16. část - Krvavá daň

Anotace: "Stejní…přitom úplně rozdílní… jak si můžou dva protiklady být tolik podobní?" O kom to mluvíš?! Chtěla jsem na něj vykřiknout...

Sbírka: Krvavá daň

Po nekonečné době jsem si matně začala uvědomovat svoje tělo. Záda, ruce a nohy jsem měla otlačené. Značily, že ležím v posteli několik dní. Ale cítila jsem, že bych potřebovala prospat dalších několik let, než budu vůbec schopná pohnout jediným svalem. Jako jsem si byla jistá, že mě do teď nenavštívil jediný sen, tak jsem si bal jistá, že tlumená světla kolem nepatří do reálného života. Já pořád spím ve svém pokoji, plné vědomí je neprodyšně uzavřené před světem a můj mozek se zatím jen o tolik stabilizoval, aby byl schopný dát dohromady pár pomatených obrazů a já se ponořila do snové spleti.
-*-
…stála jsem na mýtině, v půlmetrovém mlází. Vítr rozhoupával stébla trav a větvičky keřů. Vzduch byl provoněný jarem, nesl ptačí zpěv, chundelatý čmelák se vrhl do květů zářivě žlutého plevele u mých nohou. A jak vánek kolébal s hustými keříky, jejich trny se mi zabodávaly do bosých chodidel. Hleděla jsem na vysoký strom před sebou a Sama v jeho koruně, když stébla trav naráz ožily, obmotaly se mi kolem kotníků a zápěstí a prudce…

…prudce silné paže stáhly uzly na lanech a já si vyrazila dech o kmen stromu za sebou. Dlouhé ostré jehlice borovic mi ještě prohlubovaly rány od trní. Několik ohňů kolem se naráz rozhořelo a ozářilo dosud nic neříkající tmu kolem. Jejich zář mi ukázala přízračné tváře spousty vlkodlaků. Jeden z nich, nejblíže ke mně si protahoval svaly na rukou, přičemž se mu tmavá srst leskla ve světlech kolem. Podupával na místě, čekal na něco… někoho… mýtinu obklopovalo ticho, ani cvrkání hmyzu, šumění listí ve větru… jako by někdo u videa zapomněl zapnout zvuk… šel obraz, ale já nic neslyšela a ani nerozuměla jejich slovům. Hleděli na mě a jejich ústa se pohybovala, silně artikulovali, kývali hlavou, šklebili se smáli.
Muž v těžkém kabátě s kaucí na hlavě, že mu nebylo vidět do tváře, mi zastínil výhled. Periferním viděním jsem zaregistrovala jak vlkodlaci pokračují nerušeně ve švitoření, jako by si ani nevšimli nově příchozího.
Trocha světla mu uvízla na spodní polovině tváře. Ozařovala širokou bradu, denní strniště na tvářích, koutky roztáhnuté do nepěkného úsměvu. Děsivého.
"Stejní…přitom úplně rozdílní… jak si můžou dva protiklady být tolik podobní?"
O kom to mluvíš?! Chtěla jsem na něj vykřiknout, ale i já nevydala ani hlásku. Jen on ovládal tu výsadu mluvit.
Pozvedl levačku. V silně sevřené krvavé dlani držel mou dýku. Stále opakoval: Stejní…přitom … . Napřáhl se a čepel se zabodla kůry stromu, provazy se rozlétly…

…proti prudkému náporu větru se mi vlasy rozlétly kolem hlavy. Šimraly mě na ramennou, pohmožděných od provazů. Stále zraněné kotníky mi kmitaly po udusané hlíně. Kolem létala spousta drobných lístků. Tvořily s každým dalším tlakem vichřice rozevláté vlny.
Běžela jsem tmou, po stranách se ukazovaly stěny vysokého, živého plotu. Přes salvy listů jsem téměř nic nerozeznávala. Utíkala jsem labyrintem a odbočky brala bez rozvahy. V uších mi hučelo, vítr nedovoloval kyslíku proniknout do mých plic.
Tvrdě jsem dopadla pravým chodidlem na kamennou, dlážděnou zem. Rázem všechen vichr ustal, jen na tvář mi dopadaly drobné kapičky vody z fontány přede mnou. Inkoustová mračna na obloze vířila a jejich nadusané peřiny už, už chtěly pustit nutnou vláhu. Podívala jsem se rovnou před sebe a jen matně rozeznávala rysy muže stojícího na druhé straně vodotrysku. Mezi kapkami vody prosvítala široká brada potěšený, stejně děsivý, ale taky okouzlující úsměv. Kapuce byla stažená na ramena, vnímala jsem jen obrysy rozčepýřených vlasů.
Pošel krok ke mně a zároveň s jeho temnýma očima se blýskl na obloze burácející…

…blesk rozetnul oblohu v půli. Ve stejnou chvíli se spustily husté provazce deště bodající mě do zhmožděných zad a studící na poraněných nohou. Betonový chodník vlhnul, držel vodu na povrchu, neměl ji kam pustit dál. U vysokých patníků, u silnic, se tvořily hluboké kaluže, několik suchých podzimních listů plavalo na jejich hladině.
Pohlédla jsem ke stromu, kterému před tím patřily.
Stál proti mně v promočené košili, tmavě zelenýma očima se mě snažil hypnotizovat a jeho úsměv mu vytvářel v koutcích nepatrné vějířky vrásek.
Krom burácejících hromů se ke mně plížila tichá ševelení…
Stejní…přitom úplně rozdílní… jak si můžou dva protiklady být tolik podobní?
Ale nepatřila jeho ústům. Ty zůstávaly neměnné.
Natáhnul se ke mně.
Plynule z původních slova vyplynula jiná: "Pojď za mnou, jen pojď… ."
Přestal se opírat o kmen stromu, přešel dalších několik kroků ke mně. Asfaltová silnice, všelijak popraskaná z neustálých výkyvů počasý, nemohla měřit než pár metrů a ty on překonal v okamžiku.
"Podej mi … ."...


...Ruka se mi chvěla na okenní klice. Záclony vlály kolem mě, déšť ustával, slova vyprchávala. U stromu pod mým oknem nikdo nestál.
"Riell?" zašeptal starostlivý hlas za mnou a objal mě kolem pasu.
"O mě se nemusíš bát Same… .!"
"Riell?!"
Otočila jsem se na něj, jeho poklidnou tvář, kde se nehnul jediný sval. "Jak jsem… ."
"Riell! Jsi v pořádku?!"
"Ale Same!" zamračila jsem se … to on nemluvil. Byl to jeho hlas, jenom jeho ústa se nehýbala.
"Riell, prober se už!"
-*-
"Same!" prudce jsem otevřela oči a posadila se na posteli. Tělo mi hned začalo dávat signály, že to nebyl nejlepší nápad. Ale víc jsem vnímala horkou náruč kamaráda vlkodlaka.