Témné krajiny (1)

Anotace: Tak jsem začal něco psát. Původně to bylo na jiném portálu, takže je tady víc dílů naráz. Prosím komentujte to, začínám, takže bych strašně moc rád věděl jak se zlepšit.

Když se John vydával na tuhle výpravu, nečekal, že se to takhle zvrtne. Věděl, že to nebude procházka růžovým sadem, ale tohle bylo moc i na něj. Nejdříve ten nešťastný most, kde přišli o polovinu zavazadel a jeho kamarád Jimi spadl do propasti. A pak tak jeskyňe, která mu zahradila cestu zpátky a zahradila ho od zbytku jeho družiny. Zůstal bez vybavení a sám v neprozkoumané krajině. Aby toho nebylo málo, tak se stmívalo a on nemohl najít nic čím by zapálil oheň a zvuky pralesa okolo ho děsili čím dál víc. Slyšel tiché kroky, které chodili kolem něho v kruzích které se neustále zmenšovali. Bál se nejhoršího. V tom uviděl stín který se mihl jen necelý metr od něj. Zastavil se a vzal ze zad sekeru, svůj milovaný nástroj, který už měl za sebou ne jednu výpravu do cizích končin. Stál a pomalu se točil dokola, v tom za ním zaprskala větvička a vyřítilo se na něj mohutné zvíře, podobné medvědu, s tenkým kočičím ocasem a třemi páry končetin, přičemž na dvou stálo a třetí mělo zvíře nebezpečně vytrčené dopředu. John se skrčil a zvíře přeletělo přes něj a při dopadu málem udělao kotrmelec. Při jeho druhém pokusu byl již John připravený, ale výpad se mu nepodařilo vykrýt a jedna vytrčená tlapa ho nebezpečně sekla do břicha, to bylo však osudné spomalení, takže John stihl zareagovat a prudce se ohnal sekerou po zvířeti, které utržilo hlubokou ránu do žeber. Najednou zvíře zmizelo v houští. John se poděšeně otáčel a čekal od kud přijde výpad. Zvíře zastihlo Johna nepřipraveného a plnou silou mu narazilo s hrozným řevem do zad. John nestačil uskočit a dostal se pod váhu obrovského zvřete. Sekera mu vypadla z ruky a odkutálela se pryč. Zvíře se dívalo na Johna a z pootevřené mordy mu kapaly sliny. John byl bezmocný. John šátral rukama kolem sebe a hledal cokoliv co by mu mohlo pomoci. Zvíře se k němu pomalu sklánělo a smrt se neodvratně blížila. V tom John nahmatal větev. Prudce se s ní ohnal a v poslední chvíli bodl zvířeti do oka asi na pět centimetrů. Zvíře hrozivě zařvalo a bezvládně se skácelo na Johna. Měl štěstí. A na dnešek měl postaráno i o jidlo. Blízko našel několik suchých větví a rozdělal oheň, zvíře naporcoval a opekl, maso nechutnalo nijak výborně ale v této době by John snědl skoro cokoli. Věděl, že dnes nesmí usnout, les může být plný příšer, které by ho mohli roztrhat bez boje. Přečkal do rána bez událostí. Ráno se opět vydal na cestu. Z listí si udělal balení na maso a dal si o nejvíce msa do kapes, nevěděl, kdy se zase dostane k jídlu. Jednu kost vzal, osekl do ostré špičky a schoval jsi ji jako dýku do holinky, kdyby se mu stala nějaká neočekávaná událost, jako předešlého večera. Rána v jeho boku ho bolela a bál se, že se mu do ní dostane infekce, proto ji před odchodem pro jistotu vypálil žhavým uhlím. Pak pokračoval v cestě. Několik hodin se potloukal pralesem, do chvíle než narazil na vyhaslé ohniště a kostru zvířete. Tady už byl!! To ne, celou dobu se motal do kola. Vyrazil opět a za nějakou dobu dorazil na vyšlapanou pěšinu. Byl skoro večer a pěšina pořád nekončila, když v dáli uviděl mihotavý plamínek ohně.

John přidal do kroku. Tohle by mohla být civilizace, je zachráněn. Když se však dostal blíž uslyšel bubny a povykování. Spomalil a přikradl se blíže. Kolem kůlu tančili černí lidé, kteří mu nepřipomínali nic známeho. Ke kůlu dobře neviděl, viděl pouze dvě lidské postavy k němu přivázané. Co to je? Že by snad nějaký rituální obřad? V tom však hudba utichla a z poza stínu kam nedosahovaly plamínky ohně vystoupil maskovvaný muž. přišel k jedné z podstav, něco jí přiložil ke krku a trhnul rukou. Davem černých se nesly vzrušené výkřiky. maskovaný muž vzal misku a nechal krev stékat do ní. Pak misku oddělal a krev vypil. To johnovy stačilo, už se chtěl odvráit když v tom se mu v davu černých naskytla skulinka k pohlédnutí. Ten druhý u kůlu byl jeho přítel, který zůstal za závalem v jeskyni. John však viděl, že přes množství černých se neprobije. Něco ho napadlo. Svlékl si všechno, jen v ruce si nechal jeho bodec z kosti. Pak se vyválel v bahně a vypadala skoro jako černoch. Pak se opatrně přidal k davu a začal se opatrně proplétat dopředu. Stoupl si do předposlední řady a sledoval počínání muže v masce, který měl hlavu obrácenou vzhůru a něco mumlal. Pak najednou prudce sklopil hlavu a ukázal na John. Černoši spustili hrozný řev a začli se po něm sápat. Tohle není dobré. John vzal bodec a nejbližší černochy probodal kostí. Pak skočil na maskovaného muže. Najednou černochy popadla hrůza. ustoupili o několik kroků dozadu a poskytli jim bojovou arénu. Jeho kamarád přivázaný u kůlu se na něj podíval a viditelně pookřál. Byl to Sam, jeden ze tří kteří vyrazili z jejich města na tuhle proklatou výpravu. Měli sebou několik sluhů se zavazadly, ale ty John nikde neviděl, ač zůstali se Samem za závalem v jeskyni. Maskovanému muži se z hrdla vydralo nelidské zaskučení a vrhnul se na Johna ten byl připravený, uskočil na stranu a muže škrábnul kostí do boku, ten však vypadal, jako by se nic nedělo a vytáhl z pod masky malou trubičku. To ne, tohle bude šipko stříl, nechvalně známa zbraň, vystřeluje hroty napuštěné jedem a on nemá brnění. Maskovaný vasunul trubku do masky a rozběhl se na Johna. Opět uskočil, ale s tím maskovaný počítal, ohlednul se jeho směrem a vypustil šipku. John stihl utéct jen těsně a šipka se zabodla do ruky jednomu z idiánu stojících okolo. Ten se okamžitě zhroutil a zmítal se v křečích. John mírně polevil v pozornosti, děsem nad tím, co dokáže jediná šipka, toho však maskovaný ihned využil a plivnul proti němu další šipku. John uskočil opět jen o několik centimetrů. John věděl, že to musí ukončit, nebo se mu zle povede. Rozběhl se přímo na maskovaného, vyhnul se jeho šipkám a udeřil ho kostí z boku a zaryl ji do něj asi na 5 cm. Muž jen hlesl a svalil se na zem. John mu strhl masku a to co tam uviděl ho otřáslo na hodně dlouhou dobu. V masce byl jeho bratr. Poznal to bezpečně podle jeho hluboké jizvy na pravé tváři ve tvaru šesti cípé hvězdy. Žili spolu dlouho na společném statku až atatek někdo vyplenil, jeho bratr byl odvlečen neznámo kam. Johnovi se podařilo utést a dal se do královské služby až se dostal jako vedoucí průzkumné čety zodpovídající samotnému králi, tato skupina měla pro krále hledat nová území pro osidlování. Rychle však začal racionálně uvažovat. Kostí přeřízl lana poutající Sama ke kůlu vzal ho a začal utíkat pryč. Černoši jim pouze bázlivě uhýbali. Cestou pryč se ještě stavili pro Johnovo vybavení schované blízko u vesnice. Chvíli se trmáceli pralesem, když narazili na strom větší než většina ostatních. Z posledních sil se na něj vydrápali a na jedné větší větvi se Samem usnuli, nedbaje na nebezpečí číhající všude okolo.

