Umění citu: 3. kapitola

Anotace: Prosím, komentujte...

Sbírka: Umění citu

S výkřikem se posadil. Raději ani neotevíral oči a snažil se zklidnit svůj zrychlený dech. Zdál se mu hrozný sen. Kousla ho upírka! To musela být noční můra…
Protřel si víčka a konečně je otevřel. Podivně snadno zaostřil do tmy a zorničky se mu rozšířili překvapením, když uviděl, že není ve své posteli a už vůbec ne ve svém pokoji. Zmateně se rozhlédl po plošině střechy panelového domu. Mírně vyjekl, když spatřil, že na okraji na zábradlí sedí ona upírka, co ho ve snu kousla. Svýma děsivýma očima lhostejně sledovala okolní město. V dálce houkaly sirény a v jedné z ulic někdo hlasitě nadával. Bezdomovci se krčili na krajích chodníků a žebrali.
Lehce se vyhoupl na nohy a šokovaně se zastavil. Co to? Zhluboka se nadechl. Ucítil lahodnou vůni. Tak sladkou, lákavou a smyslnou. Až se mu ústa se naplnila nějakou podivnou tekutinou. Jeho tělo začal ovládat neuvěřitelný chtíč po té věci s tím úžasným aroma.
Znovu rychle začichal a beze strachu seskočil do postranní uličky. Ani si nevšiml, že upírka ho líně, ale přesto s podivným zaujetím následuje.
Mezi domy stáli v blízkém objetí dva milenci a líbali se. Znovu se nadechl. Ta vůně vycházela z nich. Aniž si ho stihli všimnout, pár rychlými skoky se přemístil za chlapce, který si právě podmaňoval ústa dívky. Už mu chtěl posunout hlavu na stranu, aby se mohl zakousnout do jeho krví bušící tepny, když se v něm objevily poslední zbytky rozumu. Zastavil se rukama uprostřed pohybu a vyděšeně uvažoval, co to vlastně chtěl udělat. Pár si ho mezi tím všimnul a dívka zaječela. Oba se rozběhli z uličky. Kdyby chtěl, mohl je chytit snadno jako šneka. Ale on stále konsternovaně zíral na své ruce, které chtěly provést tu ohavnost. Najednou mu připadaly, jakoby ani nebyly snad jeho. Nebo v to spíše doufal.
Upírka přimhouřila oči. Ve tváři měla stále svůj kamenný výraz, ale i přesto se překvapeně ošila. Neviděla ještě novorozeného upíra, který by se při prvním lovu dokázal zastavit a nezabít.
„Co to znamená?“ otočil se na ni téměř hystericky novorozený upír.
„Touha po krvi je úplně normální. Zvykneš si zabíjet,“ odpověděla bezbarvým hlasem.
„Zabíjet? To si teda nezvyknu!“ zařval na ni a rozběhl se směrem, ze kterého tušil nejbližší konec města. Upírka běžela bez obtíží kousek za ním. Po cestě vnímal tolik úžasných vůní, kterého volaly, sváděly, ale on pokaždé s největšími obtížemi odolal. Přestat dýchat mu na mysl vůbec nepřišlo. Město přecházelo v hustý les. Začal utíkat mezi stromy, když tu ucítil podivnou vůni. Už ne tak úžasnou jako předtím, ale přesto mu v krku vypalovala cejchy.
Něco se v něm zlomilo a on běžel za tou vůní. Doběhl na paseku a tam uviděl srnku. Aniž by stihla zareagovat, strhl ji k zemi a zuby rozsápal hrdlo. Upírka chvíli váhala, jestli ho neodstrčit od srnky. Vždyť tohle nebylo pro upíra vůbec normální! Nakonec ho nechala být, přemohla ji apatie. Když byla srnka bez jediné kapičky krve, upír se zvedl a s zděšením hleděl na mrtvolu zvířete.
„Co jsem to provedl?“ chytil se za hlavu.
„Bylo to pouze zvíře,“ namítla tiše upírka.
Upír se na ni otočil a přikývl.
„Vždycky to bude pouze zvíře. K zabití člověka mě nepřinutíš!“ zasyčel na ni. Upírka jen pokrčila rameny, bylo jí to jedno.
„Mé jméno je Immanitas a tvé?“ zeptala se ho.
„John,“ řekl.
„John? To se mi nelíbí. Dám ti nové jméno,“ zavrtěla hlavou Immanitas.
„Proč? Mě se moje jméno líbí,“ zamračil se John.
„Ale mě ne,“ řekla Immanitas hlasem, který nesnesl jakékoliv námitky, a zamyslela se. Pohlédla na srnku a řekla: „Tvoje nové jméno bude Ardor.“
„Ardor?“ zamyslel se bývalý John.
„Dobře, to není špatné,“ nakonec nepříliš ochotně souhlasil Ardor spíš sám pro sebe, když viděl, že Immanitas už mu stejně nevěnuje pozornost. Vykopala díru a srnku do ní zahrabala.
Beze slova se rozběhla směrem hlouběji do lesa. Ardor ji neochotně následoval. Doběhli k malému polorozpadlému srubu.
„Tady nějakou dobu zůstaneme,“ řekla Immanitas a vešla vyvrácenými a ztrouchnivělými dveřmi dovnitř.