líbezně, ale věděla, že jí ve skutečnosti nadává. Ale ona odpovídala tomu Jamesovi, který k ní byl laskavý, protože on byl ten „pan dokonalý“. Byl na ní milý, vlídný, něžný a ona věřila, že je pro něj tou jedinou. Věřila své iluzi. Jako by ani nechtěla rozmísťovat kamery, protože si chtěla nechat toho Jamese, který na ní byl hodný. Né toho druhého, který na ní byl hnusný a neuměl se k ní chovat. Jenomže moc dobře věděla, že když si nechá odstranit svojí iluzi, ztratí to, co teď miluje, to čemu věří i to, co miluje jí.
James usnul před televizí. Byl v bytě sám, ale asi mu to moc nevadilo vzdledem k tomu, že měl flašku v ruce. Ellen ho šla vzbudit.
Pohladila ho po tváři.
„ Jamesi, Jamesi vztávej.“
„ Už jsi zpátky ?“
„ Jo, před chvílí jsem se vrátila. Pojď si lehnout do postele.“ řekla mu tiše. James vztal a odešel s ní do ložnice.
Když další den vztala, James byl v práci a ukrutně jí bolela hlava. Rychle vtrhla do koupelny, aby se podívala, jestli jí včera ještě nezbil. Prohlížela se znovu a znovu. Nemohla uvěřit tomu, co viděla. Pod okem měla velkého monokla a celé oko měla nateklé. Zklamaně vydechla a sedla si vedle vany. Z očí jí začaly téct slzy.
Chtěla si vzpomenout na včerejšek. Na to, co se stalo nebo aspoň proč jí zmlátil. Prohmatala si ještě hlavu. Na temeni měla malou bouli. Ve vlasech nebyla poznat, ale po hmatu ano. To bylo to, co jí bolelo.
Vrátila se do ložnice, schoulila se pod peřinu a brečela. Když se jí začal smutek mísit z hněvem, vstala z postele a sedla si do obýváku k telefonu. Vyťukala Janino číslo.
„ Haló?“ ozvala se do sluchátka Jane.
„ Ahoj, tady Ellen-“
„ Jak si na tom ? Nezmlátil tě zase ?“
„ No, asi jo. Jen jsem ti chtě-“
„ Já ti říkala, že se nenapraví. Bude pořád stejnej.“ sykla do telefonu naštvaně Jane.
„ Necháš mě domluvit ?“ zeptala se naštvaně Ellen.
„ Povídej.“
„ Jen jsem ti chtěla říct, že by možná bylo lepší, kdybych ty kamery nikam nedávala.“
„ Proč ? To se tak moc bojíš, že na ně příjde a zmlátí tě ještě víc než normálně ?“ zeptala se podrážděně Jane.
„ Taky, ale víš, já ho miluju takovýho jako ho vnímám po tom pokusu. Zamilovala jsem se znova do toho Jamese, který ke mně mluví teď.“
„ Ale ten James nikdy neexistoval.“ namítla Jane.
„ Když jsem ho poznala, tak jo.“
„ Jenomže ty si poznala jeho přetvářku. Ten pravý James se přetvářel, protože neměl peníze a hlavně neměl holku, kterou by mohl využívat. O to mu šlo už od začátku a pak jen začal zkoušt, co si k tobě může dovolit a on si postupně dovolil všechno.“
„ Ale já si na to nevzpomínám.“ řekla zoufale Ellen.
„ To se chceš každé ráno probouzet a v zrcadle vidět něco, co se ti vůbec nepodobá. To, co kdysi byla krásná a schopná žena, která ale dopadla takhle protože dovolila nějakýmu zvířeti, aby jí srazil dolů. Ty odrazy tvé ti budou připomínat minulost před tím, než si si s ním něco začala.“ Ellen jí poslouchala po její tváři už zase tekly slzy. Poslouchala Jane, která jí nemilosrdně říkala, jak dopadne, pokud ho neopustí nebo o tom neřekne v nemocnici. Uklidňovala se tím, že to myslí dobře.
„ Jane, já nejsem ani schopná ani krásná. On je to, na co jsem se zmohla. On je to, na co já skutečně mám.“ vzlykala Ellen do telefonu.