Když se ráno John probudil na obrovské větvi stromu, nejdříve nevěděl, co se děje, pak mu lae pamět začala naskakovat pozvolna zpět si bolestně uvědomoval včerejší den. Když došel až k momentu kdy se Samem usnuli na větvi došlo mu, že Sama nikde nevidí. Kde je? To ne, našel ho a hned ho má zase stratit? To né!! Nedbaje na nebezpečí začal řvát přítelovo jméno. Najednou se ozvalo kdesi zdola: co řvéš? Same, ty jsi mě vyděsil. Co já? Já šel jen najít něco k jídlu a ukazoval Johnovi několik červených bobulí na velkém zeleném listu. Tohl už nikdy nedělej, je to tu strašně nebezpečné. Když Sam vylezl opět za Johnem na strom pustili se do jídla a Sam mezitím vyprávěl. John se dozvěděl mnoho zajímavých věcí. Když se jeskyně zřítila, dva z pěti nosičů zůstali pod sutinami, zbytek spolu se Samem hledali jak se dostat z tohoho bludiště chodeb na stranu kterou šel John. V jeskyních se však jeden nosič ztratil a už jej nenašli. Postupovali dále chodbou která se začla prudce svažovat. Po asi kilometrovém klesání se dostali do velké místnosti, kde v rohu objevili hromádku kostí, lidských kostí!!! Najednou se ze všech stran začli množit černoši a zajmuli je. Jednoho sluhu zabili již dřive, druhý zemřel u kůlu vedle Sama. Bohužel si sam nepamatuje jak je vyvedli z jeskyní, protože měli zavázané oči. Johnovi bylo jasné, že musí najít vstup do jeskyní, jinak se od sud nevymotají. V dálce viděli vrcholky hor a Johnovi bylo jasné, že to je ten správný směr kterým se musí vydat. Na nic tedy nečekali a vydali se na cestu. Putovali velice dlouho ale vrcholky jako by se nepřibližovali. Po několika hodinové cestě byli již tak vysílení, že mysleli, že padnou žízní, když v tom narazili na řeku. Oba začali hltavě pít, když v tom se přiblížil obrovský vlk. Ani jeden si ho nevšiml, protože řeka příjemně šuměla a tak se vlk přiblížil skoro až k nim. V tom však Johnův 6. smysl začal být na poplach jako splašený, ohlédl se a tam stál vlk. John vzal sekeru a rozehnal se po vlkovi a sekl ho do krku. Zásek byl hluboký a vlk strácel rychle velké množství krve, jeho konec se blížil, z posledích sil zavyl a zdechl. To vytí však přilákalo spoustu dalších vlků, kteří se začali houfovat kolem nich a oni neměli žádnou únikovou cestu, pouze do řeky. John spatřil kládu spadenou přes řeku. Společně se samem na ni vyskočili a odrazili ji od mělčiny. Mysleli, že polují na kládě pouze několik set metrů, bohužel vlci je pronásledovali po břehu a to po obou stranách řeky. Pluli několik kilometrů, než spatřili obrovskou deltu řeky a za ní už jen rozlehlou modrou pláň. Nic podobného nikdy neviděli. Zachytili se s kládou u jednoho ostrůvku z naplavenin a čekali dokud vlky nepřejde chuť na lidské maso (naštěstí asi neměli rádi vodu), ale vlci velice dlouho čekali na březích.

