14. část - Krvavá daň

Anotace: „myslím, že tímhle směrem vás zase budou stopovat nejdřív, ale… taky pravda… je stejně jedno. V tomhle stavu vás mají do pár minut a….“ A a´t si trhne nohou. Vytáčel mě.

Sbírka: Krvavá daň

Jediná moje momentální myšlenka se upínala ke chvíli, kdy se odmítl ztratit a mě tu nechat. Mít možnost vrácení se v čase, udělala bych to, a za jeho rozhodnutí mu vlastnoručně nakopala zadek! S odchodem odsud jsem se zbavila svých největších slabin. Ty se, ale právě teď začaly nestvůrně rozšklebovat. Byly plné hořkosti, lítosti, smutku… všech možných pocitů, jakých jsem při Andyho smrti byla schopná a každá rána do Samova těla je otvírala víc a víc a ony se začaly vyplavovat a já… nejsem schopná uronit ani slzu.
Všechny jsem před pěti lety vyplýtvala během bezesných nocí na ubytovně ve Philadelphii. Zatímco za dne jsem ukazovala jen vztek a v mysli měla jediný cíl. Všechny je zabít. Bolestivě, pomalu, bez záchvěvu strachu, nervozity… čehokoliv, co by mi znemožňovalo potrestat noční stvůry. Nevšímala jsem si, že ze mě se stává vraždící stroj ve stejnou dobu, kdy se vedení Lovců plní prachů chtivými kravaťáky.
Proč je mi potom všechno tohle jedno a jediné po čem jsem doteď šla byla smrt všech upírů? Proč se nedokážu smát s mojí vlastní sestrou, žádat o odpuštění, když už ne Ell, tak aspoň noční oblohu, hvězdy.. s tím, že možná jednou ta prosba doputuje k –němu- a uleví mému svědomí?
A proč mi už moje svědomí neodpovídá?
Zaslechla jsem křupnutí několika kostí, Samův přidušený vzdech, viděla rudou tekutinu stékat po zpocené tváři k bradě až na zhmožděný krk. Ozval se tlak v temeni hlavy a já doufala, že zacítím putovat slzy po tvářích, jenže ty se nedokázaly spustit. Jako jsem před několika dny propadla absolutnímu zoufalství a slzní kanálky neznaly mezí, teď byl suché jako pouští písek a neulevovali bolestem v hlavě.
Začala jsem se kousat do rtu a poutala vlastní vnímání k bolesti čistě fyzické. Kovová chuť na jazyku mi byla naprosto ukradená, zbystření smyslů nejbližších vlkodlaků taky. Nesnáším svoje slabosti. Hnusím se sama sobě! A to za někoho tak zavrženíhodného položil život nejlepší člověk jakého jsem znala!
Osvalená, chlupatá pěst polo-vlka padla na Samovu čelist a poslala druhéo vlkodlaka k zemi. Přímo k mým nohám. Vlkodlak si plácal s ostatními. Pohrdlivě se smál. Chvástal se v jejich kroužku.
Omámeně mžikal očima, kašlal krev, chrčel a svíral ve vlastní pěsti moje srdce. I přes, že bylo už jak dlouho ztvrdlé jako žulový kámen, znovu chtělo začít tlouct.
Před očima se mi začaly míhat rozesmáté tváře mých přátel a v uších se samovolně ozývaly slova, jimiž bych v té sladké době mého dětství pohrdala.
Ale přitom …
…obličej s tmavým kruhy pod očima na mě hleděl z rozbitého zrcadla. „Slabá, tak slabá!“ šeptaly popraskané rty s koutky svěšenými, jak se na mě můj odraz mračil. Ústa zvyklá stále se smát. … „Přátelé jsou přítěž!“ … „Pokud je chceš zabít, ztrať všechen cit! K čemu ti vůbec je?!“ …
… přitom patřila mě!
„Vstávej!“ křikla jsem na něj! Hlas mi selhal a spíš připomínal skřípot. „Sakra zvedni ten svůj línej zadek a vstaň!“ vřískla jsem znova. Omámeně zvedl pohled. „Andy! Vzpomeň na něj! Co by udělal on?!“ můj hlas stále nejvíc připomínal skřehotání a v zaraženém tichu, které po mých prvních slovech zavládlo, se jasně rozléhal po stráni.
