Když není cesty zpět... - I. Setkání

Anotace: Příběh z dávných dob, kdy se po světě, kromě lidských bytostí, potulovala stvoření, jež zůstávala převážně v lesích, skrytá před zraky lidí... Vittoria se setkává s tajemným cizincem...

Pocítila jsem malý záblesk radosti, když jsem zjistila, že ten osamělý dům u lesa je hostinec. Byla jsem na cestě už celé tři dny a tak nějak mi docházelo, že můj vzdorovitý útěk z domova asi nebyl úplně tím nejlepším nápadem. Moc jsem toho za tu dobu nenaspala a jídlo mi už také pomalu docházelo. Zatímco jsem uvazovala Callie, rozhlížela jsem se kolem sebe a neviděla nic jiného než pole a louky za mými zády a temný, na první pohled nebezpečný les, který se rozprostíral na obzoru přede mnou. Věděla jsem však, že není cesty zpět, už kvůli mé hrdosti a tvrdohlavosti budu muset tím hlubokým lesem projít. Nesmějí mě najít, to byla ta nejsilnější myšlenka, která mě hnala kupředu.

Z myšlenek mě vytrhlo nervózní podupávání mého koně.
‚Copak se děje?‘ Něžně jsem ji pohladila po hlavě. Hlasitě si odfrkla. Nejsem žádný odborník na zvířecí pocity, ale bylo mi jasné, že se něčeho bojí. Měla to napsané ve svých dokonalých hnědých očích. Za ta léta co ji mám, jsem se naučila rozpoznávat některé její reakce. Přitiskla jsem svou hlavu k její a snažila se jí šeptem uklidnit. Vyrušilo mě však hlasité zavrčení za mými zády a mě došlo, že jeho majitel musí být jednoznačně původcem všeho strachu. Vylekaně jsem nadskočila, kůň se mi začal vzpouzet a vytrhávat z opratí. Vrčení nabývalo na intenzitě a já se pomalu otáčela. Věděla jsem, že pokud je to zvíře, které si myslím, nesmím dělat žádné ukvapené, rychlé pohyby. Nepletla jsem se, bohužel.
Asi metr ode mě stál obrovský černý vlk, byl větší než kterýkoliv z těch šedých, které jsem kdy u nás v lese spatřila. Ale tady jsi jinde, daleko od domova, napomenula jsem se. Oči toho stvoření byly nepřirozeně žluté, jako by žhnuly a spalovaly mě pohledem. Sledovaly můj každý, i ten sebemenší pohyb, hustou srst měl varovně naježenou. Mé tělo zachvátila panika, netušila jsem co dělat, jen jsem tam tak stála, hleděla do těch žlutých očí a nemohla se odtrhnout. Kdesi hluboko uvnitř jsem pocítila něco zvláštního, známého, ale pojmenovat jsem to nedokázala. Vlk znovu zavrčel a začal se ke mně pomalu přibližovat. Vzdálenost mezi námi se pomalu povážlivě zkracovala, až byl u mě tak blízko, že jsem ho skoro mohla pohladit po jeho lesklé huňaté srsti. Nevím co mě to napadlo, ale natáhla jsem ke zvířeti ruku. Prsty se skoro dotýkaly temene jeho hlavy, cítila jsem lehké šimrání na jejich konečcích. Z jeho hrdla se znovu vydralo hluboké zavrčení. Pak se ozval výstřel, který mě vytrhl z transu. Kulka se zaryla těsně vedle vlčích nohou. Ten překvapeně zakňučel, stáhl svůj dlouhý ocas a rozběhl se k tmavému lesu, před nímž se ještě na okamžik zastavil, snad aby mi věnoval ten svůj zvláštní pohled, aby nakonec zmizel v neprostupnosti vysokého zeleného porostu.
Podívala jsem se na zápraží domu, kde mě sledoval muž v hnědém plášti. Do očí měl naražený klobouk stejné barvy, takže jsem mu neviděla do obličeje a neměla nejmenší ponětí o tom, jak se tváří. V ruce svíral dlouhou loveckou pušku a její rukojetí si poklepával o vysokou kovbojskou botu.
‚Proč jste to udělal, pane?‘ zeptala jsem se nechápavě.
‚Není zač,‘ procedil skrz zuby hlubokým hrubým hlasem a zmizel ve dveřích hostince.