Čekali na kládě, než vlci odejdou, ale ti byli tak hladoví, že nevypadalo, že je cokoli odradí od čekání na kořist, leda smrt hlady. Když v tom uviděli v dálce plachty. Nejdříve nevěděli co to je, protože neviděli nidky moře, takže neměli tušení, co je může čekat. Za okamžik však již viděli krásnou loď, vznešeně plující s napnutými plachtami. Loď se pomalu přibližovala k pláži. Sam i John začali volat, aby na sebe upoutali pozornost. Loď se zastavila na asi sto metrů od nich. Z boku vypadl žebřík a tři muži skočili do člunu, přichstaného po boku lodi. Připluli k ostrůvku z naplavenin kde seděl Sam s Johnem. Nastupte, řekl nejstarší z mužů, větry ošlechaný poměrně starší člověk, s tvář mu hyzdila hluboká jizva sahající od brady, přes levé oko, překryté páskou, až k čelu. Ty bestie by vás nenechali odejít. Dopluli na loď a vylezli po žebříku nahoru. ,,Pojďte, kapitám vás chce vidět, řekl pět nejstarší muž." Druzí dva mlčeli, ale s napětím sledovali každý jejich krok. Na celé palubě panoval zvláštní neklid. Všichni námořníci nervózně po Johnovi a Samovi pokukovali, ale vždy když se knim obrátili, otočili se spátky a dělali si svou práci. Na zádi lodi byla kapitánská kajuta. Nejstarši muž jim otevřel dveře, dal maldším dvěma znamení ať zůstanou venku a sám se Samem a Johnem vkročili do kapitánovy kajuty. Kapitán seděl na židli zády k nim a pročítal jakýsi cár papíru. Nejstarší muž zakašlal. Kapitán ani nevzhléhl od papírů a jen promluvil: ,,tak kohopak to tu máme a jak jste se k nám dostali? " řekl kapitán. Měl rozložitá ramena a jeho hlas byl zvláštně uklidňující. Sam i John se mu představili a vyložili mu svůj příběh. ,, Zajímavé, velice zajímavé, umíte se ohánět zbraněmi?" ,,Proč?" vyjekli oba polekaně. ,, Plujeme totiž na ostrov ztracených duší, kde o boje nebude nouze." Řekl naprosto klidným hlasem kapitán. ,,A co se tam bude vlastně dít?" Kapitán jim vyložil svůj plán zakončený nalezením pokladu a bohatsvím pro všechny bez rozdílu. Pak se nabídl, že je vyloží s nezměrným bohatstvím blízko jejich země od kud již jednoduše trefí domů. Sam i John souhlasili. Pak dostali přidělenou kajutu, ve které měli přečkat několik dní do příjezdu na ostrov ztracených duší. Noc před vyloděním se však z venku ozval povyk. John i Sam polekaně vyskočili, popadli své zbraně, John velkou těžkou sekeru, Sam velký meč který velice snadno ovládal i přes svou poměrně drobnou postavu a vyběhli na palubu. Tam námořníci již pobíhali zmateně sem a tam. ,,Co se děje?" odchytil John za límec prvního námořníka, kterého uviděl v dosahu své medvědí tlapy. Z námořníka vypadlo jen: ,,medůza" a už se vykroutil z Johnova sevření a utíkal dál. Co může být medůza ani jeden nevěděli ,proto se šli podívat blíže k okraji lodi. Sam se opřel o zábradlí, když tu velké chapadlo vystřelilo z vody a popadlo Sama a táhlo ho dolů. Sam se vzpouzel, ale chapadlo bylo moc silné. John však neváhal, popadl sekeru a jediným mocným švihem chapadlo usekl. Sam vykviknul a odskočil na metr od zábradlí a polekaně ze sebe setřásal zbytky chapadla. Ale to nebyl konec. Tentokrát vystřelil celý roj chapadel a stáhl do vody John dřív než stačil zareagovat. Svištěl vodou a viděl, jak pod lodí sedí obrovská příšera s měkým rozsolovitým tělem a spoustou chapadel. Chapadla ho táhla přímo k tělu této obrovské příšery. Věděl, že to není dobré. Přibližoval se blíž a blíž a bojoval s chapadly která ho tvrdě svírali. Podařilo se mu vyprostit jednu ruku. Nedosáhl k sekeře připevněné na zádech. ale stačilo to k tomu aby vytáhl kost z holinky a začal bodat do chapael okolo. Chapadla se stáhla a zůstalo ho držet jen jedno kolem kotníku. Poklidil kost a vytáhl sekeru a chapadlo usekl. Už mu docházel vzduch, musel na hladinu. Vyplul, několikrát lačně zalapal po dechu, když tu ho něco opět ztáhlo pod hladinu. Tentokrát ho však chapadla stiskla natolik, že měl pocit, že mu prasknou všechny kosti v těle. Překvapením ze sebe vypustil všechen vzduch a začal se topit. Pomalu umíral. Věděl to. Už pomalu odříkaval všechny modliby co znal, když v tom, vedle něj něco dopadlo do vody. Stisk chapadel povolil. Byl to starý muž, který je přivezl na člunu. Rchle podal něco zvláštního Johnovi a naznačil ať se z toho nadechne. A opravdu, byl v tom vzduch. Starý muž ukázal na obludu a oba vyrazili k ní. Vyrazili na ně spousty chapadel, kterými se museli zdlouhavě probíjet. Vždycky když už to vypadalo dobře přišel chapadlům na pomoc další roj. Ale zanedlouho se přece jen probojovali k tělu obludy a začali na něj zuřivě útočit. Obluda se otočila a vypoulila na ně dvě obrovské černé oči a otevřela obrovskou tlamu a chtěla Johna sežrat. Ten se vška vyhnul prvnímu útoku čelistmi a zasadil přišeře hlubokou ránu do boku tlamy. Ta bolestně zakvílela tak hluboce, že měli pocit, že se jim rozskočí hlava. Otočila se k nim a zaůtočila novou zuřivostí. Staréhu muže omráčila nárazem boku své tlamy. John unikl jen o vlásek, věděl, že musí příšru rychle zabít a zachránit starého muže. Plaval nahoru k trupu lodi a přitiskl nohy k trupu ůodi, příšra se po něm ohnala obrovskou tlammou, splu s posledními zbylými zdravými chapadly. John se odrazil od trupu a jako střela přistál příšeře na oku a mocně do něj zarazil svou dvojbřitou sekeru. Příšera opět mocne zakvílela a začla se svíjet v posledních křečích. John rychle plaval ke starci a vyplaval s ním nad hladdniu. Z bku lodi vypadl žebřík. John se vydrápal i se starým mužem na rameni na palubu, kde ho položil. Starý muž se rozkašlal. ,,Malem bylo po mě, díky hochu díky, že jsi mě zachránil." Všichni námořníci začli Johnovi provolávat slávu.

John pomohl starci na nohy. ,,Tak tohle bylo o fous" povídá John, staršímu muži nezbylo nic jiného než mu přisvědčit. ,,Ale není to nic neobvyklého, a já jsem Robin, čili Rob." ,,Tak tohle není nic neobvyklého, by mě zajímalo, co JE neobvyklé" zabručel John. Pak již plavba probíhala bez problémů. Asi po týdnu se na obzoru objevila pevnina. ,,Pozór, ohnivé skály" ozavalo se z paluby. ,,Ohnivé skály? Co to je, já myslel, že to je ostrov ztracených duší." ,,Kdepak, tady je taková rozehřívka" řekl Rob když proběhl kolem nich a zasmál se způsobem, kdy vám přeběhne mráz po zádech o mnoho víc než by vám bylo milé. John odchytil jednoho námořníka za límec a zvedl ho pět centimetrů do vzduchu, takže námořník se bezmocně zmítal nad palubou. ,,Co jsou to ohnivé skály?" Zeptal se John nejklidněji jak dovedl, při čemž s námořníkem zatřásl ze strany na stranu tak, že mu málem natrhl košili. ,,Dva rozpálené útesy po obouch stranách cesty, jinak se k ostrovu nedostnem, pokud narazíme do některého loď vzplane, poplujeme moc pomalu loď chytne taky." zakvílel námořník protože viděl, že mu nic jiného nezbývá a pokusil se vymanit ze sevření, John ho však svíral pevně. V tom přiběhl kapitán. John mu neviděl do tváře, protože k nim byl obrácen zády. Uvědomil si, že mu vlastně nikdy neviděl do obličeje. Kapitán couval a řval něco na námořníky upevňující plachty. Pak se zastavil a rozdal poslední pokyny: ,,Všichni co tu nutně nemusí být k veslům."Obrátil se k Johnovi, který už zadoufal, že ho uvidí, kapitán však měl na tváři masku, jediné, co bylo pod maskou vidět byly modré oči, které byli tak modré až se to Johnovi nezdálo možné. Johne, Same, mám pro vás specilní úkol: ,,Johne postav se nad vstup do podpalubí a naviguj aby veslaři správně pádlovali, nesmíme narazit, pokusím se ti co nejvíc pomoct, ale možná to budeš taky muset zvládnout sám, ty Same se postav do podpalubí ke vchodu, budeš předávat Johnovi pokyny veslařům." A aniž by se na cokoliv zeptal odklusal ke kormidlu. John se samen na sebe tázevě pohlédli, ale nezbývalo jim nic jiného, než prostě souhlasit. Rozestavili se jak jim kapitán poručil a čekali. Na palubě kromě nich byli už jen tři námořníci, kteří upevňovali lana a kontrolovali zda je v pořádku. Kapitán vykřikl na Johna ať se do toho veslaři opřou. John jeho rozkaz přetlumočil Samovi a ten veslařům. Loď vystřelila dopředu. Pomalu se blížili k útesům. Byly několikrát vyší než loď a do rua rozpálené. Nalevo i napravo od nich se táhly skály, kam jen oko dohlédlo. Byla příkrá, takže ani cvičený horolezec by nedokázal tyto skály přelézt. Loď pomalu vplula mezi útesy, v tom začlo peklo. Obě do ruda rozžhavné stěny sálaly teplo, které spůsobilo, že v okmažiku se ze vše lilo jako z konve a některé plachty začli pomalu ze stran černat. Měli štěstí, že jim pomáhal vítr v zádech. Když se lod dostala blíže k některé ze stěn, John lecky zareagoval dřív než kapitán. Vše se vyvíjelo dobře. John už na druhém konci viděl světlo, doufal, že je to již konec těchto skal, protože z něj i ze všech okolo se lilo jako z konve. Několik námořníků, kteří pobíhali na palubě seběhlo dolů a pomáhali svým druhům veslovat, ale i tak začla loď povážilě spomalovat. Plachty už pomalu chytali, a ve slabších místech se objevovali prázndé propáleniny. To nevypadalo dobře, slabší prkna už chytali plamenem a na Johnovi začalo chytat oblečení. Serval ze sebe košili a jejími cáry se ovíval aby se k němu dostala apoň trocha průvanu, ale moc to nepomáhalo. Asi dvacet metrů před ním však už byl konec útesů. V tom kapitán začal klít těmi nejsprostšími ndávkami, na které si vzpoměl a zděšeně se díval na bílou čáru za lodí. John neviděl přes kapitánský můstek, čeho se kapitán tak děsí, ale věděl, že pokud je něco čeho se bojí kapitán bude to zlé. Východe přibližoval, čím byli ale blíž, tím to bylo horší, plachty už hořely jedním plamenem. Loď už plula proti své původní rychlostí hlemýžídm tmepem. Kapitán se ohlédl a rozstřásla se mu kolena. John věděl, že zo není dobré, odběhl se podívat k boku lodi a naklinil se přes zábradlí jak mohl. V tom uviděl jakési prazválštní stvoření, plující za jejich lodí. Mělo zelenou šupinkatou kůži a obrovskou tlamu plnou tenkých zubů. Příšra byla tak široká jako loď, byla už jen pár metrů za lodí, když se otočila ve vodě. John v prvních okamžicích myslel, že už ji neuvidí a vše dopadne dobře, když v tom se objevil její obrovitánský ocas pod lodí a vyhodil loď do vzduchu jako by nic nevážila a hodila jej směrem nahoru a ven mezi ohnivými skalami. Johnovi se zdálo, že loď padá někonečně dlouho i když ve skutečnosti to nemohlo být delší než několik sekund.