„ Ne Ellen, máš na kluka, kterej by tě měl rád. Na takovýho má každá. Nezáleží na tom, jak bude vypadat, ale na tom, jak se k tobě bude chovat. Krom toho, teď to máš ještě dobrý. Nechodíš do práce, ale co bude až tam začneš chodit a budeš se s ním potkávat i ráno. Už si jednou kvůli němu nešla do práce a několikrát si přišla pozdě a to jen kvůli tomu, že tě zřídil tak, že si se musela dávat dohromady. Ellen já ti nechci ublížit. Chci jen, aby si otevřela oči a věřila aspoň mě, když to nevidíš sama.“
„ Dobře, poslechnu tě. Dám sem kamery a když tu nebude, tak si pustím záznam.“
„ Dobře. Budeš s tím chtít pomoct ?“
„ Ne, zvládnu to sama.“ řekla Ellen a zavěsila.
Sedla si znovu na postel a brečela, ale netrvalo a obět se uklidnila.
Šla si pro kamery, které včera schovala před Jamesem ve sklepě, kam on nikdy nechodí. Když tam přišla, krabice s kamerami se na ni usmívala.
Ellen jí vzala a šla zpátky do svého bytu. Vybalila kamery. V krabici jich bylo asi pět. To na velikost bytu bohatě stačilo. Všechny umístila na skříně a sklonila je směrem dolů, zkontrolovala baterky a pak zapla tlačítko „recording“. Měli by vydržet asi dva dny s baterkami, ale to bohatě stačilo. Zítra půjde na kontrolu a všechno joím řekne. Bude to zase dobré nebo alespoň takové, jaké to vždycky bylo. Vždycky to nějak přežije. Pokud se k James choval tak, jak říkala Jane, tak ho asi opustí. Jediným problémem bude její byt, protože silně pochybovala o tom, že by se mu chtělo opustit to hnízdečko, které si tam vybudoval.
Když poklidila byt, udělala si oběd, zapla si počítač a na chvíli si hrála hry na uklidnění. Byla hodně rozrušená, bála se, že James příjde na to, že ho natáčí a něco jí udělá. Hry jí uklidnili víc, než cokoliv jiného. Seděla u počítače, hrála karty a klidně oddechovala. Z toho přízračného klidu jí ale za chvíli vyrušil James, když vtrhnul do bytu i se svými kamarády.
„ Miláčku ?“ ozval se James z přdsíně.
„ Ano ?“ zakřičela zpátky Ellen.
„ Myslíš, že by si se mohla jít tak na hodinu jít někam projít ?“ zeptal se mile. Za ním bylo slyšet hihňání jeho kamarádů.
„ Pro tebe cokoliv.“ řekla, vypla počítač, obléhla si mikinu a odešla. V předsíni se setkala s podivnými pohledy jeho přátel ale i Jamese. Dal jí pusu a ona pak směle vykročila ven.
Potulovala se celým městem. Několikrát kroužila kolem domu, kde kdysi bydlela s rodiči. To bylo v době, kdy to všechno bylo ještě dobré. Nemusela chodit na kontroly kvůli HIV, nemusela skrývat kamery po bytě a nemusela se bát toho, co se jí stane jestli neposlechne Jamese nebo jestli jen udělá něco, co se mu nelíbí. Mohla to všechno hodit za hlavu a dělat jako by se nic nedělo.
Sedla si na lavičku, kterou nedávno postavili před jejich bývalým domem. Dům už byl prorostlý břečťanem a nikdo v něm nebydlel. Naposled tam bydleli oni a to bylo asi před deseti lety. Bydlela tam s rodiči a jejím mladším bratrem, Simonem.
Vzpomínala na ně vždycky v dobrém. I na Simona, se kterým se pohádala kvůli Jamesovi hned po smrti rodičů. Oba byli podráždění a cokoliv je mohlo naštvat a Simona naštvalo Jamesovo chování, nechápal, jak si to sestra může nechat líbit. Byl k ní hnusný i ve společnosti její rodiny. Tehdy jí oznámil, že se s ní nebude bavit dokud se s Jamesem nerozejde. Takže už se spolu nebavili skoro rok. Ellen neměla sílu něco udělat, protože Jamese milovala (a to platí stále) a Simonovo rozhodnutí jí přišlo dětinské.
Seděla na lavičce a přemýšlela nad Jamesem, nad Simonem a nad Jane. Pochvíli se zvedla a šla zpátky domů.
