Když není cesty zpět... - Úvod

Anotace: Příběh z dávných dob, kdy se po světě, kromě lidských bytostí, potulovala stvoření, jež zůstávala převážně v lesích, skrytá před zraky lidí... Vittoria utekla před zradou svých rodičů a vydala se na osamělou cestu neznámo kam...

Musela jsem se zastavit, byla jsem unavená, skoro vyčerpaná. Pohladila jsem Callie po hřívě a upřela svůj zrak k obzoru. To co jsem uviděla před sebou se mi pranic nelíbilo. Za normálních okolností bych tu krásu obdivovala, ale ne dnes, ne teď, zvlášť když jsem věděla, že do těch míst míří kroky mé a mého koně. Přede mnou se přes celý obzor táhl hluboký, neprostupný, zelený les. Obestírala ho hustá mlha, která jako by se od vrcholků stromů měnila v páru a v kouřovém dýmu stoupala k nebi, kde se ztrácela v tmavých dešťových mracích a ve vrcholkách hor, které skrývaly špičky stromů. Se svíravým pocitem, nebezpečně podobným strachu, jsem pobídla koně a pomalým klusem jsme se vydali ke zchátralému dřevěnému domu, který se nacházel na mýtince u vstupu do lesa. Před očima se mi, jako už po několikáté na cestě, přehrávala scénka mého útěku.

***

‚Vitt,‘ ozval se autoritativní hlas mé matky odněkud z přízemí našeho několikapatrového domku. ‚Mohla bys za námi přijít dolů, rádi bychom si s tebou s otcem promluvili?‘
Prudce jsem vyskočila z postele, jak mě matčin hrubý hlas vyrušil ze snění.
‚Ano mami, hned jsem tam.‘ Nezbývalo mi nic jiného, než ji uposlechnout. Co asi může chtít? Napadlo mě. Seběhla jsem po starých rozvrzaných dřevěných schodech a vykročila k salónku, kde moji rodiče přijímali všechny své návštěvy. Cítila jsem, že se něco děje, něco tu nehrálo. Prudce jsem se zastavila ve dveřích, když jsem spatřila cizího muže, stojícího po boku mého otce. V ruce nervózně žmoulal lem svého černého pláště zmáčeného od deště a přešlapoval z nohy na nohu, jako by ho podlaha pod nima pálila. Vrhla jsem na něj nedůvěřivý pohled, takový jak to umím jen já. Matka si toho okamžitě všimla a varovně se na mě zamračila, sklopila jsem oči k podlaze.
‚Co se to..,‘ nebyla jsem schopná doříct větu a stále jsem pohledem provrtávala dřevěná prkna v podlaze.
Otec se ujal slova. ‚Vittorie,‘ odkašlal si a pak pokračoval. ‚Rádi bychom ti představili hraběte Williama Leclercqa…‘
Zvědavě jsem si toho muže prohlédla od hlavy až k patě. Byl dost vysoký a urostlý. Hluboké světle modré oči měl možná moc blízko u sebe, ve tváři mu hrál zvláštní, zasmušilý výraz, rty pevně semknuté k sobě, snad o něčem přemýšlel. Delší pískově žluté vlasy měl v týlu stažené koženým páskem a ač jsem si to nechtěla přiznat, byl celkem hezký, jen nebyl můj typ.
‚Velice mě těší,‘ pronesla jsem sarkasticky a přátelsky napřáhla k cizinci ruku, i když jsem věděla, že se to příliš nehodí. Pomalu mi podával svou.
‚…tvého budoucího manžela,‘ dodal otec a i když se mé prsty téměř dotýkaly Williamových, v mžiku jsem stáhla svou ruku zpět a mé tělo instinktivně ustoupilo o krok vzad, až jsem klopýtla o práh.
‚Co je to za hloupý vtip?‘ Jediná slova, na která jsem se zmohla.
‚Nebuď drzá!‘ okřikla mě matka, jako bych byla malé dítě. ‚William je tvým snoubencem již od tvých 3 let.‘ Další rána pod pás a ještě k tomu od vlastních rodičů.
‚A kdy jste se chtěli obtěžovat mi to říct?‘ Tušila jsem, že tento rozhovor vyústí v další z mnoha našich rodinných hádek a bylo mi neznámého trochu líto.
‚Říkáme ti to právě teď.‘ Matka mě provrtávala naštvaným pohledem, kůže na čele se jí krabatila do hlubokých vrásek. ‚Pan Leclercq tu stráví jeden týden, abys měla možnost ho poznat a pak spolu odjedete na jeho panství v Burgundsku.‘
Krev se mi nahrnula do hlavy a já v tu chvíli neměla daleko k mdlobám. Podlaha pod mýma nohama se zhoupla, kolena se podlomila a mé tělo zavrávoralo v prostoru. Chtěla jsem se něčeho zachytit, ale má ruka sáhla do prázdna. Pak jsem ale najednou opět pevně stála na svých nohách. Cítila jsem, jak mě v pase podpírají něčí silné ruce, ten dotek jako by mě probral, byl tak hřejivý, skoro až pálil. Ten pocit projel mým tělem jako blesk. Prudce jsem odskočila a vykroutila se z jeho sevření.
‚Velice se omlouvám, slečno Vittorie,‘ zvedl William ruce na svou obranu. Jeho hlas by mi byl za jiných okolností příjemný, teď jsem ho ale nemohla vystát.
‚Máte se zač omlouvat,‘ vyštěkla jsem na něj, otočila se na podpatku a jak smyslů zbavená utíkala zpět do svého pokoje, kde jsem za sebou prudce zabouchla dveře, padla do postele a tiše se rozplakala. Williamův nechápavý pohled a své vzteklé rodiče jsem nechávala někde daleko v přízemí.

