Když není cesty zpět... - III. Bouře

Anotace: Příběh z dávných dob, kdy se po světě, kromě lidských bytostí, potulovala stvoření, jež zůstávala převážně v lesích, skrytá před zraky lidí... Tajemství lesa je poodhaleno.

Ráno jsem vstávala s velice dobrou náladou, kterou mi nezkazil ani pohled z okna, který, přes obraz včerejší velmi jasné noci, naznačoval, že se na údolí ženou bouřková mračna. Sbalila jsem si posledních pár věcí a spěchala na snídani. Většinu jídla jsem si vzala sebou a už jsem chtěla vyrazit na vzduch, když mě ve dveřích zadržela hostinská.
‚Jste si jistá, slečno, že les je to pravé místo, kam se chcete vydat?‘
Nervózně jsem se ošila. ‚Řekla bych, že ani nemám jinou možnost,‘ odvětila jsem.
‚Vždycky je nějaká možnost. Pokud utíkáte z domova, pokud před někým prcháte, můžu vám tu nabídnout skromný příbytek a za trochu práce také stravu.‘
Byla jsem překvapená její neočekávanou starostlivostí, přesto jsem však musela odmítnout.
‚Jsem vám velice vděčná za vaší velkorysost, ale tohle musím zvládnout sama. Navíc, za pár dní by mě tu stejně našli.‘ Otřásla jsem se při té myšlence.
Žena si hlasitě povzdechla, byl to povzdech plný úzkosti. ‚Dobrá tedy. Dám vám ještě jednu radu.‘ Na malou chvilku se odmlčela, jako by přemýšlela, jakým směrem se budou ubírat její další slova. ‚Když bude padat soumrak, mějte se na pozoru. Pokud budete mít kam, ukryjte se. Určitě necestujte v noci.‘ Její slova mě rozechvěla, naháněla mi strach.
‚Máte zbraň?‘ Tou otázkou mě nepříjemně zaskočila. Kde bych ji asi tak vzala?
Odkašlala jsem si, abych rozptýlila hutnou atmosféru strachu, která mě počala obklopovat. ‚Nemám. Stejně bych s ní neuměla zacházet.‘
‚To je zlé,‘ řekla si žena, tak nějak pro sebe. ‚Bojíte se, že ano? To je dobře. Zdravý strach je lepší než bláznivě předstírané hrdinství.‘ Jako by mi četla myšlenky… nebo, možná jsem ty pocity jen neuměla dobře skrýt a ona mi je dokázala vyčíst z očí. To byl vždycky můj problém. Byla jsem až příliš průhledná.
‚Děkuji za radu. Budu na sebe dávat pozor.‘ Potřásly jsme si rukou a já se odebrala pro svou kobylku. Nasedla jsem na ni a před zápražím se ještě na chvíli zastavila. ‚Děkuji za všechno, paní.‘
‚Nestojí za řeč,‘ odvětila prostě. ‚Šťastnou cestu a myslete na to, že vlci jsou přátelé!‘
Podivila jsem se její poslední poznámce, ale pak jsem jen potřásla hlavou na pozdrav, pobídla Callie a vyrazily jsme směrem k lesu.