Padal. Oči měl pevně zavřené, takže nevěděl, co se vlastně děje. Najednou se ozvala rána. John upadl do bezvědomí. Vzbudila ho bolest v levém rameni. Sáhl si na něj a bolestivě ucukl. Vypadalo, že je vymknuté. To je zlé. Až teď ho napadlo otevřít oči. Ležel v jakési kapse pod hromadou trosek lodi. Konstrukce zde tvořila jakousi místnost asi 4x4 metry.. Pomalu vstal a prohlédl své vězení. Zkoušel odstranit zdravou rukou dřevo, ale nikde se mu to nepodařilo. V tom mu došlo, že loď by měla hořet jedním plamenem. Nebylo to tak. To bylo podezřelé. Několikrát zavolal o pomoc. Doufal, že někdo z posádky přežil a může mus pomoci vyprostit se vem. Všude ale bylo ticho. Najednou uslyšel zvenčí kroky. Něčí nohy dost hlasitě dupali po písku. John opět zakřičel o pomoc. Chvíli se nic nedělo. Pak uslyšel jak někdo odkízí trosky nad ním. Podle hluku, kerý to vydávalo odhadoval, žej jsou nad ním minimálně dva metry dřeva. Děkoval bohu, že z toho vyvázl jen s vykloubeným ramenem. Kdyby dřevo nad ním nezachytila konstrukce lodi, jistě by ho to bylo rozmáčklo. Najednou začalo pronikat do jeho vězení světlo. Zaradoval se, že na tomhle ostrově není sám. V otvoru nad ním se objevila tvář. Neviděl, jak ten člověk vypadá, protože ho oslepilo silné sluneční světlo. Otvor se ještě více rozšířil. Osoba proskočila dovnitř. Byla to žena. Mohlí jí být něco kolem pětadvaceti let. Měla plátěný plášť, košili a plátěné kalhoty po kolena. Ve slunečním světle se rýsovali její nádherné křivky. Světlo jí na okamžik osvětlilo tvář a John uviděl tu nejkrásnější ženu jakou kdy viděl. Chtěl jí poděkovat za záchranu, ale než stačil cokoli říct, žena vytáhla meč. John popadl do zdravé ruky sekeru. Ta ale byla určena pro obě ruce najednou. Takhle se mu s ní velmi špatně vládlo. I tak, ale nechtěl prodat svou kůži lacino. Žena provedla výpad v takové rychlosti, že John nestihl uskočit a meč mu škrytl o bok. Žena se jen ladně otočila a zaůtočila znova. John uhnul opět jen o vlásek, tentokrát mu meč škrtnul o zraněné rameno. John zaklel. Žena najednou změnila taktiku. Přistoupila k němu blíž ladně se otočila a vpadla mu do zad. John se tentokrát stihl skrčit včas a žena promáhcla na prázdno. John se odvalil rychle stranou. Teď měl navrch, protože žena ztratila rovnováhu a začala vrávorat. John se rozběhl a veškerou silo co měl ve své zdravé ruce udeřil. Žena stačila vykrýt útok mečem, který jí však odlétl kamsi do hromady prken v rohu. Žena se ohlédla za svým mečem. Když se podívala zpátky John odhodil sekeru na zem a uhodil ženu pěstí. Takové násilí se mu příčilo, ale říkal si, žej e to pořád ohleduplnější, než kdyby jí uťal hlavu. Žena se bezvládně svalila na zem. John vyhodil díro v lodi nejdříve svou sekru. Chtěl nějak dostat vem i neznámou, ale s jednou rukou mu to šlo velice špatně. Nakonec přeci jenom dostal sebe i ji ven z vraku lodi. Venku panovalo úmorné vedro. Muselo to být asi ze skal, které vypadali jako hrudky rozteklé lávy. Až teď si John prohlédl ostrov. U moře byla několik metrů dlouhá pláž a pak již jen prales. Když se ale podíval do míst kde čekal, že bude místo kudy se na ostrov dostali, viděl jen další skály. Nikde však žádnou mezeru. Rozhodl se, že teď není ta praví chvíle to řešit. Vzal ženu a snesl ji z trosek lodi. Pak se vrátil a našel kus lana. Vzal ho a částí svázal ženu, zbytek si nechal do zásoby. Kousek od vraku vytékal z pralesa potk. John byl po průjezdu ohivými skalami pořádně vyžízněný. Doplahočil se k potoku a napil se vody. Rozhodl se, že bude muset udělat něco se svým ramenem. Několikrát viděl doktroy jak rameno napravují, ale sám to neidky nedělal. Pravou rukou si za rameno škubl. To se vrátilo na své místo. Aspoň v to doufal. Sedl si do stínu stromu, který vůbec neznal a usnul.