Už z venku byla slyšet hlasitá hudba, kterou si ve vnitř pouštěli. Ellen se pousmála v naději, že si tím dodá odvahy. I přesto, že jí nic nebolelo jí vadilo jeho chování. I přesto, že ten lék, který v sobě měla jí dával naději, že James je jiný než vypadá. Kdyby neměla Jane, o ničem by nevěděla. Mohlo by to být dobře, pokud by neudělala něco, co by Jamese naštvalo na tolik, že by byla vážně zraněná. Teď i přes to, že nevěděla, jak se k ní doopravdy chová byla opatrnější než jindy.
Odemkla si byt. Netušila, jestli je James v bytě sám nebo s přáteli, ale bála a nevěděla čeho.
„ Miláčku ?“ ozvalo se z obývacího pokoje.
„ Ano ?“ odpověděla Ellen.
„ Už jsi doma ?“ zavolal James z obývacího pokoje.
„ Ano, už jsem se vrátila.“
„ To je dobře, uděláš něco k večeři ?“ zeptal se mile. Ellen mezi tím došla do obýváku k němu.
„ Jasně. A co by sis přál ?“ zeptala se ho stejně mile. Sedla si vedle něj a pootočila se do kamery.
„ Nechám to na tobě.“
„ Budou ti stačit vajíčka ?“
„ Klidně.“ souhlasil.
Ellen odešla do kuchyně udělat večeři. Sama už měla hlad.

Ráno se probudila. Chvíli si prohlížela strop a čekala, co jí bude bolet tentokrát. Očekávala, že má o jeden monokl navíc nebo aspoň bolavá žebra. Je zvláštní očekávat od někoho, kdo se k vám chová mile něco zlého. Když jste s ním, mohlo by to být navěky, protože čas utíká neuvěřitelně rychle, ale jakmile je pryč, přemýšlíte, co vám vlastně udělal.
Tentokrát ani nesnídala. Šla pro kamery, aby si mohla prohlédnout včerejší záznam. Zapla počítač a zapojila do něj všechny kamery, měl dostatek USB portů, takže v připojení nebyl problém.
Zapla si záznam z první kamery, kterou umístila do předsíně.
Dlouho se nic nedělo. Začala přetáčet záznam dopředu v naději, že se včera nic nedělo.
Najednou se na záznamu otevřely hlavní dveře a vstoupil James a tři jeho přiopilý kamarádi.
„ Ellen ?“ zařval přiopile James. Ellen u počítače tuhla krev v žilách.
„ Ano ?“ ozvalo se potichu ze záznamu.
„ Myslíš, že bys mohla tak na hodinu vypadnout z baráku ?“ ptal se, když si sundaval boty. Zamotala se mu hlava a trochu se zakymácel. Za ním si něco šeptali jeho přiopilý kamarádi a začali se smát.
„ Pro tebe cokoliv.“ slyšela Ellen svůj hlas z obýváku. Kamera neměla nejlepší zvuk, ale na Ellenino očekávání byl zvuk dobrý. Zachvíli vyšla z obýváku do předsíně. Všichni se na ní podivně podívali. Viděla, jak James mrká na své druhy. Dal jí pusu, plesknul jí po zadku, ona se s nimi rozloučila a odešla.
Jakmile za sebou zavřela, všichni čtyři v předsíni se začali posměšně smát.
„ Máš jí ale dobře vycvičenou.“ řekl Jamesovi vysoký muž v hnědé mikyně.
„ To víš, to chce trochu disciplíny a všechno jde.“ řekl posměšně James. Pak odešly do obýváku. V předsíni už nikdo nebyl. Jen se ozývali zvuky z obýváku. Asi po hodině odešly. Za pět minut od jejich odchodu přišla Ellen.
„ Ellen ?“ ozval se z obýváku James.
„ Ano ?“ odpověděla mu.
„ Co tady děláš ?“ vyštěkl na ní naštvaně z obýváku. A tvář Ellen u počítače se zkroutila. Bála se, ale zároveň byla naštvaná.
„ Ano, už jsem se vrátila.“ řekla oblouzněně Ellen.
„ Tak mi udělej aspoň něco k večeři, když už si tady.“ ozvalo se z obýváku. Ellen na obrazovce se zula a odešla do obýváku.
„ Jasně a co by sis přál ?“ bylo slyšet z obýváku.