Vážně vstal a za nechápavých pohledů vlkodlaků, stojících jen pár metrů od nás se opřel o kmen mého stromu a o překot začal rozvazovat uzel. „Sakra co blbneš, zmiz!“téměř jsem ztratila hlas a sebetišší zvuk se mi zařezával do krku.
Zběsile začal kroutit hlavou, jasně byl zmatený.
Taky, že něco tak stupidního udělá jedině pomatenec!, Mihlo se mi hlavou.
Sevření lana začalo polevovat, ale zřejmě pobavení vlkodlaci se začali přeměňovat. Vím přesně proč Sama nechali!
Dva se oddělili a když už téměř Sam provaz uvolnil, stačil jim v rozběhu udělat pouze nízký skok a rozdrásali by nás na cucky.
Asi jsem moc nepřemýšlela nebo nevím. Co nejsilněji jsem kopla Sama do holeně. Ten už celý zbídačený padl na kolena kousek pod dráhu letu dvou obrovských vlků. Sama jsem sebou trhla na stranu, ve snaze aspoň maličko uniknout jejich ráně, co pro mě momentálně znamenala jasnou smrt.
Když se nad tím zamyslím a rozhlídnu se všude kolem, tak asi každý pohyb mi hrozí smrtí!
Jeden z vlků narazil celou vahou do kmene a strom se za hrozivého skučení začal kácet na naši stranu.
Druhý, naštěstí, padl dost nešetrně na mě, strhl uvolněný provaz i mě k zemi a i když mě to nejspíš stálo nesčetně šrámů, odřenin, zlomenin a já nevím, čeho ještě… zachránil mi život, protože tak ležel přímo mezi mnou a skáceným stromem. Třísky, často i půlmetrové zasáhly jeho tělo, zatímco mě s potížemi škrábly.
Tělo, ještě v šoku, odmítalo poslat zprávy o svém skutečném stavu a já toho hodlala využít! Chvíli trvalo vyškrábat se zpod těla, již zpět přeměněného, vlkodlaka, ale vzhledem k tomu, že mi pud sebezáchovy nalil do žil obrovské množství adrenalinu, s jakým bych nejspíš dokázala lámat skály, moje svaly vydaly dosud nepoznanou sílu.
Doplazila jsem se k omráčenému Samovi a snažila se ho odtáhnout o kus dál. Vlkodlaci se zatím snažili dostat ke svým druhům a já teď děkovala bohu, že jim v prvé řadě vždy záleží na smečce.
Opřeného o strom jsem ho pleskala do tváří a modlila se aby byl v pořádku.
Když, celý malátný, částečně přišel k sobě, podepřela jsem ho a táhla pryč. Bylo mi jedno na kterou stranu… .
„Jdeš zpátky do tábora.“ Oznámil mi tichý šepot. Temně se rozléhal v tichu lesa, rozechvíval každý můj nerv a to ne jenom strachem, ale i vzrušením.
Beze slova jsem se otočila na druhou stranu a dala se znovu v slimáčím tempu pryč.
„myslím, že tímhle směrem vás zase budou stopovat nejdřív, ale… taky pravda… je stejně jedno. V tomhle stavu vás mají do pár minut a….“
A a´t si trhne nohou. Vytáčel mě. Tohle je teda pěkně… divný! Začaly se mi podlamovat kolena, rozklepaně odmítaly udělat další krok. Vzrušení, nebezpečí a všechno co mi před chvílí dovolilo skoro nemožné, začalo opadávat. Moje zbídačené tělo nemělo kde už vzít sílu, aby se začalo samo léčit.
Přestala jsem vnímat upírovu přítomnost za mými zády, jenom jsem mechanicky dělala stále kratší kroky.
Potom mi ale zátěž na pravém rameni ubyla. I přes svou únavu mi v ten moment přišlo, že vzlétnu k obloze.
Přivřenýma očima jsem pohlédla na vysokou postavu vedle sebe a její detaily mi systematicky začaly splývat do jedné rozmazané šmouhy.
Z bílých světýlek, která jsem předtím odhadovala na zář hvězd a měsíce, se stávaly čím dál nejasnější fleky. Siluety naprosto ztratily jakýkoliv tvar, podstatu.Přestala jsem cítila pod náporem bolesti svoje nohy a potom jsem jenom cítila chladivá pohlazení ve vlasech, zimu, co se mi rozlévala celým tělem… to vše v okamžiku kdy jsem kdy jsem se vznesla.