Když se John probudil, zjistil, že už je večer. Za ním byl prales, z kterého se ozývali velice poidvné zvuky. Nechtělo se mu do něj. Ale žaludek začal protestovat, že má hlad. Chtě nechtě, šel prozkoumat okraj pralesa, zda nenajde něco k jídlu. Měl štěstí. Po několika krocích objevil strom, který, jako jeden z mála, znal. Byla to obyčejná jabloň, na které právě uzrávala krásná červená jablka. Chuťově nebyla nijak moc dobrá, ale hlad se utišil. Pak si John vzpoměl na svou zajatkyni. Ležela pořád tam, kde ji nechal a nejevila známky života. John se zachoval, tak jak se k dámě slouší a patří a rozhodl se, že ji jemě vzbudí. V troskách lodi našel použitelný kbelík, nabral ledovou vodu z pramene a celoý kbelík vylili na neznámou. Ta se probudila a vyjekla. "Tak naše vražedkyně se nám probudila" oznámil pichlavě John. Žena po něm jen pohrdavě plivla. "Proč jsi mě chtěla zabít?" Žena nejdříve vypadala, že mu nedobrou partnerku pro rozhovor, ale nakonec se žena váhavě rozhovořila. "Tenkhle ostrov... nikdy neměl být objeven. Lidé na to ještě nejsou připraveni... Aspoň zatím ne" John se podivil: "Proč? Až na ty šílené skály mi tu nepřijde nic divného..." Nic divného? Jeď odsud pryč než zjistíš co se tu děje... Kdo objeví tajemství tohohle ostrova, už neodejde." "A Proč? To by mě zajímalo." Žena vypadala, že každou chvíli praskne vztekem:" Dobře, když to chceš vědět, tak prosím. Na tohmle ostrově žije drak." John se podivil: "Drak? Já myslel, že draci jsou jen v pohádkách..." Na další Johnovi otázky odpovídala žena jen zarytým mlčením. Kolem byla už úplná tma a John se proto rozhodl, že se vyspí až do rána a pak uvidí, co podnikne. e spánku ho vytrhnul až hrozný řev. Rozhlédl se kolem. Byla ještě noc. Na jedné straně pláže bylo ale světlo, až oči přecházeli. Světlo ale pohasínalo a zase se po chvílích rozsvěcelo. Johna to upoutalo. Vzal svou sekeru a pomalu vyšel směrem za světlem. Vykoukl a tam uviděl zvíře, jaké by si nedokázal představit ani v nejdivočejších snech. Mělo čtyři dlouhé, tlusté nohy a zavalité tělo zakončené ocasem. Na něj těsně doléhala velká hlava s velikýma černýma očima. Zvíře chrlilo oheň!! John si pomyslel, že to musí být drak. Najednou ho zvíře zpozorovalo. Otočilo se po něm a vypustilo proud plamenů. John je tak tak uskočil. Utíkat nemělo cenu. John popadl sekru a udeřil zvíře z boku do krku. Sekera mu jen odskočila. Tak tohle bylo zlé. Zvíře se po něm ohnalo ocasem. John nadskočil. Pak se z boje stalo spíš jen unikání před drakovými výpady. John už byl pořádně udýchaný. Věděl, že dlouho už drakovi nedokáže vzdorovat, jenže netušil jak by měl souboj s drakem ukončit. Pak ho napadla spásná myšlenka. Drak se stáčel k dalšímu výpadu. John zůstal pevně stát na místě. Drak se chystal vyplivnout oheň. John těsně před ohněm lehnul na zem a odkulil se pod drakovou hlavou. Vstal a rozehnal se sekerou po drakově oku. Drak nestačil zareagovat a sekera se blížila k oku a John věděl, že to je drakův konec. Najednou ho něco uhodilo ze zadu do hlavy a on upadl do bezvědomí.

Johna probudily hlasy. Pomalu otevřel oči a viděl, že se nachází v jakési kleci ze dřeva. Mohl se sotva pohnout. Pak si uvědomil, že se klec houpe. Posadil se a viděl, že ji nesou čtyři muži v černých pláštích s kápěmi a před nimi kráčela jeho zajatkyně. Někdy promluvila ve zvláštním jazyce, kterému John nerozuměl, ale z jejho tónu pochopil, že je pořádně rozčílená. Naprsto bezelstně pozdravil: "ahoj". Muži pokračovali dále v cestě, aniž by dali najevo, že něco slyšeli. Jeho zajatkyně se však otočila a řekla něco mužům v kápích. Ti položili klec. Pak vytáhla meč a pomalu kráčela k Johnovi. Tomu proběhlo v hlavě několik zmatených myšlenek. Chce mě zabít? Ale proč to neudělala už dávno? Ba ne, ta má se mnou jiné plány. Žena došla až ke kleci a spustila na Johna vodopád zlosti, který v sobě už dlouho držela. "Jak se opovažuješ na mě ještě promluvit, po tom všem." Zlobně zahrozila mečem, jako kdyby chtěla Johna probodnout. "Bauvit přišel o oko a kdybych tě neuhodila, tak by byl mrtvý." John chvíli přemýšlel, kdo by mohl být Bauvit, pak mu došlo, že to byl drak, s kterým v noci bojoval. "Kam mě nesete?" To byla hlavní otázka, která Johna trápila, proto se rozhodl zůstat netečný na nadávky, které na něj žena sypala. "Kam?" Zeptala se žena jakoby sama sebe, "to se brzo dovíš!" Zahulákala na muže v kápích a opět se dali do pohybu. Cestovali takhle celý den a ani jednou se nezastavili aby si odpočinuli. John zjistil, že žena nese jeho sekeru. Už začalo vykukovat slunce, když zastavili u úpatí hory. Johnovi došlo, že tohle je hora ve prostřed celého ostrova, kterou viděl, když sem připlouval. Za celou dobu nebyl čas na smutek, až teď mu došlo, že po ztroskotání lodi neviděl ani Sama ani nikoho z posádky. Najednou se otevřela jedna ze stran klece a z přemýšlení ho vytrhl ženin hlas. "Tak vystupuj." John vylezl z klece a okamžitě chtěl utíkat. Chytili ho však dva muži a přikovali jej na místě. John se bránil, ale muži v černých kápích vypadali, jako by drželi mouchu. Přivlekli ho k otvoru v zemi. John se do něj podíval. Byl asi 5 metrů hkluboký a dole viděl odlesky. Byla tam voda. Muži ho přivlekli až nad otvor až Johnovy nohy kmitaly jen naprázdno nad propastí. Pak ho muži pustili. John se však zachytil okraje. Žena k němu chladně přistoupila šlápla mu na ruku. John viděl, že se dlouho neudrží. Pak si všiml, že žena má u boku jeho sekeru. Natáhl se po ní. Žena po něm máchla rukou, ale netrefila se a John popadl svou sekeru. Trhnul za ni. Sekera držela pevně. Žena sáhla po meči. John neváhal ani na vteřinu. Vytrhl ruku z pod ženiny nohy a chytil ji za kotník. Pak oběma rukama trhnul a začal padat. Ucítil, že žena padá s ním. Pak dopadli do vody. John okamžitě zareagoval, vytáhl sekeru od ženina pasu a vyskočil z vody ven. Pak uviděl, že se voda barví krví. Žena dopadla na skálu pod vodou. Ta sice ztlumila částečně její pád, ale ne dost na to, aby se pádem nezranila. John ženu vytáhl z vody. Krvácela z hlavy a byla v bezvědomí. John ji opřel o stěnu. Rozhodl se, že se porozhlédne po jeskyni a pak uvidí co udělá dál. Šel jediným směrem, kam chodba pokračovala. Pak vrkočil do obrovské místnosti a uviděl zvíře, proti kterému byl Bauvit jen zakrslý bratr. Měl zelenou barvu šupin a z jeho hrdla vycházel proud plamene široký alespoň 3 metry. John děsem zapadl zpět do chodby.