„ Co já vím, ty se máš starat o domácnost.“ řekl James hrubě.
„ Budou ti stačit vajíčka ?“
„ Stejně se na nic lepšího nezmůžeš.“ řekl naštvaně.
Ellen vypla záznam z kamery z předsíně. Pouštěla se pak ještě další. Nejhorší video bylo z obýváku, kde rozebíral James s přáteli Ellen a jejich sexuální zážitky, ale taky Ellen sprostě nadával a vlepil jí facku, když s ním nesouhlasila, že vajíčka nejsou dost slaná.
Ellen se provinile podívala na svojí ruku, kam jí píchali injekci s lékem. Měla chuť si jí urvat a doufat, že všechno bude dobré.
Sledování záznamů jí zabralo celé dopoledne. Když odešla od počítače, zašla rovnou do koupelny. Naštvaně se na sebe podívala. Nechápala, proč se s ním ještě nerozešla. Kousala se do rtů až jí z nich tekla krev, ale nebrečela. Vyčítala si, jak je blbá a tak podobně. Nakonec se naštvala tak, že praštila do zrcadla až z něj vypadlo několik malých střepů. Oddechla si a odešla do kuchyně.
Za chvíli zazvonil telefon.
„ Haló?“ ozvala se Ellen.
„ Dobrý den, tady doktor Kindl.“ ozval se mužský hlas ze sluchátka.
„ Jéé pane doktore, ani nevíte, jak ráda vás zase slyším.“ vypadlo okamžitě z Ellen.
„ Taky vás rád slyším, ale myslím, že to, co vám řeknu vás moc nepotěší.“
„ Co se děje ?“ zeptala se Ellen.
„ Můžu na vás mít nejdřív nějaké otázky ? Máte na mě čas ?“ zeptal se netrpělivě doktor.
„ Ale jistě.“ odpověděla vřele Ellen.
„ Jak vycházíte se svým přítelem ? Myslím od té doby, co jste u nás byla.“
„ Skvěle. Proč ?“ zeptala se.
„ Víte, máme tady takový problém. Většina našich pacientů, na kterých jsme testovali lék proti HIV si nepamatují, co bylo dva měsíce před pokusem a většina z nich nevychází se svými partnery. Neprožíváte něco podobného ?“ ptal se nervózně doktor.
„ Ne, já vycházím s partnerem dobře.“ řekla Ellen. Bála se o toho Jamese,kterého by jí vzali, kdyby udělali něco s jejím vnímáním.
„ Dobře Ellen, budu k vám mluvit otevřeně. Volala mi vaše kamarádka Jane Haisová. Říkala mi o vašem vztahu s přítelem i o tom, že vaše schopnost vnímání vašeho partnera je silně narušená představami o někom dokonalém.“ řekl smutně doktor a na chvíli se odmlčel. „ Ale nejste jediná z našich pacientů, která má narušené schopnosti vnímání okolí.“ dodal.
„ Co s tím budete dělat ?“ řekla vyděšeně Ellen.
„ Máme lék. Mohla byste se dostavit do mé ordinace dnes v půl čtvrté ?“
„ Budu tam.“ řekla sklamaně a položila slucháto.
Rozmýšlela si, jak to řekne Jamesovi. Část jejího já nechtěla, aby vůbec něco říkala, ale ta druhá část, která byla Ellen sympatičtější, říkala, že by se měla rozloučit aspoň s tou vidinou. Ellen ji poslechla. Doufala, že se James vrátí aspoň ve 3 hodiny, aby na to měli aspoň trochu času. Pro jistotu mu napsala vzkaz.
Bylo půl třetí, když James přišel domů. Ellen byla nervózní a bála se vůbec něco říct. Ale nakonec se přemohla.
„ Jak to, že si přišel tak brzo z práce ?“ zeptala se ho.
„ No, hodin už jsem udělal dost, tak sem si řekl, že příjdu dřív. Proč se ptáš ? Je něco špatně ?“ zeptal se jí nervózně.
„ Ne, všechno je v pořádku.“ řekla váhavě „ Vlastně jsem doufala, že příjdeš dřív, potřebuju ti něco říct.“ dodala zklamaně.
„ Povídej.“ vybídl ji. Překonávala se, aby nezačala brečet, protože věděla, že pravý James se takhle nechová.
„ Dneska mi volali z nemocnice.“ řekla a jako by se zarazila. Přemýšlela o tom, jestli se vážně chce rozloučit.