Vystoupala jsem po rozvrzaných schodech a musela jsem se přidržovat zábradlí, kolena se mi stále ještě chvěla nejen strachem, ale také vzrušením Zhluboka jsem se nadechla, naposledy se rozhlédla kolem sebe, po záhadném zvířeti však již nebylo ani památky a pak jsem vstoupila do dveří hostince. U vchodu mě uvítala korpulentní žena ve středních letech. Nejspíš hostinská, soudě podle špinavé zástěry, kterou měla omotanou kolem plného pasu.
‚Viděla jste toho obrovského černého vlka?‘ vyhrkla jsem namísto pozdravu.
‚Kampak slečno, tak sama? Sháníte nocleh nebo jste jen hladová?‘ Neodpověděla mi na otázku.
‚Vlastně hledám obojí,‘ odvětila jsem. Nechápu proč jsou všichni lidé tak zvědaví. Když jsem se však podívala do zrcadla, které měla hostinská za sebou, bylo mi všechno hned jasné. Ta vykulená, vyděšená dívka, která se v něm odrážela jsem přece nemohla být já. Žena mi podala klíč od pokoje a já na stůl vysypala poslední peníze, co jsem našla v kapse u kalhot a vystačily sotva na dva noclehy a stravu. Musela jsem si rozmyslet co dál. Bez potíží jsem našla svůj skromný pokoj a pokusila se ze sebe zase udělat člověka. Převlékla jsem se do čistých šatů, upravila vlasy pod čepicí a vyrazila dolů na večeři. Našla jsem si místo v nejtemnějším koutě hostince, což nebylo nijak obtížné, vzhledem k tomu, že všechny stoly byly osvětlené pouze tlumeným světlem svíček. Hostinská přede mě postavila jídlo a pohár s vínem, spiklenecky na mě mrkla a bez jediného slova odešla. Okamžitě jsem se pustila do jídla, měla jsem hrozný hlad a bylo mi úplně jedno, co jím. Když jsem dojedla rozhlédla jsem se po místnosti a až teď si všimla několika lidí, kteří vypadali, že je potkal stejný osud jako mě. Až na jednoho. Seděl přímo naproti a pozoroval mě. Byl to ten muž v hnědém plášti. Rychle jsem sklopila oči a tvářila se, že jsem si ho nevšimla. Nervózně jsem dopila číši s vínem a jakmile jsem ji položila na stůl byla u mě hostinská a dolévala mi vína po okraj. Už jsem otvírala pusu, abych dala najevo nesouhlas, ale hostinská mě gestem zarazila.
‚To je pozornost od toho pána naproti vám.‘ Vrhla na mě zvláštní pohled a spěšně odkráčela.
Výborně, pomyslela jsem si. Nestála jsem o společnost a už vůbec ne o společnost nějakého cizince se zbraní. Když jsem zvedla hlavu a podívala se na onoho muže, jen mi pokynul rukou, nevypadal, že by si chtěl přisednout a obtěžovat mě svou přítomností, za což jsem mu byla velice vděčná. Pokývala jsem hlavou na důkaz díku. Rychle jsem dopila druhý pohár a okamžitě po té se zvedla, snad aby se odněkud nevynořila hostinská s dalším vínem a spěchala jsem do svého pokoje. Poctila jsem, jak se mi motá hlava.
Netušila jsem však, že mé tělo není na tolik alkoholu najednou stavěné. Nohy se mi zamotaly na posledním schodě vysokého schodiště, které vedlo k pokojům a má ruka, snažíc se zachytit dřevěného zábradlí, už podruhé v povážlivě krátké době, sáhla do prázdna. Nestačila jsem ani vykřiknout, z hrdla se mi vydral jen přidušený výdech a mé tělo padalo do prázdna. Čekala jsem až dopadnu zády na schody, až se udeřím do hlavy, čekala jsem na nesnesitelnou bolest, která zaplaví mé tělo. Nic z toho se však nestalo. Místo toho se mé nohy dotkly starého tvrdého koberce, který pokrýval podlahu prvního patra. Cítila jsem studené ruce, které mě podpírají, hlas, který mi říkal, že jsem to asi přehnala s vínem a který se mě ptal na číslo pokoje, kde bydlím.
‚9,‘ podařilo se mi zamumlat. ‚Chci spát.‘ Nejspíš jsem byla v šoku.
Neznámý, který mě podpíral se uchichtl. ‚Však taky za chvíli budete, jen co vás dopravím do vašeho pokoje. Kdybych býval věděl jak dopadnete, žádný alkohol bych vám neobjednával.‘
‚Takže za to vlastně můžete vy,‘ obvinila jsem ho. ‚Proč jste chtěl ublížit tomu zvířeti?‘
Muž se nervózně ošil, pocítila jsem, jak se jeho tělo zachvělo. ‚Vždyť vás chtěl napadnout. Měl jsem ho zabít!‘ Byla to výhružka, co jsem zaslechla v jeho hlase?
‚Nechtěl,‘ nesouhlasila jsem s ním. ‚Jste zlý.‘ Nevím, kde se ve mně brala ta kuráž.
‚Když si to myslíte, brát vám to nebudu,‘ odvětil cizinec. ‚Měl jsem vás tedy taky nechat spadnout ze schodů a rozbít si hlavu?‘
Překvapeně jsem k němu zvedla své unavené oči. ‚Jistě, že neměl.‘ Jeho obličej byl rozmazaný, snažila jsem se zachytit jeho pohled, ale nedokázala jsem zaostřit.
‚Tak vidíte. Měla byste jít spát, dřív než řeknete něco, čeho byste později mohla litovat.‘
‚Cože?‘ vydechla jsem překvapeně. ‚Vyhrožujete mi snad, pane?‘
Neodpověděl. Cítila jsem na svém těle jeho ruku, která mi prohledávala kapsy, ve snaze najít klíč od pokoje. Zanedlouho se mu to povedlo.
‚Jste drzý. Drzý a zlý,‘ mlela jsem si svou, když odemykal dveře pokoje. Znovu se uchichtl.
Došel se mnou k lůžku a hrubě mě hodil na postel. ‚Dobrou noc a zamkněte se. Nikdy nevíte co se kolem potuluje za stvoře…‘ Na chvíli se odmlčel. ‚Lidi,‘ dodal. Sledovala jsem jeho stín, jak opouští místnost. Hlasitě za sebou zabouchl dveře.
‚Děkuji,‘ zašeptala jsem, ale už jsem neměla sílu se zvednout a jít zamknout. Blahodárný spánek zahalil mou tvář a odnesl sebou všechny pochybnosti a strach předešlých dní.