Chvíli mu trvalo než se probral z děsu, kterýho popadl. Zjistil, že na něj žena mluví: ,,to se ti zase jednou něco povedlo." Začala uštěpačně. ,,Zavři zobák" obořil se John na ženu, teď měl navrch on, takže se rozhodl toho využít. ,,Radši vymsli, jak se odsud dostat, místo hloupého plácání" říkal John zatím co vázal ženě ruce za záda. Nohy jí nechal volné. ,,Ty to asi nechápeš, odsud se nedostaneme, tohle je popraviště lidí z venku, kteří chtěli utéct. Už jich tu skončilo na tisíce, žádný se odsud nedostal. Většinu draků z ostrova dokážu ovládat, ale tohle je vyjímka, vraždí pro zábavu. Jen co se vylíhl a trochu zesílil zabil svoje bratry i svou matku." John si všiml, že v místě odkud sem spadli je neprostupná skála. Čáry pomyslel si. ,,Tak budeme první" odseknul John, popadnul sekeru a opatrně se vyplížil za roh aby si prohlédnul jeskyni. Opatrně vystrčil hlavu z poza rohu a začal mapovat terén. Jeskyně byla obrovská a měla oválný tvar. Na druhou stranu dohlédl pouze, když obrovské zvíře chrlilo oheň, muselo to být alespoň 300 metrů. Všude svítili louče, ale ty nedokázali místnost ani zdaleka osvětlit. Nikde neviděl žádný východ z jeskyně. Snad jenom přesně na druhé straně byl jakýsi otvor. To byla jejich jediná šance.

Ještě jednou si zmapoval v hlavě terén a vrátil se pro ženu. ,,Tak jo, jde se na věc" řekl a hodil si ženu přes rameno. ,,Až ti řeknu, poběžíš ze mnou co ti budou síly stačit." Žena pokývala hlavou. John popadl sekeru a rozběhl ven z chodby. V místnosti se dal k pravé zdi a tiše běžel podle ní. Vše probíhalo dobře, až najednou John zakopl o kamínek. Nespadl, ale drak se k nim otočil. John okamžitě skočil dopředu a jen tak tak se stačil schovat za obrovský kámen. Na místo, kde ještě před chvílí stál dopadl proud plamenů. John se rychle zvedl, přeťal ženě pouta na rukou a zahulákal na ni: ,,běžíme." Oba se dali do běhu. Za nimi se šířil žár, který jim čím dál víc sahal na záda. Pak žár ustal, John se podíval o se děje. Drak přestal chrlit oheň, ale celé jeho tělo se napjalo ke skoku. ,,Tohle není dobrý." John zrychlil a žena také. Pak se za nimi ozvala strašlivá rána. Drak byl přimo za nimi. Natáhnul hlavu a strčil ji mezi Johna a ženu. Otočil hlavu na Johna. Ten mu seknul sekerou po dolní čelisti a utíkal dál. Drak zaskučel, ale hnal se za nimi dál. Pak opět nasál do plic vzduch a chystal se je uškvařit. John v posledním okamžiku popadl ženu a uskočil s ní daleko od stěny plamenů. Pak utíkali dal. Proud ohně ustal, ale drak se tantokrát pokoušel dostat před ně. Skočil a dopadl těsně vedle nich. Stočil krk přímo před ně a zařval. John nejdřív sekl po drakově krku sekerou, ale zjistil, že to není nic platné, sekera jen neškodně sklouzla dolů. Nezastavil se, ale ani na okamžik, naopak stočil se čikmo podél drakova krku, popadl ženu a vyhodil ji na drakův krk. Pak ještě přidal a vyskočil na něj sám. Drak zařval a začal zvedat hlavu. Oba okamžitě seskočili a hnali se dál. Už byli jen kousek od výklenku. John naznačil ženě kam mají jít. Výklenek byl menší, než čekal, musel se do něj zkrčit, ale přesto do něj honem vlezl. Rychle postupoval dál a ohmatával stěny, kdyby se snad chodba měla někde větvit. V tom však narazil na hromadu čehosi neznámého. Bylo to spálené maso. Všude se váleli kosti. John jednu vzal a podíval se na ni. Byla to lidská lebka se zbytky masa, které na ní byli přiškvařené. S děsem se rozhlédl okolo. Chodba tady končila. Žena skočila za Johnem. John vykoukl na druhý konec chodby. Drak strčil čenich jak nejdále mu to chodba dovolila a chystal se vypustit oheň. Byli v pasti.

Johnovi proběhlo hlavou několik zmatených myšlenek. Pokoušel se vymyslet honem co nejlepší plán, bohužel dosvadní plány končili všechny stejně, totiž upečením na uhel. Nakonec bez dlouhého rozmýšlení popadl sekeru a rozběhl se proti drakovi. Tedy roběhl je silné slovo, ve stísněných prostorách se spíš rychle plazil. Najednou se mu však noha zaklínila mezi dva velké kmeny v podlaze. Ve spěchu trhnul nohou a vysoukal ji ven. Jeden kámen však odletěl a pod ním zela hluboká díra do země. John se nerozmýšlel, neměl už moc času. K drakovi neměl šanci doběhnout. Proto odkopal celý otvor, popadl ženu, která už zase upadla do bezvědomí a skočil do černého otvoru. V první chvíli zjistil, že otvor je vlastně ústím do skluzavky, uzavřené ze všech stran skálou. Nezbývalo nic jiného než se nechat unáše a doufat, že skluzavka není na konci ukončená další hromadou sutin.

Objevil se však další problém. Drak se nespokojil s tím, že zmizeli z výklenku a vypouštěl oheň dál. Ten je pronásledoval skluzavkou do útrob ostrova. John v jednom širším místě protáhl ženu před sebe a odrážel se rukama od stěn aby unikli ohni. Za okamžik vjeli do širší chodby, která již měla rovnou podlahu a ubíhala vodorovně. Celá byla obložena šedým kamenem a hořelo v ní několik loučí. John dojel, opřel se nohama o podlahu a odtáhl sebe i ženu k rohu chodby. Stihl to v posledním okamžiku. Hned v tom dalším totiž vytryskl z východu ze skluzavky proud ohně. Vystavil je sice obrovskému žáru, ale nespálil je přímo. John kryl oběma obličeje pláštěm. Po chvíli proud plamene začal oslabovat až se plamen stratil úplně. Z drakovi sluje se ozvalo něco jako zakašlání a pak obrovský řev. John opřel ženu o zeď a sám se šel podívat kam chodba vede. Větvila se na několik dalších, ale tentokrát vytesaných jen do holé skály a nijak neupravených.