„ Co chtěli ?“ zeptal se James, jako by mu to bylo jedno.
„ Řekli mi, že tam mám dneska přijít.“
„ Proč ? Něco je špatně ?“ přerušil jí James.
„ No, nevím jestli je to špatně nebo dobře. Víš, řekli mi, že po tom léku mám zkreslené vnímání okolí a že se to pokusí nějak odstranit.“ řekla rozpačitě „ Víš, já vím, že se k tobě chovám asi divně, ale to je právě tím lékem. Chovám se k tobě hezky i když ty seš na mě hnusnej. Necítím, že mě biješ a asi k tomu pravému Jamesovi necítím vůbec nic. Víš, vytvořila jsem si takovou představu o někom dokonalém a ten dokonalý si měl být v mojí hlavě ty. Ať už na tohle řekneš cokoliv, já to uslyším úplně jinak, ale už jsem přišla na způsob, jak zjistit tvoje pravé chování, takže jsem po bytě schovala kamery, vím že z toho asi nejseš nadšenej, ale ty si asi nikdy necítil ten pocit, když si ráno dojdeš k zrcadlu, všechno tě bolí, na obličeji máš několik šrámů a monokla a nevíš, ani co si udělal, že tě zbili.“
James se zamyslel. Ellen byla zmatená, protože nevěděla, čemu má věřit. Všechno kolem ní byl jen sen ze kterého se probudí do noční můry.
„ A proč mi to říkáš ?“ řekl James zamyšleně.
„ Protože se chci rozloučit s Jamesem, kterýho miluju, ale ten v tomhle bytě nikdy nebydlel.“
James přikývnul hlavou, jako by byl někde jinde. „ Říkej si co chceš, miluju tě.“ řekl a políbil ji.
Ellen odešla ve tři. Měla oči plné slz a neustále polykala smutek. Odmítla si brát taxi a v ordinaci byla deset minut před půl čtvrtou. Čekala, až se otevřou dveře a doktor jí vymaže její iluzi dokonalého muže.
V půl čtvrté otevřel doktor dveře.
„ Dobrý den, jsem rád, že vás zase vidím ikdyž bych byl nejrači, kdyby jste sem šla jen na kontrolu.“ usmál se doktor.
„ Já taky.“ řekla Ellen a podívala se na doktora uslzenýma očima. Doktor jí pozval dovnitř ordinace a ona jako by poslušně vešla dovnitř, jako by ztratila všechen strach z toho, co se s ní stane až příjde domů.
„ Jak chcete vyléčit následky léku na HIV?“ zeptala se Ellen potichu a vystrašeně.
„ Novým ověřeným lékem, o kterém víme, že funfuje.“
„ Jak dlouho budu v nemocnici ?“ zeptala se.
„ Maximálně hodinu, než vás pustíme.“
Přikývla. Už za hodinu bude mít doma opět tu zrůdu, co tam vždycky byla.
Injekce nebolela, dokonce se jí zdála i příjemná. Ponechali si jí tam hodinu aby otestovali účinky léku. Doktor se s ní rozloučil a ona odešla plna vědomí, co se vlastně dělo, když byl doma někdo jiný.
Domů šla taky pěšky. Šla pomalu i když neměla strch z toho, co jí potká. Rozhodla se, že se s ním rozejde i kdyby jí měl umlátit.
Došla k bytu, už venku slyšela hlasitou hudbu, která ovládala její byt. Odemkla si a vtrhla dovnitř.
„ Jamesi, tvá miss pomatení se vrátila domů.“ ozval se jeden z Jamesových přátel.
„ A co tu dělá ?“ zeptal se nepřátelsky James.
Ellen rychle dýchala. Ignorovala všechny jejich sprosté řeči na její účet. Zula si boty a rychle šla do obýváku. Vypla jim rádilo, které bylo na nejvyšší možnou hlasitost.
„ Ven, okamžitě!“ zavelela.
Jeho přátelé se se smíchem vypravili ven. James zůstal jenom sedět.


Ellen Mythovou našli po týdnu u sebe doma. Na těle měla několik bodných ran a velkou ránu na hlavě, kvůli které pravděpodobně zemřela. James Times byl zatčen a uvězněn na doživotí, kvůli vraždě své partnerky, držení drog a několik krádeží.