***

Pamatovala jsem si zcela přesně, kudy vlci včera v noci vstoupili do lesa, vysoká tráva byla v těch místech stále ještě podupaná. ‚Děkuji,‘ zašeptala jsem si sama pro sebe a pak vstoupila do toho zeleného království. K mému překvapení jsem se octla na cestě, která směřovala neustále vpřed. To bylo dobré, bála jsem se, že se budeme muset prodírat trnitým houštím. Co ale nebylo až tak dobré bylo počasí. Tmavá mračna jako by se stahovala a kupila přímo nad lesem, přitom mohlo být tak k poledni. Musela jsem jen doufat, že počasí ještě nějakou dobu vydrží, že najdeme nějaký úkryt, nejlépe skalní převis nebo jeskyni, kam se budeme moci obě schovat. Pokračovaly jsme tedy v cestě kupředu, já pozorovala okolí a přemýšlela o tom, kam se chci vlastně dostat. Jaký je cíl mé cesty? To bylo něco, co jsem vůbec nepromyslela. Věděla jsem jen, že chci prchnout co nejdál od naší vesnice, překročit hranice země – ještě jsem tedy nevěděla, jak vlastně takové hranice vypadají – a až se mi cestou za nimi zalíbí nějaká vesnička nebo městečko, usadit se tam a prostě a jednoduše jenom začít ŽÍT, úplně od znova. Bez neustálých připomínek co mám udělat, co jsem udělat zapomněla nebo snad koho si mám vzít. Znovu jsem dostala vztek na své rodiče, i když teď už jsem možná malinko pochybovala o tom, zda je oprávněný. Prudce jsem zatřásla hlavou, abych se zbavila těch hloupých myšlenek a v duchu sama sebe okřikla.
Pak už jsem se snažila nemyslet na nic, prostě se jen kochala okolní přírodou, která byla opravdu nádherná. Statné buky a duby nad mou hlavou proplétaly své koruny a tvořily tak bránu z překrásně zbarveného podzimního listí, mezi nimiž sem tam probleskovala zatažená obloha. Cestu lemovalo ostružiní, kapraďorosty a vysoká tráva. Chvílemi jsem zastavovala, abych doplnila tekutiny a trochu pojedla. Jídla mnoho nebylo, musela jsme s ním šetřit. Po krátkém odpočinku jsme vždy znovu vyrazila na cestu.
Nevím jak dlouho už jsme jely, ale na zeleň kolem začal dopadat soumrak. Pomalu pohlcoval každý lístek, každou květinu i stéblo trávy. Aby toho nebylo málo, znenadání celou scenérii ozářil záblesk. Bouřka, výborně. Vzpomněla jsem si na slova hostinské, že nemám cestovat, když se setmí, ale kde se asi tak mám utábořit, obzvláště jestli se má strhnout bouře? Popohnala jsem koně a rozhlížela se kolem sebe, ve snaze najít aspoň nějaký úkryt, který by byl vhodný pro nás obě. Na tvář mi dopadla první kapka, která si proklestila cestu listnatými nebesy. Aspoň nebudu tak brzy zmáčená, napadlo mě. Stále žádný úkryt. Slyšela jsem kolem sebe charakteristické, pravidelné bubnování dešťových kapek, které dopadaly na zelené lístky okolních stromů a stékaly po zbrázděné kůře. Celá scenérie kolem se měnila, už se mi nezdála tak přátelská jako před chvílí. Příroda se změnila. Kapradiny i tráva byli vyšší a sahali mi téměř do pasu, na pěšině jsem viděla stále více spadaných stromů, které nám občas zatarasily cestu. Calliope se jim musela obezřetně vyhýbat, i já musela být ve střehu.
Zahlédla jsem rozmazaný pohyb po mé pravé ruce. Co to bylo? Možná se mi to jen zdálo. Jenže za moment jsem zahlédla ten samý pohyb na druhé straně. Pobídla jsem koně do rychlejšího klusu. Vlci, zcela jistě to musí být oni. Nemusím se jich přeci bát, přesvědčovala jsem sama sebe. Ale Callie se jich bojí, napadlo mě. Zdálo se však, že klisna si jich v tom spěchu ještě nestačila všimnout. Uháněly jsme stále vpřed, co nám síly stačily.
Pak jsem zahlédla mnohem větší stín po své levé ruce a vyděšeně se tím směrem podívala. Stín vypadal jako obrys člověka na koni. Svitla mi malá jiskřička naděje, třeba ten člověk ví o nějakém příbytku nebo skrýši, kde se půjde dát přečkat ten šílený liják, který se mezitím strhnul kolem nás. Vál silný vítr, který ohýbal větve stromů a hnal mi do tváří zetlelé listí, které svou silou strhával ze stromů. Ztemnělý les každou chvíli prozářil klikatý blesk, doprovázený ohlušující ranou hromu. To jen díky nim jsem viděla na cestu. Vlci stále běželi po mém boku, z každé strany jich bylo několik. Vypadalo to, jako by mi chtěli ukázat cestu. Callie už také pocítila jejich přítomnost a při každé příležitosti se nervózně ošila. Už tak mi dělalo obrovské potíže udržet se v sedle. Křečovitě jsem svírala opratě a nohy měla pevně zaražené ve třmenech. Ještě, že mě otec naučil tak dobře jezdit na koni. Pohlédla jsem doleva, obrys muže na koni se přibližoval a já přes déšť, který nepříjemně šlehal do očí, rozpoznala postavu v černém plášti s kapucí naraženou hluboko do tváře. Vlci zavětřili jeho přítomnost a znepokojeně se stahovali z cesty. Co se to děje? Kdo to je? Měla bych se ho také bát, když mu i vlci uhýbají z cesty? Zmocnila se mě panika. Cesta se zužovala, stromy kolem jako by se přibližovaly a stavěly mi do cesty své holé větve bez listí. Zvedla jsem ruku, abych si chránila oči, ale co chvíli mě nějaká větvička jemně sekla do tenké kůže na obličeji a zanechala po sobě tenoučkou krvavou stopu, doprovázenou ostrou bolestí. Klisna běžela obrovskou rychlostí, snad si byla vědomá stejného nebezpečí jako já. Pak se však stalo něco, co jsme ani jedna nečekaly. Některý z vlků nám skočil přímo do cesty, Callie se vyděsila a já stačila jen pohotově přitáhnout opratě. Prudce jsem zabrzdila a už si jen všimla obrovského silného kmene, který se rozvaloval přes celou cestu a pak už si pamatuju jen to, jak jsem vylétla ze sedla a padala někam do mokrého kapradí. Ve vzduchu jsem se převrátila, dopadla tvrdě na záda, silně se praštila do hlavy a vyrazila si dech. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se hýbat, prudká palčivá bolest spalovala mou pravou ruku a zátylek. Dešťové kapky smáčely můj obličej a mísily se s krví, která stékala z rány na čele. Ucítila jsem něco podivně vlhkého na tváři a na poraněné hlavě, bylo to něco jiného, jinak mokrého, než déšť. Zahlédla jsem nad sebou záblesk žhnoucích žlutých očí a černý vlk mi znovu olízl tvář. Pak jsem zaslechla tlumené zakňučení, které mi trhalo ušní bubínky a po té už mě konečně obestřela vysvobozující čerň a já se propadla do pokojného bezvědomí.