Otočil se zpět a pohled mu padl na kus kovu, který ležel u konce skluzavky. Byla to jeho sekera, kterou už nestihl stáhnout a proto byla vystavena nelidskému žáru. Opatrně se jí dotkl, čekal, že bude horká, ale kupodivu byla studená, téměř ledová. Zvedl ji tedy ze země. Otřel saze z celé plochy a nestačil se divot. Tam kde bylo dřevěné obložení teď byl jen chladný kov. Na konci, místo hladkého zakončení, byla hlavice, ve tvaru dračí hlavy chrlící oheň. Asi byla překryta dřeven a oheň ji teď odhalil. Výše byly v držadlu vyryty složité ornamenty, vypadající jako písmo, mezi kterým se plazil od spodu k vrchu sekery dlouhý had. Na čepci sekery na velkých plochách objevili další ornamenty. Čepele, které před tím byly zdobené nepravidelnými zoubky od častého používání, byly hladké jako sklo a velice ostré. John přejel zkusmo po čepeli palcem z kterého mu v zápětí vytryskla krev. John vzal sekeru a zkusmo s ní několikrát zamával. Teď byla mnohem vyváženější a lehčí. John uvažoval, že tahle sekera vypadala původně takhle, ale později ji kovář obalil dřevem a nějakým lehce tavitelným kovem skryl ornamenty. Drak na hlavici mu však pořád vrtal hlavou. Možná tahle sekera pochází právě odsud. Kovář to však považoval za ďábelské obrazy. Nechtělo se mu ale takhle krásný a pevný kov zahodit, proto zvolil tuto možnost. Možná. Johnovi to nepřestávalo vrtat hlavou, ale z přemýšlení ho vytrhl cizí hlas.
,,Už jsem vzhůru." oznámila žena. ,,Myslím, že jsi mi zase zachránil život, asi bych se ti měla představit." John se pomalu otočil a zbystřil smysl. Chvíli mu trvalo, než se mu všechna slova poskládala do vět a dala mu nějaký význam. ,,jmenuji se Maria" Oznámila žena s lehkým úsměvem a upadla znovu do mdlob. John se rozhodl, že ji nebude budit, posadil se vedle ní a ač se snažil udržet pozornost, usnul jako špalek.

Když se probudil, vynadal si, že takhle povolil v opatrnosti a rychle se rozhlédl. Nejdřív nevěděl kde je, ale pak mu postupně začaly naskakovat události včerejšího dne. Maria stále spala po jeho boku. Vše bylo stejné jako předešlého dne. John nahmatal sekeru a přesvědčil se, že to nebyl jen sen. Ano, ta hlavice ve tvaru dračí hlavy zde byla pořád. A také vše osatní. Nezdálo se mu to. Najednou uslyšel na konci chodby rychlé kroky, které se pomalu přibližovaly. Nejdříve zněly jako klidná chůze, ale postupně se změnili v zoufalý úprk. John vzal sekeru a pomalu se vydal ke konci chodby. Vykoukl do bočního tunelu. Uviděl postavu, která se k němu rychle přibližovala. Nebylo jí vidět do tváře, ale Johnovi se zdála povědomá. Pevně uchopil svou sekeru a připravil se do střehu. Najednou postava klopýtla. Cosi tenkého a dlouhého ji chytilo za nohu a začalo stahovat zpátky do tmy chodby. Chodbou se roznesl výkřík: ,,Johne, zachraň mě." Johnovi proběhla hlavou jediná myšlenka: To byl Samův hlas.

Okamžitě se vydal do chodby, odkud k němu přiběhl Sam. Neomylně následoval stopu, kterou zanechávalo vlečené tělo. Po několika zatáčkách už v chodbách nesvítili louče a John se stále jednou rukou držel zdi a na každé křižovatce zkoušel hmatem kam pokračuje stopa. Po dalších několika zatáčkách začal hořce litovat, že si nevzal pochodeň. Najednou se jeho sekera rozzářila. Za normální situace by to Johna vyvedlo z míry, už jen proto, že neměl rád kouzla, ale teď se nad tím ani nepozastavil a běžel dál. Teď už se mu stopovalo o poznání lépe. Stále se zamotával hlouběji do bludiště. Už myslel, že to nikdy nezkončí, když v tom uslyšel z dáli nelidský hluboký řev a zároveň volání o pomoc. Zrychlil svůj běh a postupně se dostával do širších a širších chodeb až najednou vpadl do velké kruhové místnosti. Po stěnách hořeli louče. Sekera přestala svítit a navrátila se k původní barvě. John rychle přivykl ostřejšímu světlu a zhrozil se. Uprostřed místnosti leželo něco, co se dalo nejlépe popsat jako kupa slizu obalená blánou. Na ní vyvstávali obrovské vypoulené oči bez víček a obludná ústa, bez zubů. Blána se v různých místech protáhnula a z obludného těla se vynořila chapadla. Několik takových právě podávalo Sama k obludným ústům příšery. Obrovské oči se na něj lačně dívali. John na nic nečekal a vrhnul se sekerou na hromadu slizu. Ta se po něm ani neohledla. V místě kam chtěl udeřit se objevilo nekolik chapadel, které odrazili sekeru na bok. John se přesunul k přední části příšery a zaútočil znovu. Chapadla opět sekeru lehce odrazila. Johna začal popadávat běs. Začal bezhlavě útočit sekerou na sliz, ale nepodařilo se mu příšeru ani škrábnout. Ta si mezitím podala Sama až do pusy, která se nad ním zavřela. Blána okolo samova těla se rozpustila a ten byl vystaven trávicím šťávám obludy. To John dopálilo. Vrhl se na příšeru s novou zuřivostí. Ta však stále odrážela jeho údery a dotírala na něj stále víc a víc. Když sekl po chapadle, to spadlo na zem jako hromada slizu. Na místě kde bylo rameno připojené k tělu se však hned obejvila nová blána. Nejdnou John chytilo jedno chapadlo za ruku, ve které držel sekeru, druhé se mu omotalo kolo pasu. Pak si ho příšera podala k ústům. Ta se nad ním zavřela a obklopil ho sliz.

John věděl, že musí něco udělat. Přece tu po tolika dobrodruštvích neumře. Popadl sekeru a snažil se příšeře proseknout blánu na okraji, ale ve slizu se nedokázal skoro ani pohnout. Pomalu mu docházel vzduch a do úst se mu dostával odporný sliz. Oblkopolia ho černota. Kyslík už mu nenávratně docházel. Pohlédl na Sama. Ten už se bezvládně vznášel ve slizu. Pak se mu ztratili i poslední zbytky zraku. Upadl do bezvědomí.

Maria se pomaličku probouzela. Ohmatala si zraněnou hlavu. Nebude to nic vážného, další pády do bezvědomí se snad nebudou opakovat. Pak si uvědomila, že John zmizel. Vždyť cítila, že si sedá k ní. V té chvíli už nebyla v bezvědomí, ale nechtěla rušit ten okamžik. Poslouchala jeho dech a samotnou ji to ukolébalo ke spánku. Teď tu ale nebyl. Kde je? Možná se šel podívat dál do chodby. O těhle chodbách nevěděla. Možná byli pozůstatkem nějakého staršího osídlení tohohle ostrova. To bylo teď vedlejší. Rozhodla se počkat na Johna. Seděla a asi hodinu čekala. Pak ji to přestalo bavit. Pomalu se vydala ke konci chodby. Ta se dále větvila. Zkusmo zavolala Johnovo jméno, ale odpověděla jí pouze ozvěna. Podívala se do každé chodby. V jedné uviděla stopu něčeho těžkého co bylo taženo po zemi a pak nějaké stopy těžkých bot. Takových jako měl John. Vrátila se do chodby od kud přišla, vzala si louč a vydala se po stopě.