Jak mi to mohli udělat? Jak mě mohli prodat úplně cizímu člověku? Svou jedinou vlastní dceru…? Myšlenky mi vířily v hlavě, překřikovaly jedna druhou a nešly utišit. A pak se mi konečně podařilo jednu myšlenku zachytit a věděla jsem, co musím udělat. Mé rty opakovaly jen jedno jméno. Caleb, můj přítel. Jestli se tedy tomu tak dá říkat, nikdy jsme si, asi ze studu, neřekli, co k sobě cítíme. Ale věděla jsem, že právě teď je on tím člověkem, u kterého mohu hledat svou ztracenou jistotu a důvěru. Otřela jsem oči, upravila si šaty a vylezla ven oknem tak, jak jsem to dělávala, když jsem ještě byla malá holka a rodiče mě nechtěli pouštět z domu. Sešplhala jsem po starém dubu a rozběhla se k domu Calebových rodičů. Caleb se opíral o nízkou kamennou zídku, která obklopovala jižní část domu jeho rodičů, jako by už na mě čekal.
‚Ach, Calebe,‘ vydechla jsem a objala ho. Pocítila jsem bezmeznou úlevu, když mě jeho paže sevřely. Udělal to však pouze proto, aby mě od sebe odtáhl.
‚Nemůžeme se už dál vídat, Vitt.‘ Vmetl mi ta slova do tváře a ranil mě tak, jako bych právě dostala políček. Hlavu měl sklopenou, nedokázal se mi podívat do očí. Špičkou boty nervózně odkopával drobné kamínky z prašné cesty.
‚Proč?‘ Stále jsem nic nechápala. Znala jsem ho přece už celým 18 let svého života.
‚Nejsem tě hoden. Copak to nechápeš?‘ Konečně se mi odvážil pohlédnout do tváře. ‚Provdáš se za hraběte, budeš žít v přepychu. To je něco, co ti já nikdy nabídnout nemohu.‘
Oči se mi znovu zalily slzami. Tak tohle si myslí? ‚Ale já přeci nestojím o přepych. Co se to s tebou děje? Jako bys mě neznal…‘ Hlas se mi zlomil.
Neposlouchal mě. ‚Byl ti přislíben, když jsi byla malá. To je poutu, které nemůžu zpřetrhat. Ten sňatek je něco, co pomůže tvé rodině. A ty bys proti němu neměla být.‘ On si mě snad dovoluje poučovat.
‚A co láska? Ta nic neznamená? To, co je mezi námi pro tebe nic neznamená?‘ Nedokázala jsem ho pochopit.
‚Žádná láska neexistuje, Vittorie! Vzpamatuj se! To jsi ještě nepochopila?‘ Jeho slova mě zraňovala, trhala mé srdce na kusy. Kde je ten starý bezstarostný Caleb, můj kamarád, kterého jsem měla tak ráda? Když jsem se mu podívala do očí, už jsem v nich neviděla ani jistotu ani důvěru, viděla jsem jen hrdost a pýchu, stal se někým, kým nikdy nechtěl být. Stal se odrazem toho nejhoršího, co jeho mysl skrývala. A kvůli čemu? Kvůli mým zatrpklým rodičům a jednomu drzému cizinci, který se jen tak z ničeho nic objeví v našem domě a dovolí si mě žádat o ruku. Nyní to byl vztek, co pohlcovalo a spalovalo celé mé tělo. Znovu jsem se podívala do Calebových očí, ale ten jen uhnul pohledem, jako by ho můj pohled spaloval nesnesitelným žárem. Beze slova rozloučení jsem se otočila a pyšně odkráčela po cestě zpět domů.
Už ve dveřích jsem se od svých rodičů dozvěděla, jak nevděčná dcera ve svých letech vlastně jsem, že chci svou rodinu uvrhnout do finančních potíží. Navíc je všichni známí budou jen pomlouvat a rodina Doylových ztratí svou (podle mě už stejně pošramocenou) pověst a hlavně prestiž. Nevěřila jsem vlastním uším. Hrabě William už byl naštěstí pryč, ale podle všeho se nehodlá vzdát své budoucí manželky a zítra časně ráno se vrátí. To nedovolím. Zítra ráno už tu nebudu, v tomhle domě už mě nenajde. Pevně jsem se rozhodla. Ještě dnes v noci uteču.

A tak jsem také udělala. Počkala jsem, až rodiče půjdou spát. Oblékla si otcovy pracovní kalhoty, svou oblíbenou košili, lehké sako a na hlavu narazila plátěnou čepici, pod kterou jsem schovala každý pramen svých neposlušných vlasů. Sbalila jsem si pár nejdůležitějších věcí, tu trochu peněz, co jsem našetřila z drobných služeb a po půlnoci stejným oknem opustila svůj rodný dům, se slzami v očích a s odhodláním se sem již nikdy nevrátit. Ze stáje jsem tiše vyvedla svou milovanou kobylku Calliope a po několika metrech se vyhoupla do sedla. Uháněla jsem pryč z té klece, do které mě chtěli uvěznit vlastní rodiče a jistý hrabě William.