Procházela tunely a zjistila, že je zde úplné bludiště chodeb. Ze začátku zde byli pochodně, ale čím zacházela hlouběji, tím méně častěji se louče objevovali až zde nakonec nebyla žádná. Maria postupovala dál a zkoumala stopy. Pak si všimla, že stěny jsou v jedno místě pokryty symboly. Stěny byly hustě pokryty jakýmsi zvláštním písmem, které jí nepřipomínalo žádné, které znala. Postoupila rychle dál. Písmo se měnilo, zjednodušovalo. Za několik dalších zatáček se změnilo na jednoduché obrázky. Zde už symboly dali lehce pochopit. Popisovali jakýsi boj muže se zvláštní koulí s chapadly. Nakonec chapadla muže obmotala a ten se dostal dovnitř koule. Zde však symboly končily. Maria pospíchala dále. Zdi byli hladké a symboly už nikde nebyli. Po několika minutách došla do velké kruhové místnosti. Po stěnách hořeli louče. Uprostřed bylo něco velice zvláštního.

Maria přistoupila blíže. Uprostřed podlahy byl veliký otvor. Vypadalo, že ústí do další skluzavky, podobné té, kterou unikli uškvaření v hořejších jeskyních, ale tahle skluzavka byla mnohem širší. Maria odstoupila a rozhlédla se okolo. V místnosti bylo několik zvláštností. Stopa taženého předmětu zde najednou končila. Stejně tak stopy těžkých bot. Majitel v nich musel však prochodit celou místnost. Někde byli stopy rozmazené. Možná zde proběhl boj. Ale kde jsou protivníci? Možná zmizeli do některé z chodeb, které z místnosti vybíhali. Maria všechny prohlédla, ale stopy nikam nepokračovali. Nemohla se splést, v hlubokém prachu, který se zde usadil se všechny stopy jasně uchovali. Jediný další východe je tedy skluzavkou. Maria dlouho neváhala a skočila dolů.

Maria svištěla potrubím a to jako by nebralo konce. Pořád se strměji svažovalo dolů a do zatáček. Musela sklouznout už několik desítek metrů pod zem. Možná, že je už i pod úrovní mořského dna. Pak najedou trubka začala klesat ještě prudčeji, až téměř padala volným pádem dolů. Pak dosedla na tvrdou zem. To co viděla jí vyrazilo dech. Tedy spíše to bylo způsobeno tím pádem, ale Marii to bylo v té chvíli zcela jedno. Rychle se postavila a rozhlédla se okolo. Stála na jakémsi pódiu. Hlediště bylo plné. A však diváci nebyli lidé, ale spíše jakási podivná monstra. Někteří vypadali jako obrovské mouchy, jiní jako koule slizu, nebo jako žížaly. Někteří měli 5 i více rukou, někteří ani jednu. Ten pohled byl děsivý. Seděli tam také postavy, podobající se lidem, ale s mrtvolně bílou pletí a zapadlýma očima. Maria by nejraději rychle utekla, ale nebylo kam. Vlastně neviděla jediný východ.

Chtěla na diváky promluvit, ale než si stačila nabrat vzduch do plic, hlediště stichlo a světla poteměla. Jediné, co teď osvětlovalo místnost byli dva reflektory zamířené na jeviště. Pak se ozvalo tiché mávnutí křídly a ze stropu místnosti se snesl zvláštní tvor. Tělo připomínalo pavouka. Stejně tak jeho nohy, ale ruce měl podobné lidským, jediný rozdíl byl ten, že měl 7 prstů. Na zádech měl však křídla. Oči měl jako člověk, ale měl je podivně bledé a zapadlé dovnitř. Když dosedl na zem, mohl se dívat Marii zpříma do očí. Otočil se ke hledišti a začal mluvit k přítomným divákům. ,,Je to již velice dlouho, co někdo cizí zavítal do naší říše, ale dnes nás přišli opět navštívit návštěvníci z povrchu." Sálem se neslo zašumění. Pavoukovec však pokračoval: ,,Přivítejme prosím naše hosty." Za Marií se pohnula zeď. Teprve teď si všimla, že to vlastně není zeď, ale kus šedé látky. Ta se nadzvedla a něco vystrčilo na pódium Johna a ještě jednoho muže, pro Marii neznámého takovou silou, že oba upadli. Maria jim pomohla vstát. Všimla si, že mají svázané ruce. Dav začal opět jásat. Na tvářích obou mužů si nebylo možné nepovšimnout vyděšeného výrazu. Maria jim hned přeťala pouta mečem. ,,Kdo jste a co chcete?" Rozkřikla se na přítomné, ale nikdo jí nevěnoval pozornost a všichni sledovali pavoukovce, ten pokračoval ve svém proslovu dál. ,,Dříve bylo zvykem, že jsme všechny příchozí hned popravovali, ale dnes ne, dnes to bude zvláštní." Domluvil a lehce lusknul prsty. Opona se začala zvedat. Dav začal opět jásat. ,,O hosty se musíme pečlivě postarat, proto jim dovolíme, aby si mohli svůj život vybojovat." Tázavý a nechápavý výraz Marii pobavil všechny přítomné. Než se však mohli pokusit o útěk, každého chytilo jedno zvláštní zvíře, ktere se podobalo býku, ale mělo dvě ruce, mnohem kratší čenich a šedé pobledlé oči, celé bylo zarostlé černými chlupy. Dav šíleně řval a vlnil se jako rozbouřené moře.

Pak je přivedli ke zvláštní obrovské nádobě ze skla. Byla nejméně 3 metry vysoká a její dno mělo tvar čtverce. Jedna strana byla dlouá alespoň 7 metrů, ne-li víc. Naši společníci byli dostrkáni k dalšímu zvláštnímu stvoření, které bylo podobné hadu. Bylo však obrovitánské. Jednoho podruhém je ovinulo a opatrně je položilo na dno nádoby. Maria si všimla, že John má stále svou sekeru a druhý muž je také vybaven mečem a lukem. Ani ji samotnou neodzbrojili. Teď už ale bylo pozdě myslet na odpor, navíc proti zvláštním stvořením, které je sem dostrkali by stejně neměli moc šancí, jejich stisk byl ocelový. Maria šla jako poslední. Neochotně se nechala přenést přes okraj, pak se na nádobu sneslo víko, s velkou dírou uprostřed. Pavoukovec opět vedl krátkou řeč: ,, naše návštěvníky čeká 5 kol, pokud je přežijí, dostanou svobodu." Pak se na díru ve víku připojila velká hadice. Měla alespoň metr v průměru. Uvaděč stále mluvil, ale už jej nebylo moc dobře slyšet. Z hadice se ozvaly zvláštní duté zvuky. Pak se celá sklenice otřásla a do nádoby dopadl obrovitánský pavouk. Měl alespoň metr a půl na délku. Publikum začalo šílet.